Balance 8.

Dnes to bude po delší době díl, ve kterém se neobjeví postavy vlka se srnečkem. Nechtěla jsem narušit, intimní, křehkou atmosféru příběhu a myslím, že se mnou po přečtení budete souhlasit. Dnes tady pro ně jaksi nezůstalo místo :). Jelikož je 8 mým nejmilovanějším číslem věřím, že mi přinese štěstí a že se vám bude díl líbit alespoň z poloviny tak, jako ty předešlé. Chtěla jsem vám z celého srdce poděkovat za vaše nádherné komentáře a úžasnou podporu, bez které by povídka zřejmě nevznikla. Děkuji vám a přeji hezké čtení :)…

Bill po dlouhých minutách opustil Tomovo objetí. Třásl se po celém těle, když ustoupil o krok zpět a zadíval se mu hluboce do očí. Cítil, jak dlaň, kterou jej do té chvíle držel za tvář, sklouzla níž, stihl ještě postřehnout letmé pohlazení na bradě předtím, než zmizela úplně. Pootevřel rty a Tom udělal totéž. Jistě to oba vnímali stejně. Bezmocně hleděl do hloubky těch nejkrásnějších očí, jaké kdy spatřil, a modlil se, aby vůbec ještě někdy dokázal promluvit. Tom stál až příliš blízko. Všude kolem sebe cítil závan tajemného cedrového dřeva, ze kterého se mu již opět točila hlava, a měl pocit, že pokud se něčeho nechytí, poruší zákony gravitace a vzlétne. Stejně tak lehce jako pták. Akorát bez křídel.

„A-asi bychom už měli jít spát. Je pozdě.“

Sledoval Tomovy pohybující se rty, rozeznával jednotlivá slova a nakonec rychle přikývl. Ticho kolem nich se pomalu měnilo v tíživé, vzduch se zdál téměř nedýchatelný, a to nebylo dobrým znamením. Bill zůstal stát na místě a po očku sledoval, jak Tom pečlivě připravuje postel ke spaní. Když bylo vše připravené, vzal jeden polštář a deku a se zamyšleným výrazem je hodil na kvítkovaný gauč u okna.

Tom ten gauč kdysi nenáviděl. Byl holčičí. Máma mu jej dala do pokoje v tom nejhorším období – uprostřed jeho puberty – s příslibem, že je to pouze dočasné řešení, dokud pro něj nenajde lepší místo a Tomovi koupí jiný. Z několika týdnů se však staly měsíce, z měsíců léta a Tom se pomalu smířil s představou, že se jej tak snadno nezbaví.

„Budeš spát na posteli. Já zůstanu tady.“

Bill chtěl něco namítnout, ale zmatený výraz Tomovy tváře mu to nedovolil. Opět pouze beze slov zakýval hlavou, došel k posteli a posadil se na kraj matrace. Cítil se zvláštně maličký. Očima ztraceného chlapce se rozhlédl kolem sebe a zvědavě zamrkal, když jeho pohled upoutal zaprášený dřevěný předmět vedle skříně.

„Co to je?“

Tom, který si právě konečně našel pohodlnou pozici na spaní, překvapeně zvedl hlavu a zadíval se směrem, kterým Bill ukazoval. Když zjistil, co upoutalo jeho pozornost, unaveně stiskl víčka. Byla hloupost nechávat si ji. Měl ji vyhodit už dávno. Neudělal to, a proto se tomu nyní nemohl vyhnout. Vstal, nezamířil však ke skříni. Posadil se vedle Billa a také pohledem utkvěl na zaprášeném krku kytary, který nešikovně vykukoval vedle skříně.

„Kdysi jsem hrával na kytaru,“ promluvil tichým hlasem.

„Kdysi?“ Bill pozoroval jeho tvář a za pozadím úsměvu nalezl tiše dřímající bolest. „P-roč už nehra-ješ?“

Tom se na něj nedokázal déle dívat. Ještě chvíli a neovládl by se. Ještě chviličku a udělal by tu největší hloupost svého života. S pohledem upřeným před sebe trhl ramenem. Delší chvíli pouze zamyšleně zíral na konečky svých prstů, než se opět odvážil pohlédnout na něj.

„Přestalo mě to bavit.“

„Je-nom tak? Proč ji máš po-řád v po-koji?“

„Víš, znamená pro mě hodně. Nechal jsem si ji na památku. Připomíná mi časy, kdy bylo ještě všechno tak, jak má být.“ Tom nebyl zvyklý mluvit o své minulosti a o svých pocit už vůbec ne, proto to pro něj bylo tak těžké.

„Jak je to… dlou-ho… co jsi hrál na-posled?“

Tom překvapeně pozvedl obočí. Když se nad tím zamyslel, vůbec si nepamatoval, kdy ji držel naposled v rukou. „Už to může být něco přes deset let. Možná i víc. Mámě na tom hodně záleželo. Byla nešťastná, když jsem přestal. Pamatuji se, že mě celé měsíce přemlouvala, abych se ke hraní vrátil,“ zamyšleně se poškrábal ve vlasech. „Ale já nechtěl,“ dodal téměř neslyšně a odvrátil tvář.

„A udě-láš to někdy?“

Tom se neubránil něžnému úsměvu. „Myslíš, jestli se někdy vrátím ke hraní?“ Opět se ztrácel v Billových panenkovsky krásných očích, a když nesměle přikývl, měl chuť vzít jej do náruče, objímat ho a vdechovat jeho vůni tak dlouho, dokud jeho život zase nezačne dávat smysl.

„To nevím. Možná někdy,“ odpověděl vyhýbavě i přesto, že se ke hraní neplánoval vrátit.

„Měl bys to udělat teď.“

„Cože? Bille, ne-“ snažil se jej zastavit, ale Bill už byl dávno u skříně a opatrně vytahoval Tomovu akustickou kytaru. Když ji konečně držel v rukou, zvědavě si ji prohlídl a teprve poté se vrátil na své původní místo. Posadil se vedle šokovaného Toma a kytaru mu s téměř nábožnou jemností složil do klína.

„Nemůžu to udělat. Hraní jsem se vzdal již dávno. A kromě toho, nehrálo se na ni víc jak deset let, musí být úplně rozladěná,“ rázně zavrtěl hlavou a odložil prachem pokrytou kytaru vedle sebe.

„U-míš ji nala-dit?“

Tom se pobaveně usmál. Nikdy by neřekl, kolik trpělivosti se v tak křehkém človíčku ukrývá. Ale on byl v tomhle případě pevně rozhodnutý a ani něco tak nádherného jako Bill nemohlo změnit jeho přesvědčení.

„Umím, ale nechci. Je mi to líto, Bille.“ Konečky prstů nevědomky třel o struny, které pro něj kdysi představovaly celý svět.

Bill se k němu naklonil s měkkým úsměvem, vzal si kytaru a složil si ji do klína.

„Když na ni… nech-ceš hrát ty, bu-du to mu-set udělat za tebe.“ Hravě na něj mrkl a nezkušeně pohladil dřevěný korpus po celé délce. Poté prsty levé ruky náhodně přiložil na jeden z pražců, zatímco prsty pravé ruky rozpačitě dloubl do strun.

„Zní to… dob-ře?“

Tom potlačil pobavený smích, vesele zavrtěl hlavou a posadil se za Billa. Omotal mu ruce kolem boků tak, aby mohl zepředu zachytit jeho ruce, a přitiskl si jej blíž. Věděl, že jej Bill nyní nemůže slyšet, a proto nemluvil. Beze slov sevřel Billovu levou ruku a jednotlivé prsty mu opatrně přikládal na správné struny, aby mohl zahrát jeden z akordů. Poté chytil jeho pravou ruku a společně brnkli do několika strun. Zvuk, který vzápětí naplnil místnost, nebyl zcela čistý, přesto Toma donutil zavřít oči a zcela se oddat té chvíli. Přitiskl si Billovo tělo ještě více na to své a opět mu pomohl zahrát jeden akord.

Bylo mu tak nádherně, jako už dlouho ne. Srdce mu tlouklo neuvěřitelně rychle a našeptávalo mu krutou skutečnost. Nebyla to kytara ani líbezné, tolik známé tóny, co v něm vyvolaly chvění, jež jej zcela pohltilo.

Byla to Billova blízkost.

Omámeně otevřel oči, pohled mu téměř okamžitě padl na Billovo odhalené rameno, ze kterého již opět sklouzl rukáv jeho obřího trička. Nepřemýšlel nad následky. Nemyslel. Nebyl si dokonce jistý ani tím, jestli vůbec dýchá. Přesto nedokázal jednat jinak. Ve stavu totálního magického okouzlení pustil jednu z Billových dlaní a dřív než se stačil zastavit, vyděšeně přiložil zkřehlé prsty na kousek odhalené kůže. Bill reagoval téměř okamžitě. Tom sice nemohl spatřit výraz jeho tváře, přesto vnímal, jak ustrnul v napětí z toho, co se mělo dít dál.

Tom zoufale zalapal po dechu a s nezkušeností dítěte hladil ten drobný, smetanový kousek Billova ramene. Nerozuměl tomu.

Kam se podělo jeho staré já?

Jeho životem prošlo v podobě krátkých, bezútěšných aférek přeci tolik děvčat. Tyhle doteky by mu měly být důvěrné známé. Tak proč se cítil, jako by něco takového dělal úplně poprvé? Možná to bylo tak dávno, že na to všechno zapomněl. A možná se někoho poprvé opravdu dotýkal ve smyslu nejhlubšího významu toho slova.

Ozvala se tichá rána, jak kytara šikovně proklouzla mezi Billovými prsty, a on se ji ani nesnažil zachytit před pádem na podlahu. Právě se o něj totiž pokoušely mdloby. Těžce se mu dýchalo, žaludek se mu kroutil jako na divoké horské dráze. Neustále si v mysli opakoval, že to není skutečné. Usnul, a když se probudí, všechno bude zase tak jako dřív. S každým dalším pohlazením se stupňovala i naléhavost, se kterou se snažil uvěřit své představě. Vnímal to všechno přímo šíleným způsobem. Jeho nos nyní rozeznával i ty nejmenší podtóny Tomova parfému. Ve své tichem prodchnuté uzavřené bublině se náhle necítil v bezpečí. Byl zranitelný, protože tam již nyní nebyl sám. Tom byl jako kořen neviditelné popínavé rostliny, která se mu zavrtávala do kůže, rozlévala se jeho nitrem, přivlastňovala si ho. Stačilo několik vteřin a patřilo pouze jí. Dokonce i jeho čisté, do té chvíle nikým neprozkoumané srdce, náhle bilo pouze pro něj.

Nádech, výdech. Nádech. Výdech.

Tom se snažil naleznout cokoli, co by jej udrželo ve stavu, kdy ještě dokázal relativně uvažovat, ale bylo to marné. V uších mu hučelo, na pozadí tmavých stínů zavřených očí praskaly ohňostroje. Nesmělé, vyděšené doteky, byly náhle až příliš málo. Měl jej na dosah rukou. Příliš blízko. Příliš na to, aby dokázal odolat. Blízko na to, aby v sobě potlačil to mučivé nutkání propojit jejich životy.

Přerývaně se nadechl, silně stiskl víčka a naklonil se dopředu. Ruce mu ochably a sklouzly podél Billových boků, kolem kterých se vzápětí omotaly jako hladová háďata. Už nebylo cesty zpět. Slyšel sám sebe zničeně zasténat, jakmile se tváří opřel o Billovy vlasy, zatímco ten zůstat tiše jako myška, neustále si opakujíc svou mantru – nádech, výdech. Jakmile však na odhaleném rameni ucítil měkký polibek, něco se v něm zlomilo. Posedlo jej stejné šílenství jako Toma. Přestal být nečinným. Přestal se tomu bránit a poprvé popustil uzdu své touhy. Naléhavě si přitiskl Tomovy ruce k břichu, nořil se do jeho objetí, jak jen to šlo, zatímco Tom se slastným požitkem ochutnával sladkost jeho kůže.

Vše bylo tak čisté. Tak nevinné. Tak opravdové.

Tom si plnými doušky vychutnával nečekaný okamžik. Drobnými polibky pokrýval Billovo rameno, pootevřenými rty jej hladil po mocně pulzující tepně na krku, která se pod jeho doteky rozechvěla.

„Bille.“

Šeptal jeho jméno. Nezáleželo mu na tom, zda jej slyší. Potřeboval ho vyslovit. Potřeboval pochopit tu skutečnost.

„Tome.“ Bill se v jeho objetí pomalu otočil, takže si nyní vykolejeni hleděli do očí.

Tom vzal Billovu tvář do dlaní a vážně si jej prohlížel.

„Chtě-li jsme… ch-těli jsme být přá-telé.“ Bill už samou touhou nedokázal ani mluvit. Opíral se do Tomových dlaní, hladově tápal po kyslíku, kterého měl nedostatek.

„Jsme přátelé. Já jsem tvůj člověk a ty můj.“

Naklonil se k jeho tváři a oddaně jej políbil do vlasů. Pootevřenými rty sklouzl až na špičku nosu, aby vzápětí okusil zázrak. Láskyplně vsál nejdřív Billův horní, poté spodní ret, a nakonec jej skutečně políbil.

Věděl, že až půjdou spát, neusne.

Věděl, že až nadejde zítřek, naladí kytaru a bude hrát. Jako by ani nikdy nepřestal.

Věděl, že už nikdy nemělo být nic tak jako předtím.

Jediný polibek a jeho dosavadní svět se zřítil jako domeček z karet. Karty zůstaly v Billových rukou, bylo jen na něm, zda se pustí do další hry, nebo je odloží a zapomene.

Bill roztřeseně opětoval Tomův polibek, pootevřel rty a dovolil mu vstoupit.

Držel Tomův osud mezi prsty a rozhodl se. Neodloží karty. Nezapomene.

autor: B-kay