Costa Vera 1/2

autor: Davidoff

Trvalo to několik měsíců, než jsem si utřídil myšlenky a napsal něco trochu odlehčeného, přesto však stále lehce pesimistického. Jaký je však konec? To se teprve dozvíte. Jsem rád, že stále mohu psát a jsem rád, že se vždy najdou čtenáři, kterým má díla vlezou pod kůži. Nyní se vydejme po stopách minulosti, přítomnosti i budoucnosti a položme si otázku, jak daleko jsme schopní zajít pro lásku. Pro tu partnerskou… i pro tu rodinou. 🙂

Začalo to celkem nevině…
Byla to zrovna 60tá léta. Tyto roky byly celkem magické, jelikož bylo už několik let po válce a Amerika jen prospívala. Patsy Clinová, Frank Sinatra, Elvis Presley …ti všichni byli na vrcholu hudební kariéry, nebo se tam alespoň drásali, nebo bylo těsně před jejich smrtí. Lidé byli k sobě milí a upřímní, tedy jak kteří…

Zaoceánská loď Costa Vera pojala až tisíc pasažérů americké smetánky a k tomu dalších sedm set členů posádky. Tato loď byla velice luxusní a nabízela okružní cestu kolem světa. Bylo již zdálky jasné, že pasažéři nebudou cestovat nalehko, a proto si sebou brali cennosti, truhly se zlatem, šperkovnice s diamantovými šperky a podobné věci, na které byla smetánka zvyklá. Ne-li rozmazlená.

V tento večer vlál chladnější vítr, ale jelikož byla Costa Vera blízko rovníku, bylo stejně horko a dusno. Jen ten chladnější vítr zajišťoval, že se pasažéři nepotili a udržovali tempo ve víru tance, jenž na palubě a v podpalubí kraloval. Víno a šampaňské teklo proudem a jídlo vonělo všude kolem. Krevety, kaviár, luxusní polívky z ráčků a různé pochutiny zdobily švédský stůl uprostřed velké místnosti. Společnost se nanejvýš bavila.

Kousek od tanečního parketu stál kapitán, zástupce kapitána a ještě jeden človíček. Kapitán a zástupce byli oděni do skvostné bílo-modré uniformy se zlatými přezkami a v rukou drželi své služební pokrývky hlavy. Mladší chlapec vedle nich měl naprosto bílou uniformu se stejnými zlatými přezkami. Dlouhé černé vlasy měl volně rozpuštěné na ramenou. Byly tak dlouhé, že mu dosahovaly až do půlky zad. Světlo měsíce se mu lesklo v očích, které měl orámované černými linkami a kouřovými stíny. Dost velký nezvyk na muže v této době. Byl však právoplatným členem posádky, a proto nikdo neměl proti němu ani půl slova. Dalo by se říct, že jeho tvář byla tak nádherná a rty tak honosné a plné, že zmátly nejednu ženu a nejednoho muže…

„Dnešní večer je opravdu příjemný, že ano, Bille?“ Usmál se kapitán a hlavu otočil na chlapce vedle něj. Černovlásek jen s úsměvem přikývl a nabídl si skleničku šampanského, jež jim číšník donesl na stříbrném tácu.

„Ano, pane. Naprosto nádherná noc, pro večírek. Naši pasažéři se náramně baví, jde to na nich vidět.“ Kývl hlavou a stále s nonšalantním úsměvem pozoroval páry, jež se kolem nich míhaly. Musel uznat, že dnešní večer byl vážně povedený. Pilo se, jedlo se, bavilo se… bylo to jak ráj na moři. Miloval svou práci navigátora a byl hrdý na to, že i když nemá tak vysoký post, je stále na dobré pozici. I když proti místu číšníka nebo stevarda také nic neměl. Upil si ze své skleničky a poslouchal rozhovor, jenž měl kapitán se svým zástupcem. Po chvíli však začalo být Billovi špatně, nejspíš toho hodně vypil, a proto se omluvil a odešel do své kajuty, aby se mohl natáhnout. Hlava jej bolela, jako kdyby mu v ní sekalo tisíc trpaslíků. Lehl si a zavřel své oči. Nevěděl, že to je naposledy, co Costa Vera zažila teplou a zábavnou noc…

***rok 2012***

„Tome! Běž na pravobok, za chvíli přijde bouře, tak tam pořádně ukotvi náklad!“ Přes celou loď se táhly rozkazy kapitána O’Donela.
Loď Hydra byla nákladní loď, která převážela náklady z jednoho konce světa na druhý. Převážela vše, co si kdo usmyslil. Bavlnu, auta, tabák… cokoli. Na palubě bylo patnáct lidí a Tom. Hydru bylo těžké ukormidlovat, hlavně když byly silné bouřky a na lodi nebylo moc míst, kam se dalo bezpečně schovat.

Tom vzal do ruky tlusté ošuntělé lano a začal ho přivazovat na jednu z karabin, která držela cenný náklad. Uvazoval pevný námořnický uzel.

„Tome! Tome! Něco tady mám!“ Křičel na něj navigátor z horní paluby a mával rukama tak, že se mu div nevytrhly z rameních kloubů. Tom zkontroloval lano a pak se vydal dlouhými kroky nahoru na palubu přímo za navigátorem a kormidelníkem.

„Tak co se děje?“ Zeptal se zvědavě a nahnul se nad jeho ramenem. „Řveš tu jak na lesy a rozhazuješ rukama, div ne 30 metrů daleko.“ Řekl a nahlížel na radar, který měl na palubě.
„Nalevo od nás je velká loď!“ Oznámil a podrbal se ve svém šedém plnovousu. Tom naklonil hlavu a skutečně viděl obrys lodi na zeleném skeneru. Pokaždé když bílá ručička objela kolečko, tak blikla.

„Zaoceánská? Nákladní? Co myslíš?“ Navigátor se opět prohrabal svým plnovousem.

„Vzhledem k velikosti to bude zaoceánská, ale těžko říct…“ Řekl hlubokým hlasem a přeložil si nohu přes nohu.
„Měli bychom se na to podívat.“ Tom jen kývl hlavou a poplácal navigátora na rameni.
„Řeknu to kapitánovi. Určí směr. Chceš kafe?“ Zeptal se Tom a počkal, až se starší muž postaví na nohy, a když kývnul, vydali se dolů, aby si mohli uvařit lahodný, hořký černý mok. V tu dobu loď zmizela z radaru…

Tomovy kroky vedly dolů. Celá posádka tam měla malou, leč multifunkční kuchyňku. Sáhl do skříňky pro pixlu s kafem a pro cukr. Vyložil si to na pracovní desku a vzal do rukou vařící konvici, otočil kohoutkem, ale voda netekla.

„Do háje!“ Zanadával a praštil konvicí o desku.

„Co se děje?“ Uslyšel za sebou.

„Neteče voda. Doufám, že je v hajzlu vypínač, snad nám nedošla, nerad bych tady byl několik dnů bez vody.“ Řekl Tom rozhodně a z prosklené skříně si vzal baterku na důkaz, že se půjde podívat do strojovny, aby zjistil příčinu netekoucí vody.

Železné schody vrzaly pod jeho kroky. Bylo tu vlhko a zatuchlo, proto sem nevedla elektřina na světlo. Tom stiskl baterku a kotoučem světla baterky jezdil po stěnách. Došel až dozadu. Všechno vrčelo a také slyšel lodní šrouby, jak pohánějí loď. Netušil proč, ale z neznámého důvodu se tu necítil příjemně, jako by jej přepadávala tíseň a vzduch se kolem něj ochlazoval. Světlem si posvítil na čističku vody a kontroloval spínače. Zdálo se, že pracuje správně. To Tomovi nešlo na rozum. Málem vypustil duši, když za sebou uslyšel tiché kroky. Otočil se a zasvítil baterkou. Nikdo tam však nebyl.

„Halo? Je tu někdo? Rogere? Kapitane O’Doneli? Kluci?“ Zavolal, ale nic než vrčení motorků a zvuk lodních šroubů neslyšel. „Todle jsou vážně špatné vtipy.“ Zavrčel a šel se porozhlédnout po strojovně. Určitě jej chce někdo z posádky jen vyděsit. „No tak! Vylezte!“ Řekl Tom a kotoučem baterky svítil kolem sebe. Avšak nikoho neviděl ani neslyšel. Dokud za ním nespadl kýbl na zem a nerozlil slanou vodu, kterou Roger tak poctivě dnes ráno vytíral. Okamžitě se otočil a posvítil na něj. Šel k němu a porozhlédl se, ale nikoho neslyšel. Tom začal mít špatný pocit. Nechal kýbl kýblem a raději se vydal nahoru do kuchyně.

„Už teče voda.“ Uslyšel za sebou a Tom vyjekl a poskočil dva kroky dopředu.

„To sou blbý vtipy Rogere!“ Zakřičel. „Můžeš mi říct, proč si mě strašil ve strojovně?“ Zeptal se a dal si ruce v bok. Baterka stále svítila.

„Já dole nebyl, byl jsem v kuchyni a každou chvíli jsem zkoušel, zda ta voda teče. Něco se ti zdálo.“ Řekl klidně a poplácal mladíka po ramenu.

„Nezdálo! Byl jsem dole, slyšel jsem nějaké kroky a pak se převrhl kýbl s vodou, který jsi tam měl.“ Tom si založil ruce na prsou. Netušil, jak to může Rogerovi vysvětlit, ale určitě věděl, že tam někdo byl.
„Vážně? Tak se na to půjdeme podívat.“ Starý muž zakroutil hlavou a vzal Tomovi žlutou baterku z rukou a vydal se dlouhými kroky ke strojovně. Tom za ním musel lehce utíkat, aby ho dohnal.
Dole se spolu porozhlédli a došli k místu s kýblem. Toma zamrazilo.

„Vidíš? Zdálo se ti to, ten kýbl je stále plný a stále na svém místě. Vytíral sem to dvacet minut. Opravdu si myslíš, že bych to naschvál shodil já?“ Zeptal se s úsměvem a počechral Toma na zapletených vlasech. Nejspíš začal Tom trpět mořskou nemocí.

„Byl shozený, přísahám!“ Zakňučel a vydal se zpátky za Rogerem. Koukal se na jeho záda a uvažoval. Asi začíná bláznit, nejspíš si uvaří to kafe.

***

Bouřka byla nemilosrdná. Vlny cloumaly s Hydrou jak s kachničkou ve vaně. Houpala se sem a tam a všichni měli pohotovost. Za takové bouřky byla špatná viditelnost. Kdokoliv šel na palubu, musel se přidržovat lan a věcí, aby ho voda nesmetla do rozbouřeného moře. I přes dlouhé žluté pláštěnky byl člověk mokrý, jako by se v tom moři namočil už předem.

„Sakra, je vážně těžký udržet Hydru stejným směrem.“ Řekl kapitán a podíval se na úplně promočeného Toma. „Budeš se muset jít osprchovat, nebo nastydneš.“ Řekl a Tom jen kývnul hlavou.

„Snad to Roger venku sám zvládne.“ Prohodil Tom, zatímco ze sebe sundával pláštěnku. Byl promoklý skrz na skrz. Mokré tričko se mu lepilo na tělo a odhalovalo tak jeho smyslně vyhlížející postavu. Stáhl i to, když vcházel do své kajuty. Oklepal se jak zmoklý ratlík a sundal i boty i kalhoty, a nakonec i mokré spodní prádlo. Nahý ještě lítal po kajutě a hledal čistý, suchý ručník. Když ho konečně našel v kupce bordelu, tak odešel do sprchy, těšíc se na horkou vodu. Nabral sprchový gel do rukou a začal si jej roztírat po těle. Právě si umýval pravou nohu, když přestala téct voda.

„No to si snad děláte srandu?!“ Řekl si nahlas Tom a vylezl namydlený ven, chytil naštvaně ručník a obtočil si jej kolem pasu. Vylezl z kajuty na chodbu a šel opět pro baterku. Na minulou návštěvu strojovny už dočista zapomněl. Vzal si baterku a rozsvítil ji. Šel bosý dolů po železných schodech, které opět kvílely pod jeho kroky. Jeho nohy došly k čističce. Byla vypnutá. Tom nakrčil jedno z obočí a spínač otočil směrem nahoru. Čistička se znovu rozjela.

„To jsem blázen…“ Zašeptal si a podrbal na copánkách. Uvažoval, zda mu to někdo dělá schválně, nebo je vadný spínač a ten se sám pod nějakým napětím shazuje. Otočil se, ale kolem něj prošel nějaký stín. Okamžitě zasvítil kuželem světla na to místo, ale nic tam nebylo. Začínal snad Tom bláznit? Začíná mít snad schízu? Nebo už snad spí? Nebo tu snad už straší? Promnul si oči a šel raději nahoru. Znovu došel do sprchy a naštěstí se mu již voda nevypnula.

Hydra se pořád kymácela ze strany na stranu. Tom ležel ve své posteli a nemohl spát, cítil se jak na nekončící houpačce. Doprava, doleva, doprava, doleva. To co jej uspávalo, když byl malý, mu nyní zabraňovalo usnout, jaká to ironie. Nikdy si nemyslel, že by nemohl usnout při houpání. Slyšel, jak do trupu lodě neustále vrážely vlny a přikrývka šustila. Protřel si oči, lehce jej štípaly. Byl vzhůru už od pěti ráno a nyní nemohl usnout.

„Tomi…“ Tichý šepot protnul zvuky v kajutě. Tom se zaposlouchal, jestli se mu něco nezdálo. Cítil zvláštní chlad u nohou, proto je stáhnul a více zachumlal do přikrývky. Možná to byla jen směsice zvuků, kdyby ho kluci volali, tak by ječeli tak, že by to šlo slyšet až na druhou stranu lodi.

„Tomi…“ Tom sebou trhl, ten hlas se mu ozýval u ucha tak blízko. Ale když otočil hlavu, nikdo tam nebyl. A dost! Je unavený, musí spát, protože již začíná blouznit. Otočil se obličejem ke zdi a skoro se celý zachumlal do přikrývky. Když konečně po další půlhodině zabral, najednou se spustil alarm lodi, červené světýlko nad dveřma blikalo jako šílené. Znamenalo to pohotovost. Tom bouchnul pěstí do lůžka a neochotně vstal. Naházel na sebe první kalhoty a mikinu, co našel a utíkal směrem na můstek.

„Co se děje?!“ Zeptal se a sklonil se, aby se vydýchal, takový sprint do schodů po zdřímnutí… Tom si připadal, jako by uběhl maraton. Byl zadýchaný.
„Máme tu loď.“ Řekl Roger a zapnul světla na přídi. Kužely světel svítily na železnou stěnu. Tom zvedl hlavu. Před sebou uviděl obrovskou loď. Vyšel s Rogerem a kapitánem ven.

„Málem sme do ní narazili, najednou se před náma objevila zničehonic!“ Řekl Roger a zakláněl hlavu, aby se mohl podívat, jak vysoká je.
„To je zaoceánská loď.“ Řekl Tom. „Rogere, běž k jednomu světlometu a namiř na příď, tam určitě bude název té lodi.“ Jak Tom dořekl, Roger udělal. Přeskočil k jednomu ze světel a namířil na nápis na přídi.
„Oh můj bože… to je… to je… Costa Vera. Ta loď se ztratila v roce 1966, naprosto beze stopy. Od té doby ji nikdo nenašel.“ Řekl Roger a světlometem točil tak, aby si toho prohlédl více.

„To mi chceš říct, že sme našli loď, která je skoro 50 let stará?“ Uchechtl se Tom a podrbal se na zátylku.

„Todle není ledajaká loď. Na Costa Vera se plavila výhradně bohatá americká společnost a podle zákonu moře je naše. Věřím tomu, že na palubě bude plno zlata.“ Roger si mnul ruce.

„Nemyslíš si, že ji už někdo objevil a prozkoumal?“ Zeptal se Tom a Roger zakroutil hlavou.
„Je tam zlato, věř mi, mám na to čuch. Půjdem se tam podívat.“ Tom se zasmál a poplácal Rogera po rameni. Aspoň se bouřka uklidnila. Pár chlapů z posádky připravilo zvedací rampu, aby mohla vyvést průzkumnou četu na palubu. Pro Toma to bylo značně frustrující, chtěl se prostě zachumlat do postele a nevystrkovat nos. Zato Roger byl nadšený. Byl to starý námořník, a jestli by našli na té lodi zlato, bylo by to jistě příjemné zpestření jeho blížícího se důchodu. Nicméně na palubu jde Tom, Roger, Kapitán a ještě jeden z posádky jménem Frank. Frank byl hromotluk, byl holohlavý a potetovaný. Sálal z něho respekt, ale pravdou bylo, že byl strašně hloupý. Avšak svaly zastoupil dokonale. Všichni nastoupili na plošinu a ta je dovezla až nahoru.

„Dejte pozor, kam šlapete. Po padesáti letech bude jistě zrezivělá, tak ať se nepropadnete. Jo a držte se pohromadě.“ Řekl O’Donel a opatrně našlapoval.

„Není to úžasné?“ Zeptal se Roger tichým hlasem a koukal kolem sebe.

„Prostě není možné, aby tadle loď jen tak zmizela, a kde jsou pasažéři a posádka?“ Zeptal se Tom a držel baterku ve zkřehlých rukou. Lhal by, kdyby neřekl, že má strach. Došli až na kapitánský můstek.

„Fajn chlapi. Já půjdu s Frankem a ty, Tome, půjdeš s Rogerem. Vemte si na starost kajuty, my zajdeme do strojovny. Zkusíme se podívat, jestli se tahle kocábka dá přivést opět k životu.“ Tom kývl hlavou a vydal se s Rogerem do nitra starého luxusu. Ovšem věci nemohly být takové jako před padesáti lety. Na stěnách a nábytku a všech dekoracích se podepsal zub času. Došli po starých schodech o patro níž. Zde se nejspíš nacházela restaurace a bar, dali se hloub a došli do spleti uliček. Na každé straně byly dveře, kdysi z ebenového dřeva. Některé byly celé, některé popraskané, nebo již zničené. Na nich bylo číslo, které bylo kdysi z mosazi.

„Tak jo, Tome, ty si vem tudle chodbu a já půjdu o chodbu dál. Kdybys něco našel, tak zavolej a přijdu.“ Řekl Roger a Tom jen hlasitě polknul. Celé tohle místo jej děsilo. Cítil se tu zle. Dopadaly na něj negativní emoce. Rozhlédl se a spatřil číslo 67. Toto číslo dalo součet 13. Toma začal tento pokoj přitahovat skoro magickou silou. Došel k němu a chytil mosaznou kouli do ruky. Lehce otočil a dveře zapraskaly. Opatrně se otevřely a v pokoji se zvedl prach. Tom trochu zakašlal, když se nadechl a částečky prachu se mu dostaly do plic. Chvíli počkal a vešel dovnitř. Prolétl očima pokoj. Byl celkem prostorný, byla tu velká postel, gauč, stoleček, skříňka a malé umyvadlo, na druhé straně u malého kulatého okna byl stoleček se zrcadlem, který byl bílý, stála tam skleněná váza bez květiny a vpravo visel obraz. Vše bylo pokryté prachem, takže se Tom ani nemohl vidět v zrcadle. Přešel ke stolečku a přejel prsty po různých nádobkách, kde se nejspíše schovávaly pudry. Přejel prsty po flakonkách, kde byly nejspíš parfémy a jiné toaletní potřeby. Byl tam také hřeben ze slonoviny, který se stal domovem jednoho z pavouků. Tom se pousmál, nejspíš byl v pokoji nějaké dámy. Rukávem mikiny setřel prach ze zrcadla a kouknul se na sebe. Vypadal hrozně… ty kruhy pod očima. Povzdechl si a přešel k posteli. Byla rozházená a staré zašedlé hadry byly kdysi povlečením. Co jej však zaujalo, byla už zešedlá námořnická čepice s kšiltem. Tom si nemohl vzpomenout, jak se těmto věcem říkalo. Vzal ji do rukou a foukl do ní. Objevil se zlatý odznáček s logem lodi a nápisem Costa Vera.

„Komupak si patřila? A kde tvůj majitel zmizel?“ Zeptal se Tom čepice a opět ji položil na postel. Zachvěl se, najednou se ochladilo snad o několik stupňů. Tom to cítil velice dobře. Ten stejný chlad mu připomněl tu zvláštní atmosféru ve strojovně na jejich lodi. Otočil se ke stoleček se zrcadlem a přešel k němu. Momentálně jeho zájem upoutal obraz, který mu byl stále skrytý pod závojem prachu a pavučin. Otřel jej. Byla to černobílá fotografie člověka. Měl na sobě uniformu a stejnou čepici, která ležela na posteli. Podmanivé oči, plné rty a dlouhé havraní vlasy. Tom si nebyl jistý, jakého pohlaví tento človíček je, ale to mu brzy prozradilo jeho jméno:“Bill“.

„Takže je to tvoje čepice, Bille…“ Usmál se Tom na fotografii a sundal rám ze zdi. Rozhodl se si jej vzít. Chtěl o tom chlapci něco zjistit. Když procházel kolem zrcadla a pohlédl do něj, vykřikl a pustil rám na zem. Skleněná tabulka se roztříštila. A Tom se díval do stejných očí, které ležely na podlaze. Otočil se, ale nikoho neviděl. Buď se naprosto zbláznil z nedostatku spánku, nebo tady vážně straší. Jeho křik přivábil Rogera, který vtrhl do pokoje. Tom se otočil směrem k zrcadlu, ale už tam viděl jen jeho.

„Co se stalo? Proč si křičel?“ Zeptal se Roger a koukal starostlivě na Toma. Tom jen mávl rukou.
„Něco se mi jen zdálo… nic závratného jsem nenašel, pojďme se prozatím vrátit na naši loď.“ Řekl a sehnul se, dával pozor, aby se nepořezal, a vytáhl fotku z rozbitého skla. Pak přešel k posteli a vzal z ní čepici. Roger jen nadzdvihl obočí, ale přikývl a oba se vraceli zpět na loď. Kapitán a Frank už čekali u plošiny.

„No konečně. Moc daleko jsme se nedostali, dveře do strojovny byly zrezivělé, vezmeme si na to zítra páčidlo.“ Řekl kapitán a všichni čtyři se dopravili na svou loď. Tom se ihned odebral do své malé kajuty. Fotografii si přilepil na stěnu u postele. Sedl si do zmuchlané přikrývky a v rukou držel námořnickou čepici. Prstem jezdil po odznáčku a přemýšlel, zatímco se díval na fotografii Billa. To, co viděl v kajutě číslo 67, už asi nevymaže z hlavy. Ta věc ho děsila. Ten odraz jeho a toho chlapce v jednom zrcadle jej děsil. Tom zakroutil hlavou, jen se mu to zdálo, vsugeroval si to. Zhasl světlo a uložil se ke spánku. Potřebuje to jako sůl.

autor: Davidoff