autor: B-kay
Kamenná hora. Jak nádherně děsivé místo. Plné protikladů a zázraků přírody. Teplým vzduchem se nesl závan česneku medvědího, někde nad korunou mohutného modřínu zaskřehotal ptáček. Srneček pouze na chvíli odvrátil zrak, už déle nedokázal snést živočišnost vlkova pohledu a utkvěl na drobném pěvci poskakujícím z větve na větev. Vypadal tak spokojeně. Vesele se rozháněl křídly, zvědavě nakláněl hlavu na všechny strany a užíval si hezkého dne. Dal by všechno na světě za jeho křídla. Možná by mu stačilo pouze jedno. Z celé síly by se jej držel a pustil by se teprve tehdy, když by byl opět v bezpečí u své mámy.
Opět se zadíval nedočkavému dravci do očí, v nichž nacházel závěr svého příběhu. Už nikdy neuvidí matku, sourozence, ani jejich krásné, bezpečné obydlí. Už nikdy nespatří západ slunce, měsíc, hvězdami poseté nebe. Jeho život končí. Právě v téhle chvíli. Na tomhle místě. A proč? Protože byl hloupý. Přesně jak říkali jeho bratři. Hloupý, malý a naivní, netušící o nadřazenosti, která světu vládne.
„Už mě to unavuje,“ promluvil vlk, s nepříjemnou zlostí v hlase. V očích měl ryzí hlad. „Jsi připraven zemřít, maličký?“
Postoupil ještě o krok blíž tak, že se čumákem otřel mláděti o tvář, to zděšeně zaúpělo, ale necouvlo. Nadále jej sledovalo svýma velikýma očima, tak zmatené, bezbranné a vyděšené. Ptáček nad nimi opět zamával křídly a spustil se na další větev.
„Jak poznám, že jsem připraven?“
Vlk několikrát zamrkal. Mláděti se zazdálo, že se něco v jeho očích změnilo, ale možná to bylo pouze jeho přáním.
„Měl bys být smířen s tím, že zemřeš.“
„N-nejsem smířený. Nechci zemřít,“ píplo to malé ubožátko a nešťastně sklonilo hlavu.
Vlk se zasekl. Z nějakých, jemu neznámých důvodů, tu chvíli pořád odkládal. Otevřel tlamu, vycenil dvě řady hrozivě ostrých, tvrdých zubů, připraven zaútočit, ale právě ve chvíli, kdy se chystal zakousnout mláděti do krku, promluvilo tichým hláskem.
„Vím, že máte hlad, pane. Také nemám rád, když mi v bříšku nepříjemně škrká, ale pokud mi dovolíte odejít, přinesu vám jídlo. Jablka, oříšky, lesní jahody. Stačí říct a já to udělám.“
Vlk velice pomalu, téměř neznatelně zavíral tlamu. Zmatený nejenom chováním toho zvláštního tvorečka, ale zejména sebou samotným, opět zamrkal a mládě si nyní bylo jisté! Veškerá zloba jeho očí, byla pryč.
…
Tom vyděšeně zvedl pohled od právě rozečtené knihy a rozhlédl se kolem sebe. V první chvíli si myslel, že jej profesor odhalil a přišel na to, že mu z celé hodiny věnoval pozornost sotva úvodních pět minut, ale když spatřil nedaleko své pravé ruky malou kuličku papíru, věděl, co jej vyrušilo od čtení. Váhavě se kousl do rtu a nenápadně rozvinul malý kousek papíru, na kterém byl kostrbatým písmem napsán rychlý vzkaz:
Rodiče dnes večer odcházejí mimo město, takže mám dům jenom pro sebe.
Mohl by ses stavit, už jsme se strašně dlouho neviděli. Chybíš mi.
P. S: v tom svetru máš krásnou postavu. Nemůžu se dočkat toho, co je pod ním.
Sabine
Tom si unaveně povzdechl. Opravdu skvělá tečka za příšerným týdnem. Už nic horšího ani čekat nemohl. Flinn se mu od toho osudného večírku omlouval téměř každý den, a to nejen jednou, ale pokaždé, když se jejich cesty náhodně zkřížily. Tím pádem celý týden neposlouchal nic jiného kromě nekonečných výlevů lítosti a klevet naštvaných spolužaček, kterým na večírku nevěnoval patřičnou pozornost. Mnohem horší zpráva však přišla uprostřed týdne. Ačkoli si tu možnost nepřipouštěli a věřili, že vše dopadne dobře, byla nakonec i ubohá Simone dalším ze zaměstnanců, kteří přišli o svou práci. A jako by toho nebylo málo, nyní se Sabine rozhodla připravit jej i o poslední zbytky energie, která mu ještě zůstávala. Naštěstí byl pátek a s pátkem přichází i volný víkend.
Zhluboka se nadechl, zvedl hlavu a vyhledal ve třídě hladový pohled její drobných, pomněnkových očí. Neobtěžoval se s odpovědí, pouze unaveně zavrtěl hlavou a doufal, že to Sabine pochopí a smíří se s tím. Ta nadutě nafoukla tváře a teatrálně se otočila k dívce vedle, aby jí pošeptala, jak hanebně ji odmítl. Po zbytek hodiny střídavě propalovaly Toma vražedným pohledem. On nad tím tak akorát pobaveně vrtěl hlavou. Byly jako malé děti. Opravdu neměly daleko od toho, aby na něj vyplázly jazyk a ukončily tím jejich nikdy neexistující přátelství.
Opět se sklonil ke knížce, avšak v myšlenkách byl někde úplně jinde. Přemýšlel nad Billem.
Co asi dělá? Jak se vůbec má? Je v pořádku?
Musel si připustit, že ať už se během uplynulého týdne stalo cokoli, nic v něm nevyvolalo takový pocit beznaděje a zoufalství jako fakt, že jej téměř týden neviděl. Právě byl poslední týden před závěrečnými zápočty, takže seděl neustále nad knihami, a i ve chvílích, kdy jej mohl jít alespoň pozdravit, mu Gordon jako naschvál přidělil práci na opačné straně budovy. Celých sedm dní se bezútěšně míjeli a s přibývajícími dny se měnila i Tomova nálada. Samozřejmě k horšímu.
Rezignovaně zavřel knížku a bříšky prstů přejížděl po kresbě na obalu. Dotýkal se srnečkovy drobné tváře, obkresloval tvar velikých, plachých očí, a když nakonec nastal konec zdlouhavé přenášky, opouštěl místnost s jediným cílem. Dnes se s ním musí setkat!
…
Bill v závěru hodiny naznačil svým malým následovníkům třepáním dlaní potlesk a obdařil je pyšným úsměvem. Byla to opravdu povedená hodina. Všechny děti se úspěšně naučily ukazovat svá jména za pomoci znakové řeči, a když opouštěly svou třídu, tvářily se nadmíru spokojeně. Všechny až na jedno.
Bill ani nemusel vstávat. Nešťastné klubíčko sedělo v lavici přesně naproti němu, se skloněnou hlavou a smutným pohledem způsoboval Billovi muka. Natáhl dlaň a čekal. Artur pomalu zvedl uplakanou tvář a zadíval se na Billovy prsty, vzpínající se ve vzduchu. Nechytil se jej. Automaticky vstal, zrušil tu malou mezeru dělící jejich stoly a opatrně vysedl na Billův klín.
Bill jej k sobě silně přitiskl, hlavu ponořil do jeho neposlušných, havraních vlásků a vlíbával mu do nich veškerou naději světa. Vykašlal se na znakování, stejně by nic z toho, co mu chtěl říct, dostatečně nevyjádřilo to, jak moc si přál, aby se Artur uzdravil. Příští týden jej čekala první operace. Ve vzpomínkách zabloudil k období, kdy byl asi v jeho věku a byl na tom úplně stejně. Neuvěřitelně se bál, ale také cítil nevýslovnou radost. Nakonec však i nekonečné zklamání, které neustále rostlo po každé další nezdařené operaci.
Artur však nemohl být, jako on! Jednoduše nemohl! Uzdraví se. Ta operace bude určitě úspěšná a on se bude těšit s ním. Seděli tam dlouho. Objímali se, a zatímco oba v budoucnu čekala operace, jeden se veškerých nadějí vzdal a vkládal je do toho malého chlapce.
Poté, co si pro něj přišla maminka, jim popřál hodně štěstí a naposled jej silně objal, v mysli neustále opakujíc svou mantru:
Prosím, prosím, ať to dopadne dobře. Na mně nezáleží, ale Artur se musí vyléčit!
Pomalým krokem mířil ke svému oblíbenému místu, s knížkou v jedné ruce a miskou čokoládových sušenek, které si koupil bez otcova vědomí, ve druhé. Netoužil po ničem jiném, než na chvilku vyventilovat své myšlenky a odosobnit se ode všeho, co jej činilo nešťastným. Otcovo chování, Arturova operace a v neposlední řadě Tom, kterého neviděl celých sedm dní. Ještě nikdy mu nepřišel týden tak nekonečný.
Spokojeně se usadil, položil si misku na klín, sotva se však stihl natáhnout pro jednu ze sušenek, do místnosti drze vletěla Lucie s lahví jakési zvláštní jantarové tekutiny a samolibým výrazem ve tváři. Mířila k němu tak natěšeným tempem, až se Billovi zdálo, že se vznáší.
„Potřebuješ něco?“
Lucie byla jediná, samozřejmě včetně svojí babičky uklízečky Berty, která nebrala na Billovo postižení žádný ohled, a mluvila s ním jako s normálním člověkem. Rychle, nesrozumitelně, některé slabiky dokonce hltala. Bill byl téměř přesvědčený, že to dělá schválně. Nyní však mluvila překvapivě pomalu.
„Babi připravila na tu zítřejší slavnost sváteční punč. Nějak ale neodhadla množství, a tak mě požádala, abych zbylé lahve rozdala mezi vychovatele. Tahle je pro tebe,“ věnovala mu veselý úsměv a podala mu zmiňované pití.
Bill nabízený nápoj přijal malinko ostýchavě. Potěžkal lahev mezi prsty a zadíval se na nádherně zbarvený obsah.
„Je v tom alko-hol? Ještě nikdy… jsem ho nepil a nemuse-lo by to dobře dopad-nout.“
Lucie jej propálila naoko nevěřícným pohledem.
„Bille, myslíš, že jsem hloupá? Samozřejmě, že je to nealkoholický punč. Jsou přeci Vánoce, myslela jsem, že by ti taková pozornost udělala radost.“
„Omlouvám se,“ Bill položil punč vedle sebe a věnoval Lucii slabý úsměv. „Děkuju… a poděkuj za mě i Ber-tě.“
„Neboj, poděkuju,“ blondýnka si hravě prohrábla krátké vlasy. „Doufám, že se zítra uvidíme. Vím, že nemáš podobné akce rád, ale alespoň kvůli svátkům bys nemusel trhat partu.“
Bill krátce zaváhal, ale nakonec přikývl. „Rád přijdu.“
„Skvělé! “ Lucie si spokojeně zatleskala, zamávala mu a stejně povznášejícím se tempem vyšla z místnosti.
Bill se opřel hlavou o zeď a zadíval se z okna. Drobné poletující vločky, mu opět vykouzlily úsměv na rtech a klid na duši. Opět se nechal unášet svou představivostí. V jeho myšlenkách vločky vydávaly líbeznou melodii a klesaly níž s takovým půvabem, že toužil být jednou z nich. Splynout s nádherou zimy za okny. Zaposlouchat se do té kouzelné melodie. Naslouchat jí. Slyšet.
Vložil si do úst čokoládovou sušenku, zapil ji několika hlty sladkého nápoje a zavřel oči. I přesto, že nikdy v životě neslyšel ani jediný tón, vnímal magickou melodii sněhových vloček zcela jasně.
Bohužel, pouze ve svých představách.
…
Tom vyběhl ze šatny jako o život. Míjel tiché třídy, prázdná poschodí i chodby, které se zdály být bez přítomnosti veselých dětí osamělé a smutné. Utíkal temným prostorem za jediným zdrojem světla, který však tentokrát výjimečně nenalezl. K jeho velikému překvapení byla Billova třída stejně prázdná a opuštěná jako všechny ostatní. Zničeně zaúpěl a v mysli použil proti Gordonovi veškeré nadávky, které mu přišly na mysl. Díky jeho nesmyslnému rozdělení prací pohasla i jeho poslední naděje setkat se s Billem ještě před svátky. Celý příští týden byly v ústavu prázdniny, a i kdyby nebyly, on sám měl tolik učení, že by si nenašel čas.
Z budovy vycházel zničen, připraven i o poslední zbytky energie, s pomalu pohasínající nadějí, kterou v sobě pěstoval celé hodiny. Zamířil k autu, ale vzápětí se zasekl. Několik metrů od místa kde stál, v hromadě čerstvě napadlého sněhu spatřil bezvládně ležet něčí postavu. Srdce se mu rozbušilo jako šílené. Ty dlouhé hubené nohy by poznal kdekoli!
„BILLE!“
Opět utíkal, myslí mu vířilo neuvěřitelné množství představ. Jedna horší než druhá. Možná upadl a uhodil se do hlavy. Někdo mu ublížil. Umrzl.
Dva metry před cílem opět zastavil a nevěřícným pohledem sledoval, jak začal Bill pomalu mávat rukama i nohama. Okolím se roznesla ozvěna toho nejsladšího smíchu, jaký kdy slyšel. Došel ještě blíž, dopadl na zem vedle něj a zadíval se mu do tváře. Se zavřenýma očima a blaženým úsměvem na rtech pořád vířil právě napadlý sníh. Několik vloček si dokonce prorazilo škvírku skrz husté větve borovice a dopadalo na jeho chvějící se řasy. Setiny vteřin se na nich pohupovaly jako to nejjemnější pápěří a během okamžiku byly pryč.
Tom byl tak nadšený tím, že jej našel živého a v pořádku, že se na něj několik minut pouze díval a modlil se, aby na tu tvář nikdy v životě nezapomněl. Tajemná, magická dokonalost. Ano, právě to jej na něm tolik přitahovalo. Opatrně natáhl dlaň a dopřál svým třesoucím se prstům potěšení z krátkého styku s Billovou kůží. Zlehka jej pohladil po bradě. Bill přestal s hrabáním sněhu, pomalu otevřel oči, a když nad sebou spatřil Tomovu tvář, vypadal ještě spokojeněji. Jeho blažený úsměv ještě více vzrostl, jak překvapeně zamrkal a prohlížel si Tomův hezký obličej.
„A-hoj,“ dostal ze sebe pomaleji než obvykle.
„Ahoj, Bille.“ Tom byl tak rád, že ho vidí, že se také nedokázal přestat přihlouple usmívat. „Co tady prosím tě děláš? Měl jsem strach, že sis ublížil.“
Billovi chvilku trvalo, než porozuměl Tomovým slovům.
„Sněhové andílky,“ uculil se jako malé dítě a opět se pustil do vytváření sněhových křídel.
Tom se pobaveně zasmál. „Hele andílku, myslím, že jsi měl toho sněhu akorát tak dost. Jsi křehký, v téhle zimě můžeš snadno onemocnět. Pojď, pomůžu ti vstát.“
Klekl si na kolena a natáhl obě ruce k Billovi, který zřejmě uznal, že má pravdu, pomalu se posadil a zvědavě si prohlížel Tomovy dlouhé prsty. Zhluboka dýchaje zvedl ruku a jednotlivé prsty vložil do mezer mezi Tomovými. Jeho stisk byl nesmělý a slabý, jakoby to bylo poprvé, co se někoho dotýkal. Zíral na jejich propletené dlaně, jako by právě objevil sedmý div světa. Srdce se mu chtělo rozletět na miliony kousků.
„Bille.“ Tom jej zlehka vzal za tvář a zadíval se mu hluboce do očí. Kdyby jej neznal, myslel by si, že je opilý. „Jsi v pořádku?“ sklonil hlavu, aby mu mohl být blíž, protože viděl, že má značné problémy s odečítáním ze rtů. Hlava se mu nepatrně kolíbala ze strany na stranu, po očku neustále sledoval jejich spojené dlaně.
„Pil jsi něco?“ nevyslovil to nijak vyčítavým tónem, jenom potřeboval znát pravdu, aby věděl, co dál, i když mu Billův nasládlý dech jasně našeptával.
„J-jenom ten punč.“
„Punč? Jaký punč?“
„Dá-rek od Berty. Lucie ří-kala, ž-že tam ne-ní alkoh-ol.“
„Ou, Lucie říkala,“ Tom nevěřícně zavrtěl hlavou. Ta holka mu od začátku nebyla sympatická a nyní mu z ní bylo doslova špatně. Bill nebyl zvyklý pít. Kdoví, co by s ním bylo, kdyby jej nenašel.
Bill na něj upíral své veliké nevinné oči a nápadně mu tím připomínal malého hrdinu z pohádky.
„Točí… se mi hlava,“ Bill se smutně kousl do rtu a roztřásl se. Najednou se mu udělala neuvěřitelná zima.
„Vezmu tě domů, ano? Vyspíš se a bude ti líp,“ Tom jej konejšivě pohladil po líci. Konečky prstů přitom zavadil o mokrý pramen Billových tmavých vlasů.
Nebyl zvyklý dělat něco podobného. Nedotýkal se lidí, neobjímal je, nepřipouštěl si je k tělu. Ale Bill, Bill byl už dávno uvnitř něj. Rozprostíral své hluboké kořeny po celém jeho nitru a pomalu vykvétal.
„Nemů-žu jít do-mů. Táta… bu-de se zlobit.“
„Vezmu tě k sobě. Zavolám tvému otci, něco si vymyslím a zítra tě odvezu domů, ano?“ Pousmál se na něj.
„Nemů-žu jít k tobě.“
„Proč ne?“
„Stydím se.“
Tom si okouzleně prohlížel jeho tvář. Byl jako ten vlk. Pořád nechápal, kde se tam Bill vzal. Muselo mu jej seslat samotné nebe, aby konečně pochopil, že i on je schopen hlubokých citů.
Vlk nečekaně ustrnul. Po dlouhé chvíli přerušil oční kontakt mezi ním a mládětem, obrátil se k němu zády, přičemž jej nešikovně švihl chvostem po tváři, ale to jej netrápilo. Zaposlouchal se do zvuků okolí a náhle mu bylo ještě hůř. Zachytil jejich stopu. Zaslechl jejich hladový běh. Blížili se až příliš rychle. Bylo jich deset, možná dokonce víc. Jistě celá smečka, což v překladu znamenalo víc jak patnáct hladových predátorů, kteří netoužili po ničem jiném, než zabít cokoli, co by jim přineslo úlevu po těžkém týdnu bez potravy. In on byl na tom stejně. Měl šílený hlad, ale nyní jej trápilo něco úplně jiného.
Šílený strach.
Zvedl hlavu a větřil. Zbývalo jim méně než dvacet vteřin. Příliš málo času. Mládě bude již za chvíli roztrháno na kusy. Zvláštní. Ještě před chvíli si přál totéž a nyní mu ta myšlenka způsobovala tak silnou bolest, že na hlad úplně zapomněl. Obrátil se k drobnému stvoření.
„Běž domů!“
Srneček šokovaně zamrkal. „Cože?“ pípl, ale nevědomky couval do bezpečí.
Vlk se ve stavu největšího zoufalství postavil na zadní a naléhavě zařval. „BĚŽ!“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Opitý Bill v snehu musel byť totálne očarujúci. To ako si preplietol prsty s Tomovými bolo tak krásne gesto… Je to úžasné… No a malý srnček s vlkom sú neskutoční. To je tak strašne krásny príbeh, že by stálo za to celý ho okopírovať a uložiť si ho zvlášť ako samostatnú poviedku. Nádhera♥♥♥ Ďakujem.
Úžasná povídka <3 chtěla bych se zeptat, ten příběh vlka a srnečka je také vymyšlený autorkou, nebo z knížky :)? Děkuji 🙂
Děkuji za krásné komentáře, dělají mi obrovskou radost ^_^.
[2]: Příběh jsem vymyslela sama 🙂
ta pohádka se srnečkem s vlkem se mi moc líbí :-)líbí se mi stejně jako tahle povídka. kdy ty blbé holky přijdou na to, že o ně zájem nemá? 😀
Uhuh, dokonalý díl! :3 Líbí se mi ten pohádkový příběh.. Těším se na další díl. 😉
Obojí je nádherné, jak příběh, tak pohádka. Ani nedokážu říct, co se mi líbí více. Na celou tuhle povídku nedokážu přestat myslet, mám ji pošád v hlavě 🙂
Opět mi u Tvé povídky naprosto docházejí slova. Totálně mě tohle učarovalo!
Trošičku se teď začínám bát o srnečka 🙁 Jestli jej ta smečka dožene a najde, tak si fakt nedovedu představit, co se stane. Jednoho vlka okouzlit dokáže, ale krvelačnou smečku asi těžko 🙁 Stejně je ten příběh o srnečkovi a vlkovi nádherný ♥ Plný napětí, jiskření, naděje, křehkosti a řekla bych, že taky okouzlení. Líbí se mi, jak vlk postupně měnil svůj názor a nakonec vyháněl srnečka, aby utekl, protože nechtěl, aby se mu něco stalo. Strašně moc se těším na další řádky o nich dvou 🙂
A chvilky mezi Billem a Tomem mi doslova berou dech 🙂 Moc se mi líbilo, jak Bill dělal ve sněhu andělíčky. Jenom ta představa toho, jak v tom sněhu leží a máchá rukama i nohama..a Tom vedle něj ♥ Mezi nima jsou takové krásné, magické chvilky 🙂 Úplně mě za ně mrzelo, že se tak dlouho neviděli. A ta holka, co dávala Billovi punč, je mi už taky pěkně nepříjemná. Říká Billovi, že v tom není alkohol, a přitom tam je. Ještě že Billa našel Tom 🙂
Neuvěřitelně moc se těším na další díl a děkuji za tenhle ♥♥♥
🙂
Obě povídky se mi moc líbí Lucie je blba dat Billovi pití co kdyby jej Tom nenašel.
ohromně poutající! oba příběhy. ale abych řekla pravdu, moc Toma ve vlkovi nepoznávám. Tom je totiž naprosto krotké a ochočené zvířátko, Bill si ho omotal kolem prstu a to o tom ani neví. ale Tom to zkouší hezky, prý k sobě domů.. 😀