Balance 9.

Náhle byl on sám kořistí. Kořistí jeho nevinné, čisté a mnohem silnější duše, než byla ta jeho. Tak rád by byl také jako on. Ale nemohl být. Viděl až příliš mnoho zlého. Spáchal až příliš mnoho zlého. Stačila by pouhá omluva pro to všechno, co kdysi napáchal? Pocit opravdové lítosti a výčitek svědomí? Nebo byla jeho ubohá duše již odsouzena k zatracení?

Bill si podložil hlavu jedním z polštářů a natáhl dlaň, aby mohl věnovat vypasenému basetovi po svém boku láskyplné pohlazení. Bylo něco po sedmé večer, jeho otec odešel na vánoční oslavu před více než hodinou, ale on si to nakonec rozmyslel a raději zůstal doma. Neměl náladu na Lucii, Bertu a ostatní hosty. Kromě toho, tyhle vánoční oslavy postrádaly jakékoli kouzlo. Nešlo o nic víc než masu lidí, jídla a alkoholu, hlasitou hudbu a prapodivné taneční kreace. Žádné děti, tematická výzdoba, Bill si dokonce pamatoval na jeden rok, kdy úplně vynechali vánoční stromek.

Jeho myslí vířil rozbouřený oceán otázek a podivných odpovědí. Přemýšlel o knize, o Tomovi, o večírku, kterého se neúčastnil, o Tomovi, o pochabých chvilkách štěstí, o Tomovi.

Život je zvláštní. Ještě včera si přišel jako ta nejšťastnější bytost pod sluncem a o pár hodin na to, mu bylo do pláče. Dokázal by se smířit i s tím, že bylo to líbání důsledkem podivné konstelace hvězd a vůbec nic neznamenalo. Smířil by se s tím, protože by měl alespoň nějaké vysvětlení, ale takhle… takhle neměl vůbec nic.

Rázně zavrtěl hlavou, dlaní si otřel zaschlé stopy po slzách a odešel do druhé poloviny útulné prosvětlené místnosti, kterou tvořila ohromná sbírka knih naskládaných na dřevěných policích, hezky jedna vedle druhé a několik křesel. Právě v tom se Billův pokoj lišil od pokojů ostatních lidí. Zdravých lidí. Žádná televize, přehrávač, repráky, hudební nástroje. Jeho pokoj byl spíš praktický, a i přesto, že se v něm cítil útulně, na něj působil nezvykle chladně. Možná to bylo tím, že byl až příliš veliký. Pro jednoho.

Chvíli pátral, než z nejvrchnější police vytáhl starý svazek Toma Sawyera. Věděl, že pokud mu někdo pomůže alespoň na chvíli odpoutat mysl od Toma, bude to právě Mark Twain. Usadil se do křesla u okna, knížku si složil do klína a zadíval se na poletující sněhové vločky. Ve víru těch bílých obláčků spatřil obraz líbající se dvojice. Vypadali spolu dokonale. Jako by byli jeden pro druhého stvořeni. Magická souhra dvou bytostí. Dotýkali se tváře toho druhého s takovou jemností, jako by se báli, že by silnějším dotekem mohli narušit křehkost chvíle. Se stoupající intenzitou líbání se však obraz začal vytrácet, a než se Bill nadál, byl pryč. Rozplynul se na pozadí sněhových vloček, nebo se stal jednou z nich a zmizel v nekonečnu. To už nebylo důležité.

Bill odložil knížku na parapet. Skrz pootevřené okno k němu doléhal mrazivý noční vzduch. Složil tvář do dlaní a zhluboka dýchaje čekal, až ta strašlivá bolest přestane. Nerozuměl, co se to s ním děje. Netušil, proč jej Tomovo chování tolik zabolelo. Kdyby byl na Tomově místě, šel by za Simone a promluvil si s ní. Ale za kým měl jít on, když jediný člověk, kterého potřeboval mít ve své blízkosti, byl právě tvůrcem jeho bolesti?

…

Nevěřil by, že jej jeden večer u prarodičů dokáže proměnit v časovanou nálož. Opravdu chybělo málo k tomu, aby vybouchl jako sopka a zasypal je svou ohnivou lávou. Poté co snědli odporně snobskou večeři, byla na řadě oblíbená část večera – rodinná konverzace, což v překladu znamenalo, že se do něj a Simone jeho prarodiče pustí a vytknou jim vše, na co si vzpomenou.

„Ty děti nejsou nemocné a já jsem rád, že mě přidělili právě tam,“ procedil skrze pevně semknuté rty a úporně se snažil přemýšlet nad medovým odstínem Billových očí, aby zklidnil svou rozbouřenou mysl.

Tom stiskl ruce v pěst. To byla poslední kapka. Vydržel by cokoli, ale tím, že se pustili i do Billa a jeho otce, překročili veškeré meze. Simone se jej už ani nesnažila zastavit. Tom vystřelil z gauče dřív, než si stihla uvědomit, že se něco děje, a s červenající tváří se postavil naproti svým prarodičům. Díval se do jejich prázdných bledých očí. Tolik známých a přitom cizích. Úplně stejné, jako oči jeho otce, ve kterých se také nevyznal.

V tu chvíli si připadal jako maniak. Ještě nikdy předtím podobně nereagoval. Otočil se na Simone, která jej sledovala stejně překvapeným pohledem jako ten pár ještěrů. V hloubce jejího pohledu však spatřil obrovskou hrdost a vděk. Bylo to totiž poprvé, co něco doopravdy prožíval. Konečně žil, byl skutečnou lidskou bytostí a bránil si to, co na světě nejvíce miloval. Nedal jim šanci promluvit.

Dřív, než si rozmyslel, kam půjde, už mířil na vánoční večírek. Všechno se na něj spustilo jako lavina. Křičel na své prarodiče, poprvé se jim dokázal vzepřít a řekl pouze to, co skutečně cítil. Urazili jeho mámu i Billa, a to je v jeho očích činilo ještě vinnějšími, než kdyby uráželi pouze jeho. Ani on však nebyl bez viny a dobře si to uvědomoval. Neustále si před očima promítal výraz Billovy tváře, když od něj odcházel. Ještě pořád byl plný očekávání a nadějí. Ještě pořád doufal, že mu něco řekne, že si nakonec promluví, ale Tom zbaběle utekl a nyní by dal všechno na světě za to, aby to mohl vzít zpět.

Když dorazil k ústavu, bylo přesně půl desáté a večírek byl v plném proudu. Ze všech koutů se ozývala hlasitá hudba, smích a veselé ševelení připitých lidí. Tom vystoupil z auta, vyběhl do haly a ze všeho nejdříve utíkal do Billovy třídy. Zázrak se nekonal. Dveře byly zamčené a za kvítkovanými závěsy se rozléhalo pouze ticho a tma. Nechtěl se připojovat k ostatním hostům, a už vůbec netoužil po tom, aby jej spatřil Gordon, proto téměř výskl radostí, jakmile se z rohu nečekaně vynořila Lulu, mladá vychovatelka s věčně mrzutým výrazem ve tváři. I nyní se tvářila otráveně, v rukou nesla tác plný obložených chlebíčků, a když k ní Tom přiběhl, zdálo se, že po něm několik z nich hodí.

„Ahoj, hm… Lulu, hledám Billa. Měl jsem mu přinést nějaký knížky pro děti. Nevíš, kde bych jej našel? Je nahoře s ostatními?“ Nechtěl vzbudit podezření, proto jí raději zalhal.

…

Když po několika minutách zastavil u Billova domu, okamžitě poznal, které z oken, patří jeho pokoji, protože se v něm jako v jediném svítilo. Jedním zkušeným výskokem se dostal za bránu a utíkal tichem zalitou zahradou. Všechno kolem něj bylo tak krásně bílé a nedotčené, až měl chuť vzít Billa ven a pustit se do jeho oblíbených sněhových andílků. Místo toho však utíkal k vysokému holému dubu, jehož větve sahaly až do úrovně Billova okna a vytvářely tím přírodní schodiště. Zastavil na místě a zadíval se nahoru. Bylo to několik metrů. Pro člověka bojícího se výšek přímo šílená vzdálenost. Právě tehdy si vzpomněl na vlka. Na to ubohé, doufající zvíře a věděl, že nebude jako on. Nebude čekat.

Billa probudil z neklidného spánku náhlý závan zimy a následné pohlazení na líci. Zhluboka nasál vůni cedrového dřeva a ustrnul. Po celém těle mu naskočila husí kůže. Roztřásl se jako malé dítě. Bál se otevřít oči. Bál se, že pokud by to udělal, Tom by zmizel stejně rychle jako tající sněhová vločka. Proto je měl i nadále zavřené a užíval si té nádherné představy, že je s ním.

…

Vlka probudilo z dřímot hvízdání ptačího mláděte. Ospale otevřel nejdříve jedno, pak druhé oko. Jeho pohled automaticky směřoval k pohupujícím se větvím modřínu. Ještě pořád očekával zázrak. Ještě pořád doufal, že se vrátí.

autor: B-kay