autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Byl jsem v práci a jen podepisoval nějaké papíry, když se mi rozdrnčel mobil. Podíval jsem se na displej, abych zjistil, kdo si mě žádá, ovšem překvapením pro mě bylo jiná předvolba čísla. Neznal jsem ji. Německo to rozhodně nebylo. Proto jsem hovor přijal pouze představením se.
„Um… ahoj,“ ozvalo se z druhé strany ostýchavě. Přimhouřil jsem oči a svraštil obočí. Takový hlas má… Tom.
„Ahm, ahoj…“ pošeptal jsem. Připomínalo mi to Toma, ale přišlo mi to takřka nemožné, proto jsem mluvil prozatím neurčitě.
„No… já…“ ozývalo se polopatě z mobilu. „Jen… Já jen chtěl jsem se zeptat, jak-jak se máš, Bille,“ vyšlo z něj konečně. Pane bože, on… on volá. Můj Tomi! Díky způsobu, jakým mě pokaždé oslovoval, jsem už mohl rozeznat, o koho se jedná.
„Ah, Tome,“ vyhrknul jsem ze sebe a narovnal se na křesle. „Já jsem jen… ahm, jak se máš ty? Jak jsi na tom, kde jsi?“ ptal jsem se, přičemž jsem se přidržoval stolu.
Ani jeden z nás nebyl příliš klidný, takže jsem si nepřipadal tak šíleně. „Tak rád tě slyším.“
„Jo…“ řekl jen a nějakou dobu mlčel. V pozadí jsem mohl díky tomu tichu zaslechnout hluk z ulice a španělštinu. Kde, proboha, je? „Jak… se máš?“ zeptal se tiše, jako by mu dělalo obtíže se mnou mluvit. Nedivím se mu, ale bolí to. Jsem ale strašně rád, že ho slyším. Vím, že je v pořádku.
„No, ujde to,“ šeptnu tiše. Co mu říct? Že je mi strašně? Tím mu moc nepomohu. Sám jsem nevěděl, co říct, bylo to těžké. „A ty?“
„No, já…“ dlouze mlčel, až jsem zaslechl tiché, bolestné vydechnutí. „To je moc dobře, Bille,“ pošeptá. Musel oddálit telefon dál od sebe, jelikož jsem neslyšel ani už jeho dech. Ozvalo se už jen tiché zarachtání a poté pravidelné pípání. Ksakru!
„Tome!“ vydal jsem ze sebe, ale opravdu bylo slyšet už jen pípání. Hned jsem na to číslo zavolal znovu. Nikdo to ovšem nebral. Jen jsem zanadával a nahlas oddechl. Proč, proč tohle všechno! Když jsem konečně dostal šanci s ním mluvit, zase mi to hned položil, zřejmě díky mé odpovědi. Je těžké v téhle situaci mluvit, to jsme poznali oba.
Další den mi do práce opět volalo číslo se stejnou předvolbou. Ah! Možná volá a jen z jiného čísla! Okamžitě jsem drapl po mobilu a hovor přijal. V mobilu se ozval mužský hlas, který mluvil rychle španělsky. Jediné, co jsem mu rozuměl, bylo pouze „Hola“ a když říkal mé jméno. Tohle Tom vážně není, co to ksakru je.
„Hi! Please, do you speak english?“ řekl jsem rychle, jelikož jinak bych dotyčnému neporozuměl absolutně nic. Španělština opravdu nebyla můj obor.
„Oh, nemluvíte espaňol,“ přeladil dotyčný na mizernou angličtinu. Aspoň, že tak. „Mé jméno je Fernando Gomez a volám z polikliniky Seňora del Rosario. Mluvím s Billem Trümperem?“ zeptal se. Poliklinika? Španělská?
„Ano,“ odsouhlasím mu to a zapřu se loktem o stůl. „Jak vám mohu pomoci?“ Tohle nedává smysl, jedině že by…
„Vaše číslo bylo uvedeno jako nouzový kontakt našeho pacienta, kterého přivezli v noci. Jeho jméno je… mmm… Tom Kaulitz, správně? Znáte ho?“ ujišťuje se. Zalapal jsem po dechu a bolestně zavřel oči.
Co se mu jenom stalo. Jsem nouzový kontakt… ježišmarja.
„Ano, znám. Co se Tomovi stalo? Co je s ním?“ dostanu ze sebe přes knedlík v krku.
Tohle je opravdu jen zlý sen. Všechno je to jen špatný sen, věřím tomu.„Omluvte moji angličtinu, ale nevím, jak to říct. Téměř zemřel. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste kontaktoval jeho příbuzné, aby někdo přiletěl,“ řekne mi. To jsem oči prudce otevřel a zadíval se na naši společnou fotku před sebou. „Téměř zemřel“ zaznělo mi v uších nejméně třikrát. Nedokážu si představit, co se mu stalo, ale nemůžu váhat. Přiletím, jen mi musí říct, kam přesně…
„Já-já bych přiletěl. Jsem jeho… přítel. Prosím, řekněte mi něco víc a já přiletím ještě dnes.“
„Pokud budete schopný přiletět ještě dnes, zatím seženu doktora, který umí dobře německy, abyste se dorozuměli. Když přiletíte na letiště d’Ibiza – San José, stačí si chytit taxi. Naše poliklinika není odtamtud daleko. Řeknu vám přesný název nemocnice, píšete si?“
„Ano, diktujte,“ řeknu hned a vezmu si první tužku a papír, který mi padne pod ruku.
„Policlínica Nuestra Señora del Rosario,“ řekne pomalu, abych mu dobře rozuměl. „Máte to?“
„Ano, mám, moc vám děkuju,“ řeknu. „Slibuji vám, že ještě dnes přiletím. Jakmile budu v nemocnici, dám vám nějak vědět. Snad vás tam najdu. Moc vám děkuju.“
Byl jsem v šoku, ani jsem nekontroloval, co říkám.
„Není zač. Zatím nashledanou,“ rozloučil se se mnou a zavěsil.
Hned jsem se vrhnul po notebooku, vyhledal jsem si číslo na letiště. Ihned jsem tam volal a informoval se, kdy je první možný let do Španělska. Když jsem se dozvěděl, že za tři hodiny a další až zítra, okamžitě jsem rezervoval letenku na dnešek a poté se jen zadíval na naši společnou fotku.
„Malý výlet na Ibizu,“ pošeptal jsem sám pro sebe, zaklapnul notebook a vzal si všechny věci včetně papíru s adresou kliniky. Rychle jsem potom vyšel z kanceláře ven, obeznámil Sandru s tím, že nevím, kdy se vrátím a poté už odešel. Doběhl jsem na parkoviště, rovnou jsem sedl do auta a jel domů. Po cestě jsem zavolal Barbaře, že ji žádám, aby si vzala Nicki na starost. Úleva pro mě byla, když neměla nic proti, takže jsem jí ještě poděkoval. Hned, co jsem asi za 15 minut dorazil domů, vyběhl jsem schody a šel si sbalit ty nejnutnější věci. Bylo to jen pár kousků oblečení, všechny doklady, peníze, hygiena a vše, co bylo jednoduše potřeba. Nikdy jsem snad nebyl rychlejší.
Po několika minutách jsem měl hotovo. Stihl jsem si zavolat i taxi, nechtěl jsem mít ještě starosti s autem. Jakmile taxi dorazilo, hned jsem do něj nastoupil a jel na letiště, kde jsem si vyzvedl letenku, nechal se odbavit a poté už jen vyčkával. Vše to šlo tak rychle, že jsem se ani nenadál a už jsem seděl v letadle, které letělo přímo do Španělska na Ibizu.
Přibližně po třech hodinách jsem byl ve Španělsku. Jakmile se mi dostalo zavazadel, chytnul jsem si taxi a nadiktoval řidiči adresu. Naštěstí uměl dobře německy, tak jsme se po cestě i trošku bavili. V mojí hlavě byl ovšem i přesto šílený kolotoč. Vše proběhlo až šíleně rychle, nedokázal jsem to vstřebávat. Tom na tom byl podle všeho špatně a já se během čtyř hodin najednou ocitl ve Španělsku.
Uteklo zhruba 30 minut a já už přímo probíhal klinikou. Nemohl jsem najít nikoho, kdo by mi porozuměl a hlavně mi sehnal doktora Gomeze. Rukama i nohama jsem se konečně domluvil až na hlavní centrále, kde mě poslali na dané oddělení. Tam už to bylo o něco snadnější. Sestra šla doktora hned shánět. Bože, to je šílenství. Kéž by to tady bylo v pořádku a hlavně byl v pořádku Tom. Co se mu mohlo jen stát… Jestli něco udělal, tak mu snad nafackuju. Netrvalo dlouho a přivedla mi doktora v bílém plášti. Neměl jmenovku Gomez, ale zato na mě hned spustil téměř perfektní němčinou.
„Dobrý den, vy musíte být Bill Trümper. Už jsem byl obeznámen s případem pana Kaulitze. Prosím, následujte mne,“ pokyne rukou a hned mě i s deskami v rukou začne někam vést.
„Dobrý den, děkuju,“ vydechl jsem jen splašeně a šel za ním. „Mohl byste mi jen, prosím, říct, co se přesně stalo a jak je Tom na tom?“
„Tom už je v pořádku, ale včera ho přivezli v hrozném stavu. Ten kluk musí být blbý, když si vzal takovou dávku nebo je sebevrah, což nedává smysl, že? Proč by jinak jezdil až sem na Ibizu. Myslím si, že spíš byl v nějakém pochybném baru v okolí a tam mu to někdo dal, když byl opilý,“ zakroutí hlavou. „Měl štěstí, že nezemřel.“ Chvilku jsem na něj jen nechápavě koukal.
Dávka, bar… eh? On měl drogy? V tom stavu, v jakém je, si dal nějakou chuťovku? Fajn, nemám na něj žádné právo, ale tohle mi vysvětlí.
„Jakou dávku, proboha?“ několikrát zamrkám.
„Drogy,“ zastaví se u jedněch dveří od lůžka a podívá se na mě. „Už nám přišla jeho zdravotní karta z Německa e-mailem a překvapuje mě, že se kluk s HIV chová takhle. Měl by na sebe rozhodně víc dbát a ne vymetat kluby,“ řekne přísně. „Nejspíš si tímhle zkrátil život o pár let.“ Já mu vážně nafackuju! Bože můj, ať se děje cokoli, tohle nesmí! Vždyť mohl… umřít.
„Pane bože,“ dám si na okamžik obličej do dlaní. No jenže co já teď zmůžu? Absolutně nic. Ale tohle si za rámeček nedá. „Promluvím s ním, ale nevím, jestli to bude mít smysl. Každopádně, děkuju vám. On teď neměl dobré období a bylo to pro něj těžké,“ semknu rty k sobě.
„Těžké, netěžké. Takhle se nechová rozumný člověk,“ otevře mi dveře od jeho lůžka. „Můžete dovnitř. Je v pořádku, takže když se probudí a bude se cítit dobře, stačí vyplnit tyhle papíry a může jít domů,“ podá mi desky s papíry i propiskou.
„Děkuju, postarám se o něj, jak jen budu moct,“ přikývnu a smutně se pousměju.
Poté jsem už i s deskami pomalu vešel do pokoje. Už ode dveří jsem se na něj zadíval a jen bolestně oddechl. Zavřel jsem za sebou a šel tiše k jeho posteli, kde ležel. A jak se na něj mám zlobit, dávat mu rady a mluvit mu do duše, když je to moje vina a teď tu takhle chudáček leží? Ach jo. Nevypadal nijak zle. Vlastně vypadal dobře, byl pěkně opálený, takže jeho krásný obličej mu kazily pouze tmavé kruhy pod očima. Ano, sluší mu to, je překrásný, ale uvnitř ho to bolí a nevymluví mi to. Jak to jen mohl udělat, já to prostě… nepřekousnu. Neustále klidně oddechoval, což bylo znamení, že spal.
Sehnul jsem se k němu a jen se na něj v tichosti díval. Měl jsem na něm stále co obdivovat a navíc, dlouho jsem jej neviděl a ten pohled na tohoto andílka mi chyběl.Až po chvíli jsem ho něžně pohladil prsty po ruce. Pouze se trochu natočil, přičemž oddechl. Díky tomu mi sjely prsty po jeho pokožce na zápěstí. K mému údivu nebyla tak dokonale hladká jako obvykle, nýbrž v ní byly řezy. To jsem pootevřel rty a zadíval se na to. Tohle nemůže dělat, nejde to takhle dál. Vždyť se mohl zabít, to je nepřijatelné. Nasucho jsem polknul a snažil se zadržet slzy, ale nešlo to. Tohle jsem nedokázal přenést přes srdce. Bolelo to a nepopsatelně. Pohladil jsem ho znovu a jemně ho líbnul na tvář. Tom tiše oddechnul nosem a rozlepil od sebe oči. Poodtáhl jsem se od něj a otřel si tváře od slz. Jen jsem se na něj smutně zadíval a rty semknul pevně k sobě. Připravoval jsem si řeč, ale všechna ta slova se nějak vypařila. Nevypadal příliš zmateně. Pouze se rozhlédl a nejspíš mu došlo, kde se to nachází. Přivřel oči, jako by byl z něčeho zklamaný a pohlédl na mě.
„Co tu děláš?“ zachraptí. Příjemné přivítání.
„Asi před půl hodinou jsem přiletěl,“ řeknu tiše a sednu si na kraj postele. „Můžeš mi spíš ty vysvětlit, co tu děláš?“ Nechci na něj být zlý, ale po tomhle nemůžu být lítostivý. Nic neřekl. Díval se do stropu, jako bych tu vůbec nebyl. „Možná nemám na nic právo, ale řekni mi, panebože, cos to provedl? Jak… jak jsi mohl, proč jsi to udělal?“ vydechnu nešťastně. Mám snad i vztek. Copak je malej, že tohle provede? Do prdele, to mi na něm málo záleží a málo ho miluju? Já bych pro něj udělal cokoli a on udělá tohle. Každý dělá chyby, já udělal snad tu největší, ale nejde to řešit přece tímhle způsobem. Semknul rty k sobě a přivřel oči, v nichž se mu začaly lesknout slzy. Viděl jsem, jak se mu roztřásla brada.
„Nejspíš jsem chtěl,“ vydá ze sebe chraplavě a pomalu se ke mně otočí zády. Výborně. Právě mi přiznal, že se chtěl zabít. Tohle už nejde dál. Musíme si dost věcí vysvětlit. Měl jsem teď dobrý výhled na jeho zjizvené zápěstí. Nebyla to nijak stará zranění.
„Tak tys chtěl,“ zopakuju tiše po něm. Zamračil jsem se a zhluboka se nadechl.
Musím mu to říct, i když je to kruté. Přes veškerou lítost a bolest jsem jednoduše začal. „Něco ti řeknu. Tohle byla chyba, zasraná chyba. Ty se máš opatrovat, dávat na sebe pozor a ne si ještě ubližovat, panebože. Myslíš, že nevidím tvoje zápěstí? Sakra!“ syknu tiše a zakroutím sám pro sebe hlavou.
Ne, nemůžu se rozčilovat, ubližuje mu to. Jenže on si to po tomhle zaslouží! Ať ho miluju sebevíc, teď bych mu nejradši dal facku, aby se probral.
„Udělal jsem chybu, strašnou chybu a lituju toho, ale ať je to jakkoli, tohle jsi dělat neměl. Já vím, že tě to bolí, že se trápíš, ale já taky. Všechno bylo jinak, než si myslíš, Tome. Umíral jsem strachy, když jsem o tobě nevěděl. A když jsem se o tobě konečně dozvěděl, řeknou mi, že jsi málem umřel? Jak by bylo tobě, kdyby ti dal někdo jen vědět, jo, Bill to včera prostě zatáhnul a je skoro mrtvej. Jak by ses cítil, hm? Miluju tě, proto to tolik bolí a trápí mě to,“ zašeptám s brekem, který jsem bohužel neudržel na uzdě. „Tohle nesmíš, slyšíš? Nesejde na ničem, ale na tobě ano. Nedělej takové věci, prosím.“
„Běž pryč,“ vzlyknul rozechvěle v nadcházejícím pláči. To by se ti hodilo, můj milovaný. Ani za nic. Nehnu se odtud, dokud nebudeš na hotelu. Letěl jsem sem jen proto, aby mi řekl, abych šel pryč?
„Půjdu pryč, ale s tebou. Zasloužil by sis za tohle… mhhh,“ vydechnu jen roztřeseně a vezmu do rukou desky, které jsem si odložil na menší stolek u jeho postele. „Podepiš tady ty papíry a můžeš jít domů.“
„Vůbec ses nemusel obtěžovat,“ řekl náhle téměř nenávistným tónem a vytrhl mi desky z rukou.
To myslí vážně? Letěl jsem sem asi jen tak, protože je mi u prdele, ne? To si neuvědomuje, jak mi je, co vůbec udělal?
Jakmile se posadil, hned to podepsal a vylezl z postele, načež se začal oblékat, jen aby byl už rychle pryč. Chytil jsem ho za paži a podíval se mu do očí.
„Byla to samozřejmost a ne obtěžování. I kdybych měl jít na kraj světa, tak bych za tebou došel. To tak bývá, když někoho miluješ, víš,“ pošeptám mu a sjedu mu jemně po paži. „Měl jsem o tebe strach, tak si to uvědom.“ On mi však ruku vyvlékl a bez dalších slov se dooblékl.
Skvěle. Nechal jsem ho už být a jen na něj počkal. Když byl hotový a upravený, vzal si ze stolku věci včetně desek s papíry o propuštění, načež se mlčky rozešel z pokoje. Následoval jsem ho. Dali jsme na sesternu ty papíry a poté už šli směrem k výtahu. Tom ho přivolal a ohlédl se na mě. Když se naše oči setkaly, pohled sklonil a opět se narovnal. Viděl jsem, jak do sebe natáhl zhluboka vzduch, který obsahoval nepříjemný zápach desinfekce. Zadíval se na výtah a náhle strnul.
„Půjdeme pěšky,“ vyhrkne. Proč pěšky? Co mu na tom vadí? Chvilku jsem jen nechápavě koukal, ale poté mi všechno došlo. Jen jsem přikývnul a semkl rty k sobě. Myslím, že na výtah máme oba dva dost vzpomínek.
„Dobře,“ odvětím a rozejdu se s ním po schodech pomalu dolů. Loudal se po mém boku, jako by byl cizí.
Proč se ke mně tak chová? To si opravdu myslí, že je mi ukradený? To mu nedochází, že bych sem jinak opravdu neletěl, ani nebrečel a nebyl absolutně na dně? Už tomu přestávám rozumět, mám pocit, že spoustu věcí neví. Kdybych tehdy neodešel, nic z toho se nemuselo stát. Jenže stále je tu osud, který nám jednoduše hází klacky pod nohy a nenechá nás přejít přes most, přes jaký bychom si přáli. Se sklopenou hlavou jsem šel vedle něj a přemítal si to všechno v hlavě. V naprostém tichu jsme prošli klinikou, Tom pozdravil španělsky sestřičku na informacích a vyšel před budovu.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Ach….Tome, Tome., 🙁
Bože, čo to ten Tom zas vyvádza?! Potešilo ma, že zavolal Billovi, ale to, čo urobil potom! A keď volali z tej nemocnice.. fakt som mala strach, čo sa stalo a to Tomovi proste preskočilo! Aspoň mne to tak pripadá.. dobre, chápem, že to má ťažké, aby sa zmieril s tou chorobou a všetkým okolo.. ale ako povedal doktor, takto sa rozumný človek nespráva!
No som zvedavá, čo sa bude diať ďalej.
Bill je úžasný člověk 🙂 Líbilo se mi, jak by pro Toma udělal cokoli a když mu zavolali z nemocnice ohledně Toma, ani se nerozmýšlel a jel za ním. To bylo od Billa vážně krásné gesto a já jsem strašně moc doufala, že to Tom ocení. Ovšem to, co Tom dělá, je fakt něco. Já chápu, že to má těžké a že má teď hodně blbé období, nezvykl si ještě ani na svoji nemoc, nemá Billa…ale takhle se chovat? navíc nechápu, že nepochopil, že když na ním Bill dojede takovou dálku, tak to něco znamená! On nepřijel jen tak. Kdyby nechtěl, tak by nepřijel.
No, fakt doufám, že Tom brzy vychladne, rozsvítí se mu v hlavě a nechá si od Billa všechno vysvětlit.
myslím, že se už oba dva natrápili hodně 🙁
Tom chce mě a Billa zabít, že ano? Vůbec nás nemá rád a chová se jako cvok…:( Panebože tohle je dneska na mě moc… Zase brečím jako želva… 🙁
Tom by se měl nad sebou zamyslet a konečně začít myslet na Bill a malou.
A ja som tak dúfala, že sa šiel niekam liečiť, trebárs do Afriky, kde sa lieči tými zvláštnymi metódami… Hm…