autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Bylo kolem deseti večer, když jsme s Billem leželi pod dekou v obýváku a koukali na Transformers 3. On ležel na zádech a já napůl na něm. Jsem rád, že je tady se mnou. Cítím se líp, když vím, že na mně někomu… obzvlášť jemu záleží. Film už se blížil ke konci, když se ke mně natáhl a pohladil mě jemně po ruce.
„Nespinkáš?“
„Ne, ne,“ usměju se a zvednu k němu hlavu. Pousmál se a pohladil mě po hlavě, načež se mi prstíky začal prodírat mezi copánky, jak to rád dělával.
„Dobře, já jen, že tak hezky klidně ležíš.“ Hah, dělá, jako bych byl jindy aktivní.
„Dítě, když je spokojený, tak taky nepláče,“ pošeptám a dám mu pusu na hruď přes triko.
„Pravda,“ uculí se a sjede mi prsty po tváři.
„V kolik ráno vstáváš? Pojedeš domů pro Nicki a povezeš ji do školky?“ zeptám se ho. Nemluví se mi o ní lehce, ale pořád je to jeho dcera. Mohla… být i moje.
„Víš, že ani nevím. Mohla by se postarat Barbara,“ pokrčí trošku rameny. „A kdyby ne, tak bych pro ni na sedmou dojel, odvezl ji a jel zpátky k tobě,“ usměje se.
„Budeš pracovat tady?“ povytáhnu obočí.
„Hodím si dovču,“ uculí se. Huh?
„To vážně není nutný,“ pošeptám. Dělá, jako kdybych… No jo, já umírám. Ale až za pár let. „Nemám AIDS, ale zatím jen HIV vir. Lidi s tím normálně chodí do práce, mezi lidi, žijou úplně stejně jako předtím. Jen berou navíc ty prášky,“ povzdechnu a pomalu se posadím, načež si usednu na lýtka. Nechci, aby tu se mnou byl zavřený jako na izolaci. Mohl bych normálně pracovat, dělat všechno jako dřív. Dal jsem výpověď kvůli němu, ne kvůli nemoci.
„Tome,“ řekne trošku zaraženě. „Já si neberu dovolenou kvůli tomuhle. Já o tomhle vím. Chci jen vypnout, chvilku si dát od práce pokoj,“ šeptne. Posadil se také a chytil mě za ruku. „Chtěl jsem tu dovolenou využít a chci ji využít tak, že budu s tebou. Mohli bychom někam i jet, být spolu,“ sklopil trošku provinile oči. Zní to hezky, ale není to moc reálný.
„Nemůžeš si se mnou jen tak někam odjet. Máš dceru,“ polknu tiše.
„Ale má dcera má i svou matku,“ vzhlédne ke mně. „Neodstrčil jsem ji, řekl jsem jí, že se jí budu dál věnovat. Mám ale i svůj život, mám tebe. Jí jsem věnoval veškerou svou pozornost, co se narodila, a to Barbara ne, tak ať si to taky užije. Hlavně ať se postará.“ Vím, že to nemyslí špatně, ale nejsem si jistý, že je to tak fér. Nic jsem mu na to neřekl. Nevěděl jsem co. Jen tiše povzdechl a protáhl se.
„Promiň, já jsem to vážně nemyslel nijak proti tobě.“
„Jo, já vím. Promiň,“ šeptnu provinile. Chce to jen pro mé dobro a já mu div nevynadám. Jsem vážně idiot. Zasloužím si to.
„Nemáš se proč omlouvat,“ sjel mi prsty po ruce. Celý on. Prominul by mi snad všechno, brouček.
„Nevypneme to už?“ zeptám se s malým úsměvem.
„Jo, jo,“ přikývnul a natáhl se pro ovladač. Dopil jsem své pití. Poté jsem se zvedl a složil deku, již jsem přehodil přes opěradlo. Když jsem viděl, že už je i Bill připravený k odchodu, rozešel jsem se do ložnice.
„Vybalil sis i věci do koupelny?“ zajímám se. Vím, že byl u mě v kuchyni za pár minut.
„Ne, ještě ne,“ přizná s lehkým úsměvem. Hah, myslel jsem si to.
„Tušil jsem to,“ usměju se. Vzal jsem z ložnice jeho tašku a i s ním se rozešel do koupelny. „Tady jsem ti vyklidil poličku na lak na vlasy, spreje a tak. Sem do sprchy si dáš sprcháč, šampon a tak,“ ukážu mu. Otevřel jsem skříňku nad umyvadlem. „Tady mám prášky, holení a podobný věci… a kartáček si dáš ke mně do kelímku,“ ujasním mu. „Pasta nám snad postačí jedna,“ usměju se na něj. Bylo to narychlo, neměl jsem šanci mu tu udělat víc prostoru, ale chci, aby se tu cítil jako doma. Nechci, aby měl věci v taškách a pokaždé si pro to musel chodit. Chci, aby se tu u mě zabydlel. Nevadilo mi, kdyby tu už se mnou zůstal navěky… no… já o věčnosti nemůžu mluvit, ale aspoň do „té“ doby bych si to přál. Bill se na mě však jen díval a naslouchal mi. Až když jsem skončil, se odhodlal a udělal několik krůčků ke mně. Nevypadlo z něj ani slovíčko, pouze na mě rozněžněle koukal, načež mě jemně ale dlouze políbil. Co to…
„Děkuju,“ šeptl mi do rtů a poté se mi o ně svými otřel.
„Není zač. Udělal bych ti tu víc místa, ale bylo to narychlo,“ pousměju se. „Jinak špinavý prádlo házej normálně sem. Já to pak vyperu,“ nadzvednu víko od bílého koše na prádlo v rohu místnosti.
„Tomi, Tomi, Tomi,“ zastavil mě s úsměvem. „Budeme tu spolu, budeme spolu uklízet, vařit i prát. A nedělej si se mnou takovou starost, hm?“ pohladil mě po tváři.
„Budeš tu bydlet. Musím tě seznámit s chodem domácnosti,“ rozesměju se. Vzal jsem ho za ruku a odvedl ho do ložnice. Myslel jsem, že si uklidil alespoň to oblečení, ale on si ho jen složil na křeslo. S povzdechem jsem se na něj láskyplně usmál. „Jsem ti zapomněl říct, jaká to je skříň, viď.“ On však sklopil hlavu a trošku přikývnul, ačkoli se na mě usmál.
„Já se ti nechci nějak to…“ zagestikuloval rukama.
„Teď tu bydlíš, hm? Máš přístup do jakékoli skříně v tomhle bytě,“ ujistím ho vlídně a otevřu skříň, kterou jsem mu vyprázdnil. „Měl jsem tam věci, který už stejně moc nenosím, takže jsem to zatím dal vedle do pokoje. Snad ti to bude stačit,“ podívám se na něj. „Jo a vlastně…“ otevřu zásuvku s boxerkami a ponožkami. „Tady jsem ti taky udělal nějaký místo, ale je na tobě, kam si to dáš.“
„Mockrát děkuju,“ pousmál se. „Já si to uklidím a složím. Nemám toho moc, vzal jsem si jen něco málo.“
„Dobře, kdybys něco potřeboval, tak ti půjčím,“ posadím se na postel. „Nebo si to zkrátka doma vezmeš…“
Co když tu chce být ale jen na pár dnů, než se situace uklidní, a pak chce jít zase domů? To mě… nenapadlo. „A… nebo tu vlastně můžeš být jenom pár dnů,“ zašeptám pro sebe a semknu rty k sobě. Tome, ty idiote, mělo ti to dojít rovnou! Proč by se k tobě asi chtěl stěhovat, když má vilu jako krávu, hm? Chtěl tu být jen na pár dnů, proboha. Jsem takovej kretén naivní! Nejradši bych si jednu fláknul. Jasně, že tu bude jen pár dnů, když má doma dceru. Došel ke mně a klekl si přede mě na zem.
„Můžu tu být tak dlouho, dokud mě tu budeš chtít,“ chytil mě za ruce.
„Vážně?“ pošeptám. „Já… teď mi teprve došlo, že tu můžeš chtít být jenom pár dnů, než se všechno uklidní,“ přiznám pokorně.
„Budu to muset začít nějak řešit, ale jsem si jistý tím, že chci být u tebe v tom případě, že mě tu chceš,“ pošeptá mi a narovná se. Hned mě objal.
„Víš, že tě tu chci mít až do konce,“ šeptnu, když se k němu přitisknu a zavřu oči. Chci, aby u mě byl on, až… budu umírat.
„A to mě mít budeš,“ přitiskne si mě majetnicky k sobě. „A teď takhle nesmýšlej, radši mi dej ruku a pojď si se mnou dát sprchu, hm?“ políbí mě na krk. Sprchu? Společně?
„Já… nemyslím si, že to je ten nejlepší nápad,“ sklopím hlavu.
„Máš strach?“ chytne mě za bradu. Beze slov zakývám na souhlas a vyvléknu se mu, načež se znovu zadívám na zem. Připadám si jako špína… jako něco nečistýho, co nemůže mezi normální, zdravý lidi.
„Neboj se, opravdu ne. Nebudu tě samozřejmě nutit, ale chci, abys věděl jednu věc, která je podle mě podstatná. Já vím, jaká jsou rizika, ale já se nebojím. Vůbec se nebojím, beze strachu se tě dotýkám, líbám tě a upřímně ti říkám, že bych se s tebou i miloval. Nemám strach, pokud se to má stát, stane se to. Stejně jsme vždy opatrní, ale celkově… nemám strach a ani se od tebe nebudu nijak nikdy odtahovat, to si pamatuj,“ pohladil mě po stehně a dal mi alespoň drobnou pusinku. Jenomže já sám se sebe nemůžu dotknout. Jak se mám s tímhle smířit, když se nedokážu smířit ani s tím, co jsem? Cítil jsem v očích slzy, které se mi během chvilky roztekly po tvářích.
„Neplač, neplakej,“ zašeptal a hned mě objal. Trošku se se mnou pohupoval. „Je to jen hnusná nemoc, ale ani ta nezničí to, co k tobě cítím.“ JEN hnusná nemoc…
„Je to jen nemoc, na kterou umřu,“ zavzlykám. „A jestli to ode mě chytíš, tak ty taky.“
„Ne, neumřeš. Je to v začátku a dá se to ještě podchytit, musíš to léčit a to děláš,“ sjel mi po zádech.
„Proč pořád tohle říkáš? Léky to jenom oddalujou, ale neumějí to vyléčit. Je jen 5% ze 100 lidí, kterým se AIDS nakonec neprojevil. Já umřu, chápeš to? Je to jako rakovina, jako vir, kterej se ti pomalu rozlejzá tělem a všechno ti ničí,“ rozbrečím se už nahlas.
„A proč bys nemohl patřit k těm lidem, kterým se AIDS neprojevil, hm? Nesmíš to vzdát, Tome,“ zašeptal a klekl si víc ke mně. Bože můj, ten jeho přístup, všechen ten optimismus mi už leze na nervy. „Sám jsi řekl, že je to o psychice, a když to budeš brát takhle, nebude to dobré. Musíš se tomu postavit, a pokud potřebuješ podporu, tak ji ode mě máš a ty to víš.“ Jasně, tím, že na vir HIV budu koukat jen jako na rýmu, tak si tím zachráním život. Musel jsem od něj odvrátit hlavu a zhluboka se nadechnout, abych se uklidnil.
„Měl bys… měl bys jít do tý sprchy. Já to tam po sobě… budu muset vydesinfikovat,“ šeptnu a zavřu oči. Nejspíš to s tou opatrností přeháním, ale… co když se říznu při holení nebo… něco jinýho. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Nedopustím to.
„To opravdu nemusíš,“ pošeptá a poodstoupí, načež si dosedne na lýtka. Já už nemůžu. Nemůžu. Nemám na to. Bože můj, proč jsem ho nenechal jít do hotelu?
„Neříkej mi, co bych měl nebo neměl. Na to ty nemáš právo!“ vyjedu na něj. „Stačí jen, že se říznu při holení a pak co? Uvědomuješ si vůbec, co tohle je? Jaký je s tím žít? Víš, jak se vůbec, sakra, cítím? Ne, nevíš, jak bys mohl!“ rozbrečím se. Zvedl jsem se a raději se rozešel pryč z ložnice. Proboha, nikdy jsem se takhle nechoval. Nikdy jsem na něj ani nezvýšil hlas, nebyl jsem k němu hrubý a teď najednou tohle.
„Promiň, promiň, Tome,“ vydechl nahlas. „Já vím, že to není nic lehkýho, vím to.“ Očividně ne, když dokáže tohle všechno říct, jako by se nic nedělo. Zašel jsem do vedlejšího pokoje a zavřel za sebou dveře. Schoval jsem si obličej do dlaní, sednul si na postel a vzápětí se rozbrečel. Cítil jsem se bezmocný, jako bych byl k ničemu… jako bych byl jen otravný parazit.
Po nějaké chvíli mě z pláče vyrušily nějaké zvuky v chodbě, které byly zakončeny zavřením dveří. Přestal jsem brečet a zvedl hlavu.
Odešel.
Opravdu odešel. Nechal mě tu. Vzdal to. Chápu to, ale… Tohle jsem od něj nečekal, ne po tom všem, co mi dnes řekl. Zůstal jsem nepřítomně zírat do protější zdi. Jsem sám. Už nezbyl nikdo. Přál jsem si, aby byl u mě, až budu umírat, ale teď vím, že umřu o samotě.
BILL
Jakmile jsem zavřel dveře od Tomova bytu, zavřel jsem i oči. Nechtěl jsem tohle udělat, ale když vidím, že o mě teď nestojí a potřebuje být sám, je to snad to nejlepší řešení. Samozřejmě, že neodejdu napořád, chci se vrátit. Nenechal bych ho v tom, ale každý někdy potřebuje být sám. I já si to teď potřebuju urovnat v hlavě. Bylo toho na nás na oba příliš, alespoň já bych tak řekl. Pomalu jsem se i s taškou rozešel dolů. Šel jsem tiše a opatrně, jako bych se bál našlápnutí na každičký schod. Šlo se mi těžce, nechtělo se mi odsud, ale řekl jsem si, že počkám jen nějakou dobu v autě. Také jsem to udělal.
Sedl jsem si na zadní sedadlo a jen se díval nahoru směrem k jeho oknům. Mrzí mě to, tohle jsem opravdu nikdy nechtěl. Vždyť už mi teď chybí. Je tam sám a já zase tady, takhle to být přece nemá. My máme být spolu. Nějakou dobu jsem tam seděl a jen přemýšlel. Stále jsem se snažil vymyslet způsob, jak tohle napravit, zabránit tomu všemu, co se děje a snad i zastavit čas. Ani jsem to nepočítal, ale po nějaké době jsem z auta vystoupil, zamkl ho a vydal se zpět do domu. Naštěstí bylo dole otevřeno, takže jsem se hned dostal dovnitř. Vyběhl jsem schody a došel k jeho dveřím. Já to bez něj nevydržím. Sice chtěl být sám, ale já mu chci být nablízku. Zazvonil jsem a celý udýchaný se opřel dlaní o zeď. Uvnitř v bytě bylo ticho. No tak, tohle mi nedělej, prosím. Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil znovu, načež jsem i zaklepal. Nic se však neozvalo, jako by uvnitř nikdo nebyl. Nechce mi otevřít? To snad ne, prosím.
„Tome,“ povzdechnu tiše a vyndám si z kapsy mobil. Vytočil jsem jeho číslo a čekal. Zvonek sice zvonil, ale momentálně jsem byl bezradný. Zaslechl jsem zevnitř zvuk jeho iPhonu, jenže to bylo všechno. Ještě jsem to zkoušel, ale pomalu jsem ztrácel naději. On mě k sobě už nepustí. Pane bože, to ne. To nemůže.
„Sakra, prosím, otevři,“ řeknu a zabouchám na dveře. Vyhrávání otravného zvuku na jeho mobilu uvnitř náhle utichlo a mně se u ucha ozvalo pípání. Típnul to. Hned na to se zevnitř ozvala tupá rána, při níž se něco roztříštilo. Trošku jsem sebou i škubnul, jak jsem se lekl. Měl jsem strach, potřebu ihned vejít dovnitř, ale nemohl jsem dělat nic. Zkusil jsem znovu zazvonit, ale bylo to marné. Prostál jsem u jeho dveří ještě několik minut, ale poté jsem to vzdal a šel do auta. Odjel jsem raději někam dál, protože by mě to jinak stále nutilo za ním jít. V autě jsem také přenocoval, ačkoli jsem nespal. Odmítl mě, už mě u sebe nechce, a to jen kvůli tomu, že jsem ho nechal o samotě, jak si i žádal. Choval jsem se špatně. On si teď určitě myslí, že mi na něm nezáleží, že jsem chtěl odejít a vzdal jsem to, ale tak to není!
Následující den jsem ráno jel domů. S Barbarou jsem se jen pozdravil a hlavně odvezl malou do školky. Nedokázal jsem se na nic soustředit, nic dělat. Sotva jsem Nicki dokázal říct, co je s Tomem. Samozřejmě, že se ptala a vůbec mi to tím neulehčovala.
Rozhodl jsem se zajet do práce, ale s tím, že jsem tam celý den proseděl. Snažil jsem se mu volat, psát, ale neodpovídal a mobil mi nebral. Byl jsem bezradný a to absolutně. Jediné, co jsem za celý den udělal, bylo to, že jsem malou odvezl zase ze školky domů a zase jsem odjel. Nedokázal jsem být teď doma. Na kecy mé drahé manželky jsem neměl nervy a malá se na Toma pořád ptala, což mě ubíjelo. Bylo mi jasné, že to takhle nepůjde donekonečna, ale teď jsem potřeboval pár dní jen sám pro sebe. Bylo to až směšné, ale já se snad potřeboval vybrečet. Po pár dnech jsem měl pocit, jako bych vybrečel všechny slzy, které jsem v očích dosud měl.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Ach ne, to je tak strašně smutné… 🙁 🙁
Tom by měl víc důvěřovat Billovi.
Ach jaj.. tí dvaja blázni sa trápia sami a zbytočne… súhlasím s Karin, že Tom by mal trochu viac veriť Billovi a nemyslieť si, že to Bill berie na ľahkú váhu. A Bill by sa zase mal prestať obviňovať za všetko, čo sa medzi ním a Tomom stane. 🙁
Dúfam, že obaja sa čoskoro upokoja, ujasnia si myšlienky a Tom k sebe Billa zase pustí.
Riešia tie problémy strašne detsky, nedospelo. Bill určite hneď nemal odísť a Tom mu mal otvoriť tie dvere. Ďakujem, že kapitoly pribúdajú tak krásne rýchlo a pravidelne, lebo inak by ma z tých dvoch už trafilo.
Jejdáá 🙁
Já nechci, aby se kluci tak trápili 🙁 Pak se kvůli nim trápím i já a to se mi ani trošku nelíbí!
Je mi naprosto jasné, že to teď mají hodně složité. na jednu stranu Toma a jeho opatrnost chápu. Taky chápu jak si všechno vyčítá, lituje se a myslí si, že jej nemůže mít nikdo rád. Já kdybych byla v jeho situaci, tak bych byla asi stejná..jenže vím, že takhle je to špatně 🙁 Mrzí mě, že zrovna teď mezi sebou mají taková nedorozumění, když se oba tam moc potřebují.
A souhlasím se Zuzkou. Taky jsem strašně ráda, že díly přibývají tak rychle, protože bych se z těch dvou při dlouhém čekání asi pominula.
Děkuji za díl 🙂