Den byl dnes stejný, jako kterýkoliv předtím. Slunce nemilosrdně pálilo do vyhřátého písku a jemné kamínky odrážely světlo. Pro leckterého návštěvníka, který na to nebyl zvyklý, to bylo peklo. Světlo mu degenerovalo sítnici.
„Jsou ti velbloudi zdraví?“ Zeptal se hluboký hlas. Tlumil jej šátek, který měl jeho majitel přes hlavu. Byl zahalen do obyčejných věcí a snažil se vypadat co nejvíce nenápadně.
„Ano jsou. Jsou vhodní i pro sultána. Mají dlouhou výdrž a jsou vcelku rychlí.“ Druhý hlas mu odpověděl. Ten hlas patřil menšímu prošedivělému muži, měl sotva výšku půl druhého metru a koukal se se záklonem do hnědých očí. V jedné z rukou držel dva provazy, na kterých měl dva vysoké velbloudy.
„Inu budu ti věřit, já a má žena chceme odjet na líbánky, potřebujeme se dostat až k moři…“ Řekl mladší z nich a stále si prohlížel velbloudy. Koukal se na jejich nohy, sledoval pravidelný dech. Po chvíli usoudil, že jsou zdraví a kývnul tedy na uzavření dohody. Podal obchodníkovi dva kožené měšce a převzal si provazy s velbloudy.
Ten, kdo kupoval zvířata, byl Ehan. Jeho prosté oblečení se zdálo jako dobrý plán k tomu, aby se co nejvíce schoval před zraky lidí a nevznikly pochybnosti. Potřeboval nutně dva velbloudy. Zdravé a statné, aby dokázali přejít vyschlou poušť. Ehan vedl dva velbloudy zadním vchodem do královských stájí. Už byl domluvený se stájníkem, že u něj velbloudy na nějakou chvíli ubytuje. Přesněji do doby, než se odhalí luna a on by se měl ženit. Zrovna tu noc chtěl uprchnout se svým vyvoleným.
Čas se nenávratně krátil a termín odjezdu se blížil. Ehan byl nervózní, Bill byl nervózní a sultán si těchto změn začínal všímat. Co jej však znepokojilo, bylo to, že i Fatima začala být celá divná. Věčně roztěkaná a pobíhající. Stále hledajíc svého nastávajícího.
Ehan sundal šátek z hlavy a promnul si unavenou tvář, zrovna šel ze stájí, když se jeho oči setkaly s očima mladé dívky.
„Neříkal jsem ti, Fatimo, abys mě nehledala?“ Zašklebil se, ale dívce se nevyhnul. Stál před ní, jako kamenná socha vytesaná z toho nejkrásnějšího kamene. V duchu přemýšlel nad tím, jak tuto dívku lituje. Je krásná, je vznešená, bohatá, prostě dívka na úrovni a on ji tak potupně odmítne. Uteče prakticky od oltáře s chlapcem. Bude to pro ni pohroma a ostuda bude po celé zemi. Tak moc ji litoval, zdála se být milá, i když věčně ukecaná a na nervy jdoucí.
„Jsi můj nastávající!“ Křikla na něj a založila si ruce v bok. „Měl bys být zodpovědný a věnovat se mi, zatímco se touláš a kdo ví s kým.“ Dupla si nožkou se zlatým pantoflíčkem a pohodila svým spleteným copem, ve kterém byly zapletené květiny.
„Ještě nejsme svoji, Fatimo. Uvědom si to, nejsem ti v ničem zavázán.“ Zvedl ruku a bez dalšího slova kolem dívky prošel. Potřeboval se uklidnit. Návštěvu u Billa raději odložil, aby Fatima neměla podezření. Jeho kroky proto vedly do jeho komnat. Dívku nechal stát za sebou.
Rty dívky se zúžily do tenké čárky a líčka měla lehce nafouklá. Byla brunátná v obličeji. Tak moc ji to žralo. Tak moc ji bolel ten pohled, jak přistihla Ehana s Billem v náručí. Ano, to její oči se skrývaly za tmavým závěsem. Už pár dní tušila, že je mezi jejím nastávajícím a sultánovou konkubínou jiné pouto, než jaké bylo prezentováno na povrchu. Chtěla se tomu dostat na kloub. Chtěla přerušit veškeré možné šance k tomu, aby se Ehan s Billem setkával a prožíval s ním čas, který měl patřit jí. Možná vypadala nevině, ale její nitro bylo shnilé a prožrané pouštními červy.
Otočila se na podpatku a její pantoflíčky klepaly o kamennou podlahu s takovou razancí, že se její kroky rozléhaly snad všemi chodbami, které palác měl.
„Vypadáš naštvaně, má drahá Fatimo.“ Sultán, vyšel z knihovny a první, co se mu mihlo před očima, byl tmavý cop. Proto otočil hlavu a dívku oslovil. Dívka se zastavila, otočila se a v mžiku padla sultánovi k nohám a sklonila hlavu.
„Vy se divíte, můj pane? Můj nastávající se o mě nezajímá, věčně někde lítá a odmítá se mnou trávit čas…“ Fňukla a nechala se sultánem postavit. Nemohla se mu koukat do očí. „Budu nejspíš smělá, ale může za to vaše konkubína…!“ Zavrčela a měla chuť setřást sultánovy paže ze svých ramenou, ale to si dovolit nemohla.
„Která konkubína a za co může?“ Zeptal se sultán a hleděl na dívku shora. Chtěl vědět víc, chtěl vědět, co stojí za tím, že Ehan nemá zájem o tak krásnou dívku, jakou Fatima je. Vždyť mu říkal, že se toužil oženit a mít děti, nebo snad ne?
„Zavolejte mi Omara!“ Štěkl rozzuřeně po strážích a práskl dřevěnými dveřmi, až se tato masa ebenu jemně zachvěla. Dlaněmi se opřel o stůl a vydýchal se. Viděl rudě. Měl vztek hlavně na sebe, protože dovolil, aby někomu vůbec věřil. Ale pokud ho zradil i jeho dlouholetý společník, tak čemu má potom věřit. Uchopil do rukou zlatou konvici a nalil si do kalichu trochu vína. Potřeboval se něčeho napít. Zaklepání jej však vyrušilo.
„Dále!“ Štěkl a čekal, kdo vleze dovnitř. Vysoký, svalnatý muž oděný do velbloudí kůže a s velkou šavlí u pasu stanul před sultánem. Tvrdé rysy ve tváři se neměnily, jen oči sklopil k zemi.
„Volal jste mě, můj pane?“ Zeptal se Omar a pokleknul na jedno koleno tak, jak mu to šavle dovolila. Omar byl nejlepší lovec lidí. Sultán si jej vždy najal na nepohodlné osoby, avšak dnes po něm chtěl něco jiného.
„Ah ano, Omare. Rád tě znovu vidím, dnes však po tobě chci trochu něco jiného.“ Usmál se sultán a zaryl si nehty do dlaně. „Znáš mého dlouholetého velvyslance Ehana?“ Zeptal se, a když Omar jemně pokývnul hlavou, tak sultán pokračoval. „Chci, abys ho sledoval. Chci vědět o každém jeho kroku, o každém zakašlání, o každém nádechu, kde byl, s kým mluvil, a hlavně s kým tráví nejvíce času.“ Omar k němu vzhlédl.
„Mám se ho zbavit, můj pane?“ Zeptal se chladně.
„Ne, jen ho pronásleduj, budeš teď mým informátorem. Můžeš jít, Ehan by teď měl být ve svých komnatách.“ Řekl a mávl rukou na znamení toho, že skončil, a chytnul do rukou kalich. Podíval se do červeného odrazu a mračil se. Napil se v tu chvíli, jak Omar opustil síň, potom s kalichem prásknul.
V sultánových zahradách, na zelené trávě u malého, uměle vytvořeného rybníčku s vyhřátými kameny a pod starou lípou seděl Bill. V ruce třímal malý svitek a pročítal si jej, snažil se naučit další slovní zásobu, kterou potřeboval. Ehan, aby mu pomohl, s ním mluvil v arabském jazyce. Protřel si oči a položil jej na zem. Zvedl hlavu a kouknul se do slunce. Dnes opět nemilosrdně pálilo. Byl tak vděčný za trochu stínu, jenž mu strom poskytoval. Připadal si trochu jako doma. Mezi prsty u nohou cítil stébélka trávy a cítil také vůni rybníčku, byla tak zvláštně… mokrá. Nasál vzduch a jeho ramena se pokládala do zelené trávy. Uvažoval nad tím, jak ji v této pustině dokázali udržet tak zelenou… nejspíš ji každý den kropili vodou, aby neuschla. Vložil si kousek stebélka do úst a zavřel oči.
„Tak vrchní děvka se uráčila velebit na trávníčku jeho jasnosti?“ Jedovatý hlas, který Billa dokonale píchal do uší, se šeptem dostal až k němu. Líně pootevřel jedno oko, po té druhé. Zamžoural do světla, aby rozeznal křivky dívky, která stála nad ním a propalovala ho svým stejně jedovatým pohledem.
„Nevím o čem to mluvíš… mluvíte.“ Opravil se Bill a rozhodl se dívku ignorovat. Ta si však klekla vedle něj a tvrdě ho chytla za paži. Ostré špičaté zlaté nehty mu zasekla do kůže, div se neprotrhla jako papír.
autor: Davidoff & Viollet Shadow
jéé jsem ráda že je tu další díl 🙂
No, já na tuhle povídku určitě nezapomněla.. 😀 Jsem ráda, že se tu objevil, další díl.. 🙂 Opět musím pochválit styl, jakým je povídka psaná, čte se to úplně samo.. 🙂 Začíná přituhovat, když už sultán téměř ví o Billovi a Ehanovi.. jsem moc zvědavá, jak to dopadne.. Těším se na další díl. 🙂
Jsem z toho na nervy doufám že se jim nic nestane.