Breaking Through 2.

autor: Muckátko :o*

Ahojte,

Hezké počtení přeje Muckátko :o*

První setkání tě raní

V pátek odpoledne se to kolem jedné hodiny před fakultou jen hemžilo. Studenti z předmětu Psychologie v praxi tvořili malé skupinky a hlasitě konverzovali. Občas se kolem nich mihl nějaký student z dálkového studia, nadávajíc, proč je před fakultou tak živo, když tu bývá v pátky mrtvo.

„Chceš?“ zeptal se Andreas Toma a přisunul k němu krabičku s cigaretami. Tom se zpomaleně podíval na jeho ruce a zavrtěl hlavou.

„Ne dík,“ povzdychl si. Moc toho v noci nenaspal. Vlastně vůbec nic. Jestli usnul na čtvrt hodinky, tak to byl zázrak. Teď byl navíc ještě po obědě, takže se cítil unavený a ospalý. Přál si, aby doktorka konečně přišla, vyvolala jeho jméno a on už víc nemusel dávat na nic pozor.

„Dobré odpoledne!“ ozvalo se hlasitě zprava, odkud se k nim přihnala doktorka. Ihned otevřela složku s prezenční listinou a začala číst jména podle abecedy.

„Trümper,“ přečetla a přejela propiskou do řádku, kam se chystala udělat fajfku. Zastavila se, když se jí nedostalo odpovědi. „Trümper?“ zkusila ještě jednou.

„Vole! Přihlaš se! Už tě četla,“ drkl Andreas loktem do ospalého Toma, který vypadal, že se právě probudil.

„Tady!“ zavolal dopředu.

„Je jedna hodina odpoledne, kolego. Dalo by se očekávat, že už budete plně vzhůru,“ neodpustila si kousavou poznámku na Tomovu adresu a pokračovala dalšími jmény.

„Aby ses neposrala,“ zamumlal si Tom pod vousy. Právě ji přestal mít rád. Byl ospalý, unavený a rozmrzelý. Sníh, který se začal pomalu snášet z nebe, a mráz, který jej pálil do tváří, mu na klidu moc nepřidal.

„Co se stalo s tvým nadšením pro tento předmět?“ rýpl si Andreas.

„Ještě ty začínej. Fakt nemám náladu,“ přitáhl si Tom bundu víc k tělu.

„Stalo se něco?“

„Ne. Jen jsem nespal a nemám prostě náladu,“ zabručel a jen letmo zaslechl, že se doktorka dostala v seznamu k písmenu V.

„No buď to bude nějaký zvláštní druh zimní deprese, nebo je něco ve vzduchu. Naši dneska taky vstávali prdelí napřed. Táta se tvářil jak citrón a mámu vytočila každá hovadina,“ protočil očima.

„Asi je ve vzduchu zimní deprese,“ ušklíbl se Tom sarkasticky. „A dělej to dokouřit. Vypadá to, že jsme na konci seznamu.“ Andreas rychle popotáhl, vyfoukl bílý kouř a zašlápl zbytek cigarety do sněhu. Co na tom, že jakmile sníh roztaje, budou univerzitní pozemky hyzdit hory nedopalků.

Oba přidali do kroku, když se houf studentů v čele s doktorkou začal přesouvat jinam. Nikdo z přítomných vlastně nevěděl, kam míří. Buď jim to doktorka neřekla schválně, nebo prostě zapomněla. Tom se díval pod své nohy přesně od doby, kdy před ním jedna dívka spadla na zem kvůli ledu na chodníku, který byl skrytý vrstvou sněhu.

Brzy všichni přišli na to, co bylo cílem jejich cesty. Skupina se zastavila nedaleko velké železné brány s malou vrátnicí.

„Takže jsme na místě. Dnešní odpoledne strávíme tady,“ ukázala na budovy před nimi.

„To už jsme na tom tak špatně?“ ozvalo se z davu, ale řečník se samozřejmě neukázal.

Vyučující přešla poznámku bez reakce.

„Na dnešní odpoledne jsem vám domluvila exkurzi v psychiatrické léčebně. Ohlásím nás na vrátnici, ale ještě před tím vás chci upozornit na jednu věc. Je normální všední den, tudíž se všude po budovách pohybují pacienti. Důrazně vás žádám, abyste se chovali jako dospělí lidé. Nejlépe uděláte, když budete mlčet a poslouchat výklad. Doufám, že jsme si rozuměli. Pojďte za mnou,“ mávla rukou a došla k vrátnici. Sdělila nerudnému muži, kdo je, odkud je a co si přeje. Muž zvedl telefon a po krátkém rozhovoru pustil skupinu dovnitř. Brána se za nimi znovu zaklapla.

Krátce na to se po písčité cestě přihnala ke skupině žena středního věku. Byla celá v bílém. Díky počasí všude kolem si však přes ramena přehodila béžový kabát. Prvně se krátce přivítala s vyučující.

„Studenti, tohle je primářka doktorka Schneiderová, která vede jedno ze zdejších oddělení.“
„Dobrý den,“ usmála se doktorka Schneiderová a prohlédla si první řadu mladých lidí, kteří na ni koukali. „Přesně jak jste slyšeli. Provedu vás dnešní odpoledne po tomto léčebném zařízení a na konci naší prohlídky se dozvíte to nejdůležitější, kvůli čemu jste sem vlastně vážili cestu. Pro začátek mě jen prosím všichni velmi pozorně poslouchejte. Někteří pacienti jsou velmi vážně nemocní. Opravdu velmi vážně. Na první pohled se možná tváří, jako by jim nic nebylo, ale až špatně zvolená slova, dotyk, nebo i špatný pohled může spustit nějaký záchvat. Žádám vás, abyste si pacientů pokud možno příliš nevšímali. Děkuji vám. Teď mě prosím následujte. Vezmeme to pěkně postupně a začneme v budově A,“ usmála se a rozešla se cestou k jedné z budov.

„Páni. Zněla vážně krutě. Myslíš, že kdyby ses tady třeba na někoho škaredě podíval, chtěl by tě podříznout?“ zeptal se Andreas vzrušeně a těkal očima všude kolem.

„Nevím, ale rozhodně to zkoušet nebudu,“ opáčil mu Tom a zamumlal omluvu dívce před sebou, které omylem šlápl na paty. Loudala se a Tom měl prostě dlouhé nohy.

První zastávku představovalo dětské oddělení. Vnitřek budovy vypadal spíše jako školka než léčebné zařízení. Stěny byly pomalovány květinami, zvířaty a duhou, a místa, kde nebyla žádná malůvka, byla pastelově žlutá. Všude kolem postávaly malé stolky a židličky a na nich se válelo nepřeberné množství pastelek, papírů a hraček. Chodby byly opravdu dlouhé a na každém pátém kroku byly na obou stranách dveře. Podlaha byla čistá, ale linoleum, které na ní leželo, vypadalo, že zažilo daleko víc pacientů, než je tu teď. Na některých místech bylo popraskané a někde byly dokonce díry, jako by někomu na zem upadla cigareta a vypálila do něj otvor. Tom byl konečně schopný přes veškeré zírání zaslechnout něco málo z výkladu primářky.

„Na každém konci chodby se nachází něco jako sesterna. Zde nachází útočiště sestry a vychovatelky, které mají zrovna službu. Také tam najdete záchody. Uprostřed chodby se nachází obrovská herna, kde se děti mají šanci vyřádit. Jak vidíte, jsou prakticky celý den v pyžamu nebo v hodně domácím úboru. V rámci léčby nemají povoleno vlastní oblečení ani vlastní hračky. Podle závažnosti onemocnění jsou pouze některým dovoleny pravidelné návštěvy rodiny, popřípadě pár dní strávených mimo léčebnu.“

„To mi přijde kruté. Proč nemůžou mít vlastní věci, aby se jim nestýskalo?“ ozvala se jedna studentka.

„Pobyt vyžaduje, aby se naprosto odpoutaly od domova a soustředily se pouze na léčbu. Čím více budou mít kolem sebe věcí z domova, tím více budou plakat po mámě, nehledě na to, že se zde nacházejí i děti, které byly týrány. Pochopitelně je nechceme vystavovat věcem, které by jim tu hrůzu vracely do povědomí,“ vysvětlila primářka a pokračovala dál.

„Chudáci,“ podotkl Andreas. Nikdy neměl nějak extra vztah k dětem, ale když viděl tu realitu, byl trochu naměkko. Tom mlčel. Necítil se tu příliš dobře. Podivně jej bolelo břicho a on nemohl přijít na to proč. Možná to bylo tím prostředím. Nepůsobilo na něj dobře.

Během hodiny a půl prošli několik budov, které byly označeny velkými tiskacími písmeny. Mířili k té poslední a k jídelně, když se ozval jeden ze studentů-šprtů, který musel všechno vidět, všechno slyšet a všechno si rychle zapsat, aby mu nic neuniklo.

„A proč jsme minuli támhletu budovu?“ ukázal na poměrně dost vzdálenou budovu téměř mimo areál léčebny. Primářka se podívala tím směrem a na chvíli přestala ve svém výkladu. Studenti poznali, že se pravděpodobně něco stalo, a tak přestali s veškerým šuškáním a zůstali se dívat na budovu.

„To je budova D,“ pronesla primářka a zmlkla. Studenti odvrátili pohled od ní a zadívali se na obrovské téměř až hrozivé černé písmeno, jež se nacházelo na bílém podkladu, který pravděpodobně v noci svítil. „Tam nepůjdeme,“ pronesla a podívala se na skupinu. Žádný z nich nemusel otázku vyřknout nahlas. Všichni ji měli vrytou v očích, které najednou dychtily vědět proč.

„Na budově D jsou umístěny ty nejtěžší případy ze všech nemocných klientů, kteří tu jsou. Každý pacient na budově D má pro sebe 3 ošetřovatele. Je jich tam pouze malé množství, i přesto je to ale dost na to, aby tu bylo zaměstnáno tolik lidí. Jak vidíte, budova je odstrčená od ostatních, má vlastní příjezdovou cestu a bránu a je daleko více zabezpečená než zbytek areálu. Nesmíme dopustit, aby se pacienti z této budovy dostali k ostatním. Každý z nich má svůj specifický příběh. Křik, který se z budovy občas v noci ozývá, je tak silný a zoufalý, že nás donutilo budovu prostě odstrčit, co nejdál to šlo. Je to velmi smutné. Většina pacientů se ze svého stavu bohužel nikdy nevyléčí,“ dokončila svůj výklad a odvrátila pohled.

„Pořádný psycho!“ poznamenal někdo z davu.

„Přejdeme k poslední budově a po prohlídce jídelny dostanete něco malého k zakousnutí a zadání svého úkolu.“

„Není ti z toho tak nějak divně?“ projevil se Tom konečně a nepřestával upírat zrak na onu děsivou budovu. Andreas přikyvoval.

„Je to hrozný. Dovedeš si představit, jak to tady musí být hororový, když někdo z nich dostane záchvat a křičí tak, že ti to doslova trhá uši? Já vydržím hodně, ale nechtěl bych tam strávit ani jednu noc. Ty ošetřovatelky mají můj respekt!“

„Kolegové! Pospěšte si prosím!“ ozvalo se z dálky a vyučující zamávala na Andrease a Toma rukou. Ani si nevšimli, že se skupina vzdálila. Oba se tedy obrátili a vyšli k další zastávce, která všechny čekala.

„Počkej!“ zastavil se Tom, ještě než vešli do budovy.

„Co je?“ přidržel Andy dveře a díval se na Toma, který se zaposlouchal do zvuků okolo.

„Neslyšíš něco?“

„No tady by bylo spíš divný, kdybych neslyšel nic. Šílenců je tu dost,“ ušklíbl se Andy.

„Ne vážně. Někdo si tu brouká nebo tak,“ nakrčil Tom čelo a vydal se kolem budovy. Pak se ozvala menší rána. To už Andreas pustil dveře a vydal se za Tomem.

„Tome, přestaň šňupat! Bude průser,“ varoval jej, ale stejně jej následoval. Došli k jednomu z přízemních oken. Bylo otevřené dokořán a na zemi ve sněhu seděl nějaký chlapec. Byl otočený zády, takže neměl šanci si Andyho ani Toma všimnout.

„Ahoj,“ promluvil na něj Tom opatrně. Kluk se napřímil a během milisekundy byl na nohou a snažil se o zběsilý úprk. Ani se nedíval, kdo za ním stojí. Instinkty jej postavily na nohy a nutily jej utíkat co nejdál od nich. Tenká vrstva sněhu však skryla větev, která o pár metrů dál zapříčinila chlapcův pád na zem. Andreas i Tom se k chlapci rozeběhli, že mu pomůžou. Vždyť měl na sobě jen tepláky, tenké tričko a mikinu na zip.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tom, uchopil chlapcovu hubenou paži a kývl na Andrease, ať udělá to stejné. Pomohli mu nahoru, ovšem jakmile se chlapec dostal do vzpřímené polohy, podíval se do tváře svých zachránců a stále cítil pevný stisk na svých pažích, právě v tom okamžiku začalo jeho tělo jednat nezávisle na jeho vůli. Rozklepal se Andymu a Tomovi pod rukama. Jeho oči se zalily slzami, rty se třásly děsem, ne zimou. Krčil se dolů, a kdyby jej kluci nedrželi, padl by na zem a schoulil se do klubíčka.

„Ježiž Andy, on se dusí!“ vykřikl Tom vyděšeně a sledoval chlapce, jak mlčky prosí o vzduch. Celé mladíkovo tělo pohltila křeč. Zornice se rozšířily takovým způsobem, že snad ani nebylo možné takového stavu dosáhnout. Tom sledoval, jak se mu na spánku tvoří kapičky potu, ačkoli na rukou měl husí kůži.

„Panebože! Poplach! Pacient z pokoje číslo 6!“ zakřičela primářka, která vyšla z budovy, hledajíc dva zbylé studenty, když uviděla celou scenérii. Museli jednat rychle, než jim chlapec zkolabuje před očima. Během vteřiny ze dveří vyběhli dva zřízenci se sestrou a primářkou v patách.

„Hned ho pusťte!“ zavelela hlasitě. Chlapec spadl do rukou dvou mužů, avšak nevypadal, že by se příliš uklidnil, jak Andy s Tomem předpokládali. Naopak. Jeho stav se zhoršoval. Bojoval o dech, slzy jako hrachy mu kanuly po tvářích a jeho tělo se otřásalo v návalech paniky.

Tom chtěl brečet.

Tom chtěl opravdu moc brečet.

Zatímco Andy šokovaně zíral na sestru, která chlapci násilím píchla injekci, Tom se chytil za ústa a mrkal.

Tohle bylo moc.

Tohle bylo příliš i na něj.

Všechny tyhle záchvaty, o kterých četl ve skriptech, na internetu, v učebnicích. Nic se nemohlo vyrovnat tomu, co cítil, když to viděl na vlastní oči. Tu zoufalost, ten pocit bezmoci, žádná kontrola nad vlastním tělem. To bylo něco, co Tomovi vyrvalo srdce z hrudi a pošlapalo.

Silný lék začal působit téměř okamžitě. S každým dalším centimetrem, kdy se rozlil do chlapcova těla, se jeho tělo uklidňovalo, ochabovalo. Jeho dech se zmírnil a vrátil do normálu, ačkoli jeho oči zahalil temný stín. Dokud se zvládl dívat kolem sebe, v jeho očích byla prázdnota a lhostejnost k tomu, co se s ním teď stane. Lék se však brzy dostal do celého těla a on upadl mužům do náruče, aniž by se jakkoli bránil. Hlava klesla dolů k rameni.

„Odneste jej do pokoje. Sestři, nařizuji 24-hodinové pozorování,“ rozdělila úkoly a ustoupila z cesty, aby mohli chlapce odvést zadním vchodem do budovy.

Andreas si symbolicky otřel čelo. Tom na tom byl podstatně hůř. Nepřítomně zíral na místo, kde se vše odehrálo. Celá scenérie se mu znovu a znovu odehrávala před očima. Byl jako v jiném světě. Trvalo mu dlouhé minuty, než se k němu zdálky donesl zastřený hlas primářky.

„Můžete mi, ksakru, vysvětlit, co to mělo znamenat?“ zakřičela na oba. Ztratila poslední zbytky nervů.

„My jsme chtěli jen pomoct,“ bránil je Andreas.

„Poslouchali jste mě, když jsem vás žádala, abyste si pacientů nevšímali? Že nikdy nevíte, jak můžou reagovat na oslovení nebo dotek? Co jste si sakra mysleli, že se stane?!“

„Je nám to líto, dobře? Slyšeli jsme ránu a pak jsme toho kluka našli sedět pod tím oknem ve sněhu. Chtěli jsme se ujistit, že mu nic není, jenže on se prostě rozběhl pryč, pak zakopl a upadl. Pomohli jsme na nohy a jemu se staly všechny ty věci. Neudělali jsme to schválně, abychom si ověřili vaše slova. Nedošlo nám, co se může stát. Viděli jsme kluka, jak v tenkém oblečení upadl ve sněhu. Následovala naprosto přirozená reakce slušného člověka. Že mu pomůže na nohy a zeptá se, jestli je v pořádku,“ zvýšil Andreas hlas, aby si primářka uvědomila, že v tom nebyl opravdu žádný nekalý úmysl, jak si udělat legraci z nemocných lidí.

Primářka chtěla odvážnému a mírně drzému studentovi vykřičet do obličeje, co teď personál čeká za práci. Jak se s chlapcem budou muset dlouhé hodiny vypořádávat, než jej dostanou do normálního stavu obvyklé netečnosti. Kolik hodin budou muset prosedět pouhým sledováním a jak dlouho se k němu nebude moct nikdo přiblížit, než zvládne snést přítomnost jiného člověka alespoň na deset metrů. Zarazila se však ve chvíli, když viděla hnědovlasého chlapce, který nijak nereagoval. Strnule se díval do země a neřekl ani jedno slovo na svoji obhajobu. Pomalu se nadechla a vydechla.

„Myslím, že jste se oba vytrestali nejvíc tím, co jste viděli,“ pronesla a položila dlaň na Tomovo rameno. „Jste v pořádku?“ zeptala se, ale odpovědi se nedočkala.

Tom byl jinde.

Úplně mimo areál léčebny.

Ztracen ve svých myšlenkách.

„Vezměte ho za paži. Odvedeme ho dovnitř,“ pokynula Andreasovi, když se jí nedostalo odpovědi.

Každý za jednu paži jej odvedl na ošetřovnu.

„Vraťte se ke skupině a obeznamte vaši vyučující.“ Andreas přikývl a odešel pryč z místnosti.

„Sestři, prosím vás, píchněte mu něco na uklidnění a dáme mu sklenici vody,“ řekla primářka a sama vzala prázdnou sklenici a natočila do ní vodu. Tom, jež se obvykle jehel štítil, teď sebou nechal klidně manipulovat. Sestra mu píchla malé množství léku na uklidnění a šla se zbavit použité jehly.

„Je vám líp?“ zeptala se primářka a podala dezorientovaném Tomovi sklenici vody. Ten se hltavě napil a jemně přikývl. Konečně byl schopný vnímat prostor a čas.

„Jak se jmenujete?“

„Tom Trümper,“ špitl Tom a vrátil primářce prázdnou sklenici.

„Dobře. Chviličku ještě zůstaňte sedět, a pak se vrátíme k ostatním,“ řekla mu primářka a nahmatala na Tomově zápěstí tep. Pomalu se vracel do normálu.

„Co-co se stalo? Proč-proč… nechtěli jsme tomu klukovi ublížit, tak proč… nechápu to a pak, co se stalo…“ mumlal Tom. Primářka byla překvapená, že byl Tom po takovém zážitku o tom schopen mluvit tak brzy. Zvlášť když jej to tak zasáhlo.

Povzdychla si. Vzhledem k lékařskému tajemství, které váže všechny pracovníky léčebny, by Tomovi neměla sdělovat žádné podrobné informace o zdravotním stavu kteréhokoli pacienta. Její lidská stránka jí však napovídala, že když Tomovi vše vysvětlí, chlapec to snáze pochopí a přijme. Bude pro něj jednodušší to vstřebat, než kdyby trápil svoji hlavu otázkami, proč ten kluk reagoval tak, jak reagoval.

„Ten chlapec trpí panickými záchvaty strachu a hrůzy.“

„Je z budovy D?“ zeptal se Tom automaticky. Nedocházelo se mu, že bylo nemožné pro pacienty z budovy D dostat se k ostatním budovám, přesně jak vysvětlovala primářka.

„Ne. Je z budovy C. Odsud. Ostatním není nijak nebezpečný. Jen sobě. Je tu už přes 4 roky.“

„Vypadá jako my,“ zauvažoval Tom.

„Ano. Je mu 24. Věk mu už neumožňuje hospitalizaci na dětském oddělení, ale zároveň je nejmladším pacientem na tomto oddělení.“

„Bude v pořádku? Nechtěl jsem…“

„Nebojte se. Bude to sice trvat déle, ale dostane se z toho. Není to první záchvat. Nedělejte si s tím hlavu. Teď se vrátíme. Sníte si svůj sendvič a bude dobře,“ pomohla Tomovi vstát a nasměrovala jej k jídelně.

„V pohodě, kámo?“ zeptal se Andreas, když se oba objevili ve dveřích místnosti. Tom se krátce rozhlídl. Nikdo z přítomných nevypadal, že by věděl, proč se k nim Tom připojuje až teď. Možná taky proto, že většina se s Tomem neznala a zbytek se nestaral. Pochopení a soucit v očích měla pouze doktorka psychologie.

„Jo já… asi jo,“ přikývl Tom a přijal od Andrease svůj příděl jídla.

„Byl největší ze všech, žroute,“ zažertoval Andreas a byl rád i za mdlý úsměv, který z Toma dostal.

„Takže tady naše dnešní exkurze končí. Děkuji paní primářce Schneiderové za její čas a ochotu se nám věnovat. Zvlášť velmi děkuji za tyhle složky, po kterých už většina z vás kouká. Tady leží materiál k zakončení předmětu. Paní primářka vám teď krátce nastíní, co se ve složkách nachází,“ podívala se doktorka na primářku a předala jí tak slovo.

„Tohle je dokumentace náhodně vybraných pacientů z toho zařízení. Každá složka obsahuje diagnózu pacienta. Toto je veškerá dokumentace až do dnešního dne. Není to nijak seřazené. Jedna složka je tenčí, jedna tlustší. Záleží na tom, jak dlouho je pacient naším klientem. Nedivte se, že ve složkách nenajdete žádná jména ani osobní údaje. Vše proběhne anonymně. Pacient nezná vás, tudíž ani vy nebudete vědět, o kterého pacienta se jedná. Ještě rok zpátky jsme do tohoto projektu nezařazovali pacienty z budovy D, ale jelikož je vše beze jmen, najde se tam pár případů i z tohoto oddělení. Původně jsme zamýšleli vám složky náhodně rozdat a nechat volný průběh tomu, zda si je mezi sebou budete chtít nějak prohodit. Nakonec jsme se rozhodli, že to tak neuděláme.“

„Přesně tak. Tady je připravená listina s vašimi jmény. Na každé složce vpravo nahoře je čtyřmístné číslo, které zapíšete vedle svého jména po obdržení složky. To číslo má i každý list papíru uvnitř složky, takže si nemyslete, že prostě prohodíte obsahy a čísla zůstanou stejná. Takhle to nefunguje. Já vás teď oběhnu. Kdybyste si to měli rozebrat, tak by to nedopadlo moc dobře.“

Vyučující popadla hromadu složek do náruče a jednu po druhé rozdávala. Poslední složka tmavě hnědé barvy čekala na žvýkajícího Toma. Rychle polkl, aby mohl poděkovat a složku převzít. Většina studentů složky okamžitě otevřela a zkoumala obsah.

„Nastudujete své pacienty, prozkoumáte, co o jejich nemoci říká odborná literatura, zda je možnost úplného vyléčení, jakou roli hraje v jejich případě psychologie, a každý měsíc k tomuto základu zpracujete další zprávy, které vám bude paní primářka posílat. V tomhle bude spočívat váš úkol. Na konci, jak jsem říkala, se sejdeme a každý nám přednese něco o svém případu. Tímhle víte již vše.“

*

Půl hodiny na to se brána ústavu zavřela a studenti se rozprchli. Andreas povídal něco o návštěvě prarodičů, a tak spěchal domů. Tom se došoural k rodinnému domku, něco málo uzobl z jídla, které mu Simone připravila, a odebral se do svého pokoje, aby si odpočinul. Během chvíle převalování se, upadl do spánku.

Složka zůstala nedotčená v jeho batohu.

autor: Muckátko :o*