Ahojte všichni,
Seznam se s realitou
Poklidné nedělní ráno protnul Tomův ztěžklý výdech, který ze sebe vydal, když se leknutím probudil. Byla to sotva hodina a půl, co se mu podařilo konečně znovu usnout. Celou noc se budil, a když se mu podařilo na pár minut usnout, neklidně se převaloval a cítil se unavený. Už po několikáté jej probudila ta samá scéna, kterou nemohl dostat z hlavy od návštěvy v psychiatrické léčebně. Cítil se jako největší slaboch. Pracuje tam tolik žen. Takové události mají pravděpodobně na denním pořádku a ne jednou, a zvládají to. On je chlap. Neměl by si připouštět takové věci. Stalo se. Omluvili se za to a tím to pro ně mělo skončit, ale Tom se stále cítil, jako by někomu něco dlužil.Ačkoli bylo poměrně brzy, protřel si Tom oči a vstal. Odhrnul přikrývku stranou a spustil nohy na podlahu. Zůstal sedět s obličejem v dlaních a teprve po dlouhé chvíli vstal a odešel do koupelny, kterou měl hned u pokoje. Postavil se k umyvadlu, pustil vodu a podíval se na sebe do zrcadla. To mu vrátilo ne příliš pozitivní odraz. Voda tekla proudem pryč, zatímco si Tom prohlížel svůj unavený obličej. Už teď přemýšlel, jak vysvětlí matce ty kruhy pod očima a bledou kůži. Pustil okraje umyvadla a smočil dlaně ve vodě. Chrstl si vodu do obličeje, aby se konečně probral na 100% a hned na to vodu vypnul. Z madla si stáhl ručník a obličej zabořil do jeho měkkého povrchu. Zbavil se všech kapek a pověsil ručník zpět. Na sprchu neměl náladu. V pokoji se oblékl a loudavou, ne příliš energickou chůzí sešel do kuchyně.
Tom si sice nemyslel, že by na něj rodiče křičeli, nebo mu vyčítali neopatrné a zbrklé chování, ale i tak se rozhodl, že si události pátečního odpoledne a opravdovou příčinu svého nynějšího stavu raději nechá pro sebe.
Tom poděkoval za všechny ingredience. Vzal si z ošatky několik toustů, namazal je máslem a obložil kouskem sýru, šunky a všemožné zeleniny. Jakmile měl všechno přichystané, odsunul vše doprostřed stolu, aby se dostalo i na ostatní. Při prvním kousnutí mu po těle proběhla husí kůže. Myslel, že v sobě neudrží ani to jedno malinké sousto, které ještě ani nespolkl. Za každým kousnutím si musel představit, jaké by to bylo měsíc hladovět, a rychle sousto polknout, aby mohl vše opakovat. Litoval toho, že si toustů přichystal tolik. Poslední dva slepil k sobě, doufajíc, že je sní rychleji, když kousne najednou do obou.
„Jdi si nahoru klidně ještě odpočinout,“ navrhla Simone, když sklidila ze stolu špinavé nádobí a pleskla Gordona lžičkou po rameni, když mu díky jeho neopatrnosti vyklouzl jeden z listů z práce na zem. Tom mlčky přikývl a zvedl se od stolu. Neměl v plánu neposlechnout. Došel do pokoje a práskl sebou na postel. Díval se na strop a chvílemi měl dokonce pocit, že se s ním buď točí postel, nebo někdo točí s jeho pokojem. Musel uznat, že takhle mizerně se necítil už hodně dlouho. Když se nad tím tak zamyslel, možná byl už nevědomky vystresovaný ze všech těch požadavků, které jim na začátku vyučující z různých předmětů sdělili. Bylo toho už tak moc a možná, že ten incident v léčebně to jen dovršil.
Tom neměl nejmenší náladu podívat se do složky, která ležela na jeho pracovním stole. Držel ji v rukou zatím jen dvakrát. Když ji přebíral a když ji vyndával z tašky. Ještě nenašel sílu ji otevřít. Nějak se mu nechtělo připomínat si události pátečního odpoledne. Věděl ale, že by to měl udělat. Přinejmenším zjistí, kolik ho bude vypracování úkolu stát práce. Možná dostal opravdu těžký případ a bude muset nastudovat mnoho odborné literatury, ale spíše doufal v nějaký lehčí nebo střední případ. Pohnul se ze své polohy, jen aby si složku podal. Položil se zpět na postel a složku rozevřel. Nebyla nějak extra tlustá, ale zpráv a různých poznatků z léčby tam bylo poměrně dost.
Hned v záhlaví stály nejpodstatnější údaje. První, nad čím se Tom mírně zamračil, bylo číslo, které nahrazovalo jméno pacienta. V kolonce jeho složky stálo číslo 6166. Neměl rád, když se lidem přiřazovala jakákoli čísla. Ani když dělal přijímací zkoušky, se necítil nadšeně, když mu počítač vygeneroval číslo, pod kterým mu byly zkontrolovány odpovědi. Možná by bylo hezčí, kdyby pacienti dostali ke jménu nějaký obrázek. Něco, co mají rádi, nebo co je charakterizuje. Bezděčně si vybavil chlapce, kterému se snažil pomoct. Jemu by přidělil anděla. Nebo možná laň, když si vybavil jeho plaché strachem pohlcené oči. Díky medově hnědé barvě jeho duhovek by vedle jména možná přikreslil i tabulku té nejjemnější čokolády. Mléčné. Bez oříšků, protože oříšky působí hrubě a hrubost je ta poslední vlastnost, kterou by chlapce popsal. Mohl jej vůbec nazývat chlapcem? Byl stejně starý jako Tom, a ten se za chlapce už dávno nepovažoval. Všichni o něm mluvili jako o mladém muži, ale to stvoření z léčebny bylo sotva mužem. Tělem možná, ale v duši byl chlapec. To mohl Tom i z toho krátkého okamžiku vyčíst z jeho pohledu.
Myšlenky přerušil až pohled na dobu hospitalizace. V úzkém rámečku stálo 48 měsíců. Tom na chvíli zvedl pohled, aby zapojil své matematické schopnosti a došel k odpovědi, kterou hledal. Jeho pacient je v léčebně už 4 roky. A jedná se o muže. O tom jej ujistila 3 písmena na stejném řádku oddělená tenkou linkou. Na řádku pod dosavadními údaji se nacházely jen neurčité údaje o rodině. Toma rozesmutnil fakt, když si přečetl, že má pacient už jen otce, který je pracovně příliš zaneprázdněný na to, aby svého syna navštěvoval pravidelně. Který rodič se vymluví na práci, aby omluvil svůj nezájem o vlastní dítě? Navíc ještě nemocné dítě? Tom měl za to, že právě kontakt s rodinou by všechny nemocné držel v realitě, aby neodcházeli někam, kam za nimi nikdo nemůže.
Následoval už jen dlouhý chlíveček se stručně shrnutou diagnózou pacientova stavu.
K záchvatu dochází po hlasitém projevu nebo dotyku. Pacient přestává dýchat, potí se, a zároveň má zimnici, jeho tělo se stáhne do křeče. Zornice jsou rozšířené a končetiny ztuhlé. Tendence choulit se do obranné pozice. Po záchvatu následuje hospitalizace na pokoji, podávání uklidňujících léků, karanténa, dokud není pacient schopen vpustit pracovníka zařízení k pokoji.
Na Tomově čele se během čtení začala tvořit vráska přemýšlení. Čím víc se dozvídal, tím více popis pacienta seděl na chlapce z pátku. Bylo možné, že tomu náhoda pomohla a on dostal zrovna jeho složku? Na chvíli dokonce z mysli odsunul páteční odpoledne a ponořil se do čtení, snažíc se z něčeho poznat, zda se opravdu jedná o toho kluka. Důvod hospitalizace a zpráva psychologa byla ale další ledovou rukou, která sevřela Tomovo srdce.
Pacient umístěný ve standardním vzdělávacím zařízení, po mnoho měsíců týraný a sexuálně zneužívaný od vrstevníků a starších spolužáků. Nesnese dotyk druhé osoby bez ohledu na pohlaví, věk, nebo vztah k jeho osobě. Trpí silnými nočními můrami, je třeba podávání uklidňující medikace. Doporučen pobyt na samostatném pokoji, jeden stálý ošetřovatel – spíše žena, klidový režim, pravidelná sezení s psychologem – opět spíše ženou, postupné začleňování do kolektivu.
To byl jen zlomek dlouhého odstavce, který popisoval všechny ty hrůzy. Tom už se ani nedostal k těm o malinko příjemnějším věcem. Co pacient zvládá, v čem je nadaný, co je třeba rozvíjet. Ty děsivé řádky způsobily stažení Tomova hrdla a bolest žaludku. Najednou si z celého srdce přál, aby ten chlapec nebyl jeho pacient, aby dostal složku někoho úplně jiného. Přišlo mu netaktní a tak strašně zlé přát někomu jinému takový osud. To Tom ale nechtěl. Takové věci se nepřejí ani největšímu nepříteli, ale přál si, aby ten kluk nebyl ten, o kterém se ve složce píše. Zaklapl dvě papírové strany a ukryl tak všechny ty hrozné věci, které se tam ukrývaly.
Jestli mu předtím bylo mizerně, tak teď nevěděl, jak svoje pocity nazvat. Nadával si, že si tento předmět zapsal. Je nepovinný, ale vypadá to, že si nakonec vyžádá všechnu Tomovu pozornost, čas, sílu a především Tomovo duševní zdraví. Možná jej po odevzdání práce umístí do léčebny taky. Tom odsunul zavřenou složku co nejdál od sebe a ulehl na polštář. Přehodil si ruku přes oči, aby si uměle vytvořil tmu, a nechal víčka klesnout.
Přál si usnout, pak se probudit a zjistit, že je všechno jinak.
autor: Muckátko :o*
Vtahuje mě to do děje čím dál víc, mám pocit, že v sobě úplně cítím Tomovu úzkost. Vypadá to, že Tom opravdu dostal složku toho chlapce z pátku.
A všechny ty informace v té složce-to je hrůza, chce se mi z toho až brečet, je mi Billa strašně líto 🙁 🙁 🙁
A omlouvám se, jestli jsem tě nějak vyděsila u minulého dílu svou zmínkou o Committed. Twc povídek je už taková spousta, že už moc nových témat asi není a je jasné, že se občas opakují… A i přesto si myslím, že se na podobné téma dají napsat dvě odlišné skvělé povídky!
Ou.. ten Billov osud 🙁 minule som písala, že som zvedavá, čo sa Tom zo zložky dozvie, ale teraz si tak trochu prajem to radšej nevedieť.. Bill to mal fakt kruté.
Teraz som však zvedavá, či a ako sa Tom dostane do osobného kontaktu s Billom a či sa mu podarí nejako pomôcť.
Podobnosti s Committed se neděs – naprosto souhlasím se zuzu 🙂
Jinak tahle povídka se vyvíjí opravdu zajímavě. Chlapce (předpokládám už tedy, že je to Bill :P) je mi neskutečně líto 🙁 Nedovedu si ty hrůzy vůbec představit. Je to šílený 🙁
Zároveň jsem neskutečně zvědavá, jak se to bude všechno vyvíjet! 🙂 Moc se na to těším 🙂
Ja som Committed ešte nečítala, takže som absolútne nestranná. Táto poviedka je úplne úžasná. Teda aspoň to, čo som z nej zatiaľ čítala. Už teraz to chúďa v liečebni milujem a Tomovi vôbec nezávidím to ako sa s ním náhoda pohrala a on dostal práve prípad chlapca, ktorého tak strašne vystrašil. Alebo to nebola náhoda a pridelili mu ho schválne, preto že sa s ním už stretol a tak na neho zapôsobil?
Veľmi netrpezlivo budem čakať na pokračovanie a za túto kapitolu ďakujem.
Je teprve třetí díl a já už jsem z povídky unešena! 🙂 Strašně moc na mě tohle působí, jsem do povídky totálně začtená, nevnímám okolí a vždycky mě úplně zamrzí, že je konec 😀 Jsem ráda, že o tomhle tématu píšeš, psychologické povídky mám fakt ráda, ale zatím jsem jich až tak moc nepřečetla. Nebo alespoň ne ty dobré. S podobností s Comitted si nemusíš dělat starosti. Já jsem ji taky četla, a jediné, co je zatím podobné je to, že je Bill v léčebně a objeví se tam Tom 😀 Jinak myslím, že zatím všechno nasvědčuje tomu, že bude povídka probíhat v úplně jiném směru 🙂 Navíc mě velice mile překvapilo, že se v tomhle směru dooost vyznáš a tak je všechno napsáno úplně věrohodně a tím pádem máš u mě další plusové bodíky 🙂
Takže nakonec si myslím, že ten kluk bude vážně Bill. Je mi to moc líto, že je to on, protože Bill vypadá na celkem dost těžký případ a myslím, že se z toho jen tak nedostane. Zatím si ani nedovedu představit, jak se kluci setkají. Protože pokud vím, tak by mělo všechno probíhat v anonymitě a zatím mě fakt nenapadá způsob, jakým by se mohl Tom k Billovi dostat. A pokud se k němu dostane, tak budou oba muset uběhnout hodně dlouhou cestu a bude je to oba stát hodně úsilí, aby spolu mohli mít nějaký bližší vztah, byť jenom kamarádský. Ale musím se přiznat, že se na to strašně moc těším! 🙂 V Tvém podání to bude skutečná bomba ♥ Už teď se nemůžu dočkat pokračování 🙂
Toma je mi skutečně líto. Nemá to jednoduché a navíc na člověka, který se nikdy s ničím podobným nesetkal, je to dost silný zážitek. Ještě k tomu když Tom ví, o koho se nejspíš jedná a má s ním i nějakou osobní zkušenost. Úplně chápu, jak se te´d musí cítit, a proto je mi jej líto. Bude se muset hodně obrnit, aby tenhle úkol zvládnul, ale já věřím, že to půjde 🙂 No a o Billovi nemluvě. Chtělo se mi brečet z toho, když jsem si četla o jeho životě. Začínám se trošku bát toho, co ještě se o jeho životě dozvím.
Moc Ti děkuji za další úžasný díl! ♥
To je hrůza co se Tom dozvěděl.