autor: B-kay
Utekl.
Utíkal domů tak rychle, jak mu jeho drobné, podlamující se končetiny dovolovaly. Utekl, ale druhý den se tam opět vrátil. Možná jej tak otevřená blízkost smrti připravila i o poslední zbytky zdravého rozumu. Opět obelhal svou matku, sourozence a vytrácel se na místa, které se během těch několika kratičkých minut, kdy se na něj vlk chystal zaútočit, naučil znát dokonale.
Potichu našlapoval vlhkou trávou, mezi zuby svíral drobný balíček z napadaného listí. Musí mu jej dát. Slíbil mu to.
Okolní vzduch byl opět obohacen lehkými tóny česneku i ranní rosy a oproti včerejšku se mu zdál mnohem více dýchatelný. Došel k modřínu, který se mu stal včera jediným úkrytem a stejně tak i nyní nesměle vyhlédl ke kamenné hoře. Nad korunami stromů zaskřehotalo drobné ptactvo, ve větvích se ozýval veselý hvizd mladých veverek. Všechno kolem něj bylo tak krásné a kouzelné. Život je velmi vzácný, radil mu rozum, nepromrhej jej kvůli tak ošklivé bytosti. Ale dřív, než se stihl zamyslet nad hloubkou slov ve své mysli, pomalu vystoupil ze stínu a drobnými krůčky vycházel vstříc sluncem zalitým obrazcům mechového porostu.
Tentokrát jej nepřekvapil zezadu. Mládě jej spatřilo v okamžiku, kdy zvedlo hlavu a zadívalo se před sebe. Ve stínu kamenného kopce, se na kusu staré, popraskané skály ukrýval jeho nepřítel. Došel o kousek blíž, aby si mohl být zcela jistý, ale nyní neměl nejmenších pochyb. Ukrýval se! Krčil se ve stínu jako malé vyděšené mládě, hlavou se opíral o přední tlapu, zatímco tu druhou, měl nataženou v nepřirozeném úhlu. Měl zavřené oči, a kdyby ocasem neodháněl otravný hmyz, uvěřil by, že spí.
Ještě pořád se můžeš vrátit, opět se ozýval jeho vnitřní rádce, ještě můžeš utéct do bezpečí. Ale srneček nechtěl odejít. Naopak. S divoce bušícím srdcem vystoupil na kus kamene. Ve chvíli, kdy došlo ke střetu jeho kopyt s tvrdým povrchem, se ozvalo tiché puknutí, které mu rozervávalo ušní bubínky. I tak nepatrný zvuk, se mu zdál ve vlkově blízkosti jako ohlušující řev.
Vlk se unaveně ošil, pomalu otevřel oči, a když nad sebou spatřil nevinnou tvář mláděte, vzedmula se v něm neuvěřitelná vlna hněvu i něčeho, co neuměl identifikovat. Možná to byla úleva, že jej vidí živého. Možná vděk. Odvážil se za ním přijít, i když jej včera málem zabil.
I přes všechno to dobré, co v něm jeho příchod vyvolal, vsadil na svou odvrácenou tvář. Na tvář predátora. Na tvář monstra, které v něčem tak čistém a bezbranném, vidí pouze méněcenný kus potravy.
„Hloupé, pochabé, mládě. Co tady zase děláš?!,“ odsekl a naoko děsivě rozevřel ústa, plná ostrých zubů.
Srneček nedokázal odpovědět. Překvapeně zamrkal, balíček, který byl důvodem jeho cesty, mu neslyšně proklouzl mezi zuby. Díval se na tvora, kterého náhle nepoznával. Zdálo se mu, že vlk během několik hodin zestárl o celá léta. Nemyslitelné, a přesto tak do očí bijící. Hněv, živočišnost a hlad v jeho očích byl nahrazen stínem bolesti. Když se pozorněji zadíval na jeho pokřivenou tlapu, spatřil v okolí hluboké rány zaschlé stopy krve.
„A teď, přij-de nej-krásnější část knihy. Uvědo-mí si, jak moc… je pro něj důležitý.“
Právě seděli u Toma v pokoji, pod hromadou dek a přikrývek mu Tom ukazoval část, kde skončil ve čtení. Billovi se sice ještě pořád mírně točila hlava a slova vyslovoval s mnohem větší opatrností než obvykle, ale i tak už vypadal mnohem lépe. Usmíval se, zvědavě se rozhlížel po Tomově pokoji, dokonce jej konečně opustila touha utéct ven a dělat další sněhové anděly. Ve slabém světle Tomovy opičí lampy vypadal jako pohádková bytost. Tom dokonce začínal litovat své předchozí ochoty. Jelikož bylo jeho oblečení studené a vlhké, nabídl se, že mu půjči něco svého a nyní nedokázal přestat hypnotizovat Billovo odhalené rameno, ze kterého mu neustále sklouzávalo jeho veliké bílé tričko. Dokonce i rukávy mu byly tak dlouhé, že vypadal jako chobotnice s dlouhými chapadly. I přesto všechno byl Tom nesmírně rád, že je u něj. Po tak dlouhé době, byli opět spolu. Ve chvíli prvotního rozhořčení byl připraven Lucii vynadat, ale nyní váhal. Možná jí nakonec poděkuje.
„Kolikrát jsi tu knížku vlastně četl?“
Bill se sladce zapýřil a bříšky prstů pohladil kresbu na obalu. „Už ani ne-vím. Přestal jsem to počítat.“
„Tak to muselo být opravdu hodně,“ Tom pobaveně zavrtěl hlavou a zahleděl se mu do očí. „Myslíš, že je to skutečně možné? Aby se sblížili dva tak odlišní tvorové?“
„Proč ne? Prá-vě to… je na tom to krásné.“
Bill se usadil do pohodlnější polohy, záda si podložil velikým polštářem a zamyslel se.
Bylo to přeci tak magické. Přitažlivost dvou protikladů. Dvě duše, vytvářející jakýsi průsmyk mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, láskou a nenávistí. Neuměl si představit, že by ta knížka skončila jinak. Možná proto se mu pokaždé četla tak lehce. Znal konec. Věděl, že je jejich opatrné klikaté cestičky nakonec dovedou k vytouženému cíli.
Opětoval Tomův pohled, zhluboka dýchal vůni nesoucí se pokojem a přemýšlel nad tím, jaké zakončení bylo předurčeno jeho knize.
Dívali se na sebe dlouho. Beze slov, bez pohnutí. Očima si vzájemně předávali nejenom dojmy z příběhu, ale i vlastní myšlenky a toužili, aby jim ten druhý porozuměl, neboť nedokázaly být vysloveny. Intimní ticho narušil až příchod malé chlupaté kuličky, která šikovně posunula dveře, sebevědomě vkráčela do Tomova pokoje a uvelebila se mu na klíně zvědavě pokukujíc po nové tváři.
„Máte koč-ku?“ zeptal se Bill s úsměvem a natáhl ruku, aby pyšné stvoření pohladil za ušima. „Jak se jme-nuje?“
„To je mámin kocour. Snížek. Nemá mě příliš v lásce, ale z nových lidí má tak trochu strach,“ dodal Tom, čímž vysvětlil podivné chování Simonina miláčka. Naposled mu takhle seděl na klíně, když u něj přespával Flinn, a předtím to neudělal celé měsíce.
„Také mám… maz-líčka,“ Bill pokračoval v trpělivém hlazení Snížkova chlupatého kožichu i přesto, že mu schválně uhýbat, a nepřestával se přitom plaše usmívat. „Baseta. Jme-nuje se… Buřtík.“
Tom se opravdu snažil nezasmát, ale nešlo to. Myslel si, že jméno Snížek předčilo všechna směšná jména na planetě, ale Billův psí miláček jasně vedl. Neudržel se a s chutí se rozesmál.
„Proč Buřtík?“ zeptal se, když se konečně dokázal ovládnout a také kocoura pohladil. „Oblíbené jídlo?“
Bill pobaveně zavrtěl hlavou. „To ne. Jsem vege-tarián. Je trošič-ku tlustý… vypadá ja-ko buřt.“
„Slib mi, že mi ho jednou ukážeš. Moc rád bych se s Buřtíkem seznámil!“
Tom už se opět vesele smál a Bill se musel smát s ním. Bylo mu krásně hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo samozřejmě to, že jsou opět spolu. A tím druhým, že jej dokázal rozesmát. Po celých týdnech pozorování jeho smutné, unavené tváře jej Tomův úsměv naprosto okouzlil. Oba ve stejnou chvíli pohlédli k oknu.
Sněžilo.
Spleť hustě padajících vloček, vytvářela na oknech různé obrazce a Tomovi připomněla jeho dětství. Pamatoval si, jak jej otec během vzácných chvil, kdy odložil svou milovanou kalkulačku, navštívil v pokoji, a i přes Tomův šílený strach z výšek vzal na balkón. Také sněžilo. Prozradil mu, že když si ze sněhu udělá malou kuličku, v mysli vysloví své nejtajnější přání a odhodí ji tak daleko, jak jen to půjde, jeho přání se vyplní. Pamatoval si i na to, jak každý večer vyděšeně postával u prahu balkonových dveří a nemotorně odhazoval svá sněhová přání, přičemž se strefoval do sousedova auta. Tehdy si přál jenom to, aby se jeho otec změnil. Aby byl jiný a pochopil, že rodina je mnohem důležitější než práce a peníze. Nezměnil se. Místo toho zemřel.
„Tome?“
Zamrkal a byl rád, že jej Bill vrátil zpět do reality. Neměl rád nostalgické vzpomínání na něco, co už nedokázal ovlivnit. Avšak i přesto, jak málo svého otce znal, jej měl svým způsobem rád. Byl to sice úplně jiný druh lásky, než jaký cítil k Simone, ale měl jej rád, tím si byl jistý.
„Copak?“ odvrátil tvář od okna a věnoval Billovi drobný úsměv. „Je ti špatně? Přinesu ti sklenici vody?“
Černovlásek pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. Já jen …mr-zí mě, jestli jsem ti ně-jak narušil …plány. Měl jsem to poz-nat. Kdy-bych nepře-mýšlel nad hloupostmi, rozeznal… bych vůni alko-holu.“
Tom položil Snížka vedle sebe, doprovázen jeho nespokojeným prskáním, a posadil se tak, že byl přímo naproti Billovi. Opíral se o Billova kolena těmi svými, jinak mezi nimi do té chvíle neproběhl téměř žádný tělesný kontakt. Zhluboka se nadechl a opatrně vzal Billovy ruce do těch svých. Sklonil tvář, sledoval jemný kontrast odstínů jejich kůže, váhavé proplétání prstů, dokonalý uzel, který vzápětí vytvořili. Byl zcela fascinován tím, jak lehce a přirozeně do sebe jejich ruce zapadaly.
„Nemá tě co mrzet, Bille. Ve skutečnosti jsem neměl žádné jiné plány. Pro mámu dnes v práci uspořádali večírek na rozloučenou, takže bych byl celý večer stejně sám. Opravdu se tím nemusíš trápit, jsem rád, že jsi tady.“
„Večí-rek na roz-loučenou?“
„Dostala výpověď. Dlouhá léta pracovala v místní chemické fabrice, a teď ji ze dne na den propustili.“ Vnímal, jak jej Bill zlehka hladí palcem po dlani a hned mu bylo lépe. I přesto si však raději nechtěl představit reakci svých prarodičů, až se k nim ta novina dostane.
„To je mi líto,“ stisk Billovy dlaně, byl náhle o něco pevnější.
„Víš, čemu nerozumím, Bille?“
Tom opětoval Billova váhavá pohlazení, nespouštějíc přitom oči z jeho pootevřených rtů. Snížek se všemožně snažil dostat na své původní místo, tudíž na Tomův klín, ale po několika zmařených pokusech svou snahu vzdal. Znuděně se rozhlédl kolem sebe a chvíli otráveně dloubal do Billova mobilu, ze kterého před chvíli poslali zprávu jeho otci, než si začal hrát s jediným plyšákem, kterého Tom měl. Drobnou myškou, která byla sotva větší než tenisový míček, a přesto měla pro Toma nevyčíslitelnou hodnotu.
„Čemu?“ Billovi se již opět začínala točit hlava. Že by se vracel účinek punče?
„Než jsem tě poznal, myslel jsem, že budeš úplně jiný. Čekal jsem, že budeš zatrpklý a nepříjemný. Že se budeš pořád trápit tím, proč se to muselo stát právě tobě. Ale ty takový nejsi,“ Tom se na něj spokojeně usmál. „Jsi úžasný. Nikdy tě nepřestanu obdivovat za to, jak to všechno zvládáš. Mluvíš, pomáháš dětem. Jsi jako všichni ostatní.“
Bill cítil, jak se mu po hrudi rozlévá něco těžkého a příjemného. Svazuje jej to, nedovoluje mu to dýchat, a zároveň jej to dělá šťastným, protože ví, že na ten pocit čekal celý svůj život. A konečně se dočkal. I přesto, že se všemožně bránil, neubránil se. Byl silný až příliš dlouho. Pustil Tomovy ruce, jimiž si vzápětí překryl ústa, sklonil tvář a rozplakal se. Plakal přesně tak jako hlavní hrdinové jeho knížek ve chvílích, kdy nalezli své tolik vytoužené štěstí. Kdy nalezli něco tak nádherného, až to v nich vzbouzelo přímo šílený strach z toho, že o to přijdou. Tak křehké. Tak magické.
„Bille,“ Tom vyděšeným pohledem sledoval brečící stvoření naproti sobě a netušil, co by měl udělat. Pokud nebyl v něčem dobrý, pak to bylo utěšování lidí.
„Neplakej, prosím. J-já nechtěl jsem tě rozplakat. Myslel jsem, že ti tím udělám radost,“ přisunul se o kousek blíž, odhrnul mu z tváře zbloudilý pramen havraních vlasů a bříšky prstů neznatelně sklouzl až na bradu, za kterou si jeho tvář přidržel u té své.
„Táta, Lu-cie, všichni si …mys-lí si, že jsem nemocný. Proto mi lha-la. Všich-ni říkají, že se uzaví-rám před světem, že utí-kám před realit-ou do své třídy a stra-ním se lidí.“
Tom si povzdechl. Někoho mu to připomínalo. „To jsou hlouposti. Když si tohle myslí, pak jsou nemocní oni. Podívej, já jsem taky člověk a neutíkáš přede mnou, že ne?“ Tom jej hravě dloubl do špičky nosu a opatrně mu otřel uplakané tváře. Bill pod jeho doteky tál, měnil se v křehkou sněhovou vločku, která se měla každou chvílí rozplynout.
„Ne,“ i přesto, že byl jeho úsměv slabý a uplakaný, byl tam! To bylo pro Toma ze všeho nejdůležitější.
„Mám pro tebe překvapení,“ vesele na něj mrkl. Plánoval mu to sice dát až k Vánocům, ale v téhle chvíli se to hodilo nějak více.
Bill sledoval, jak rychle vyskočil z postele a zamířil k veliké skříni, ze které zpod hromady rozházených věcí vytáhl slibované překvapení. Následoval jeho příkladu, i přes lehké motání hlavy také vyběhl z postele a vyvaloval oči na předmět po Tomově boku.
„Mé… kolo! Spra-vil jsi jej!“ vydechl a s nadšením malého dítěte přiběhl ještě blíž, aby si jej mohl pořádně prohlédnout. Všechno bylo zase na svém místě. Řetězy, řidítka, držadla i sedlo a pod ním samolepky od dětí, ke kterým přibylo několik drobných žlutých hvězdiček.
„Našel jsem je při uklízení pokoje a myslel jsem, že by se ti mohly líbit. Tak, co na to říkáš?“
„Tome j-já …ne-vím co říct. Je skvělé. Ani ne-vím, jak bych ti… měl podě-kovat.“
„Žádné děkování. Já jsem jej zničil, takže bylo také na mně, abych to napravil. Jsi spokojený?“
I přesto, že mu Billův rozzářený výraz jasně napovídal, chtěl to slyšet. Rád jej poslouchal. Zamiloval si Billův hlas. To, jak se ze všech sil snažil, aby mu porozuměl, jak kladl důraz na jednotlivé slabiky.
„Jistě-že ano,“ Bill horlivě přikyvoval, vzápětí však posmutněl. „Je to skvě-lé, ale teď, když… už je zase všechno v poř-ádku, mě nebu-deš muset vozit do-mů.“
Tom musel přiznat, že má pravdu. Vozil jej domů téměř každý den, a to byly také jediné chvíle, které trávili společně. Nechtěl se o ně připravit.
„Máme přesně dvě možnosti. Můžeme jej u mě ještě chvíli nechat a hrát si na to, že jsem jej neopravil, nebo se budeme stýkat častěji. Přesně tak, jako to přátelé dělají. Budeme chodit ven, do kina, stavět sněhuláky, blbnout venku. Kterou z možností si vybereš?“
Bill se plaše kousl do rtu a zadíval se Tomovi do očí. Byl krásný. „Co takhle obě?“ šeptl.
„Doufal jsem, že to řekneš.“
Tom k černovlasému chlapci natáhl dlaň, aby podáním rukou zpečetili jejich tajnou dohodu, jakmile však došlo ke střetu jejich prstů, nedokázal jednat jinak. Dřív, než si stačil uvědomit, co dělá, si jej vtahoval do náruče, až dokud i jejich těla nevytvářela pevný uzel. Nebyl si jistý, jak dlouho tam stáli, objímali se a užívali si jedinečnost chvíle.
Byl si však jistý tím, že byl jeho život konečně úplný. Bill byl posledním kusem skládačky, který konečně zapadl na to správné místo. Hlavou se opřel o jeho tvář, přičemž zhluboka nasál medovou vůni jeho vlasů. I když jej Bill nemohl slyšet, šeptl. „Věděl jsem, že jsi to ty.“
…
„Jste zraněný,“ řekl, aniž by odpověděl na jeho otázku.
„To není tvá starost,“ vlk vstal i přes neuvěřitelnou bolest, kterou v něm vyvolával sebemenší pohyb, a narovnal se v celé své výšce. „Ještě jednou se tě ptám, CO TADY DĚLÁŠ?“
Mládě mlčelo. Po několika vteřinách nepříjemného ticha, se nakonec odhodlalo k pohybu a přes vlkovo upřímné zaskočení se usadilo vedle něj a pustilo se do olizování rány, kterou mu způsobili jeho vlastní příbuzní jenom proto, že se s nimi nepodělil o svou kořist. Vykolejeným pohledem pozoroval snahu a laskavost, se kterou se mu mládě snažilo pomoci, a právě v tom okamžiku se v něm něco zlomilo. Když byla jeho rána čistá a srneček k němu přisunul balíček, ve kterém ukrýval své nejtajnější poklady v podobě lesního ovoce a kousků jablek, neměl daleko od toho, aby toho malého blázna považoval za mnohem víc, než byl on sám. Jeho nitro zahořelo zvláštním, tíživým pocitem.
„Ještě pořád mě chcete sníst?“ozvala se tichá otázka, na kterou následovala ještě tišší odpověď.
„Dnes ne.“
„A kdy?“
„Až bude z mraků pršet sladký déšť a při dopadu na zem se promění ve zlato.“
„Co to znamená, pane?“
„Něco takového se nestane, maličký,“ vlk se uboleně položil na své původní místo a věnoval mu pohled smutných, osamělých očí. „Nikdy.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Ta pohádka je tak úžasná 🙂 úplně se to tam krásně hodí 🙂 Ti dva se mi líběj. Určitě si spolu ještě zažijou spoustu legrace 🙂 Jsou roztomilejší než bedna koťátek a štěňátek dohromady. Miluju tuhle podívku 🙂
Milovaná Balance! Už teď jsem si jistá, že tohle bude první povídka, kterou si vytisknu. Doufám, že bude pokračovat ve stejném duchu, ale vzhledem ke skvělé autorce věřím, že ano!
Tohoto Billa musí milovat snad každý, i já ho tady naprosto mikuju. A Tom je úžasný.
Pohádka taky krásná.
B-kay jsi prostě úžasná!
Něco takhle nádherného jsem po dnešním náročném dni vážně potřebovala! Strašně moc Ti děkuji, že pro nás píšeš, B-kay! ♥ Tvoje povídky patří jednoznačně mezi ty nejlepší povídky na blogu, alespoň dle mého pohledu 🙂
Srneček je stejně okouzlující stvoření, jako Bill ♥ Už jednou jsem to psala, že mi přijde, že si jsou v mnoha věcech podobní, ale teď to můžu říct s plnou platností! Podobají se strašně moc v mnoha věcech 🙂 Tahle pohádka mě pořád dostává, strašně se u ní rozplývám a je mi skutečně líto, že nějakou takovou knížečku nemlžu vlastnit. Vůbec nemám ponětí, jak Tě mohlo něco takového napadnout, ale strašně moc se to k téhle povídce hodí! Prostě to do ní patří a já jsem moc ráda za každý řádeček o téhle pohádce 🙂 Ten konec pohádky byl přímo dokonalý! Jak srneček olizoval rány vlkovi, to bylo vážně něco! Obdivuji srnečka za to, jak moc je odvážný! 🙂
Chvilky mezi Billem a Tomem byly opět božské ♥ Já už ani nevím co psát, abych se stále dokola neopakovala 😀 Ale užívám si všechny jejich chvilky a moc se mi líbí, jak se postupně čím dál víc poznávají 🙂 A taky jsem strašně ráda, že nakonec Bill k tomu Tomovi šel. Moc mě mrzelo, když se Bill rozplakal a povídal Tomovi o tom, co mu říkal otec a Lucie. Mylsím, že Bill konečně potřeboval někoho, kdo by s ním jednal jako sobě rovným a bral jej takového jaký je, ne že jej bude považovat ze nemocného.
Tahle povídka je prostě dokonalá a já Ti za ni ještě jednou děkuji! ♥
Nemůžu se dočkat dalšího dílu! 🙂
Môžem si Tvoje poviedky čítať dokola v jednom kuse a nemám dosť. Aj túto kapitolu som už čítala a stále je krajšia a mám z nej ešte krajšie pocity ako prvý krát. Vkladáš do príbehu tak strašne krásne emócie, že z nich nikdy nebudem mať dostatok. Tá neha a milota a ja ani neviem ako to všetko nazvať mi robí v duši strašne pekné veci♥ Srnček s vlkom sú bezkonkurenčný. Ďakujem, že píšeš a že píšeš takto krásne.
🙂
zase jsem ubulená. 😀 díky. :') se to nedá nějak zastavit. 😀
já věděla, že to bude tahle povídka… pro někoho možná přehnaná, přeslazená, úplně mimo realitu, ale pro mě je vším, co teď má psychická nestabilní duše hledá.
pořád mě udivuje, jak moc normální oběma příjde vyhledávat společnost toho druhého, dotýkat se, ztrácet se jeden druhému v očích. jak normálně se vyrovávají s city, které v nich rostou. táhne je to k sobě tak silně, že se vlastně divím, že se konečně nepolíbili. mluví o tom jako o kamarádství, oba chtějí někoho blízkého a přitom z toho bude láska jako hrom. líbí se mi, že v povídkách nikdy homosexualitu tak neprožíváš. prostě se to stane, nikdo si nemůže vybrat, do koho se zamiluje. a že je to stejné pohlaví? noacooo. hlavně, že se našli. 🙂