Dracula 2.

O týden později navštívili Vladův kraj turečtí poslové. Jejich království byla jednou nohou ve válce, a proto krále velice udivilo, že se turecký sultán ještě opovažuje posílat posly. Přijal je však, měl s nimi jiné plány.

Seděl hrdě na svém trůně, po svých bocích měl stráže a vyslechl si, jakou zprávu mu přijeli turečtí poslové předat. Celé jednání vypadalo přátelsky. Král nic nenamítal, mlčel a v hlavě se mu už rodil dokonalý plán, jak s těmi ničemy, co se opovažují vstoupit na jeho půdu, zatočí.

„Drazí poslové, v našem kraji je zvykem a slušností v místnosti sundat pokrývku hlavy, proto odložte své turbany, jinak mne velice urazíte.“ Pronesl a škodolibě se pousmál. Moc dobře věděl, že jejich islámské náboženství jim zakazuje turban takhle veřejně sundávat. Oba turečtí poslové se zarazili a snažili se králi taktně a s úctou vysvětlit, že to udělat nemohou. Toto protivení se králově příkazu jej velice rozzuřilo a nařídil tedy, že když nejsou schopni uposlechnout jeho rozkaz, budou mít turbany na hlavách navždy. Nařídil zavolat kováře, který jim je musel přibít k hlavám hřeby a následně je nechal vyhodit. Věděl, že do své rodné země se již nevrátí.

„Opovážlivci! Takhle zaplatí každý, kdo se bude protivit rozhodnutím krále!“ zakřičel na ně ještě, ale vše bylo marné, poněvadž poslové již byli dávno mrtví.

Byl rozhořčen a všichni se mu klidili z cesty. V takovémto stavu byl schopen klidně i zabít nevinného, až na jednoho. Vydal se jej hledat a mezi spletitými chodbami hradu postupně otvíral dveře od pokojů, kde si myslel, že by mohl najít svou lásku. Přišlo mu najednou, že potřebuje jeho náruč, vždy k němu tak vřelou a přívětivou.

Objevil jej v místnosti s kádí naplněnou teplou vodou a jím samotným, jak si užíval tu příjemnou koupel. S hlavou opřenou o hranu kádě a konečky vlasů mokrými od vody, se zavřenýma očima v dokonalém klidném rozpoložení. On však jeho rozpoložení narušil, protože otevřel oči, a když se leknutím pohnul, voda zašuměla a hladina ještě donedávna tak klidná se zčeřila.

„Polekal jsi mne,“ pověděl upřímně a sledoval svého krále, který si sundal opasek, boty, korunu a v kalhotách a volné bílé tunice si za ním vlezl do vody. Jak byla voda až po okraj a jeho váha ji vytlačil, rozprskla se po podlaze, ale to jej ostatně teď nezajímalo. Isidor byl zprvu velice zmaten, ale potom pochopil rozpoložení svého pána. Nechal jej o sebe opřít zády a zezadu ho objal. Oba prozatím mlčeli, nebylo třeba slov, jen pouhé doteky vydaly za miliony. Oba sledovali své ruce, jak se pod průzračnou hladinou navzájem hladily a proplétaly prsty. Celý tento okamžik byl tak poklidný a magický, že ani sám čaroděj by totožný nedokázal vyčarovat. Isidor cítil, jak jej král druhou rukou hladil po holém lýtku pod vodou a užíval si dotek jeho hrubých prstů.

Chtěl se zeptat, co jeho krále dostalo do takového rozpoložení, ale nechtěl kazit tento půvabný okamžik. Políbil jej na spánek a nechal jeho hlavu dopadnout na své rameno. Měl zavřené oči a zdálo se, že prostě jenom odpočíval.

„Má lásko,“ pošeptal mu Isidor a víc stiskl jeho ruku. Sázel mu na tvář drobné polibky, byly jako lehké doteky motýlích křídel, které se stále opakovaly a byly příjemné na tváři.

Isidor se nikdy nevyptával na královu krutost, nikdy nechtěl znát důvod jeho činů. Možná to byla pošetilost, nebo mu blažená nevědomost vyhovovala. Věděl však, že by to v králi vyvolalo jenom další vztek. Byl vznětlivý a nechtěl se mu zprotivit. Miloval jej celou svou existencí a byl by ochoten pro něj i zemřít.

Následujícího rána rozhodl Vlad, že bude veřejná poprava toho velebníčka, který byl stále v jeho vězení. Sešlo se spousty lidí, včetně Isidora, který postával v králově blízkosti stejně jako jeho rádci a stráže.

Poprava započala bubnováním na buben, než odsouzený došel na popraviště. Následně byl hlavním vyvolávačem přečten rozsudek o jeho smrti. Ten obsahoval, že odsouzený se dopustil činu proti samotnému králi, ale do bližších okolností nezasahoval. Král s klidným a přísným výrazem poslouchal a sledoval zbídačeného velebného pána. Necítil ani trochu soucitu či porozumění. Trest smrti měl být formou napíchnutí na kůl, kterou si král velice oblíbil a dost často ji praktikoval ať už na svých politických oponentech, či obyčejných zločincích. To napínavé ticho najednou protnul hlas samotného velebného pána, který obsahoval nečekanou sílu.

„Buď navždy proklet, Draculo! Tvá duše nenalezne klid! Bude trýzněna v plamenech utrpení, tvé rty na rudém pekelném loži navždy prahnoucí po krvi. Život svůj neukončíš ani vlastní rukou. Ve jménu Boha tě proklínám!“ Kdyby neměl své ruce spoutané, rozhodil by jimi k nebeským výšinám. Vyslal na samotného krále kletbu, které však panovník nepřikládal velký význam. Kdežto lid se děsil a davové lapání po dechu bylo velmi zřetelné. Král naznačil katovi, aby vykonal popravu, a tak se také stalo. Velebníček skučel, naříkal a křičel bolestí, dokud kůl neprojel celým jeho tělem a jeho existence navždy nevyhasla. Bylo po všem.

Král vstal a odešel do svého hradu společně s Isidorem po svém boku, jeho rádci a stráží. Nemohl si nevšimnout mladíkova nevyrovnaného a zamyšleného výrazu. Prozatím se nechtěl vyptávat, měl teď královské povinnosti.

K večeru se unavený král potácel v přiopilém stavu a s pohárem vína v ruce chodbou, kterou osvětlovalo několik loučí, než konečně našel svou ložnici. Pohár nedbale položil na stůl, ovšem ten nezbedník se stejně převrhl a veškerý jeho obsah se vylil na zem. Nezajímalo jej to. Praštil sebou do postele a zavřel oči. Zaslechl, že se jeho dveře otevřely, ale už neměl chuť ani sílu otevřít víčka. Byl to mladý Isidor. Dělal si o svého krále starosti, a když viděl tu spoušť, jen si povzdechl. Prozatím nevolal služebnou, aby to poklidila, postavil jenom pohár a pohlédl na krále. To prokletí mu dělalo starosti, nebral jej na lehkou váhu jako Vlad.

Přistoupil blíže ke králově posteli a posadil se na její kraj. Dlouhé chvíle ho pouze a jen pozoroval a zkoumal každičký detail té tváře, kterou tolik miloval. Přál si s ním zůstat navěky. Navěky být králem jeho srdce.

Položil se k němu na bok a jemně hladil jeho klidné tělo. Vlad cosi nesmyslného ze spánku zamumlal, nebylo mu ovšem rozumět.

„Spi můj králi, musíš si odpočinout,“ pověděl mu Isidor. Políbil jej na čelo, tvář a následně i rty, poté se zvedl z královy postele a odešel do svých pokojů.

Samotný Vlad měl neklidné spaní a na posteli se zmítal, než se nad ránem, kdy již první paprsky prorazily temnotu noci, probudil. Posadil se a otřel si zpocené čelo.

„Dědek jeden plesnivej,“ lamentoval na velebníčka a zavrtěl hlavou. Potřeboval si dát koupel, proto nařídil služkám, aby vše potřebné připravily.

Sám ze sebe poté sundal oblečení a ponořil své tělo do horké vody, která tak blahodárně působila na jeho ztuhlé svaly. Hlavu si opřel o rám kádě a pozoroval celou místnost a okno, jímž prostupovaly čerstvé, ranní paprsky slunce. Zavřel oči, zadržel dech a potopil se celý pod vodu na několik málo sekund. Jeho tmavé dlouhé vlasy vlály ve vodě, jako chapadla od medúzy a nabývaly nečekaných objemů. Nadlehčovala je voda a dodávala jim až mystický efekt. V momentě, kdy se z vody vynořil a vydechl, vlasy splynuly podél jeho hlavy a odkapávala z nich voda.

K odpoledni se rozhodl poohlédnout po svém panství, a proto vyrazil na projížďku. Čeho si však nemohl nevšimnout, byla nemluvnost jeho milovaného. I když s ním seděl v kočáře jako jeho doprovod, za celý den neřekl ani slovo a to jej zneklidňovalo. Není mu dobře? Něco jej trápí? Rozhodl se to tedy zjistit, ale ne teď. Chtěl počkat na soukromí.

Po projížďce, kdy se vrátili zpět na hrad, navrhl Isidorovi, že by mu mohl jako učitel pomoci, co se střelby z kuše týče. I když je královým milence, je potřeba, aby se uměl bránit. Věděl o něm, že ve střelbě je skutečně talent, bylo jen potřeba dopilovat techniku. Naskytla se mu poté také možnost k rozmluvě.

Pozoroval Isidora, jak nabil kuši a vystřelil na terč. Minul střed, což se mu obvykle nestávalo, proto k němu král přistoupil blíže.

„Co je s tebou, můj milý? Od rána jsi nemluvný, jaké trápení tě sužuje?“

„Mne? Žádné trápení,“ odpověděl mladík, snažíc se tvářit nezaujatě.

„Neklam mě, vidím ti to na očích. Oč jde? Kam se vytratila tvoje jiskra? Jak ji mohu znovu zažehnout?“ Sklopil kuši, kterou mladík držel v rukou, poněvadž se chystal znovu vystřelit, aby tak nemusel králi odpovědět. Isidor pohlédl do králových čokoládových očí, už to nemohl dál skrývat. Před ním se neměl čím skrýt, viděl mu až do duše. Četl z něj jako z otevřené knihy.

„Bojím se o tebe, můj pane. To prokletí mě zneklidňuje, mám hrozný pocit, že se má něco stát.“ Zapíchl spodní část kuše do země a opřel se o ni dlaní. Král se jenom zasmál.

„Ty hlupáku, co by se mohlo stát? Nesmíš věřit těmhle šarlatánským slovům. Na sklonku života se mě snažil zastrašit, a to se mu nepovedlo, proto se ani ty bát nemusíš. Nic se nestane, každý opovážlivec bude krutě potrestán, a kdyby Bůh existoval, už dávno by něco učinil.“

„Neměl by ses takto rouhat,“ namítl mladík.

„Já se Boha nebojím, ani samotného Ďábla.“ Odpověděl král hrdě a odhodlaně. Neměl z ničeho strach, nikdo jej nemohl přemoci, on je král!

Tato rozmluva Isidorovi krapet pomohla, avšak stále v něm zanechávala semínka strachu a nejistoty, která vyčkávala na vhodný okamžik. Věřil králi, věřil, že je neporazitelný, ale nelíbilo se mu královo rouhání, taková slova mohou být nebezpečná. Však tento den se již k tomuto tématu nevraceli. Krále čekaly jeho povinnosti a následně věnoval celý zbytek dne své lásce.

Vlahý večerní vánek čechral neposedné vlasy a jemné cípy látky. Měsíc na obloze kulatý jako talíř a zářící tak jasně jak jenom mohl, svítil na cestu poutníkům a na tváře zamilovaných. Za doprovodu svých věrných hvězd tvořili noc tak kouzelnou jako z pohádky.

„Půjdeš se mnou?“ zašeptal král svému milému do ucha, jenž stál na kamenném balkóně a pozoroval tu zářivou nádheru.

„Kamkoliv,“ odpověděl mladík a myslel to prosté slovo zcela vážně. Vzal krále za nabízenou ruku a společně přišli až do stáje, kde na ně již čekali dva osedlaní vraníci. Splynou s tmou, jako by byli jejich součástí. Isidor prozatím neměl tušení, kam se chystají s králem vyrazit. Zřetelné však bylo, že král si nepřál, aby to kdokoliv věděl.

Svištěli tmou rychlostí blesku, až jim vítr hvízdal v uších. Zastavili u velkého jezera, jehož hladina se vlnila a měsíc se v ní vzhlížel jako v zrcadle. Jeho záře dodávala hladině nevídaný lesk. Král seskočil z koně, svlékl svůj oděv stejně tak jako Isidor a společně vstoupili do království vodní říše. Voda byla příjemná, i když trochu chladnější, ovšem to je neodradilo od jejich nočního dobrodružství.

„Skvělý nápad,“ pověděl Isidor, když plaval ztmavlou vodou.

„Královy nápady jsou jedině skvělé,“ zasmál se Vlad a plaval ke svému milému. Jeho bledá kůže za měsíčního svitu zářila.

„To samozřejmě,“ zasmál se mladík a počkal, až k němu král připlave. Uchopil Vlada za tváře a v temnotě noci se snažil rozeznat jeho oči a rty.

„Věnuj mi polibek, lásko,“ pověděl král tichým hlasem svou prosbu a vyčkával. Byla mu během chvíle splněna.

„Znovu…“ dožadoval se král opět a mladý Isidor mu velice rád vyhověl.

„Navždy,“ zašeptal mu takřka skoro do rtů, než se na ty jeho přitiskl svými v opojném polibku, který nechtěli ani jeden přerušit. Kdyby jejich láska byla viditelná, zářili by nyní oba mnohem víc než samotné slunce, kdy bývá nejvýše na obloze. Láska, kterou jeden ke druhému pociťovali, byla nekonečná jako oceán, jako nehlubší propast, u které snad ani člověk nevěří, že má dno.

Oddávali se tam jeden druhému, noc zahalovala jejich tajemství před nezvanými zraky, měsíc je chránil svou zářivou náručí a hvězdy byly jako oddaní bojovníci, kdykoliv připraveni se za ně bít až do konce svých sil.

autor: Tina