autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Tom mě přestal hladit ve vlasech a popotáhnul nosem.
„Řekl jsem mámě o tom, že jsem HIV pozitivní. Vypadala, jako by to byla naprosto běžná věc. Úplně jsem na ní viděl, jak se držela, aby neřekla – Jako bych ti to neříkala, viď,“ pošeptal náhle. Jeho hlas zněl klidně, ale já ho znal. Poznal jsem, že ho to trápí. Mrzí mě to, ale snad by to jeho matka takhle nevzala. Možná mu jen nechtěla dát najevo, jak ji to trápí. Kdo by to vzal jako věc běžnou, toho bych snad já nevím co.
„Možná se snažila krýt to, jak ji to bolí, Tomi,“ pošeptám mu tiše a více si ho k sobě přivinu. „Ačkoli já ji tolik neznám, nemůžu to posoudit, určitě to pro ni není běžná věc, nebere to tak. Podle mě ji to překvapilo a je z toho špatná. Jen tě nechtěla ještě víc trápit tím, jak to trápí ji samotnou.“
„Byl jsem se rozloučit s tátou,“ šeptl poté rozechvěle.
O jeho otci téměř nic nevím. „Jako vždycky seděl v tom odpornym hnědym křesle a chlastal pivo s nohama na stole,“ řekl znechuceně. „Když jsem mu to řekl, řekl mi, že si to zasloužím. Obvykle mele samý sračky, ale tentokrát mi jeho slova dávaly smysl… Řekl mi, že mám umřít, že tak alespoň nebudu ohrožovat lidi ve svém okolí…“ vydal ze sebe přiškrceně.
Jak jen mohl? Proboha, jak mu tohle mohl říct?! To je taková hloupost a nechutnost. „Musel jsem pryč. Chtěl jsem od všeho utéct,“ šeptal s tichým pláčem.
Začínám už pomaličku chápat to všechno. Zřejmě jsem v tom nebyl jen já. Rodiče ho zřejmě dodělali. Nestačil jsem to vstřebávat. Byl to pro mě šok. Pohladil jsem ho konejšivě po zádech a tiskl ho k sobě. Políbil jsem ho opatrně na krk a pohladil po šíji.
„Není to tak, Tomi. Já tvého otce neznám, ale to, co řekl, není pravda. Ty nemáš umřít, nikoho neohrožuješ, ba naopak. Jsi opatrný a svědomitý. Nejsi o nic horší, než je kdokoli jiný na světě. Naopak, jsi člověk s velkým srdcem na pravém místě a to ani nemoc nezmění. Léčil ses, bral jsi léky, nevím, jak je to teď, ale jsi svědomitý. Zapomeň na tyhle slova nebo si je alespoň neber k srdci. Je to hloupost, lásko,“ zašeptám, aniž bych si nějak uvědomil, jak jsem jej oslovil. Bylo to pro mě přirozené.
„Cítil jsem se úplně sám,“ vzlyknul a bolestně zavřel oči. Chudáček můj. Nedivím se, že takhle reagoval. Jen mě mrzí, že se cítil sám, ačkoli věděl, že jsem tu pro něj.
„Věřím ti to, ale chci, abys věděl, že sám nejsi,“ políbím ho na tvář. „Já tu pro tebe budu pořád, ve dne i v noci, ale chápu, že rodiče ti v tomhle nenahradím,“ pošeptám mu potichu. „Nejsi sám, opravdu ne. Na světě jsou lidé, kteří tě milují, mají rádi a dokonce by pro tebe dali i vlastní život.“ Ještě párkrát tiše zavzlykal, než se hluboce nadechl, jak se snažil uklidnit.
„Neplakej, neplač, jsem u tebe, hm?“ šeptal jsem mu tiše a snažil se jej ukonejšit i hlazením po zádech.
„Promiň,“ omluvil se mi. Probůh, za co? Poodtáhl se a rukou si otřel obličej. „Já jen… Potřeboval jsem to ze sebe dostat, říct ti, proč jsem to udělal,“ ospravedlní se. Je dobře, že to ze sebe dostal. Snad se mu i trošku ulevilo.
„Jsem rád, že jsi mi to řekl,“ podívám se mu do očí a sjedu mu po zádech. „A neomlouvej se, hm?“ pousměju se maličko. Smutně se na mě usmál a opřel si hlavičku o moji.
Broučínek můj. I kdyby to všechno špatně skončilo, snažil bych se dělat vše proto, abych mu ten život jen a jen zpříjemnil. Udělal bych cokoli pro to, aby byl šťastný i za tu cenu, že bych o něj přišel. Opřel jsem si čelo o to jeho a zpod řas se mu díval do očí. Jemně jsem se potom otřel nosem o ten jeho a usmál se. Tím jsem ho donutil k úsměvu. Hned se začal mazlit svým nosem s mým. Měl tu hru rád. A já také. Hlavně, když se sladce usmíval. Oplácel jsem mu to a mazlivě se o něj otíral, přičemž jsem se usmíval. Sladce mi úsměv oplatil.
Co když tenhle úsměv vidím dnes naposled? Co když zítra odletím a už ho nikdy neuvidím? Srdce mi puká, když na to pomyslím.
Sklopil jsem oči, téměř jsem je zavřel. Láskyplně jsem ho pohladil a přitiskl jej majetnicky k sobě. Tom mi ovšem vzal tvář do dlaní, abych se na něj podíval. Pár vteřin jsem se bránil, jelikož jsem nechtěl, aby viděl, co mám v očích vepsáno. Nakonec jsem se na něj ale zcela upřímně podíval. Jemně mě pohladil palcem po tváři, jak mě držel. Tikal pohledem mezi mýma očima. Poté se však nečekaně přiblížil k mým rtům. Opravdu by chtěl? Každopádně to nechám na něm. Nechci udělat chybu. Přivřel jsem maličko oči, byl to vždy důkaz toho, jak mu věřím. Rty jsem trošku pootevřel a zpod řas jej sledoval. Chtěl jsem to přenechat na něm. Přitiskl se svými sametovými polštářky k mým, ale dal mi pouze drobnou pusinku. Ovšem i za tu jsem byl vděčný a s veškerou láskou jsem mu ji oplatil. Něžně mi nasál horní ret mezi své, čímž mě prakticky políbil. Za tohle bych dal snad cokoli. Pro jeho rty bych zemřel jako pro něj. Poté se oddálil a slezl ze mě.
„Neutíkej mi,“ pošeptám a přivinu si ho k sobě ještě. Nechci, aby mi hned utekl. Však jsem ho do ničeho nenutil. Objal jsem ho a děkovně ho pohladil po tváři svou. „Děkuju.“
„Za co?“ přitulí se ke mně. Tohle miluju, jak se mně přivine a dožaduje se mé blízkosti. Někdo to bere jako hezkou věc, ale pro mě je to absolutně dokonalý okamžik, kterého si s ním dokážu užívat.
„Za to, že tu se mnou jsi, za to, že jsi a taky za tuhle nádhernou pusinku, hm?“ pošeptám a pohladím ho po čelisti prsty. Díval jsem se mu přitom do očí a tulil se k němu jako on ke mně. Téměř nesměle se usmál a pohladil mě po rameně. Andílek, můj andílek.
„A taky děkuju za to, že tě smím milovat,“ pošeptám potichu a dám mu jemnou pusinku. Nechtěl jsem ho nijak polekat ani ho k ničemu nutit. Tom mělce vydechl a zadíval se na mě rozněžnělými čokoládkami. Chvíli jsem se na něj stejně tak díval, ale poté jsem se nadechl k dalším slovům.
Je to možná pošetilé, ale chci, aby to věděl. Nikdo na světě mi neukázal pravou lásku, jen on.
„Víš, díky tobě jsem poznal, jak chutná láska a štěstí.“
„Pšt,“ zavrtěl nepatrně hlavičkou a přiložil mi ukazováček na rty, čímž mě utišil. Ne, nebude dělat, že ne, když je to pravda. Políbil jsem ho na ten prstík.
„Je to pravda,“ šeptnu i přes jeho prst.
„Vždycky musíš něco mlejt,“ zakroutí nade mnou pobaveně hlavou. Sjel mi bříšky prstů z tváře na krk, kolem nějž mi paži omotal a naléhavě se přitiskl svými rty k mým. Nasál mi ret a udělal to znovu a znovu. Ohm, tohle jsem momentálně nečekal, ale vůbec nelituju. Jen bych se měl opravdu utišit. Jen jsem trhaně oddechl a polibek mu oplatil. Oči jsem hned zavřel a věnoval mu další polibek.
„Mhh, už… budu potichu,“ zašeptám mu tiše. Nakopnul mě pod vodou kolenem do stehna a dychtivě se mi vpil do rtů, zatímco už ke mně tiskl své polonahé tělo a tiše funěl nosem.
Pevně jsem ho objal, až jsem ho maličko přizvedl a začal mu to všechno oplácet. Zavřel jsem oči a soustředil se už pouze na jeho rty. Nedokázal jsem nic jiného, než tiše oddechovat a tisknout se proti němu. Je dokonalý, naprosto dokonalý. Tom mě hladil prsty ve vlasech a druhou rukou po šíji, přičemž se mi snažil probojovat jazykem do úst. Šimral mě prosebně špičkou jazyka zevnitř na horním rtu, jako by chtěl, abych ho propustil dovnitř. Tohle jsem si přál, moc mi to chybělo stejně jako on. Což jsem mu mile rád po chvilce škádlení umožnil a hned jeho jazyk pohladil tím svým. Opravdu hodně procítěně jsem ho líbal, přímo jsem se s jeho rty a jazykem mazlil. Hladil jsem ho rukama všude možně po těle, jak jsem jen dokázal. Kéž bych mu tím vším mohl dokázat, jak moc ho miluju. Že se mu to líbilo, mi dával najevo tím, že se ke mně tisknul okamžik od okamžiku stále víc a tiše vrněl. Nic krásnějšího snad ani neznám. Na jeho rtech jsem rozeznal úsměv. Pak už se vše seběhlo moc rychle. Sjel mi rukou mezi nohy, čímž mě naprosto odzbrojil a zarazil, čehož využil a okamžitě se mnou fláknul do vody. Zaslechl jsem nad hladinou už jen jeho smích a šplouchání vody, jak se hnal pryč. Tak to zaplatíš, ty lumpíku. Hned, jak jsem se vynořil, jsem si dal vlasy pryč z obličeje a rozplaval jsem se za ním.
„No počkej,“ řekl jsem se smíchem a snažil se ho rychle dohnat. On už však byl kus ode mě na mělčině, takže se mu dobře utíkalo. Jakmile jsem se tam dostal také, rozeběhnul jsem se za ním. Udivilo mě to, ale dohnal jsem ho. To mám z toho dnešního běhu na letiště. Mám kondičku. Chytil jsem ho kolem pasu a nahlas vydechnul. Polechtal jsem ho na břiše a zasmál se.
„Co to bylo, no co to bylo?“ smál jsem se a držel si ho u sebe.
„Chtěl jsi, abych tě utopil, tak jsem to udělal,“ vykrucoval se mi se smíchem jako mrštné hádě. No ale… musím mu něco provést.
„Opravdu se ti to málem podařilo,“ zasměju se, nadzvednu ho a popojdu s ním. Nakonec jsem s ním opravdu něžně plácnul do písku a kleknul si obkročmo nad něj. Já ti dám, že mě budeš topit. Měl jsem málem infarkt. „To bude zlej a krutej trest,“ zaculím se a začnu ho lechtat, přičemž si ho jednou rukou přidržuju za ruce, aby se mi nemohl bránit.
„Pomooooooooc!“ začal pištět hned přes celou pláž a kopat nohama. Hahá, nikdo ti nepomůže, protože si tě umorduju, ty můj milovanej broučku.
„Neřvi,“ zasměju se a dál ho lechtám. Nakonec jsem se sehnul a pusou mu zaprděl na bříško. Rozesmál jsem se ještě víc a začal ho o to víc lechtat.
„Nééé! Néé! Huuuuuuu, Billééééééé,“ hekal na celou pláž, div se nedávil smíchy. Škubal sebou, trhal a kopal nohama. Snažil se mě koleny nakopnout do zad, ale marně. „Híííí, já se počůráááám,“ zahulákal se slzami v očích. No není k sežrání? Klidně snad i počůranej, ale to bych ho přeci jen hodil do moře a tam ho potrápil znovu.
„To bude ale ostuda,“ zasměju se a lechtám ho ještě chvilku na žebrech, tam to bylo snad nejhorší. Potom jsem se k němu prudce sklonil a zůstal pár milimetrů od jeho rtů. „Šíleně tě miluju a nepřestanu,“ vydechnu jen a políbím ho. Jednoduše jsem musel, to ať se na mě nezlobí. Potom jsem ho jen něžně pohladil po boku, abych jeho tělo trošku ukonejšil z toho šoku při lechtání.
„Tak to máš blbý, ty hajtro,“ skopnul mě se smíchem ze sebe. No teda! Plesknul mě přes břicho, pak mě kopnul do zadku a rychle utíkal pryč.
„Jau, au,“ zaskřehotal jsem a rychle se postavil na nohy. Potom jsem se za ním hned rozeběhnul, přičemž jsem se smál. „Já ti dám hajtru!“
„Poběž, šunko,“ hulákal se smíchem a běžel dál. Lidé na nás pouze nechápavě koukali. Ještě že nám nerozumí. Nemohl jsem dělat nic jiného než se smát a vážně za ním utíkat. Když se mi ho podařilo dohnat, málem jsem vyplivnul plíce.
„Já ti dám šu-šunku,“ oddechnu se smíchem.
„Chceš být raději šukna?“ svalí se vyčerpaně do písku a dál se směje. Jako bych to neslyšel. „Kurva, píchá mě v boku,“ chytil se za žebra, přičemž se neustále chechtal jako pomatený.
„To máš za to, cos mi provedl,“ zasměju se a kleknu si k němu.
„Zasloužil sis to,“ oddechne pobaveně.
Natáhl ke mně ruku a za týl si mě k sobě stáhnul. Nestačil jsem se ani nadechnout a už láskyplně hýčkal mé rty svými. Mhh, i kdybych se měl udusit, udusím se pro tuhle slast rád. Moře nás při tom jemně omývalo svými přítulnými vlnami. Přišoupnul jsem se blíž k němu a oplácel mu to. Jak jsem u něj byl skloněný, hladil jsem ho rukou po hrudi i bříšku. Zase jsem se mohl dotýkat a laskat ho. Nic na světě snad nepotřebuji jako právě tohle. Jemně jsem se mazlil s jeho jazykem, objížděl ho, vyjížděl po něm a hladil jej. Jeho rty pro mě byly něčím nepopsatelným. Sjel mi dlaněmi po zádech až na zadek, po němž mě pohladil a následně jej stisknul. Bezmocně nad tím vydechl a svalil mě pod sebe.Hladově mě líbal a vpíjel se jazykem hluboko ke mně do úst. Tohle mě tolik vzrušuje. Nejradši bych kňučel a vzdychal slastí, když se mě takhle dotýká. Pohladil mě po bocích a břiše, načež už se znovu ocitl pode mnou, jelikož jsem ho pod sebe svrhnul. Vmáčkl jsem se mu mezi nohy, abych u něj byl co nejvíce a dychtivě jej dál líbal. Dlaní jsem mu podepřel hlavičku a prsty ho hladil po šíji.
„Počkej,“ vzdychl bezbranně do polibků. „Jsou tu lidi,“ šeptl, aniž by na okamžik přestal zaplavovat mé rty náruživými polibky. Jako by byli právě teď snad důležití. Neděláme nic špatného.
„Nemysli na ně, jen se líbáme, hm?“ usmál jsem se do polibků a poté mu hned proklouznul jazykem hluboko do úst. On se však odtrhl a vypudil mi jazyk ze svých úst.
„Jenomže na mě jde něco jinýho, než je líbání,“ řekne udýchaně a přiloží si ruku na hrudní koš do míst, kde mu v tuto chvíli očividně bije splašeně srdíčko. Zadíval jsem se mu do očí a držel dlaň na jeho srdíčku. Byl překrásný pocit cítit, jak mu krásně rychle tluče, a to ještě ke všemu kvůli mně.
„To mě i těší,“ usměju se tiše a dám mu něžnou pusinku.
„To jsi jedinej,“ zasměje se rozpačitě. Broučínek můj, jak je z toho v rozpacích.
„Uklidní tě to, když řeknu, že jsme na tom stejně?“ pousměju se a pohladím ho po boku.
„Myslíš jako, že kdybych ti tohle řekl v obrácené situaci, uklidnilo by tě to?“ povytáhne pobaveně obočí.
„Nejsem si tím zcela jistý,“ zasměju se, ale poté ho pohladím po tváři. Zadíval jsem se mu vážně do očí. On však pohledem uhnul a začal se zpode mě dostávat.
Řekl jsem něco špatně?
„Kam mi utíkáš?“ šeptnu a slezu z něj, aby se mohl hýbat snadněji.
„Potřebuju to uklidnit,“ pousměje se omluvně a zhluboka se nadechne, když se posadí. Už jsem se lekl.
„Jo, jo, dobře,“ usměju se a položím se na záda. Pořádně jsem se protáhnul, přičemž jsem zatáhnul břicho a pokrčil nohy. Podíval jsem se na něj a trošku se přes sluneční paprsky zašklebil. Měl semknuté rty k sobě a prsty si jezdil po kolenech. Přisunul jsem se blíž k němu a pohladil ho po ruce. Lehce se na mě pousmál, ale mlčel. Měl bych toho na srdci spoustu, ale nechci nic pokazit.
„Co bys rád teď dělal a celkově nějak později?“ pošeptám a na ruce mu začnu imaginárně kreslit prstem.
„No… pak půjdeme na tu večeři a potom se třeba projít do města,“ navrhne polohlasem.
„Nechám to plně na tobě. Já jsem jen hrozně rád, že můžu být s tebou.“ Nad tím se smutně usmál. Přikrčil si k tělu nohy, které objal pažemi a zadíval se na moře.
Abych pravdu řekl, nevím, na čem jsem. Chvilkami je vůči mně odtažitý a chvilkami mě líbá. Je to zvláštní, ale vlastně tomu rozumím. Jsme oba trošku vyvedení z míry z toho všeho, co se stalo. Pohladil jsem ho vlídně po zádech a pomalu se posadil vedle něj. V tichosti popotáhnul nosem a rychle zamrkal. Objal jsem ho kolem ramen a nasucho polknul.
„Nechci, aby ses trápil,“ pošeptám.
„Nic mi není,“ šeptne.
„Ještě mám oči, srdce a taky tě znám, Tomi,“ pohladím ho.
„Proč bych se měl trápit, hm,“ pokrčil rameny a položil si bradu na kolena.
„To víš hlavně ty,“ šeptnu. „Rád bych udělal něco, čím bych ti pomohl.“
„A já bych byl rád, kdyby něco takovýho existovalo,“ broukne, načež zavře oči. Tiše jsem oddechl a sklopil oči. Nevěděl jsem, co mu na to odpovědět. Je to těžké. Nevím, co by si přál, co by chtěl.
„To já taky.“
„Vždycky jsem si představoval, jak takhle budeme jezdit někam na dovolenou,“ pošeptá s pohledem upřeným do dáli, „klidně i s Nicki,“ dodá.
To uvažuje o tom samém, co já. Zavrtí hlavou a sevře v dlani vyhřátý písek. „Bláhový,“ šeptne pro sebe.
Ale proč, sakra? Vše je jen na něm.
„Taky jsem na to myslel. A bláhový se mi to nezdálo, ani nezdá. Je to jen o tom, co bys chtěl. Je na tobě, co si přeješ, co chceš a co děláš. Víš, že já jsem tady a vždy budu. Není nic a nikdo, co by mě drželo.“
„Kromě Barbary, práce a plno povinností,“ broukne sarkasticky. Vlastně jsem mu to ani neřekl.
„Jsem rozvedený,“ zadívám se na něj. Cítil jsem, jak mu v ten okamžik ztuhla ramena a dokonce se zadrhl v dechu. Zaskočeně na mě pohlédl. Čekal jsem, že ho to zaskočí, ale ne tolik. „No, je to tak,“ šeptnu. „Barbara má svůj byt a já mám malou v péči, ale Barbara si ji může kdykoli vzít, stejně tak jako si ji od ní mohu já kdykoli odvést.“
„Rozvedl ses?“ vydechne, jako by tomu stále nerozuměl.
„Ano, jsem rozvedený,“ přikývnu a sklopím oči.
Jo, už by nám nic nebránilo, ale všechno se obrátilo. Když bychom konečně mohli být v klidu spolu, tak… škoda mluvit. Tom nic neřekl. Odvrátil ode mě hlavu a semknul k sobě rty.
Dřív by byl možná i rád, ale co teď? Jen jsem ztěžka oddechl a sám pro sebe přikývnul. On si však schoval obličej do dlaně a zakroutil hlavou. Když ruku odendal, jeho výraz byl nezvykle ironický.
Co tohle znamená? Nevím, jak si to vyložit.
„Chtěl jsem ti to říct, ale bohužel jsem to předtím nestihl,“ šeptnu tiše a protočím prstýnek na prsteníčku. Nic neřekl, pouze zavřel oči. Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem v tichosti vedle něj seděl a spíše čekal, co mi on řekne. On ovšem i nadále mlčel, pouze zhluboka dýchal. „Jsem rád, že už to víš,“ oddechnu jen.
„Jako by to něco měnilo,“ pronese hořce a začne se zvedat. Bože můj, co mám udělat ještě víc? Já nemůžu nic pro změnu už udělat. Přiletěl jsem, snažil se mu vše říct, omluvit se. Chytnul jsem ho však za ruku a stáhl ho k sobě.
„Tome, může to změnit několik věcí, ale jestli se něco změní, to je na tobě. Nechci na tebe něco házet, ale teď se musíš ty rozmyslet o tom, co chceš,“ pošeptám.
„Denně… denně jsem čekal, až konečně přijdeš s tim, že jsi požádal o rozvod, ale tys nikdy nebyl ani schopnej hnout prstem a teď, když to skončí, tak se rozvedeš?“ řekl ironicky, ač se mu v očích leskly slzy. „Jo, opravdu povedenej kousek.“ Otřel si oči, vytrhl se mi a šel pryč. Nahlas jsem povzdechl a fláknul dlaní do písku.
Jenže pro mě nic neskončilo! On to vzal tak, že jsem od něj odešel a pak on odjel. Měl jsem snahu za ním jít, chtěl jsem mu říct, že jsem právě podal žádost o rozvod. Zvedl jsem se a rozešel se za ním.
„Prosím tě, počkej,“ řeknu, když ho dobíhám. Šel dál, aniž by se ohlédl. „Prosím! Počkej, Tome. Sakra, já ti to šel říct, ale ty jsi mi nezvedl ani mobil! Co jsem měl dělat dřív? Bylo toho tolik najednou a všechno se odehrávalo rychle, sám to víš,“ řeknu, přičemž jdu už vedle něj. „Kdyby bývalo šlo jen o mě a nebyla v tom zatažená malá, všechno by bylo mnohem dřív,“ oddechnu bolestně.
„Nech mě už bejt. Seš odpornej pokrytec,“ otřel si slzy z tváří a došel ke sprchám, kde se opláchnul od slané vody. Poté si bez dalších slov vzal věci z lehátka a šel do hotelu. Udělal jsem rychle totéž a rozeběhnul se za ním. Brečel jsem, tahle slova mě od něj hodně bolela a mrzela.
Tohle celé se nemělo stát. Od toho osudného dne, kdy zjistil, že je HIV +. Od tohoto dne se nám všechno bortilo. Celou dobu jsem se snažil a stejně jsem všechno pokazil. Došel jsem ho až na recepci v hotelu. Šel jsem hned za ním, aby mi neutekl.
„Já se ti omlouvám, ale já jsem tohle neudělal naschvál. Já jsem s tebou hlavně neskončil. Neopustil jsem tě, chápeš? Všechno to byl omyl, špatně sis to vyložil,“ brečel jsem mu po cestě k výtahu. „Udělal jsem chybu, že jsem ten večer odešel a mrzí mě to. Jenže to nebylo tak, že bych tě chtěl opustit. U mě nic neskočilo.“ Beze slov zašel do výtahu. Zašel jsem dovnitř rychle s ním. Zadíval jsem se na něj a utíral si slzy. Možná bych si měl sbalit věci a jít pryč. Jenže já to nedokážu a podruhé to neudělám, dokud mě nevyhodí. Tom se opřel o stěnu, zaklonil hlavu a s hlubokým nádechem zavřel oči. Raději jsem mlčel. Jen jsem zmáčknul tlačítko, abychom se konečně rozjeli do patřičného patra. Dveře se zavřely a my se potom rozjeli. Sklopil jsem provinile oči a sledoval zem.
„Kdybys jen věděl, jak to bolí…“ zašeptal téměř neslyšitelně.
To je to nejhorší, že vím, že ho to bolí. Čím víc se snad snažím, tím je to horší a já všechno kurvim. Popotáhnul nosem a zadíval se někam do strany. Pohlédnul jsem na něj a párkrát zamrkal, abych rozehnal slzy.
„Nechtěl jsem ti nikdy ublížit. Čím víc se snažím a chci, aby bylo vše lepší, tím je to horší,“ povzdechnu potichu. „Nechci, aby tě to bolelo. Kdybych to mohl napravit, okamžitě bych to udělal.“
„Celou tu dobu jsem čekal, kdy mi řekneš, že ses rozvedl,“ řekl rozechvěle a zamrkal. „A teď, když se rozvedeš, tak už je mi to k ničemu.“ Kéž by to bývalo tak snadné udělat. Přišla jeho nemoc, změny v práci, já z domova odešel. Bylo toho moc. Asi jsem slaboch, ale nezvládal jsem to všechno. Měl jsem strach, hlavně o Nicol. Zakroutil hlavou, semknul rty k sobě a opět zavřel oči. Po tvářích mu stekly slzy.
„Tomi, ty víš, že jsem se rozvést chtěl, trval jsem na tom. Nebylo to tak, že bych čekal na vhodnou dobu. Jen toho bylo příliš najednou. Jsem slaboch, že jsem to neudělal dřív, přiznávám to a omlouvám se za to. Ale já… proč to musí být teď už k ničemu?“ zašeptám bolestně.
„Protože umřu… Možná za pár měsíců, možná za pár let… ale stane se to,“ polkl tichý vzlyk, který mu rozechvěl hlas ještě víc.
Nechci, aby stále myslel na umírání. Vždyť má obrovskou šanci, a navíc, i několik let by bylo překrásných a já bych pro ně dal cokoli. „A s tímhle… s tímhle už si tě nemůžu vzít.“ Semkl jsem rty k sobě a udělal pár krůčků k němu.
„Poslyš, všichni jednou umřeme, Tomi. Nikdo nemůžeme vědět jistě, kdo dřív a kdo později. A já ti chci říct, že i kdybychom věděli, kdy umřeme a mělo to být v blízké době, já bych si tě vzal. Vážil bych si každičké minuty s tebou. Byl bych rád a byl bych vděčný za každý okamžik, kdy by mi bylo umožněno s tebou být ženatý. Ty jediný jsi člověk, kterým jsem zavázán a miluju ho…“ pošeptám a ukážu mu ten prstýnek. Tuhle věcičku bych nikdy nedal z ruky. Má pro mě obrovský význam. „Nesundal jsem ho od okamžiku, co jsem ho vyndal z obálky a ani ho nesundám,“ špitnu. „Nechci tě tím nijak nutit jít se mnou dál, ale vždy je ještě důvod a čas. I kdyby mělo jít o roky, měsíce, dny či hodiny. Alespoň pro mě to má význam.“ Viděl jsem bezmoc a bolest v jeho očích, ačkoli se ji snažil skrýt.
„Nechci se o tomhle bavit,“ polkl ztěžka a přikryl si dlaněmi obličej, zatímco nám výtah oznámil zacinkáním, že jsme již na patře.
„Dobře, pojď,“ pošeptám, načež ho něžně chytnu za loket a vyjdu s ním z výtahu ven. Šli jsme pomalu na pokoj.
Nemůžu ho k ničemu nutit. Po cestě se otíral od slz, ale jinak byl zticha.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Marně se snažím Toma posledních pár dílů pochopit. Ale nejde mi to. Nechápu skoro nic, co poslední dobou dělá a strašně mě štve, že Bill vším, co dělá a co mu říká, mu dává najevo svoji lásku a Tom mu akorát pořád podráží nohy. Nálada se mu mění snad každý pět minut. Ze začátku jsem jej omlouvala tím, že je nemocný a musí si na všechno zvyknout a nějak se s tím smířit..teď už Toma prostě nemám jak omluvit. Možná je trochu zmatený ohledně toho všeho, ale prostě nechápu, jak může všechno okamžitě vzdát a říct Billovi, že teď je to jedno. Není to jedno! A až se Bill naštve a odjede – což stejně bude muset – kvůli práci i kvůli Nicky, tak si Tom zas bude říkat, jak je Bill opustil a bude ze sebe dělat ještě většího chudáčka. Fakt mě štve!
Psala jsem to už minule, ale i po tom dnešním díle musím napsat, že Billa vážně obdivuju. Já bych na Toma už dávno neměla nervy a to i přes to, že bych jej milovala. Co je moc, to je prostě moc a já bych už na Toma neměla síly.
Jsem zvědavá na pokračování
Bill by měl Tomovi říct i o Nicki. Že nemluví…
Já chápu, že je to pro Toma těžkě a že se bojí, aby někoho nenakazil. Ale měl by se přestat chovat jako idiot!
No tak ja nevim jestli je to jen muj nazor ale marne cekam kdy se to zacne z Tomovi strany nejak lepsit a vyvijet lepsim smerem Pekna povidka rada ji ctu ale je to porad dokola BILL se snazi TOM jen breci a odmita pomoc a lasku.Tesim se na dalsi snad se to zlepsi:-D
Souhlasí ze všema Tom je sobec přemýšlel někdy jak je Billovi?
[4]: Presne tak.
Prečo píšete kapitoly plné zvratov a emócií?!
Keď prídem na koniec časti, tak neviem, čo napísať do komentu, lebo vždy zabudnem, čo všetko som chcela vyjadriť 
Asi si budem musieť robiť nejaké poznámky 
Inak ale súhlasím so všetkými komentármi.. Mischulka perfektne vyjadrila Tomvo správanie.. ja už by som na neho nemala nervy a Bill sa mu stále ospravedlňuje, dokonca aj za to, za čo nemôže. Tom by sa mal už vážne spamätať!
Já se normálně začínám pomalu a jistě obávat, co bude v dalším díle… normálně mám z toho výkyvy emocí jak blázen… Budeš mě mít na svědomí, krásko :-*
Nicméně jsem s tím spokojená, i když je to mezi těmi dvěma jak na houpačce… Ono vlastně ani Tom pořádně neví, co by měl dělat. A měl by se vzpamatovat. Bill, určitě jako každý smrtelník, má své chyby, ale přesto má svatou trpělivost a vždycky tam pro Toma byl. Vždycky, dokonce i poté, co si Toman léčil svůj komplex trojkou. Kdy takhle pro něho tam byl Tom? Kdy mu on podal pomocnou ruku? Fajn, nechal ho u sebe, když se pohádal s Barbarou… ale to byla jenom jedna jediná věc! On ho pořád odstrkoval… ještěže se Bill nenechal odradit a bojuje za to, co je správné. Jenom doufám, že brzy se umoudří počasí u nich, protože z toho začínám být na prášky i já sama! Bylo by mi líto, kdyby Tom se choval jako kus pitomce (né! počkat! Jako Celý Pitomec!) a Bill by mu to schvaloval, protože ho miluje a nechce o něho přijít. Někdy si říkám, jestli ti zamilovaní nejsou slepí, jako já když si nenasadím brýle… Nebo spíš raději nechtějí vidět chyby toho druhého…
Ale i tak jsem s tím spokojená a budu netrpělivě vyčkávat na další dílek. Opravdu se mi to moc líbí, byť bych Toma zaškrtila :* ♥