Never Look Back II 5.

Můžu ti věřit?

Tom

Vrátili jsme se zpátky do kanceláří. Ke své nelibosti jsem zjistil, že tu mou ode dneška bude obývat taky Bill. Tohle opravdu musel vymyslet někdo, kdo mě nemá vůbec rád. Bill se posadil ke stolu naproti mně.

„Ne, že budeš něco zkoušet,“ zamumlal jsem. Na to nic neřekl a jen se sklonil ke svým papírům. Povzdechl jsem si a zadíval se z okna. Venku se z nebe pomalu snášel sníh. Přistihl jsem se, že myslím na to, jak mě před pěti lety objímal. A to jak mě líbal… Nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Do háje! Vztekle jsem praštil do stolu. Bill sebou polekaně trhl.

„Co blbneš?“

„Promiň,“ zašeptal jsem. Podíval jsem se na hodinky. Bylo už kolem čtvrté odpoledne. Brzo budu moct jít domů, pomyslel jsem si úlevně. Pak mi ale došlo, že budu muset někam jít s Harroldem. Vůbec se mi nikam nechtělo. „Běž už domů, Bille,“ řekl jsem. „Musíš si přivyknout na ten časový posun…“ Nejdřív to vypadalo, že chce něco namítnout, ale nakonec se zvedl a opravdu odešel.

Když jsem konečně osaměl, chytil jsem se za hlavu. Promnul jsem si spánky a unaveně vydechl. Začalo to na mě padat. V práci jsem byl neustále ve stresu kvůli Billovi a doma? O tom bych radši ani nemluvil.

Sbalil jsem si věci a vyšel před budovu Scotland Yard. Všiml jsem si luxusní limuzíny, která tam na mě čekala. Přešel jsem chodník a nastoupil do auta.

„Pak Monsoon vám vzkazuje, že už na vás čeká,“ řekl řidič.

„Hm…“ broukl jsem. Uviděl jsem, že vedle mě leží kupička s oblečením. Usoudil jsem, že bych si to asi měl obléknout.

Po patnácti minutách jsme zastavili před nějakou určitě drahou restaurací.

„Přeji příjemný večer…“ Jen naučená fráze bez citu.

„Děkuju, vám taky,“ odpověděl jsem automaticky, aniž bych si uvědomil, že to dělat nemám. Harry sice nechtěl, abych se k zaměstnancům choval mile, ale já si nemohl pomoct.

Číšník mě zavedl k našemu zarezervovanému stolu. Upravil jsem si sako a usmál se na pár postarších lidí, kteří seděli naproti Harrymu. Vypadalo to, že jsou dost vážení a důležití. Proč tu musím být?

„Ehm…“ kousl jsem se do rtu. Připadal jsem si divně.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem slušně a podal jim ruku. Neznámý muž ruku přijal, ale ta žena se zatvářila zaskočeně, možná až znechuceně. Doprčic, co je špatně? Zamračil jsem se. V etiketě jsem nikdy nebyl moc dobrý. Žena mi nastavila hřbet ruky. Eh, cože? Ale radši jsem ji bez keců ruku políbil. Ty vole, tohle je moc i na mě, pomyslel jsem si. Všichni se představili a já si mohl konečně sednout do bezpečí k Harrymu. Usmál jsem se na něj, ale on se tvářil kamenně.

„Pokus se mě neztrapnit,“ sykl mi do ucha. Uraženě jsem si odfrkl. Tak proč jsi mě sem bral, ty…!

Asi v půlce téhle extrémně trapné večeře zazvonil Harrymu telefon.

„Promiňte,“ omluvil se rychle. Po krátké konverzaci na nás omluvně pohlédl. „Mám nějakou práci, budu muset jít. Mrzí mě to…“ vydechl a chystal se k odchodu. Skvěle, aspoň můžu pryč. „Tome, ty tu zůstaň s Moorovými,“ mrkl na mě. Tak tohle jsme si nedomluvili…

„Nashledanou,“ řekl a bez dalšího slovo odešel. Hej, vrať se! Ale on za sebou jen zavřel dveře.

No výborně, vážně skvělý.

Bill

Seděl jsem ve svém pokoji s hlavou v dlaních. Když mě Tom poslal pryč, pochopil jsem, že mě nechce. Doteď jsem si myslel, že se mi chce pomstít za mé chování před lety a přitom mě pořád miluje. Ale teď mi došlo, že to tak není. On má svého… Harrolda a já se mu nemám míchat do života. Kolikrát se mu mám ještě omlouvat? Jak mu mám ještě říct, že ho miluju? Proč pořád doufám, že když to budu pořád opakovat, bude mé city opětovat?“

Myslel jsem na to, že v tuhle chvíli je na té romantické večeři s Harroldem. Jak se k němu asi chová? Miluje ho? Víc než já? Pohrával jsem si s myšlenkou, že mu zavolám. Uslyším jeho hlas, a navíc mu zkazím rande. Nakonec jsem to zavrhl. Byl by na mě naštvaný a měl by mě ještě míň rád než teď. Jde to ještě vůbec? Ano, láska byla krutá, ale nelitoval jsem, že ho miluju.

***

Ráno jsem přišel do práce brzo. Probíral jsem se prozatímními důkazy a fotkami. Připomínalo mi to Jacka Rozparovače. Ten příběh jsem měl vždycky rád. Byla to jedna z věcí, které rozhodly, že půjdu k policii.

Vypadalo to, že jsme uvízli na mrtvém bodě. Jak jsem se dozvěděl včera, Matthew a Jeremy na nic nepřišli a Natalie ověřovala Benchovo alibi. Naprosto neprůstřelné. Povzdechl jsem si a zamíchal své kafe.

Vtom do kanceláře vešel Tom.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se. Sedl si naproti mně a tvářil se ustaraně. Neodpověděl mi. Sklopil jsem hlavu. Od kdy je na mě tak naštvaný…? „Chceš udělat kafe?“ zeptal jsem se tiše.

„Ne.“ Tak a dost, pomyslel jsem si. Nebudu mu tady dělat mučednickou sekretářku. Vstal jsem.

„Tak,“ tleskl jsem a Tom sebou škubnul. „Jdeme do práce!“ Automaticky vyskočil a chystal se mě poslušně následovat, než si uvědomil, že mě už poslouchat nemusí.

„Přestaň mi dávat rozkazy,“ vztekal se.

„Nemůžu se dívat na to, jak jsi neschopný. Musím ti pomoct – je to pro tvoje dobro.“ Překvapeně a naštvaně se na mě podíval.

„A co teda jdeme dělat, když jsi tady ten schopný?“ zeptal se posměšně. Ani jsem se nestihl zamyslet, když do naší kanceláře vtrhl Jeremy.

„Máme další vraždu,“ vyhrkl a odběhl. Věděl jsem, že to přijde. Rozhodil jsem rukama. „Jdeme vyšetřovat další vraždu.“ Zamračil se a vyrazil k autu.

autor: Dietřisko & Kentaur