All Yours and Blind 11.

„No tak, pojď… hezky si dýchej a pojď,“ podporoval Tom Billa při cestě do strmého kopce. Ačkoli byl Bill vcelku vhodně oblečený, stejně ho v teniskách bolely nohy a sotva dýchal. Nebyl na nic takového zvyklý. Túry, sport a podobné věci pro něj nikdy nebyly to pravé, ale nyní to chtěl dokázat a nejen kvůli sobě, ale kvůli Tomovi.

„Už běžím,“ zasmál se na svého milence a šel za ním. Tom oproti němu měl náskok a to poměrně velký, ale ani to jej nezastavilo. Tom jeho tempo chápal a snažil se mu přizpůsobit, ačkoli ani pro něj to jako pro sportovce nebylo snadné. Byl zvyklý na dané rychlejší tempo, vůli a disciplínu. Musel si v tomhle ohledu svého miláčka jednoduše ještě dost vychovat.

„To vidím, pojď, posaď se,“ usmál se na něj, když se k němu Bill došoural. Šel přiohnutý jako starý dědeček, jazyk div ne na vestě, ale byl u svého Toma. Ten jej s úsměvem pohladil po tváři a usadil jej na pařez, který měl Bill přímo za sebou.

„Čeká tě tu malé překvapení. Teď si chvíli odpočineš, vydýcháš se, a pak se vydáš za mnou, ano?“ Promasíroval mu kolena a pak také lýtka, v nichž měl Bill svaly zcela napjaté.

„Ne, to ne, já tě nedoženu,“ řekl Bill ihned.

„Není třeba mě dohánět, půjdeš pomalu, určíš si svoje tempo a půjdeš po mých stopách, které… jistě uvidíš, dejme tomu, ano?“ zaculil se na něj Tom tajemně a vlípnul mu dlouhý polibek.

„Tak dobře… kdyby něco, máme přece mobily,“ odpověděl mu Bill stále trošku neklidný z toho, že půjde sám.

„Není tu moc signál,“ upozornil jej Tom se smíchem. „Nemáš se čeho bát. Budu blízko tebe… jen pomalu běž, hm?“ Věnoval mu další polibek a poté se od něj již odtrhl. „Zvládneš to. Věřím ti,“ podpořil jej ještě a poté se svižným krokem s klidným dechem vydal do kopce dál.

Dalo by se říci, že se brodí lesem, ale upravovaným lesem, kde byly hezké cestičky, ačkoli velice strmé. Zde zůstal Bill sám posedávat a vydýchával se. Romantiku si představoval trošku jinak, ale pro Toma tohle bylo romantické a on to s ním chtěl sdílet. Udělal by cokoli pro to, aby mu udělal radost, splnil přání anebo jej udělal spokojeným.

Když se po několika minutách vydýchal, protáhl si trošku nohy a zbytek těla, opět se zvedl. Měl před sebou zřejmě dlouhou cestu, ale doufal, že ji zvládne. Byla by ostuda se přece někde zaseknout. Když to dokázal jeho milovaný, proč by to nezvládl i on, i když o trošku pomaleji?

S veškerou odvahou a nasazením se vydal do kopce, který netušil ani kam vede. Šel po směru, kterým šel i Tom.

Když ovšem vylezl na samý vrchol kopce, bylo všude už šero. Byl skutečně v temném lese, ztracený a sám. Rozhlédl se beznadějně kolem sebe a povzdechl si. Počkal, až se jeho plíce a s nimi i dech trošku uklidní a poté se pořádně porozhlédl kolem. Do očí ho ovšem přímo trklo světýlko a tak se vydal za ním. Připadal si jako v nějaké pohádce nebo naopak v hororovém filmu, kde ho kdosi na něco láká a on za tím poslušně jako koloušek jde.

Nyní ale došel k drobnému lampionku. Byl hezky barevný a svítil jako o život. Bylo jasné, že tohle je znamení, znamení od jeho Toma, který pro něj tuhle krásu připravil. Nechtělo se mu tomu ani věřit, nyní to byla asi opravdu pohádka.

Lampion si černovlásek sebral a šel i s ním dál, jelikož o kousek dál zahlédl další světýlko. Teď mu bylo opravdu vše jasné. Zrychlil krok a hnal se k dalšímu lampionu jako malé dítě. Tenhle si už ale nesebral, všechny by je totiž nepobral a ten první byl jednoduše symbolický.

Cesta Billovi nyní utíkala mnohem rychleji. S úsměvem míjel lampiony a přímo se – nyní již po rovině a občas trošku z kopečka – hnal za svým milencem. Tohle už bylo romantické a ne trošku, alespoň on to tak cítil. Tohle pro něj nikdo ještě neudělal. Takové roztomilé hry si pamatoval jen z tábora, když mu bylo sedm let. Tehdy se ovšem bál, protože tma, samota a hluboký les se strašidly pro něj byl opravdu příšerný. Teď se ale radoval. S Alanem si takové radovánky ani na začátku jejich vztahu neužíval. Možná to bylo tím, že byl Alan starší, byl taky trošku suchar a jednoduše nedokázal dostatečně uspokojit Billovu částečně dětskou dušičku. Ve skrytu duše byl ten drobný černovlasý chlapec skutečně ještě pořád dítětem.

V radostné euforii si Bill ale přál už dojít na konec a být se svým Tomem, ale na druhou stranu ho tohle malé dobrodružství docela bavilo. Připadal si jako malý kluk, když pobíhal po lese, prstem vždy zvesela strčil do lampionu a se zářivým úsměvem na tváři se rozeběhl dál, aby mohl udělat totéž. Možná to bylo trošku infantilní, ale skutečně se radoval a v jeho hrudi se sbíhal pocit blaha.

Náhle se Bill dostal k úzkému a krátkému mostu ze dřeva. Když jej přecházel, pod nohama mu tiše šuměl potůček. Jakmile pohlédl před sebe, spatřil drobnou chatku. Opravdu maličkou, která byla také ozdobená lampiony. Zastavil se a usmál se nad tím. Kdyby se jej někdo nyní zeptal na to, co cítí, snad by to ani nedokázal popsat. Srdce v hrudi mu hlasitě burácelo. Na vině toho byla ta cesta, kterou rychlým krokem ušel, ale z hlavní části to bylo z toho veškerého vzrušení a radosti, která mu nyní kolovala v žilách. Až v tento okamžik, kdy se zastavil, se otřásl zimou a zjistil, jak je tady skutečně chladno, což znásobil i tekoucí potok vody.

Zhluboka se nadechl a rozvážně se rozešel k chatce, odkud svítilo drobné světlo. Byl si jistý, že tam na něj čeká jeho princ.

Muž štíhlé postavy byl snad i nervózní, když přiložil prsty ke klice od dveří chatky. Pomalu stiskl a poté otevřel dveře a vkročil dovnitř. Před ním byl velký pokoj s krbem, krásnou dřevěnou postelí a chlupatými dekami na zemi. Všude to tu vonělo po vonných tyčinkách a svíčkách, které jako jediné osvěcovaly celý prostor. Byl na to nádherný pohled.

S pootevřenými rty Bill udělal o krok vpřed. Náhle se za ním dveře zavřely a zezadu jej někdo pevně objal.

„A jsi tady,“ zašeptal mu do ouška známý hlas, nad jehož tónem Bill ihned přivřel slastně oči a chytil svého prince za ruce, jimiž jej objímal. Po chvilce vzájemného objímání se k němu Bill otočil a zahleděl se mu do očí.

„Já… já nevím, co říct. Tohle všechno… děkuju ti,“ řekl zcela upřímně. Právě nyní odhalil svoje pocity, které byly v tento okamžik téměř nepopsatelné. Dojatost spojená s neskutečnou mírou lásky a radosti se v něm smísily, a on se jen přihlouple usmíval jako puberťák. „Ta cesta a tohle místo. Je to všechno tak perfektní, naprosto perfektní,“ řekl a nahlas vydechl.

„Ty jsi perfektní,“ pošeptal mu Tom do rtů, a hned poté se mu do nich vpil. Rozepl mu přitom jeho teplou bundičku, kterou dostal jako příkazem si obléknout. Pohladil ho po zádech a přitiskl si ho k sobě. Z Billa vycházel chlad a zima. Z jeho milence naopak příjemné teplo a jeho známá vůně.

„Miluju tě,“ pověděl mu Bill, když se od jeho rtů odtrhl, ačkoli mu to samotnému dalo velkou práci. „Nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Připadal jsem si a vlastně pořád připadám jako v pohádce,“ zasmál se.

„Však přesně to byl účel, můj princi,“ zaculil se Tom na to mládě, které mu viselo v náručí. „Snad jsem tě potěšil. Ale jsem na tebe hlavně moc pyšný, že jsi sem došel. Je to daleko a ta cesta je velmi náročná, ale… já to tu mám hrozně rád. Nevadí ti, když přespíme tady? Sice máme zaplacenou noc v hotelu, ale i tady by se ti mohlo líbit. Bude tu teplo, nemusíš se bát. Je tu jídlo i pití, všechno jsem obstaral,“ povídal svému ptáčeti starší muž a hleděl mu přitom upřeně do očí a hladil jeho jemnou bílou pokožku na tváři.

„Chci zůstat tady a pšššt,“ usmál se Bill něžně a dal Tomovi lehkou motýlí pusinku na rty. „Nechci nic měnit. Všechno je dokonalý a nepotřebuju nic, když mám tebe. Šel bych pro tebe na kraj světa, kamkoli a kdykoli. Je až šílený, co k tobě cítím,“ pověděl mu svoje pocity, jimiž byl téměř přeplněný.

„Já miluju tebe, princátko,“ svěřil mu své tajemství Tom.

autor: Turmawenne