autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Uteklo 14 dnů, dlouhých 14 dnů, ve kterých jsem stihl podat žádost o rozvod. Byl jsem si po tom všem naprosto jistý tím, že ať se teď už děje cokoli, s Barbarou nebudu ženatý ani o minutu navíc. Měl jsem hodně dobrého právníka, který mi už předem řekl a slíbil, že s Nicol nebude problém. Navíc je prý dost možné, že bude svěřena do mé péče po tom, co jsem mu řekl o Barbaře a jejím chování. Ovšem na tohle bylo dost času, žádost o rozvod jsem podal a to teď bylo hlavní, co se mě a Barbary týká. Samozřejmě, že s tím nesouhlasila, vztekala se, nakonec křičela a brečela, jak mě moc miluje a nedokáže mě opustit. S naprostým klidem jsem jí dokázal ten večer říct, že já ji už ne. I kdybych už s Tomem být neměl, s ní nebudu. Nechci být s nikým, když nemůžu být s ním. Odmítá mě, už mě nechce vidět. Pane bože, nedokážu na to myslet, ale já musím a pořád.
Ovšem tohle všechno bylo vedlejší. Všechny mé myšlenky začínaly na písmenku T, měly všechen podtext spojený s Tomem. Od začátku až do konce, který ovšem mé myšlenky neměly, jsem myslel jen na něj. Nevzdával jsem to, zkoušel jsem mu volat, psát, a dokonce jsem za ním znovu šel a pokoušel se o to, aby mi otevřel, ale neotevřel. Denně jsem byl v křečích a záchvatech breku. Cítil jsem se bez něj prázdný, jako bych ani neexistoval. Věděl jsem, že ubíhají dny, které jsem mohl trávit s ním a užívat si s ním každičkou vteřinu. Jenže já místo toho seděl sám v kanceláři nad papíry, kterým jsem ze dne na den přestal rozumět. Připadalo mi to tu všechno tolik jiné, prázdné. Jediné, co mě naplňovalo, bylo to, že jsem na stole měl fotku Nicki a mě s Tomem. Překrásně se na ní smál, v jeho očích byl lesk a radost. Byla to doba, kdy byl se mnou a toho jsem si cenil. Byl přenádherný. Strávil jsem snad i hodiny nad tím, že jsem tu fotku jen držel v rukou a přejížděl po ní prstem jako po tom nejdražším pokladu a vzácnosti.
Přišel další stereotypní den. Ráno jsem hodil malou do školky a jel do práce. Zasedl jsem ke stolu a opět jen vzhlížel k fotce člověka, kterého jsem ztratil. Zapnul jsem si asi až po deseti minutách notebook, když mi zazvonil telefon. Hovor jsem přijal, načež jsem hned zaslechl hlas té slepice ze sekretariátu. To mi fakt chybělo.
„Šéfe, máte tu návštěvu,“ zažvatlala přes žvýkačku v tlamě jako obvykle. Nic domluvenýho nemám, tak nevím, kdo sem poleze. Ten, koho bych tu chtěl, to stejně nebude.
„Ať jde dál,“ řeknu tiše ochraptělým hlasem.
„No, ono jde o to, že to je bejvalej zaměstnanec, víte,“ zaslechnu v jejím hlase posměšný tón. „A očividně i bejvalej milenec,“ uslyším pro změnu úšklebek. Pane bože, on přišel? Je to Tom? Ne, nemůže myslet přece nikoho jiného. „Dodnes se po firmě drbe, jestli jste ho vyrazil, nebo šel sám. Mě by to fakt zajímalo,“ kvákala tam dál. Kráva jedna zasraná! V ten okamžik jsem se zhluboka nadechl, ovšem vydechnout mi snad ani nešlo. Připadalo mi, jako by se mi zastavilo srdce. Odkašlal jsem a chytil se za hruď.
„Na nic jsem se vás neptal, Sandro,“ řeknu, přičemž si snažím udržet tón hlasu. Ježiši, co mi řekne? Možná mi jen řekne, že mě nechce už do smrti vidět nebo naopak, že by to chtěl nějak urovnat. Ah, nebudu tak optimistický. „Může jít hned dál.“
„No šéfe, když on vypadá nějak divně. Nebude si hrát na zhrzenýho milence, že ne… Oh, že vy jste ho podved!“ vyjekne. Ta je inteligentní, až mě to bolí. Kdyby se radši starala o sebe. „No ty vole, vy jste taky kanec, šéfe.“
Sandra tam dál něco mlela, jenomže to už se otevřely dveře, do nichž vešel Tom v čistě bílé mikině s bílým šátkem na hlavě a botami sladěnými ve stejné barvě. Ačkoli kalhoty měl tmavé, i přesto vypadal jako anděl. V tichosti zavřel dveře a podíval se na mě. Přišel. Přišel za mnou. Nasucho jsem polknul a vzhlédl k němu opravdu jako k andělovi. Aniž bych dbal na kecy té slepice, típl jsem jí hovor a odsunul se od stolu. Cítím, že snad každou chvilku omdlím. Tolik jsem si přál ho vidět, a když je tady, nemůžu se postavit ani na nohy. Mohl jasně vidět, že tu nemám nic udělané, jen poházené papíry. Práce byla opravdu to poslední, na co jsem teď myslel.
„Tomi… ahoj,“ pošeptám, jakmile se mi povede zmírnit knedlík v krku.
„Ahoj,“ pousměje se a zůstane stát u dveří. „Neruším tě?“ Bože, jak se na to může ptát. V dlaních se mu mihla světlá obálka, ale zatím nebylo třeba jí věnovat velkou pozornost. Všechnu soustředěnost jsem musel obracet k jeho obličeji, který vypadal až nápadně vyrovnaně, ač jeho tvář byla smutná. Nerozumím tomu, každopádně kdyby byl v pohodě, byl bych rád.
„Ne, ne vůbec. Já… jsem rád, že jsi přišel a,“ jen jsem párkrát zamrkal, „posaď se,“ pošeptám rozechvěle. Slabě se na mě usmál svým upřímným úsměvem a pomalu se ke mně rozešel, čímž po místnosti rozvířil svoji vůni.
„Nebudu tě dlouho zdržovat. Jen jsem ti něco přišel dát,“ ujistí mě a přejede bříšky prstů lehce po okraji obálky, jíž otáčel v rukách. Co to je? Pohledem sklouznul kamsi ke stolu, kde si hned všiml naší zarámované fotky. S úsměvem ji vzal do ruky a prohlédl si ji.
„Tady nám to sluší, hm?“ pošeptá. To je jako naschvál. Semkl jsem rty k sobě, přičemž jsem na něj neustále hleděl.
„Ano,“ přikývnu, načež rychle zamrkám, abych rozehnal slzy. „Nezdržuješ mě vůbec. Já jsem tě chtěl vidět, chtěl jsem si promluvit a omluvit se ti,“ zašeptám roztržitě. To se na mě podíval, jako bych ho zarazil, ale nakonec se opět pouze usmál. Co mi tímhle vším chce říct? Já tomu nerozumím, jsem na to příliš zmatený. Sjel prstem po fotce a položil ji na původní místo. Vstal jsem, přičemž jsem po něm pomalu natáhnul ruku.
„Prosím.“ Tom ke mně beze slov přistoupil a jemně mi přiložil ukazováček na pusu, abych byl ticho. Hluboce se mi zadíval do očí. Prosím, ať to není to, co si myslím. Mohl v nich vidět nával slz, které se tlačily ven. Rty jsem maličko pootevřel, abych se nadechl a zůstal se na něj mlčky dívat, jak si žádal. Nakonec prst odendal, pohladil mě s něhou po tváři a láskyplně spojil naše rty v jedny. Kéž by tohle bylo dobré znamení. To jsem oči zavřel a vpil se mu něžně do těch sladkých polštářků. Jemně jsem ho přitom pohladil po tváři, abych si jej přidržel. Nedokázal jsem slzy udržet, proto mi jich při tom několik steklo po tváři. Hned mi slzy setřel svými jemnými prsty a odtáhl se, přičemž se mi znovu podíval do očí. V jeho očích se zračila bolest, avšak jeho obličej byl stále naprosto mírumilovný. Bože můj, co mi tímhle vším chce říct. Nechci myslet na to špatné, nechci!
„Ah,“ trhaně jsem vydechl a sjel mu prsty po tváři až na bradičku. Rty jsem měl pootevřené a díval se na něj. Dal mi ještě jeden drobný polibek, v němž se ukrývalo plno lásky a něhy.
„Už budu muset jít,“ odtáhne se s šeptem.
„Prosím, ne-neodcházej,“ líbnu ho ještě, načež u jeho rtů zůstanu alespoň při vzdálenosti několika milimetrů. „Miluju tě, miluju a strašně se omlouvám. Miluju tě, Tomi,“ držel jsem si ho za tvářičku, nechtějíc jej pustit. Cítil jsem, jak se mu rozechvěla brada, ale jen na okamžik zatnul čelist a on svoji bolest ukryl za mírumilovnou masku, která se opět vkradla do jeho tváře. Není to pro něj snadné, na něco se připravuje, ale ne… to ne. Odstoupil ode mě a položil mi na stůl obálku.
„Sbohem, Bille…“ zašeptal ještě, když se na mě krátce podíval a poté zmizel z mé kanceláře, jako by se pouze vznášel vzduchem. NE! To nemůže, nemůže mi odejít. Já to tušil, pane bože.
„Tome,“ vyhrknul jsem ze sebe a rychle se za ním rozešel. Bylo mi jedno, že nás uvidí Sandra, prostě jsem za ním běžel, ačkoli jsem měl ještě před chvíli pocit, že mě nohy neunesou. Jo, láska dělá divy. On za sebou však už zavřel dveře i od sekretariátu. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel rychle na chodbu. Nemůžu ho nechat odejít. Co jsem to jen udělal, ježiši Kriste.
Tom běžel chodbou rovnou k otevřenému výtahu, který se zavřel akorát v ten okamžik, když proklouznul škvírou mezi dvěma pohyblivými železnými panely dovnitř.
„Ne!“ zabouchal jsem na dveře výtahu, ale už jsem si tím bohužel nijak nepomohl. Zůstal jsem tam stát a jen brečet. Hrudník se mi bolestivě svíral a z hrdla se mi draly tiché vzlyky. Až po chvíli jsem se sebral a šel do kanceláře. Prošel jsem rychle sekretariátem a zavřel za sebou dveře. Jakmile jsem dosedl na svou židli, nahlas jsem se rozbrečel, přičemž jsem držel v dlani naši společnou fotku. Nemůže mi odejít, rozloučit se se mnou. Nemůžu ho ztratit, pane bože. Miluju ho a já vím, že i on mě, ačkoli mě možná někde uvnitř i po tom všem nenávidí. Ačkoli jsem skoro neviděl, rozlepil jsem obálku a pomalu začal vyndávat obsah. Ruce se mi třásly, takže to ani rychle nešlo. Kromě úhledně složeného bílého papíru mi na stůl vypadl i stříbrný prsten. Rychle jsem ho chytil a vzal si ho do dlaně. V ten okamžik jsem spustil ještě větší pláč. Co to znamená? Napadá mě toho až příliš a nevím, jak si tohle vyložit. Je to památka na něj? Prohlédl jsem si ho a zavzlykal. Opatrně jsem ho poté sevřel v dlani a rozložil přitom i papír. Začal jsem poté číst.
„Milý Bille,
mrzí mě, jak tohle celé dopadlo, ale třeba to tak nakonec má být a bude to opět fungovat. Nejspíš si říkáš, proč ti píšu tenhle dopis a co je to za prstýnek, ale všechno se postupně dozvíš, neboj.
Kdyby ses rozvedl a byli bychom spolu o něco dýl, s tímhle prstýnkem bych tě požádal o ruku. Byli bychom manželé a dál se milovali. Přijal bych Nickinku za svoji, ale to ty víš. Byli bychom rodina. Jenomže teď je všechno jinak. Odešel jsi, na což jsi měl plné právo, a dokonce to i chápu. Kdo by chtěl kluka s HIV+. Ani já se sebou nechci být…
Jen ti chci říct, že ti nikdy nebudu nic vyčítat a nemusíš se bát, že se zlobím. Mrzí mě to, ale každého něco mrzí. Takový je prostě život.
Prstýnek jsem ti nechal proto, že mně už bude vlastně k ničemu. Můžeš si ho nechat a alespoň občas zavzpomínat na tuhle dobu, na to, co jsme měli a taky… třeba na mě.
Tímhle se s tebou chci rozloučit. Srdečně ti přeju do života jenom to nejlepší a z celého srdce doufám, že jednou najdeš to, co hledáš a budete oba s Nicki zase šťastní tak, jak si zasloužíte. Vždycky vás oba, svoje broučky budu zbožňovat nade všechno, tak si to dobře pamatuj.
S láskou Tom.“
Každé slovo jsem si četl několikrát a stále jsem nemohl uvěřit. Nedokázal jsem přijmout skutečnost, která v dopise stála. V dlani jsem svíral prstýnek, který měl spojit naše životy a to navždy. Po tvářích se mi kutálel nespočet slz. Byl jsem ochromený, neschopný dýchat a normálně myslet. Právě mi dal sbohem člověk, kterého jsem k smrti miloval a stále miluji. Odešel kus mě, kus mého srdce odešel s ním a to nenávratně. Odešel člověk, který byl pro mě absolutně dokonalý. Vždy jsem o něm věděl, že je hodný, silný, milý, statečný, jedinečný, dokonalý, překrásný a čestný, ale nikdy jsem nedokázal říct jak moc. Nedokážu to ani teď, ale je to rozhodně ještě více, než jsem si do teď myslel, pokud to ještě ovšem jde.
Odešel mi můj Tom.
Po zbytek dne v práci jsem už jen posedával a četl si stále jeho slova, prohlížel si jeho písmo a pohrával si s prstýnkem. Dal jsem si ho na prsteníček, to bylo to pravé místo pro něj. Jeho jsem bral jako člověka, kterého doopravdy miluju, a je mou součástí. Snažil jsem se pořád jen nasávat jeho vůni, kterou tu po sobě zanechal. Dokonce jsem se posadil v jeho kanceláři a prsty se dotýkal křesla i stolu. Připadal jsem si jako blázen, ale nebyl jsem bláznem. Měl jsem jen roztříštěné srdce na miliony kousíčků. Připadalo mi, jako bych zemřel. Jediný důvod, který mi tu zůstal, byla Nicol. Jen díky myšlence na ni jsem se zvedl, otřel si slzy a šel i s dopisem od Toma z firmy pryč. Musel jsem ji vyzvednout ze školky. Ačkoli jsem byl na dně, měl jsem stále povinnosti.
Dojel jsem pomalu ke školce. Byl jsem jako dezorientovaný. Hned jsem šel nahoru do třídy pro malou. Vešel jsem tiše do její třídy a rozhlédnul se. Přes dav dětí ji bylo poměrně těžké najít, ale když jsem si vybavil, že si s sebou ráno brala svoji pandu, zaměřil jsem se na ni. Hned jsem ji zahlédl v rohu místnosti na hraní, na níž ležela Nicki a tiše plakala. Co se jí stalo? Bože můj, co mě dnes ještě potká. Ihned jsem se k ní rozešel.
„Nicki, miláčku,“ pošeptám jí a popotáhnu sám nosem. Pohladil jsem ji po zádíčkách a přitáhl si ji k sobě. „Co se ti stalo?“
„Tomi-Tomi,“ zavzlykala, „jede pryč.“ To jsem semknul oční víčka pevně k sobě a ji si k sobě přitiskl. Nechci, aby se tím trápila. Chci v tom být alespoň sám. Nechci, aby i ona trpěla. Jenže tak, jako trpí Tom pro nás oba, my trpíme pro něj.
„Šššš, já vím, já vím, drobečku můj,“ vtiskl jsem jí polibek do vlásků a snažil se ji utišit, ačkoli jsem cítil, jak se mi opět derou slzy z očí. Ovšem až potom mi došlo, jak tohle může vědět. „Jak to víš?“
„Přišel se se mnou rozloučit,“ obejme mě s pláčem kolem krku. „Řekl mi, že musí odjet kvůli tomu, že je nemocnej a neví, jestli se vrátí. Já nechtěla, tatínku, brečet, aby mu nebylo špatně, ale když mně strašně chybí už teď,“ rozbrečela se nahlas. On za ní byl? Bože, musí to pro něj být hrozné, ale proč to jen dělá? Vždyť já ho miluju, tak moc ho miluju. Neodešel jsem od něj, jen jsem ho chtěl nechat o samotě!
„Aha,“ vydám ze sebe, načež nasucho polknu. Co jí na to jen říct, já sám nevím. „Neplakej, ani on by nechtěl, abys plakala. Mě to taky moc bolí, taky-taky se se mnou rozloučil, víš,“ pošeptám jí a otřu jí slzičky, ačkoli mně už vyhrkly také.
„Aha,“ vydám ze sebe, načež nasucho polknu. Co jí na to jen říct, já sám nevím. „Neplakej, ani on by nechtěl, abys plakala. Mě to taky moc bolí, taky-taky se se mnou rozloučil, víš,“ pošeptám jí a otřu jí slzičky, ačkoli mně už vyhrkly také.
„Já chci Tomiho zpátky,“ schová se mi s pláčem do náruče. Objala mě ručičkama kolem pasu a brečela a brečela.
„Já taky,“ pošeptal jsem jí a tiskl si ji k sobě. Bylo to naposledy, co jsem ji slyšel promluvit.
Nepočítal jsem dny, hodiny, minuty ani vteřiny. Prostě jsem nechal čas běžet, a ačkoli dle mého názoru se vlekl, vše utíkalo až příliš rychle. Bolest a žal jsem cítil stále stejný, snad i horší, proto mi byl čas celkem ukradený. Stále jsem se snažil Toma nějak kontaktovat, ale opravdu marně. Stále mi operátor hlásil, že účastník je nedostupný a postupem času, že číslo ani neexistuje. Byl jsem z toho špatný, nevěděl jsem o něm absolutně nic, a to mě trhalo na kousky. Potřeboval jsem vědět, kde je a jak mu je. Moje potřeby ale vyřešeny nebyly.
Vše se hrozně rychle změnilo. Uteklo zhruba dalších 14 dnů a já byl rozvedený. Nakonec se Barbara přestala bránit a bylo jí vše vcelku jedno. Soud rozhodl, že Nicol bude svěřena do mé péče, ovšem péče o dítě bude po dohodě. Barbara si malou bude kdykoli moci vzít, stejně tak jako si ji kdykoli budu moci já odvést. Jediné o čem jsme se dohadovali, byl klasicky majetek, po kterém Barbara prahla. Poté ale uznala, že ačkoli dům chtěla do svých rukou, po finanční stránce by to nezvládla. Proto jsem udělal jednoduché opatření – vyplatil jsem ji a ještě jsem jí sehnal docela velký byt na místě, kam se odstěhovala. Jednoduše jsem se o ni postaral, nenechal jsem ji na holičkách, jak jsem klidně mohl.
Zajímalo mě, jak tohle vše bere Nicki, ale nevypáčil jsem z ní ani slovo. Od toho dne, co se s ní Tom rozloučil a plakala mi v náručí, nepromluvila. Snažil jsem se jí domluvit, prosil jsem ji, ale nemluvila. Přišlo mi, že se najednou vyřešila jedna z hlavních věcí v mém životě, ale teď to bylo zbytečné. Tomi odešel a mně zbyly jen vzpomínky, bolest, láska a slzy.
Čekal jsem na zázrak, který by se mohl stát, a on opravdu nastal.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Oh, milujem túto poviedku! Je strašne krásna, dojemná a tak precítená… Priznám sa, že ma veľmi mrzelo, keď Tom ochorel, ale predsa len si teraz myslím, že ten "zázrak" na konci to celé spraví.
Veľmi sa teším na ďalší diel a dúfam, že sa doČkáme happy endu!
Teraz neviem, či ma zabíjate vy alebo mám ísť radšej zabiť ja vás?! 😀 Takto ste to usekli a mňa teraz môže akurát tak šľak trafiť pri čakaní na ďalšiu časť, nie? 😀
Na začiatku som hneď pri prvých vetách bola happy, že Bill konečne podal žiadosť o rozvod. Potom to však išlo z kopca, keďže sa stále s Tomom neudobrili. Keď prišiel Tom do kancelárie za Billom (tú bosorku Sandru a jej reči ani nekomentujem :D), tak som na malú chvíľku dúfala, že sa všetko vyrieši.. ale keď povedal, že sa prišiel rozlúčiť… bola som fakt smutná zároveň s Billom po jeho odchode a potom aj spolu s Nicki. Tej sa ani nečudujem, že prestala hovoriť.. musí spolu s Billom zažívať ohromnú bolesť po odchode Toma. Teraz som len fakt zvedavá na ten "zázrak" a dúfam (a verím zároveň), že všetko dobre dopadne.
Je mi jich líto ale nejvíc Nicki.
Jsem moc ráda, že se Bill konečně rozvedlo. Ale to ostatní….to se mi snad ani komentovat nechce. Pevně doufám, že nastane nějaký zázrak-hlavně kvůli Nicki!!!
Tak veľmi som čakala na ten rozvod, no ale teraz už je to aj jedno. Tom urobil hnusnú vec, ale stále dúfam, že to nebude definitívne… To, že opustil Billa sa možno aj dá odpustiť, ale to, že si to ani nenechal vysvetliť a zaťato si myslí, že ho Bill opustil keď odišiel… za takú chybu sa predsa nerozchádza. Je mi Toma ľúto ale teraz sa zachoval ako poriadny hajzlík. Dúfam, že sa šiel niekam liečiť a vráti sa zdravý ale aj tak… nechápem jeho počiny. Je krutý.
Paneboze, co mi to jenom delas… 🙁 prijde mi, jako kdyby Tom svuj boj vzdal… Uplne mi ho je lito 🙁 neuceritelne a navic i Nicky do toho zatahl… tohle bylo tak smutne i s tim prstynkem 🙁 🙁 ale v minulem dile Bill neodesel jenom tak z rozmaru, ne?
Uh…. uplne mam slzy v ocich… ;-( neuveritelne smutne… snad pro me.pozitivum, ze Barbara neotehotnela, jak se na neho sapala toho jednoho pekneho dne a nechala ho jit, aniz by mu delala sebevetsi problemy… rada bych dalsi dil uz dneska, ale nejspis to bude asi az otazka zitrka :-(;-)
Já už v komentáři nemám ani co napsat, protože všechno už za mě napsaly holky 😀
Každopádně je mi strašně líto, jak tohle celé dopadlo 🙁 Taky jsem se strašně moc těšila na okamžik, kdy se Bill rozvede, no teď se z toho ani nemůžu radovat. Vůbec Toma nechápu. Ale fakt vůbec 🙁 nevím, proč si nenechal vysvětlil od Billa jako to bylo a jenom mu prostě přišel dát dopis. Přitom kdyby si tam sedl a vyslechl Billa, tak to mohlo být všechno jinak! 🙁
Ta poslední věta mi ale dodává naděje, takže pevně doufám, že se všechno zase zlepší a že se Tom vrátí!