autor: Mischy & Turmawenne
BILL
„Vezmeme si taxi?“ zeptal jsem se jen tiše. Možná bych mu měl teď říct adiós a odjet, ale to nedokážu. Chci ho doprovodit na hotel. Pak klidně zase vypadnu.
„My?“ otočí se ke mně s povytaženým obočím. „Nevím, kde ty máš hotel, ale pochybuju, že máš stejnej jako já.“ Svraštil jsem obočí a bolestně se nadechnul. Jednal se mnou tvrdě a tak ošklivě.
„Rád bych tě doprovodil. Já se ani neubytoval, jel jsem okamžitě za tebou,“ ukážu mu sportovní tašku, co jsem měl s sebou. Chvilku na mě koukal, až pokrčil nepatrně rameny.
„Fajn, jak chceš,“ šeptne. Vytáhl iPhone, vytočil číslo a s někým začal mluvit španělsky. Nakonec přikývl, řekl „Gracias“, čemuž jsem jedinému rozuměl, a zavěsil. Musí mít už jiné číslo, španělské. Proto jsem se mu pořádně nemohl ani dovolat. Co když tu chce zůstat už napořád…? Pane bože. „Taxi tu je za chvíli, pojď si támhle sednout,“ pokyne hlavou k nedaleké lavičce.
„Díky,“ rozejdu se s ním k té lavičce, na kterou jsme se posadili.
Věřil jsem tomu, že kdyby mohl, šel by si snad sednout i někam jinam. Cítil jsem se tu přebytečný, nechtěný. Nic neříkal, pouze se rozhlížel kolem. Ticho mezi námi vládlo nejméně 10 minut, až nakonec hlasitě povzdechl.
„Moc toho nemáš,“ prohodí. Jsem rád vůbec za to, že jsem si vzal něco na převlečení.
„Měl jsem na balení několik minut. Letadlo mi letělo za tři hodiny a já neměl absolutně nic připraveno,“ brouknu tiše a promnu ucho tašky.
„Takže zas poletíš domů…“ šeptne. Je snad zklamaný? Doteď se nezdálo, že by mě tu chtěl. Nevěděl jsem, co mu na to říct. Samozřejmě, že bych měl letět domů, ale sám moc dobře vím, že jen tak neodletím.
„Uvidím,“ brouknu a narovnám se. „Ale nechci ještě domů,“ zadívám se na něj. Na to ovšem nic neřekl. Sledoval své boty. Nestačil jsem nic dodat, jelikož už přijelo taxi.
„Pojď,“ pousmál jsem se maličko a stoupnul si. Nechal jsem na něm, kam se posadí. Vzal mi tašku z ruky a hodil ji do kufru. Prohodil pár slov s řidičem a poté se usadil dozadu. Dveře mi nechal otevřené, což bylo nejspíš znamení, abych si přisedl k němu. Byl jsem za to upřímně vděčný. Hned jsem si k němu přisedl a zavřel dveře.
„Děkuju,“ šeptnu a položím si ruku na sedadlo vedle sebe. Jen se lehce pousmál a dal řidičovi pokyn k tomu, aby se rozjel, což i on okamžitě udělal. Ještě chvíli se spolu bavili jazykem, kterému jsem nerozuměl, až se rozhostilo autem ticho. No, snad abych to vzal do rukou. Nechci vedle něj jen v tichosti sedět.
„Tomi,“ oslovil jsem ho něžně a podíval se na něj. „Jak se cítíš? Není ti nějak špatně?“ ujišťoval jsem se. Měl jsem o něj starost.
„Je mi fajn,“ natočí ke mně hlavu, aby na mě viděl.
„Dobře,“ přikývnu a zhluboka se nadechnu. „Jsi hezky opálený.“ Nad tím pobaveně zavrtěl hlavou a za stálého úsměvu pohlédl z okna. Semkl jsem rty do úzké přímky a sklopil zrak kamsi na svá stehna. Není to snadné. Nemám najednou co říkat nebo i mám, ale nevím, co přesně říkat, aby to nebylo nevhodné. Momentálně mi přijde nevhodné téměř vše.
„Mrzí mě, jestli jsem tě vyděsil a pokazil ti nějaké plány. Takhle to dopadnout nemělo,“ poví tiše. Zřejmě se mu to rozleželo v hlavě. Jenže on smýšlí jako blázínek o nějakých plánech. Jako bych snad nějaké já vůbec ještě měl.
„O žádné plány nejde, jen jsi mě opravdu vyděsil a smutně překvapil,“ přiznám a podívám se na něj. „Nemělo se to hlavně vůbec stát, neměl jsi nic takového udělat, ale stalo se. Hlavní je, že jsi tady a v pořádku.“ Ironicky se pousmál a znovu se zahleděl z okna. Tuhle ironii vážně nesnáším. „Já vím, že to není naprosto v pořádku, ale víš, jak to myslím,“ šeptnu. Nic neříkal. Neměl žádné své vtipné poznámky ani průpovídky. Prostě byl tiše, jako by se ho to netýkalo. Tohle už nebyl Tom, kterého jsem znal. Unaveně se opřel hlavou o sklo, po němž jemně přejížděl prstem. V tichosti jsem jej sledoval a s každou vteřinou jsem cítil větší bolest. Chtěl jsem zpátky svého Toma, ty nejkrásnější časy, které jsme spolu prožili. Chci vidět znovu radost v jeho očích, ten sladký úsměv a šibalské pohledy, které doprovázely roztomilé řečičky. Byl jsem také tiše, nevěděl jsem, co říkat. Modlil jsem se, abychom už byli na místě.
Mé přání se vyplnilo, když jsme zajížděli do jedné uličky a zastavili. Tom řidiči zaplatil a s „Gracias“ vystoupil. Zatímco jsem se hrabal ven, vzal mi z kufru cestovní tašku. Jakmile jsem vystoupil, zaplavil mě žár slunečních paprsků, které plenily celou ulici. Slyšel jsem šplouchání vody, mořských vln. Tom ke mně pomalu přišel.
„Tady je můj hotel,“ ukáže mi osmipatrovou budovu před námi. Jen jsem pootevřel rty a uznale přikývnul. Poohlédl jsem se.
„Je to tu překrásný,“ šeptnu a přivřu trošku oči. Kéž bych tu byl proto, že jsme spolu jeli na krásnou dovolenou. Mohli jsme si tu užívat, milovat se, opalovat se, běhat jako blázni po pláži. Místo toho je všechno takhle… Nad tím se usmál a vzal mě jemně za loket, načež jsme se rozešli dovnitř.
„Zatím si dáš věci ke mně do pokoje. Pak ti domluvím pokoj,“ poví mi po cestě k výtahu, při níž pozdraví recepční.
„Ne, nedělej si se mnou starosti,“ zahledím se na něj. Bylo mi líto, že mi hned chce zařizovat jiný pokoj, ale chápal jsem to. Nechce, abych byl u něj.
„Není to starost. Přiletěl jsi kvůli mně, takže je teď mým úkolem se o tebe postarat,“ pousměje se. Zmáčkl na panelu sedmé patro a přendal si moji tašku do druhé ruky. Natáhnul jsem se po té tašce s úmyslem si ji vzít.
„Ne, to rozhodně ne. Ty se teď budeš starat o to, abys byl v pořádku.“ On ji však i nadále držel, aniž by rukou ucukl, takže jsem se dotkl jeho ruky.
„Je mi fajn, neboj se,“ podívá se mi do očí. Pohladil jsem ho po té ruce a zadíval se na něj.
„Bojím,“ pošeptám a pootevřu rty.
„Kdybych nebyl v pořádku, tak by mě nepustili,“ šeptne s pohledem upřeným k mým očím.
Ačkoli držel moji tašku, uvolnil jeden prst, nejspíš malíček, kterým mě jemně pohladil po hřbetu ruky, jako by se mě snažil ukonejšit. Jemně jsem ho pohladil prsty také a za stálého vpíjení se do jeho očí jsem vydechl. Jsem vděčný za každý jeho dotek.
„Já vím, ale stejně o tebe mám starost. I kdyby šlo o banalitu, mám o tebe starost a ty to víš,“ pošeptám tiše a udělám krůček k němu. „Umíral jsem strachy, a když mi řekli, co se stalo…“ Jen přivřu bolestně oči. Nedokážu se smířit s tím, že se mu mohlo něco stát. Zvlášť když vím, že je nemocný. „Nesmí se ti nic stát, hm?“ pohladím ho bez ostychu po tváři. Sklopil hlavu a zavřel oči, čímž zakryl své nádherné čokolády hustými černými řasami. On je naprosto dokonalý, to mi nikdo nevymluví. I kdybych na něj měl být sebevíc naštvaný, nedokážu mu odolat. Stále ho vidím jako skutečného anděla, který mi spadl z nebe.
„Teď nemysli na to špatný, je to dobré. Jsi z nemocnice pryč, bude to lepší,“ pohladím ho znovu a vtisknu mu jemný polibek na spánek. Tom se nadechl, jenže v ten samý okamžik se výtah zastavil. Ach jo. Semkl rty k sobě a vyšel na chodbu. Šel k jednomu z pokojů, který poté odemkl a nechal mě vejít prvního dovnitř.
„Děkuju,“ brouknu potichu a vejdu dovnitř. Hned v chodbičce jsem se ovšem zastavil a počkal, až i on vejde. Zavřel za námi dveře, trochu se na mě usmál a vešel z chodbičky do prostorného obýváku. Přímo před námi byly prosklené šoupací dveře na terasu, z níž bylo vidět na protější barák. Byl jsem si ovšem jistý, že kdybych se z něj podíval na levou stranu, viděl bych azurové moře. Byl to přesně Tomův styl. Pokoj byl pěkně vybavený, bylo to jako malý byt. Nalevo se nacházel vchod do malé kuchyňky a hned vedle byla velká čistá koupelna. Když jsem pohlédl doprava, byl tam vyvýšený schod s obloukem ve zdi, který očividně vedl do ložnice. Tom se tam rozešel i s mojí taškou, avšak náhle se zaraženě zastavil. Svraštil jsem trošku obočí a došel ho. Když jsem ovšem přišel a rozhlédl se po místnosti, zarazil jsem se taky. Ložnice byla překrásná, postel zdobila vysoká nebesa s bílým saténem, který by vlál po stranách, kdyby nebyl nahoře zachycen. Nebyla to však jediná věc, která postel zdobila. Vyvaloval se v ní nahý, snědý chlap s rukama za hlavou a cigaretou v ústech. To se mi snad jenom zdá.
„Konečně jsi tady, Tome. Tak jakej byl matroš?“ zasmál se, přičemž se opřel o lokty. „To tě tak skolil nebo co? Přivedl sis děvku?“ smál se dál.Jeho němčina byla naprosto perfektní. Cože? To mu dal on!
„Vypadni,“ řekl Tom znaveně a položil mi tašku do křesla.
„Proč jsi tu v noci nebyl? Spals někde na pláži po tom matroši? Vypadáš jak kus hovna,“ posadil se za stálého smíchu. Jen jsem se zhluboka nadechl. Tohle přehnal. Bude tu minutu a já ho zabiju, přísahám. V ten okamžik se mi snad i vzteky zatmělo před očima.
„Tos mu dal ty?“ řeknu chladně a podívám se na toho idiota v posteli. Klid, Bille, nestojí za to.
„Vždyť to chtěl, a co ty se vůbec staráš,“ vylezl z postele v naprostém klidu, jako by tu bydlel. Tohle jsi neměl, chlapče. Očividně mu vůbec nevadilo, že je nahý. Jediná děvka jsi tu leda tak ty. To jsem už ovšem nevydržel. Došel jsem k němu a během okamžiku jsem ho už držel pod krkem.
„Okamžitě odsud vypadni, ty zkurvenej idiote!“ křiknu po něm a vrazím mu pěstí. „Cos to, do prdele, udělal? Co si k němu dovoluješ, kurva?! Vypadni!“ natáhnul jsem mu další, než jsem se stačil vzpamatovat a vytlačoval jsem ho přímo z pokoje. Moje dosavadní asertivita se vytratila. Byl jsem poslední dobou v nervech, měl jsem šílené období a tenhle zmrd to nebude podporovat. Už mám dost toho, jak si s každým vybírám slova, držím pěst a snažím se vše řešit. Kdo se mazlí se mnou? Nikdo!
„Prosím vás, nechte toho. Bille, pusť ho,“ povzdechne Tom a přichytí mě za rameno.
„A ty si myslíš, že seš co, kurva?!“ zařve na mě náhle ten kretén a začne se po mně ohánět, aby mi taky jednu natáhnul. No pojď, posluž si, ty hajzle. Ačkoli bych jinak byl rád, že se mě Tom dotknul, vytrhnul jsem se mu a přešel zpátky k tomu blbečkovi. Natáhnul jsem mu pěstí přímo přes nos.
„Rozhodně ne kurva, jako jsi ty! Vypadni, sakra!“ Byl jsem plný síly a šíleného vzteku. „Co ty o něm víš, hm? Nic!“ rozkřiknul jsem se po něm a vyvedl ho z pokoje vedle do obýváku. Strkal jsem do něj a stále do něj mlátil, jako bych ho chtěl zabít.
„Rozhodně vim, kdo seš ty! Kretén, co se na něj vysral kvůli tomu, že je nemocnej!“ zakřičel na mě náhle, čímž mě zarazil. Využil toho a taky mi dal jednu pěstí. „Teď si myslíš, že přijedeš a on se z tebe posere?“ dal mi další ránu. Tohle ne, tohle jsi říkat neměl. Pane bože, drž mě nebo ho vážně zabiju. Zatnul jsem zuby a rychle se vzpamatoval, přičemž jsem mu ubalil další. Nevšímal jsem si toho, jak mi teče krev ze rtu. Přitiskl jsem ho ke zdi a chytil ho vší silou pod krkem. Nechápu, kde se ve mně bere tahle síla.
„Nic o tom nevíš, nic, kurva, nevíš, tak drž hubu! Neopustil bych ho nikdy! Miluju ho a žádnej zkurvenec, jako seš ty, se mi do něj nebude srát a pomalu mi ho nezabije, slyšíš?!“ napálím mu pěstí a nakopnu ho do nohy.
„Nechte toho!“ zakřičel náhle Tom tak hlasitě, až mu přeskočil hlas. „Ihned odsud vypadněte! Oba dva!“ Silně mě chytil za ramena a odtrhl mě od něj, načež mě strčil stranou. Sebral ze země hromádku jeho oblečení, dal mu ho a nemilosrdně ho vystrčil ze dveří na chodbu. Prásknul dveřmi, ačkoli ten kretén stále něco křičel. Po mně hodil tašku a s rukou na obličeji se rozešel na terasu.
Zůstal jsem tam stát na místě. Byl jsem jako opařený, protože jsem těžko vstřebával i to, co jsem právě udělal. Nikdy jsem necítil takový vztek. Položil jsem si tašku na zem a jen si prstem setřel krev z brady. Přivřel jsem na chvíli oči. Pane bože. To jsem to zase posral. Co mám teď dělat? No, rozhodně neudělám tu samou chybu jako předtím. Neodejdu. Stejně už to zpátky nevezmu.
Po chvilce jsem se pomalu rozešel za Tomem na terasu.
„Tome, já…“ sklopím oči a semknu rty k sobě. „Promiň, já se omlouvám.“ Stál tam zapřený rukama o zábradlí a ztěžka vydechoval. Měl jsem pocit, jako by se chvěl. „Promiň mi to, prosím. Tohle jsem nechtěl, já… jsem to nezvládnul,“ řeknu potichu. Styděl jsem se a bylo mi trapně, jenže jsem v ten okamžik opravdu nedokázal po tom všem už nechat vztek někde vzadu. Opatrně jsem mu sjel po paži a stoupnul si vedle něj. On však rukou ucuknul a prudce se ke mně otočil.
„Proč se najednou, do prdele, staráš?“ vyjel na mě s brekem. „Proč jsi sem vůbec jezdil?!“ Sakra. On si prostě myslí, že jsem se na něj vysral, ale tak to přece není!
„Protože to bylo všechno jinak. Já jsem tě neopustil, nikdy bych to neudělal. Miluju tě, to je ten důvod. Tehdy jsem tě chtěl nechat o samotě, protože sis to sám žádal. Odešel jsi jinam a já si řekl, že bude lepší, když si vše oba srovnáme jen v hlavě. Neodešel jsem od tebe proto, že bych tě chtěl opustit,“ vysvětlím mu klidně, ačkoli můj hlas přeskakoval.
„Vůbec jsi sem neměl jezdit. Měl jsi zůstat doma v Německu. Nikdo po tobě nechtěl, abys jezdil,“ odvrátil ode mě hlavu a setřel si slzy z tváří. Tohle bolí, hrozně to bolí. Ale zasloužím si to.
„Ale já jsem přijet chtěl. Já…“ nadechl jsem se a s pláčem semkl rty k sobě. „Já jsem tě nepřestal nikdy milovat. Myslel jsem, že zešílím, když jsi mi řekl sbohem. Tome, prosím.“
„Všechno jsou to jenom kecy,“ zakroutil hlavou a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Jak to jen může říct. Kdybych se na něj vykašlal, tak bych sem přece nepřiletěl. „Bude lepší, když si zarezervuješ let a vrátíš se domů,“ popotáhnul nosem. Nechce mě, nenechá si nic ani vysvětlit. Pane bože, co už mám dělat!
„Neodletím, dokud ti to nevysvětlím, protože to kecy nejsou,“ řeknu a přichytím ho jemně za paži. „Prosím, věř mi. Myslíš si, že kdybych se na tebe vážně vysral a nemiloval tě, že bych sem rychle letěl? Já nevím, jak ti to dokázat.“
„Víš, proč jsem tě uvedl jako nouzový kontakt?“ podívá se mi se slzami do očí. „Protože jsem si myslel, že ty seš ten poslední, co by pro mě ještě hnul prstem, kdybych fakt chcípnul,“ řekl rozechvěle a vytrhl se mi. To docela přehnal. To jsem se už naplno rozbrečel a jen si slzy pracně utíral, i když to bylo zbytečné.
„Jasně, já bych pro tebe nehnul prstem, ale pořád jsem za tebou jezdil, volal ti, snažil jsem se s tebou spojit! Já jsem tě nikdy neopustil, chtěl jsem ti dát jenom čas, abys mohl být o samotě, chápeš? Trošku bych si protiřečil, kdybych tě po tom všem opustil, nemyslíš?“ Zůstal se na mě dívat, ale nakonec si otřel oči od slaných slz a sednul si na židli, co tu byla u stolku. Oddechl jsem si a zapřel se o to zábradlí tam. Kéž bych mu to mohl všechno dokázat. Bože, vždyť já ztratil zájem o všechno, když jsem přišel o něj.
„Myslíš si, že kdybych tě opustil, že bych sem ještě jel? Tome, já ti nelžu. Asi nevíš o tom, že jsem ti volal, když mi pořád operátor hlásil, že číslo neexistuje, ale nebyl den, abych ti snad 20krát nezavolal. Jezdil jsem k tobě, marně zvonil a bouchal na dveře,“ šeptal jsem s brekem. V tichosti se díval na podlahu, až nakonec zavřel oči, čímž vytlačil z očí další slzy. Raději si schoval obličej do dlaní. Už jsem nezaváhal a klekl jsem si před něj na zem. „Neplakej, prosím tě o to. Já bych pro tebe udělal cokoli na světě, věř mi. Miluju tě, strašně moc,“ zašeptám s pláčem. Nejsem ten pravý, kdo by mu měl říkat „neplakej“.
„Byl jsem smířený s tím, že už se nikdy nevrátím. Smířil jsem se s tím, že umřu a už tě nikdy neuvidím a ty se tu najednou objevíš jako přízrak a myslíš, že se všechno jen tak spraví?“ pošeptá s pláčem. Vím, že nemůže být vše z minuty na minutu v pořádku, ale musím pro to všechno něco udělat. Pohladil jsem ho po hlavičce a chytil ho za ruku.
„Ne, já vím, že ne, ale nechci to takhle v žádném případě nechat. Já nevím, jestli ke mně pořád něco cítíš, nedovolím si to říct, ani bych si to nikdy předtím nedovolil, ale já tě pořád miluju a chci být s tebou, a to do posledního okamžiku, jak jsem ti už tehdy řekl. Já… bez tebe nedokážu žít, chápeš? Když jsi odešel, odešel i kus mě,“ plakal jsem tiše a slzy polykal. „Jako blázen každý den sedím, v rukou svírám dopis od tebe, naši společnou fotku, prstýnek a brečím. Já nejsem schopný ničeho, když o tobě nevím, když nejsi se mnou. Já chápu, že mě nechceš asi už nikdy vidět, ale já chci, abys věděl, že jsem tě nikdy, opravdu nikdy neopustil. Neopustil bych přece člověka, kterého miluju, Tome. Měl jsem úplné jiné plány.“
„Jo, to já taky,“ šeptl hořce a začal si otírat slzy. Vím, o čem psal v tom dopise. Tohle mi utkvělo v hlavě. Však jsem ani ten prstýnek nedal z prsteníčku.
„Já vím,“ přikývnu a pohladím ho po ruce. „Prosím, alespoň mi uvěř.“
„A co se tím změní?“ pokrčí s šeptem rameny a zadívá se kamsi do prázdna. To je otázka. Musel by on chtít, aby se něco změnilo. Přejížděl si při tom prstem po zjizveném zápěstí.
„Tome,“ povzdechnu potichu. „Chci, abys to věděl. Chci, abys žil s tím, že tě miluju a nikdy jsem nepřestal.“ Smutně se pousmál a oči se mu opět zalily slzami. Musím. Chytnul jsem ho jemně za tvářičky. „Nechci se pořád opakovat, ale jak jsem řekl, nic, ani ta zkurvená nemoc, žádný člověk, nikdo a nic nezmění to, že tě miluju a dal bych pro tebe život, kdybych to mohl udělat. Nezaváhal bych ani na okamžik,“ zašeptám a políbím ho. Jednoduše jsem to udělal. Znovu cítím jeho rty. Ty jemné polštářky, které jsou pro mě drogou. Popotáhnul nosem, pohladil mě po ruce a poté se ode mě odtáhl.
„Na kdy máš zamluvenou letenku zpátky?“ zeptá se tiše. Ah, na zítřek. Jenže já od něj nechci.
„Na zítra,“ pošeptám.
„Aha,“ přikývne, načež semkne rty k sobě. „Tak můžeš spát tady u mě, aby sis nemusel brát na jednu noc zbytečně pokoj,“ nabídne mi. „Nechám ti převlíknout postel a lehnu si na gauč,“ zvedne se k odchodu. Jako bych se ho snad štítil. Já jsem ho ovšem chytil za ruku a stáhl ho ještě k sobě.
„Já nechci, já se tě neštítím,“ podívám se mu do očí. „A pokud jde o to spaní, na ten gauč si klidně lehnu já, i když ty víš, kde bych spal nejradši a jak.“
„V tý posteli jsem nespal jenom já,“ řekl bez jakéhokoli tónu a zašel dovnitř. Bolestně jsem přivřel oči.
Docela bych tohle nečekal, ale budiž. Po tom všem, co se stalo, si nemůžu jen tak vyskakovat s žárlením. Budu klidný. Vážně se nechci hádat, všeho bylo už dost, ale mrzí mě to. Nemyslel jsem si, že by prostě šel do postele teď s někým jiným. Připadám si dost hnusně…
Došel jsem za ním.
„To nevadí. Nemusíš to nechat převlékat,“ řeknu klidně.
„Nepřipadá ti to nechutný?“ povytáhne obočí, když se ke mně otočí. Svraštil jsem trochu obočí. To je špatná otázka. Příjemný mi to není, ale budiž. Mě mnohem víc sere to, že prostě… tohle dělal.
„Není mi to ani tak nechutný, jako mě to asi mrzí, víš,“ šeptnu a semknu rty k sobě, abych ze sebe radši víc nevydal. „Ale nedělej si s tím starost, prosím. Já tě tu nechci otravovat, Tomi.“ Bez dalších slov vzal do ruky pokojový telefon a spustil španělsky. Takže jsem jen stál a koukal. Nerozuměl jsem mu, ale už jsem se nebránil. Bylo zbytečné něco namítat, ani to teď nebylo vhodné. Po chvíli domluvil a zavěsil. Usadil se na opěradlo křesla. Pak mě začal v tichosti pozorovat. Připadal jsem si hloupě. Nevěděl jsem, co dělat či říkat.
„Copak?“ pošeptám směrem k němu. Jen se nevinně pousmál, jako by byl malý kluk a pokrčil trochu rameny. Stále roztomilý. Došel jsem pomaličku k němu a pohladil ho po tváři.
„Chybíš mi,“ pošeptám mu potichoučku. Nedokážu se na něj jen tak dívat a nic neudělat nebo neříct. Dál na mě v tichosti hleděl. Prstem mu jemně obkroužím rty, přičemž se mu dívám hluboko do očí. Musel vidět, že se na něj dívám opravdu upřímně a ruka se mi chvěje.
„Co si vybalit?“ navrhne. Nemá to vůbec cenu, když mám zítra odletět. „Kdyby ti něco chybělo, tak ti to skočím koupit. Hned za rohem je obchoďák a za chvíli už bude šest,“ pošeptá.
„Ne, to ne. Nedělej si hlavu,“ pohladím ho po tvářičce. „Nevím. Nevím, co mám dělat, když zítra…“ povzdechnu smutně a sklopím oči. Nemůžu se sem cpát.
„Prostě si vybal,“ pousměje se. „Stejně toho nemáš moc.“ Tady mi něco nehraje.
„Tome,“ zamračím se trošku a nahnu hlavu. „Řekni mi proč, hm?“
„Protože jak tě znám, něco jsi zapomněl,“ usměje se pobaveně. No, to má pravdu. U mě je to klasika. „Stejně si chci koupit sušenky, tak ti to když tak koupím.“
„No dobře,“ přikývnu a lehce se usměju. Došel jsem tedy k tašce a začal si pomalu vybalovat. Opravdu jsem toho neměl příliš. „Sakra,“ pošeptám tiše a zamračím se. Kartáček na zuby. Hlavní věc a já ji nechám doma, do prdele. „Vůbec ses nemýlil,“ otočím se k němu.
„Budu hádat. Lak na vlasy,“ zasměje se. Alespoň, že se usmívá, to mě těší.
„Ne,“ zavrtím hlavou s úsměvem.
„Tak šampon nebo sprchovej gel,“ rozejde se ke mně s pobaveným úsměvem. „Ne! Něco na holení určitě!“ vypískne náhle, jako by tomu opravdu věřil. Nad tím jsem se zasmál.
„Vedle jak ta jedle,“ usměju se.
„Tak nevím. Ale kdyby ti chyběly boxerky, do toho krámu nemusím,“ ušklíbne se za stálého smíchu. Byl neustále jako malý kluk.
„Ty mám,“ zasměju se. „Kartáček na zuby nemám,“ rozmáchnu rukama.
„Tak to je zlý. To tam budu muset dojít,“ nakrčí s úsměvem nos a strčí si ruce za záda. Nebudu ho otravovat, je to moje chyba.
„Ne, ne. Nemusíš tam kvůli mně chodit,“ zavrtím hlavou. „Já si tam dojdu anebo to nějak vyřeším.“
„Stejně chci ty sušenky. Vsadil bych se o cokoli, že ti taky budou chutnat,“ broukne s úsměvem. Je hrozně milý. Jenže mně je zas do breku, protože vím, že zítra odletím a on se se mnou určitě nevrátí. „Od osmi do desíti jsou večeře, takže si dojdeme na jídlo a pak ti ukážu trochu město, co ty na to? Je tu úplně jiný svět než v Německu.“
„Pokud chceš, já budu rád, Tomi,“ šeptnu a tiše povzdechnu. „Jsi moc hodnej,“ zadívám se na něj a pohladím ho po ruce.
„Tak si vybal. Já skočím dolů domluvit, že tu budeš jíst. V kolik ti to zítra letí, abych když tak zamluvil i snídani nebo oběd?“ rozejde se pozadu pomalu ke dveřím.
„Nemusíš si se mnou dělat takovou starost,“ brouknu. „Letí mi to ve dvě odpoledne.“
„Obědy jsou od půl druhý, takže to už nestíháš,“ pokývá pro sebe přemýšlivě hlavou. „Dobře, tak to dojdu dolů domluvit, ok? Zatím se zabydli,“ otevře s úsměvem dveře. Zabydli, ale na jednu noc? To snad radši ani ne. Stejně vím, že zítra nedokážu odletět.
„Děkuju mockrát,“ šeptnu a lehce se usměju. Tom prošel dveřmi a zavřel za sebou. Zůstal jsem tam posedávat. Jsem rád, že u něj alespoň ten jeden den budu, vážím si toho. Jsem rád, že jsme si promluvili, ale stejně to není dobré. Když jsem si dovybalil věci, přišla zrovna uklízečka. Jen jsme se pozdravili a ona se hned dala do převlékání té postele. Bude to tak asi lepší, ale stejně na to pořád budu myslet.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Tome, vrať se s ním! Prosím, prosím, prosím!!!
No teeda.. Bill sa parádne rozjel 😀
Ale to správanie Toma ma fakt mrzí.. keď tam bol ten chlap, tak mi to prišlo neskutočne ľúto…
Ale ten záver.. ten Tom sa správal akosi divne k Billovi na to, že na ďalší deň odchádza.. to jeho zabývaj sa a všetko okolo.. no som zvedavá, ako to bude pokračovať a veľmi dúfam, že sa Tom s Billom nakoniec vráti.
Tom mě fak štve jsem zvědava jestli pojede z Billem.
Tom mi pomalu a jistě začíná lézt pěkně na nervy 😀 Přijde mi, že je pět minut milý a potom zase naštvaný a pořád tak dokola. Nelíbí se mi, že zase spí s kdoví kým a nelíbí se mi, že je na Billa nepříjemný a myslí si, jak je Bill neopustil a že jej zradil.
Já nevím, u dnešního dílu jsem se strašně narozčilovala a to jenom kvůli Tomovi.
Billovi dávam palec nahoru za to, jak namlátil tomu chlapíkovi, zasloužil si to za ty jeho blbé kecy a taky za to, že Toma málem zabil.
Některé věci, co řekl Tom Billovi byly opravdu hnusné a já fakt nevím, jestli bych na Billově místě měla na Toma pořád nervy.
No, jsem zvědavá na pokračování 🙂
Cítim presne to, čo napísala Mischulka. A nemám ani silu písať viac. Škoda, že je to takto.