Pravdivá lež

autor: Chika

„Udělali jsme dobře?“ uslyším své mladší dvojče z druhé strany pokoje.

„Ano, protože jsme udělali to, co jsme chtěli,“ odpovím mu.

„Bojím se reakce mamky,“ zašeptá.

„Bude v pohodě.“

„Jo?“

„Jo! Bille, už nám je sedmnáct, nejsme děti, nemusíme bydlet s matkou,“ protočím oči, i když ve tmě to nemá žádný efekt.

„Ale ona nás má ráda a je na nás tak závislá. Myslím, že jsme neměli jen tak zmizet.“

Posadím se na své posteli a zaostřím jeho směrem.

„Lituješ toho?“

„Ne… já nelituju,“ jeho hlas nezní přesvědčivě, povzdychnu si.

„Bille, všechno bude ok. Mamka ví, že jsme v pořádku a že se nám nic nestane,“ uklidňuji ho.

„Uvidíme se s ní někdy?“

„Samozřejmě!“

„Proč jsme neodešli s jejím vědomím?“

„Nedovolila by nám to,“ kousnu se do rtu. „Bille?“

„Jo,“ broukne, že mě vnímá.

„Víš, proč jsme odešli?“

„Yeah. Chceme žít podle vlastních pravidel, bez dospělých.“

„Přesně tak,“ pousměji se.

Těším se na zítřek, začneme žít nové životy, najdeme si krásné dívky a budeme dělat věci, o kterých se nám vždy snilo, nebudeme se řídit nesmyslnými zákony a zákazy. Budeme žít sekundou!

„Tome?“ ozve se moje dvojče, hlas mu tlumí přikrývka.

„Hummmm?“

„No… já jen, jestli… no…“ Zní nervózně.

„Co?“ přeruším ho. „Přestaň plácat bláboly a pověz mi, co je?“

Na chvíli nastane ticho, povzdychnu si. Bill už je nějakou dobu divný.

„No… jen jestli bys… nemohl sem ke mně.“

Co? Proč? Jako – Proč to říkal tak bojácně? Častokrát jsme spávali v jedné posteli, povídali si o blbostech, občas se obejmuli, když nám bylo smutno. Pokaždé mě volal stylem: „Pojď ke mně!“ nebo „Pocem!“, a já ho nikdy neodmítl. Tak proč tyhle scény?

„Jasně, už jdu.“ Vylezu ze své postele a mířím poslepu k posteli mého dvojčete. Snažím se o nic nezakopnout, po celé místnosti máme rozházené věci a kufry. Je to opravdu obtížné, ale zvládnu to.

Slyším, jak mi Bill odhrnul přikrývku, vlezu si k němu a on nás přikryje.

„Posuň se.“

„Nemůžu, už teď jsem přilepený na zdi,“ fňukne. Celý Bill.

„A já jsem přilepený na tebe.“ Opravdu cítím jeho horkou kůži na té své, bráška je jen v boxerkách stejně jako já. Trošku mě to znervózňuje, už nejsme ti malí nevinní kluci.

„Měli bychom si najít holky,“ zašeptá Bill. Otočím k němu tvář.

„Proč? Copak ti nestačím?“ nadhodím trošku žertovně.

„Nechci být s nikým jiným než s tebou.“

„Tak proč?“ Bill se ke mně otočí celým tělem a pak…

Pak už jen cítím dvě hubené paže, jak mě objímají a malinové rty tisknoucí se k těm mým. Huh? Než jsem se vůbec stihl probrat z šoku, jeho rty a ruce byly pryč, zbyl už jen pár smutných hnědých očí vpíjejících se do těch mých, totožných.

„Proto,“ řekne a otočí se ke mně zády. Snažím se to pochopit. Co se to stalo? Co mi tím chtěl říct? Snad mě nemi…

„Bille,“ zašeptám blízko jeho ucha.

„Miluju tě, Tome. Ne jako bratra, ale jako partnera. Musíme si najít dívky, musím zapomenout. Tohle trápení… nevydržím.“ Jeho hlas je tak tichý, plný smutku. Lehce se třese, tiše vzlyká. Trhá mi to srdce. Natisknu se na jeho záda a z tváře mu odsunu černé vlasy, políbím ho na ni. Nevím, jak mu pomoc. Je to můj bratr, mám ho rád, ale milovat ho nemohu. Nebo ano? Nechci, aby se trápil. Otočím jeho tvář k sobě a něžně ho políbím, jazyk nechávám ležet. Nespěchám s ukončením, polibek pomalu nechávám odeznít. Udělám všechno, jen ať nepláče.

„Billy,“ oslovím ho a znovu krátce políbím. Líbí se mi jemnost a chuť jeho rtů. Když jsem ho poprvé políbil, čekal jsem, že se budu cítit znechuceně a zvráceně, ale to se nestalo. Cítil jsem, že jsem udělal tu nejpřirozenější věc.

„Tome… to-tohle bychom… nemůžeme, jsme-“ koktá. Je zmaten mým chováním. A já? Já taky.

„Dvojčata?“ doplním ho. „Právě proto bychom měli. Narodili jsme se jeden pro druhého. Máme spolu být napořád, ne?“ Nevím, kde se ve mně berou ta slova. Něco je špatně. Něco ve mně je špatně.

V Billových očích vzplála naděje. „Takže… ty mě taky miluješ?“

Neumím lhát. „Uhm, ne… Nevím. Ale vím, že chci být jen s tebou, na tom záleží,“ zašeptám a znovu ho políbím, tentokrát hlouběji. Už přestal plakat a do polibku se nechal vtáhnout. Cítím se vzrušeně, je to něco nového pro nás oba. Nové je dobré. Líbáme se s jazyky, bratr je nezkušený, ale mně to nevadí. Líbí se mi, že je vlastně nedotčený.

„Tome… neměl bys dělat nic, co… ugh,“ zašeptá mi do úst. Cítím, že začíná být vzrušený, já jsem na tom stejně. Nevím, co se stalo, ale z utěšování se stalo něco víc.

Rty se přemístím k jeho uchu. „Dělám jen to, co chci,“ zašeptám mu do něj a začnu žužlat jeho ušní lalůček.

„Ahh,“ vydechne Bill. Chci slyšet víc. Jazykem ho začnu laskat za uchem, Bill tiše zasténá. Zřejmě jsem našel jeho citlivé místo. Přetočím se nad něj, on leží na zádech. Shlížím na něj. Hrudník se mu zvedá v rychlých intervalech, jako kdyby zrovna doběhl maraton.

„Pomiluj se se mnou, Tomi,“ vypustí osudová slova ze svých naběhlých rtů. Co to právě řekl? Mám s ním mít sex? Se svým bratrem? Dvojčetem? Nebyly polibky dost? Ne.

„Ohh, Bille… Nemůžeme,“ protestuji. On se na mě dívá jako odkopnuté štěně. Ať se tak nedívá!

„Proč?“ pípne.

„Je to protizákonné…“ V jeho očích se nebezpečně blýskne.

„Tome! Proč jsme odešli od rodičů? Chtěli jsme žít bez zábran, zákonů, zákazů… Proč teď bereš ohled na nějaký pitomý zákon, ty, Tom Kaulitz?!“

Ohh, Bill má pravdu. Nevím, co říct. Jen se na něj dívám s nerozhodností v očích.

Cítím, jak se jeho ruka dotkla mého polovzrušeného klína. Zahrává si…!

„Bille.“ Znovu se mě dotkne. Vydechnu.

„Tome, já tě chci,“ zašeptá. „Chceš i ty mě?“

Jak stupidní otázka!

„Samozřejmě,“ zachrčím. Bill se pousměje.

„Tak si mě vezmi.“

Vrhu se na jeho rty a jazykem se začnu dobývat do jeho úst. Bill mi je víc než potěšeně otevře, začnu je plenit. Líbáme se dravě, protahuji. Jsem nervózní, s klukem jsem nikdy nespal.

Bill si začne sedat, i já se narovnám. Přestanu ho líbat a tázavě se na něj podívám. Jen se na mě zazubí a začne mi stahovat tmavé boxerky. Co se chystá udělat? Snad ne…

Boxerky skončí někde na podlaze. Bill chytne mojí erekci do dlaně, párkrát zapumpuje, než mě vezme do pusy. Jsem v koncích. To vlhko… To teplo. Zády se opřu o chladnou zeď a nechám se Billem uspokojovat. Má tak talentovaná ústa a ten piercing…

„Bille… Bille, oh,“ pokouším se ho zastavit, nesmím se teď udělat. Pochopí a odtáhne se, mlsně si olízne rty. Tohle, že je můj bratr?

Sám si stáhne boxerky a jde na všechny čtyři, rukou se pohladí po svém mužství. Na sucho polknu.

„Tomi,“ zašeptá Bill a trošku se zavrtí. Nemáme tady žádný lubrikant, tak si strčím prsty do úst a nasliním je, pak ukazováčkem zajedu do Billa, stáhne se. Roztahuji ho, přidávám prsty. Po chvilce je z něj vytáhnu, znovu si je nasliním a promnu si s nimi svůj penis.

Uchopím svoji erekci a přiložím k Billovu vstupu, začnu pomalu pronikat. Cítím, jak se kolem mě Bill stáhl, slyším, jak zasyčel a řekl polohlasné ‚au‘. Začnu ho líbat na zádech, zatímco do něj celý proniknu.

Je to tak dobré…!

O tolik lepší než sex s dívkou. Bill je tak těsný. Nevydržím to a začnu se v něm pohybovat, nejdřív pomalu, postupně zrychluji. Cítím, že se blíží můj vrchol, pokusím se chytit Billův penis a pomoc mu, ale Bill už na něm sám pracuje. Doufám, že si to taky užívá. Nezaregistroval jsem žádný sten z jeho strany.

Silně stisknu Billovy boky, skousnu si ret a vzlétnu. Vyvrcholím do jeho těla, vydýchávám se, pomalu sestupuji z vrcholu. Vyjdu z jeho těla a podívám se na něj.

„Bille… Neudělal jsem ti nic?“ zeptám se a pohladím ho po vlasech, on zavrtí hlavou a posadí se, trošku usykne. Pohled mi sklouzne na jeho ochablý penis.

„Ty ses… ne-?“

„Ne… nešlo to.“

Neužíval si to stejně jako já.

„Nebylo to takové, jaké sis představoval?“

„Hm,“ kývne. Obejmu ho, nesnáším se. Svoje poprvé měl se mnou a já to pokazil, jsem tak sobecký.

„Potřebuju sprchu,“ zamumlá, odtáhne se ode mě a doslova uteče do koupelny. Dám pěstí do zdi. Jsem to ale kus vola.

Určitě si myslí, že jsem využil city, které ke mně cítí. Blbost! Musím to napravit.

Vyhrabu se z postele a přejdu ke dveřím koupelny, už teď slyším vzlyky. Otevřu dveře a nakouknu do sprchy.

Sedí pod proudem vody, jeho slzy se míchají s kapkami a vzlyky jsou tlumeny. Vlezu si za ním a pevně ho k sobě přitisknu. Pokud ho to, co se chystám říct, udělá šťastným, pak budu šťastný i já. Klidně si ta slova vsugeruji, jen ať má mé dvojče zase úsměv na tváři. Zřejmě neplatí to, že co cítí jedno dvojče, cítí i to druhé…

„Miluju tě, Bille.“

autor: Chika