autor: Tina
Ahoj všichni! Po dlouhé době se opět vracím s novou povídkou, která mi dala sice zabrat, ale myslím, že se docela povedla, i když to už musíte posoudit sami jakožto čtenáři.
Inspirací mi byl stejnojmenný muzikál v hlavní roli s Danielem Hůlkou, který mě jako Dracula naprosto uchvátil. Jisté prvky tam s muzikálem jsou společné, ale snažila jsem se držet jen jakési dějové kostry a zbytek vymyslet jinak.
Doufám tedy, že se vám můj výtvor bude aspoň trošku líbit a objeví se tu nějaké komentáře, ať už kladné nebo záporné. Protože i když to tady bylo zmíněno nejmíň tisíckrát, komentáře jsou ta nejlepší odměna pro autora. Nebudu tedy už déle zdržovat a přeji vám hezké čtení.
Vaše Tina
Poklidnou kostelní mši zničehožnic narušilo úzkostné volání mnicha, který zběsile přiběhl za velebným pánem. Celý udýchaný a uřícený, sotva popadající dech, se snažil knězi sdělit strašnou novinu, a jak se zajíkal a slova se mísila se zrychleným dechem, nebylo mu pranic rozumět. Velebný pán však z těch několika málo slov pochopil, oč se jedná, avšak jedinou reakcí byl slabý úsměv a pohlazení, které mnichovi věnoval.
„Nesmíš věřit babským povídačkám, můj bratře,“ pověděl klidným a vyrovnaným hlasem. „Nemůže vstoupit na půdu Boží.“
„Nic jej nezastaví, už se blíží, on a jeho pekelné vojsko. Spřáhl se s ďáblem!“ Velebný pán chtěl pronést další argument, který by vyvracel mnichovo tvrzení, avšak cosi mu nedovolilo mluvit. Několik ran na kostelní velké dveře, které se pod náporem úderů vylomily z pantů a dopadly na studenou kamennou podlahu. Všichni účastníci mše oněměli v hrůze a vytřeštěné oči zdobily nyní jejich tváře.
„Dál už ani krok! Toto je půda Boží, chceš-li vstoupit, tak jedině v kajícném rozpoložení!“ Odvážil se velebný pán odporovat. Vojáci však i se svým velitelem vstoupili dovnitř, nedbaje na příkaz velebného pána.
„Kajícné rozpoložení je mi poněkud cizí, velebníčku,“ pověděl velitel vojska oděný v brnění a držící v ruce velký, mohutný a ostrý meč, který již setnul několik hlav, ať už vinným či nevinným osobám.
„Bůh tohle všechno vidí! Neotevře ti nebeské brány, neodpustí ti tvé hříchy, Vlade!“ Oponoval mu velebný pán.
„Tvůj Bůh jsem já!“ křikl velitel a jeho hrubý hlas se rozléval celým kostelem a naplňoval ty kamenné zdi hrůzou.
„Bude tě spalovat oheň pekelný, ty pochopíš a budeš trpět navěky! Přijmi milost boží a kaj se, dokud je ještě čas!“ Pokračoval velebný pán, což velitele rozhořčilo ještě víc a jeho tvář se mračila, uvnitř bublal vztekem a toužil prolít krev všech těchto pánbíčkářů. Hrdě pohlédl na toho, jenž se mu snažil tolik oponovat a bránit v jeho rozhodnutí.
„Velebníčka vezměte s sebou a zavřete jej do hladomorny, já už si s ním poradím. Ostatní zabijte!“ Rozkázal a vojáci se vrhli na bezbranné mnichy a obyčejné poddané.
„Smilování!“ Volaly hlasy vycházející z kostela. Křik strach a bezmoc zaplnily celý prostor kostela. Vše však netrvalo věčně, brzy to kruté řádění nahradilo až uši rvoucí ticho. Ticho tak klidné, tak smrtelné, tak krvavé. Kostel byl zapálen a velebný pán odvlečen na hrad.
Bylo to pátým rokem, co byl mocný vladař na cestách. Tak dlouhá doba zanechává v člověku prázdné místo, samotu a smutek. Takovéto city jsou v člověku, který miluje a je milován.
V jednom takovém pokoji mohutného hradu tyčícím se na kopci a dokazujícím tak každému cizinci svou majestátnost, a zároveň urozenost vladaře, přebývala taková osoba. Milovala a byla milována. Ovšem jejich láska byla tajná. Vědělo o ní sice více lidí, ale nikdo se neopovažoval dál roznášet pomluvy. Každý se bál krutého trestu, který by je mohl zastihnout, pokud by si pustili pusu na špacír. V tomto království vládl krutý panovník, který se po pětiletém putování konečně vracel domů.
Na svém silném koni společně se svými vojáky a jejich zajatcem, se kterým si účty hodlal vyřídit později a veřejně, projížděl lesní cestou, která je vyvedla až na cestu mířící k hradu. Nad nimi se klenuly staré stoleté stromy, jejichž koruny se nad nimi spojovaly v nekonečných výškách a vytvářely tak jakýsi pomyslný průchod lesem, jenž byl plný divoké zvěře, nekonečných keřů, v jejichž houští by bylo možné, že se i dítě dokáže ztratit a poranit, pokud nebude dávat bedlivý pozor. Lesy byly obrovské a některé jejich valné části nehostinné a nebezpečné. Lupiči zde přepadali v hlubokých nocích nešťastné poutníky, cizince a mnohé další, kteří byli zahaleni blaženou nevědomostí, jak je tento kraj zvaný Transylvánie nebezpečný. Člověk se musel mít velice na pozoru.
Jen co se kopyta koně dostala na dlážděnou cestu a přes padací most, následovaly svého vladaře davy jásajících lidí, že se jejich král vrátil živ a zdráv. I když vladaře velice těšila přízeň jeho lidu, kterou si svou krutostí získal, jediné, co jej teď nejvíce zajímalo, bylo konečně spatřit svého milovaného.
Mezitím v hradní věži seděl tiše u okna ten, na nějž celé ty roky vladař myslel. Ten, jehož ze srdce miloval, ten, k němuž nedokázal být krutý, i kdyby to on sám chtěl. Mladý Isidor byl jeho chráněncem, milencem a láskou v jedné osobě. Vzpomínal na den, kdy se s králem loučil, kdy si ještě naivně myslel, že se za ním brzy vrátí. Neměl tušení, kde je teď. Ty chvíle byly tak mučivé, tak smrtelně dlouhé. Ale i přes tu velkou vzdálenost tušil, že je jeho pán v pořádku. Sedíce u okna, s podepřenou bradou hleděl kamsi do dálky, tam, kde stromy vypadaly tak titěrné, i když byly ve skutečnosti mohutné. Zčistajasna se mu v hlavě vynořila vzpomínka na jednu noc, kterou strávil v králových komnatách.
Ležel oddaně v jemných peřinách a pozoroval ty touhou ztmavlé čokoládové oči, jak celou jeho maličkost hltají. Vnímal jemné doteky hrubých rukou, které byly v oblasti jeho boků, hrudi a nakonec i tváře. Jeho nitro bylo stažené touhou, která ještě stále nechtěla odejít, a jediné, na co se doopravdy zmohl, bylo opětovat pohled svému pánovi.
„Isidor,“ pronesl do ticha král hrubým, mužským hlasem. „To je jméno hodno i samotného krále.“ Pousmál se a viděl tak jasně zřetelnou mladíkovu nejistotu a stud, který zaplavoval jeho tváře.
„Nač ten stud, můj milý. Ty jsi král. Král mého srdce.“
Přivřel oči a stále si tu větu opakoval. Bylo již tak dlouho, co naposledy slyšel jeho hlas. Tak dlouho, co cítil jeho náruč a jeho opojné rty na těch svých.
Ze snění jej vytrhl zvláštní, tlumený zvuk. Vstal proto ze židle a přiblížil se víc k oknu, aby mohl vidět, co se dole děje. Všude bylo spousty jásajících lidí a jemu se až sevřelo hrdlo dojetím, když si uvědomil, co to znamená. Do jeho pokoje vtrhla služebná, která s úžasem a zvesela provolávala.
„Pane, náš král se vrátil!“
Jako by do Isidora uhodil blesk a probudila se v něm nová síla, která celé ty roky zatím tvrdě spala. Vyběhl z pokoje, a kdyby mu služebná včas neustoupila z cesty, nejspíš by ji srazil. Běžel kvapem po kamenných točitých schodech.
V tu samou dobu, kdy král konečně vstoupil do svého hradu, prošel sálem a v momentě, kdy se dostal do spleti chodeb, rozeběhl se k točitým schodům vedoucím do hradní věže. I když se to na krále nehodilo a neslušelo, bral schody po dvou, aby byl co nejrychleji u své lásky.
Narazili na sebe přímo uprostřed točitého schodiště, kde si navzájem padli do náručí a jeden druhého tiskli k sobě tak silně, jak jim to jejich láska dovolila.
„Má lásko, konečně zase spolu,“ šeptal král Isidorovi do havraních vlasů, a nakonec přitiskl své rty na ty jeho. Ucítil na svých tvářích cosi mokrého, a když se kousek odtáhl, zahlédl, jak se z mladíkových očí kutálejí slzy velké jako hrachy.
„Jsem tolik rád, že jste se mi vrátil, můj pane.“
„A takhle mi projevuješ svou radost? Ne, ne, dnes žádné slzy, dnes se budeme veselit, tak prosím, už neplač.“ Stíral mu je palcem z tváří a opěr jej políbil.
Celý den a celou noc se všichni veselili a oslavovali návrat svého krále. Hodovali, bavili se, tančili a zpívali. Pravá královská zábava. Oslavovali až do úsvitu, než se všichni odebrali ke spánku, aby načerpali síly.
Uběhlo několik dní od králova návratu a on sám už měl několik plánů, které hodlal uskutečnit. Nechal rozhlásit po celém okolí, že všichni chudáci jsou pozvaní k němu na hrad na hostinu, což bylo pro všechny velkým překvapením a nikdo si to nedokázal logicky vysvětlit. Kolovaly nejrůznější teorie, ale nikdo se neodvážil proti rozhodnutí krále cokoliv namítat, měli strach z krutého trestu, který by je mohl stihnout. Dvořané sledovali jak trhani, chudáci a další spodina společnosti míří v houfech na hrad a ohrnovali nad jejich zjeveními nosy. Muži, ženy, dokonce i pár dětí, které nečekala nejlepší budoucnost. Ti všichni přišli na hrad na velkou hostinu, o které se tak mluvilo. Blahořečili královo božské rozhodnutí, vyzvedávali jej do nebeských výšin, jeho dobročinnost, jeho milost.
Když seděli všichni ti žebráci a trhani v místnosti pro ně uzpůsobené, krmili se a cpali jeho jídlem, pili jeho vodu a víno, pozoroval je v čele stolu a ničeho se sám zatím ani nedotkl.
Slunce pomalu zapadlo za obzor a v momentě, kdy se poslední paprsky ztratily z oblohy a ona sama zčernala jako eben, pokryta miliony hvězd, vstal král od stolu a odešel i se svou stráží. Žebráci si sice povšimli, že král odešel, dál ale poklidně hodovali a cpali si žaludky, co jenom mohli.
„Zajistěte všechny dveře a okna, aby nikdo nemohl utéct,“ rozkázal své stráži, která se okamžitě rozeběhla dle jeho rozkazů.
„Vše je připraveno, můj pane,“ pověděl po chvíli jeden ze strážců a na důkaz pokory jeho králi se jemně poklonil.
„Zapalte je,“ pověděl vladař bez nejmenší špetky soucitu. Ještě před tím, než stačili žebráci přijít, nechal král namočit všechny závěsy a potahy do nejrůznějších olejů a hořlavin. Jeden z králových vojáků poté od dveří zapálil jeden ze závěsů visící na zdi a dveře rychle zavřel a zamkl.
Oheň se přeléval z jednoho závěsu na druhý a stejně tak pohlcoval vše dřevěné. Žebráci, chudáci a trhani se děsili, křičeli a jejich ryk byl slyšet až ven z hradu. Křikl spalujících se těl, neskutečná bolest ze škvařící se kůže a dým dusící všechny, jež byli v místnosti uvězněni. Služebné se děsily, zakrývaly si uši, plakaly nad těmi dětmi, které tam uhořely. Mnohdy i někteří z králových vojáků, zvyklejší na sebevětší krutost, projevili soucit nad těmi nebožáky. Do hodiny všechno utichlo a jediné, co bylo slyšet, bylo praskání dřeva pod náporem nemilosrdného ohně, stejně nemilosrdného a krutého, jako jejich král.
Následujícího dne nařídil král celou místnost vyklidit a všechny trhany pohřbít v lese. Když se o tomto hrůzném činu lid i duchovní dozvěděli, začali se proti králi bouřit. Na nádvoří byla masa lidí, která volala po spravedlnosti.
„Co se to tam venku děje?“ zeptal se Isidor, který ještě polehával v králových peřinách. Nemohl si nevšimnout toho hluku. Král vstal z postele, přešel k oknu a uviděl ty davy lidí. Věděl, proč tam jsou, což jej rozhořčilo. Sevřel ruce v pěsti pln vzteku a začal se oblékat.
„Isidore, obleč se a odejdi do svých komnat…“ podíval se na mladíka s pootevřenými ústy a nechápavým výrazem, který se už nadechoval k další otázce. „Běž! Prosím,“ dodal, nechtěl, aby jeho rozkaz zněl tak tvrdě. Ne na jeho milovaného. Snažil se jej uchránit před vší tou krutostí. Jeho oči byly ještě příliš mladé a jeho duch tak nezkažený, nechtěl jeho tak čistou bytost jakkoliv narušit.
Než vystoupil na balkon, ze kterého byl dokonalý pohled na nádvoří a poddaní tak viděli na svého krále, rozdal pár rozkazů a poté už s hrdostí panovníka, oděn jak se sluší a patří, vystoupil před dav. Jeho jediný tvrdý pohled stačil k tomu, aby všichni zmlkli. Jeho vojáci mezitím stihli obklíčit celý ten dav na nádvoří. Ženy se děsily a snažily se ve svém náručí uchránit své děti, protože nikdo nevěděl, co přijde.
„Doneslo se mi, že se bouříte proti svému králi kvůli upálení těch žebráků!“ Pronesl hlasitě a jeho hrubý hlas se nesl celým nádvořím. Nikdo ani nedutal.
„Prokázal jsem vám všem službu, měli byste být svému králi vděčni a ne jej zatracovat! Snížil jsem tak chudobu v tomto kraji a ukončil vaše trápení! Kdo se opováží oponovat rozhodnutím krále nebo jej samotného zatracovat, bude umučen a upálen!“ Zahřměl hlasem tak mohutným jako hromy při bouři, které se nesou krajem kilometry daleko.
„Vzdejte hold našemu králi!“ zakřičel generál králových vojsk. Všichni poddaní si před krále klekli a poklonili se mu. Z výšky to byl skutečně úžasný pohled, avšak králův tvrdý výraz se nezměnil. Pouze zpřísnil svůj pohled a hrdě sledoval své poddané. Následně se uchýlil zpět do svého hradu a vydal se najít svou lásku.
Odpoledne se vydali s Isidorem na projížďku na koních. Měli s sebou stráž, která musela být všude s králem pro jeho bezpečí, nebezpečí mohlo číhat kdekoliv.
„Pojeď,“ zavolal Isidor na krále a popohnal koně do trysku. Dokázali se tak vytratit z očí bedlivých stráží, kteří je s panikou v srdcích začali ihned hledat. Isidor zatáhl krále i s jeho koněm za strom a usmíval se stejně jako samotný panovník.
„Oddělil jsi krále od jeho stráže, pročpak?“ usmíval se panovník.
„Chtěl jsem být s tebou aspoň na chvíli sám a navíc, je to legrace.“ Zasmál se tiše a společně se s králem přikrčili za strom před stráží, která je volala.
„Takhle se král ale chovat nemůže,“ pronesl panovník, ale i přesto se náramně bavil.
„Král může všechno.“ Odpověděl mu velice chytře Isidor a skočil na něj, aby se mu mohl přitisknout na rty. Společně dopadli do listí, panovník zády k zemi.
„Jak je možné, že takové pískle umí skolit takového bojovníka?“ Pohladil ho po tváři a tmavých havraních vlasech, které se mu neposlušně dostaly z culíku.
„Nejsem žádné pískle!“ zasmál se a hodil na něj hromádku listí. Rychle vstal a se smíchem začal před ním utíkat.
„Jak je možné, že král není schopen chytit takové ‚pískle‘?“ Smál se Isidor a jeho neposlušné černé vlasy mu vyklouzly z culíku úplně. Kaštanově hnědé oči mu zářily štěstím a radostí, když kličkoval mezi stromy, aby se králi vyhnul. Povykovali po lese jako malé ratolesti a je s jistotou jasné, že kdyby je viděl nějaký poddaný, řekl by si, že král je dětinský.
„Mám tě!“ překvapil mladíka, který chtěl vyběhnout zpoza stromu, ale král jej dřív chytil. „Takže, kdo tady neumí koho chytit?“ pověděl malinko zadýchaně. O mnoho více byl mladý černovlasý Isidor.
„Že vám to ale trvalo, milosti,“ utahoval si z něj a neustále se usmíval. Každému druhému by za tohle nechal král setnout hlavu, ale své drahé lásce ne. Místo zbytečných dohadů mu věnoval dlouhý polibek a mladík svému pánovi vytáhl z vlasů suchý list.
„Zbožňuji tě, můj králi,“ pověděl po chvíli již s vážností, která se pro krále hodila.
„Zbožňuji i já tebe, můj drahý Isidore. Celým svým srdcem tě miluji.“ Držel jej za jeho růžové tváře a vyznával mu tam v lese svou nikdy nevyhaslou lásku.
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Po pravde zatiaľ neviem, čo si o tom mám myslieť.. začína to celkom zaujímavo, tak som zvedavá, čo sa z toho vyvinie.
taky mě to dost zajímá..:) takže sem dej honem pokračování…podle vzhledu je jasný že Isidor je Bill a takže Tom je Drakula…ale zůstanou takhle nebo jeden z nich umře a ten druhej svojí další lásku potká v budoucnu a nebo jak…fakt se těším na další ..:)
Tak těším se rozhodně na další díl, a doufám že mi brzo secvakne, kdo je z těch dvou přesně Dracula 😀 🙂
[3]: Přesně, jak to tady v komentáři napsala Týnka. Isidor je Bill a Tom je Dracula 🙂 Chtěla jsem, abyste nad tím tak trochu dumali, kdo je vlastně kdo 🙂
Jinak vám samozřejmě moc děkuju za komentáře 🙂
Muzikál Dracula je môj najobľúbenejší muzikál a Tvoj štýl písania mám veľmi rada, tak sa teda dám do čítania, aj keď mám strach, že toto sa nebude dať ukončiť happy endom… a už som si povedala, že nič smutné čítať nezvládnem. Ale zdá sa,že aj áno:D
Mrzí ma Tomova krutosť, ale je to Dracula, tak to tak musí byť:( Isidor je asi ešte zaslepený a netuší koho tak veľmi miluje, že?
zajímavé zaujal mě tenhle tvuj nápad a jsem zvědavá na pokračování. Mam ráda všechny tvé povídky takže věřim tomu že si zamiluju i tuhle. Děkuju za další tvou povídku a prosím honemrychle dalěí dílek 🙂
Woow :O tak dobre napsanou povidku jsem na tomhle blogu jeste nezazila (cetla jsem jich cca 8) a ono je hoodne tezke me uspokoj co se psani povidek tyce :3 klobouk dole
Jsem neskutečně překvapená a v šoku. Tohle jsem nečekala. Je to něco, s tím jsem nepočítala, ale rozhodně se mi to líbí a budu číst dál 🙂
Jména jsou hezká, jen mi chybí to hezké oslovení "Bille" 😀 ale s tím se smířím 🙂
Moc tě chválím na formu psaní, slovní spojení a tak dále. Píšeš báječně 🙂
Král je Tom nebo ne? Ten je ale zlý jdu číst další díl.