The treasure from Germany 13.

(z pohledu Kaye)

Pevně jsem svíral cigaretu mezi prsty a třikrát za sebou rychle potáhl, aby se mi mé rozčilení podařilo alespoň trochu zahnat do kouta. I když jsem si jistý, že Tomovy úmysly byly zcela čisté a dobromyslné, cítil jsem na něj vztek, když nechal, aby tu ta blondýnka mohla přespat. I přes můj nesouhlas. Neměl jsem z té holky od posledních dnů moc dobrý pocit. Její přítomnost mě nutila být neustále ve střehu, dávat si pozor a hlavně jsem se necítil pohodlně.

„Jsi v pohodě?“ Ucukl jsem, když mi něčí ruka stiskla pevně rameno. Zmateně jsem zvedl hlavu a odtáhl se od okna, když jsem s úlevou zaznamenal Nyzeho.

„Jo jasně, jen jsem nechtěl dělat smrad v baráku a ven už se mi taky nechce, večer je chladno.“ Zamluvil jsem trochu své rozpoložení a prohlédl zbytek cigarety. „Ti dva jsou pořád nahoře v ložnici?“ zeptal jsem se naoko se zájmem. Už je to asi půlhodina, co se Viktorie s Nyzem vrátili ze společně stráveného večera, který jim násilně Tom domluvil, a od té doby je můj drahý partner s ní zavřený nahoře v ložnici.

„Jsem si jistý, že musí dnešní večer pořádně probrat.“ Nyze promnul špičku nosu a usadil se do křesla, krčíc lhostejně rameny.

„Jaké to vůbec bylo?“ odhodil jsem zbytek cigarety a zavřel okno, abych mohl zamířit do baru pro něco lehčího a dvě skleničky. Posadil jsem se naproti do křesla a oběma nám rozlil alkohol. Zamumlal jsem něco na přiťuknutí a hodil to do sebe, trochu se uvolňujíc.

„Tak normálka. Šli jsme na večeři, projít se. Já nevím, od toho incidentu v posteli, kdy ve finále utekla, je mi nějak ukradená ta holka, snažil jsem jí aspoň udělat hezký večer, ale asi v tom nic víc nebude.“ Ušklíbl se.

„Tak stejně za chvíli odlétáš, takže alespoň na nějaké povyražení?“ pozvedl jsem obočí.

„Fakt nevím, možná už bude lehčí a jistější si zajít někam do bordelu.“

„To každopádně, aspoň nebude důvod tahat jí sem k nám domu.“ Zahučím zase podrážděně, když začnu zase vnímat řádně fakt, že je u mne v domě.

„Proč ti tu tak vadí?“

„Nevím, mám z ní divný pocit. Nepřijde ti, že moc vyzvídá? Pořád se motá najednou kolem Toma, kolem mne, zajímá se o nějaké maličkosti a její bratranec jí mlátí. Není to divný?“

„Počkej, on jí někdo mlátí?“ Zarazil se Nyze a já si spolehlivě všiml, jak mu vyběhla žíla na ruce, když zatnul pěst. Z toho by se dalo usoudit, že slečna ‚utíkám z postele nečekaně‘ mu zase tolik lhostejná nebude. Nyze měl vždycky ochranářské sklony. Vždycky bránil svou rodinu, a pokud se někdo z jeho přátel ocitl byť jen v malém nebezpečí, nechyběl u toho, aby mohl případně zasáhnout. Viktorie, která je malá, drobná a něžná by mohla být dobrým objektem pro řádnou ochranu. Trošku se přeci jen pousměju.

„Říkal mi to Tom. Všimnul si prý zbarvené tváře den po tom večírku tady. A jelikož bydlí u svého bratrance?“ prstem jsem objížděl hranu skleničky a zvedl jsem k němu pohled.

„Jak by jí někdo mohl mlátit?“ Nyze trochu zčervenal v obličeji.

„Asi lehce, pokud je ten dotyčný bezcitný bastard. Já osobně bych na holku nikdy ruku nevztáhl.“

„Právě, proto mi to hlava nebere. Je to vážně divný. Myslíš, že…“

„…že její bratranec jí využívá a že ta holka nevyzvídá pro své vlastní potřeby. Jednou mi přijde uvolněná a v další chvíli, kdy začne nenápadně dolovat nějaké maličkosti, je nervózní a zní to od ní hraně. Někdy si všimni, až spolu budete zase konverzovat.“

„No upřímně, dneska jsme se bavili. Vyptávala se, kdy odlítáme… jako já, Anis, Bill a zbytek. Ptala se až moc do detailů. Kdy a v kolik a jak pojedeme a jestli vy jedete taky a kdy plánujeme zase přiletět na návštěvu. Zbytečné otázky na můj vkus. A ještě to mělo být rande.“ Protočil očima a zamyšleně nakrčil čelo.

„Jako kdyby chtěla vědět, kdy budeme zase s Tomem sami, podle toho, co jsi mi řekl.“

„Přesně.“ Přitakal.

„Nehraje mi to.“

„Ne, to ne, je to…“ nestačil doříct svou myšlenku, když naši konverzaci vyrušilo dupání nohou a vzápětí se ve dveřích objevili Tom s Viktorií, která se nesměle ohlédla na Nyzeho. Sledoval jsem jeho reakci a všiml si, jak se snaží odhalit důkaz na jejím obličeji. Jakmile odfrkl, vstal a zamířil z místnosti, pochopil jsem, že si všiml. A že si šel svůj vztek vybít zřejmě někam ven. Možná si šel zaběhat.

„Co se děje?“ hlesla zmateně a zároveň zklamaně Viktorie. Jen jsem pokrčil rameny a i já zamířil do ložnice, procházejíc bez pohledu kolem Toma. Ještě pořád jsem byl naštvaný, že ji tu nechal, aniž by si o tom se mnou promluvil.

***

V noci mě probudila náhlá potřeba se něčeho napít. Večer jsem byl tak rozrušený myšlenkami a uražeností na Toma, že jsem si zapomněl vzít tradičně skleničku vody k posteli. S povzdychem jsem promnul obličej a natočil hlavu vedle sebe, kde spal Tom, odtažený až na kraji postele. Kdykoliv bylo mezi námi dusno, dodržovali jsme hranici dvou matrací. Přeci jen mi to ale nedalo a využil jsem stavu jeho nevědomí, abych se k němu natáhl a krátce ho políbil na spánek. Odpovědí mi bylo tiché zafunění, což mi stačilo. Upravil jsem mu peřinu a vydal se tedy dolů pro něco k pití.

Potichu jsem našlapoval schody a ve chvíli, kdy jsem chtěl odbočit do kuchyně, uslyšel jsem povzdych a tlumené hlasy z obývacího pokoje. Skrz otevřené dveře se do chodby vtíral malý pruh světla od lampičky, která stála vedle roztaženého gauče. Zvědavost mě donutila přikrást se potichu ke dveřím a nakouknout. To, co jsem viděl, mě donutilo trochu pookřát.

Na roztažené sedačce plné polštářů a dek, seděl Nyze, opřený o opěrku. V jeho klíně seděla Viktorie, která momentálně sklopila hlavu, když na ní Nyze něco mluvil. Neslyšel jsem co, protože mluvil potichu. I přesto, že byli oba zahaleni dekou, jsem si všiml, že byli nazí. Že tentokrát to vyšlo a přeci jen k něčemu muselo dojít. Zkusil jsem víc napnout uši, když jsem slyšel další povzdych a spleť slov.

„Nemůžeš ho nechat, Viktorie…“

„Jsem oproti němu a jeho skvadře bezmocná. Když si nejde daleko pro ránu, tak…“ odmlčela se a následovalo tiché zaúpění a další slova od Nyzeho, kterým jsem zase nerozuměl.

„Co je tvůj bratranec zač?“ viděl jsem, jak se jí snaží uklidnit a setřít pár zbloudilých slz na jejím obličeji. „Viktorie, mluv!“ zacloumal s ní netrpělivě po dalších slovech, kterým jsem pořádně nerozuměl.

„Můj bratranec je…“ nadechla se zhluboka a odvrátila hlavu od Nyzeho pohledu. Ten si jí natočil za bradu zpátky a povzbudivě na ni kývnul, upřeně ji sledujíc. „…je to zdejší mafián, je hlavou místního mafiánského gangu. Každý v tomhle městě si na něj dává pozor, má všude vybudovaný opravdu obdivuhodný respekt, dokonce má známosti i na policii, kde ho dokážou kolikrát ututlat, než aby ho podle zákonů zavřeli do vězení. Kdysi už tam byl, nevím, co musel udělat proto, aby si získal policii i na svou stranu. Radši to nechci ani vědět, je mistr ve vydírání.“

„Je nebezpečný pro nás? Pro tebe? Jak moc?“ doloval Nyze dál, dokud byla Viktorie sdílná. Já jsem začínal mít během jejího vyprávění nepříjemný pocit v žaludku, jak se mi stahoval tušením.

„Už jsem zvyklá na jeho morálku, nechci přidělávat akorát další potíže.“ Vyčerpaně vrtěla hlavou a opět sklopila hlavu pod vlnou dalších slz.

„Je pro nás hrozba, Viktorie?“

„Už toho víš dost, nech mě už být.“ Zaštkala potichu do jeho ramene a tentokrát už jsem zřetelně slyšel její pláč. Polknul jsem a ještě jim věnoval pár vteřin pozornosti, tušíc, že bych z toho mohl něco vytěžit.

„To je v pohodě, nechtěl jsem tě takhle rozhodit. Jen se mi nelíbilo, že tě takhle mlátí, a teď už vůbec, když vím, co je zač. Mafián.“ Odfrknul nenávistně a přitiskl dívku pevně k sobě, konejšivě přejíždějíc dlaní po jejích zádech.

„Řekneš mi ještě jednu věc? Poslední?“

Přikývla lehce.

„Jak se jmenuje tvůj bratranec? Abychom si na něj dávali pozor.“

Viktorie se mírně ošila a zhluboka se nadechla. I když jméno hlesla opravdu potichu, nemohlo mi uniknout. Tohle jméno by mi neuniklo v mém životě už snad nikdy.

„Nathaniel.“

To jméno se mi zaseklo v hlavě a blikalo mi tam jako výstraha nebezpečí. Protože ten člověk pod tímhle jménem byl jednoznačné nebezpečí, především pro mě a mé okolí. V tu chvíli jsem si dokázal vysvětlit, proč se najednou ta malá blondýnka motá až moc často kolem Toma, mne a dalších. Proč tak naléhavě vyzvídala naše osobní údaje a maličkosti. Teď už mi bylo naprosto jasné, že ten bastard se dozvěděl o mém návratu a nebude moc dlouho váhat se snahou o pomstu.

Nechal jsem ty dva svému osudu a zamířil chvatně zpátky nahoru do ložnice za Tomem, ignorujíc mnohem větší sucho v krku. Má potřeba napít se šla stranou, teď jsem potřeboval mít Toma u sebe a dát mu tak pocit bezpečí, ochránit ho.

Vlezl jsem k němu pod peřinu, snažíc se ho nevzbudit, ale stejně jsem díky svému rozrušení byl trochu nemotorný. Objal jsem ho pevně kolem pasu a přitiskl ho k sobě, jako kdybych mu tím dával veškerou imunitu proti celému světu.

„Co se děje?“ ozvalo se rozespale po chvíli a povolil jsem stisk.

„Nic, jen jsem chtěl být u tebe.“ Zahučím a líbnu ho na spánek, abych ho mohl nechat dál spát. Opravdu jsem po chvíli uslyšel zase pravidelné oddechování, a tak jsem s Tomem v náruči sledoval upřeně stěnu naproti a přemýšlel. Co bylo, co je a co bude. Nejvíce ze všeho mě děsilo, že jsem neudržel Toma v bezpečí a mohl by být považován za mou slabinu. Což on samozřejmě je.

Rozhodl jsem se, že ráno, jakmile budou všichni tak nějak při smyslech, si nad tím sedneme. Vysvětlím situaci a chtě nechtě přesvědčím Viktorii, aby mluvila a řekla nám co nejvíce z jeho plánů, které už se jistě střádají v jeho zasrané hlavě. Jakmile se i Nyze dozví celou situaci, určitě ji nenechá odejít jen tak bez informací, takže by to mohlo klapnout a mi být případně připraveni na jeho nálet a schopni se tak bránit. To znělo jako dobrý plán.

Ovšem můj hlavní cíl byl udržet Toma v bezpečí. A to nejen v téhle nebezpečné situaci.

autor: PeTiŠka