autor: Dietřisko & Kentaur
to, co jsem včera napsal… Bylo unáhlené. Neměl jsem to psát. Dokonce i to, co se stalo, bylo špatné. Nemělo se to stát, ne… Ale prostě jsem to nedokázal zastavit. Po tom, co nás Oberführer vyrušil, mám opravdu strach. Protože jestli se na to přijde, čeká nás jen poprava, smrt.
A i přes to, že jsem si tohle myslel, jsem doufal, že ho zase uvidím. Hned ráno mi ho do kanceláře přitáhl Oberführer. Hned jak za sebou práskl dveřmi, Tom se usmál a řekl: „Tohle jsem udělal naschvál.“ Povzdechl jsem si.
„Co blbneš? Víš, co se ti může stát…“
„Ale já chtěl být s tebou.“ Opřel jsem se o stůl.
„Tohle musí skončit.“ Zmateně se na mě podíval.
„Proč?“ vydechl.
„Je to… Zakázané, špatné.“ Popošel blíž ke mně. Ucouvl jsem.
„Tolik nám toho sebrali,“ řekl tiše, „tohle nám vzít nemůžou…“ Přitáhl si mě k sobě a sevřel mě v náručí. Jemně jsem ho od sebe odstrčil. Ustoupil jsem dozadu a opřel se o zeď. Smutně se na mě díval. „Bojíš se?“ zeptal se.
„Jo,“ zašeptal jsem. Pomalu jsem se svezl na zem. Klekl si vedle mě.
„Neboj se… My to zvládneme, věř mi.“ Zvedl jsem k němu hlavu. Moc jsem si přál mu věřit. A taky mě strašně rozpaloval. Jeho přítomnost mě rozechvěla. Naklonil se ke mně a lehce mě políbil. Čekal na moji reakci. Váhavě jsem se k němu přitiskl a polibek prohloubil. Pak se ode mě odtáhnul. Lehl jsem si na zem. Tom se nade mě naklonil. Opřel se rukama o zem a jen… se na mě díval.
„Proč?“ zeptal jsem se. Tahle otázka mezi námi visela pořád a pokaždé znamenala něco jiného. Tázavě se na mě podíval. „Proč tak riskuješ? Proč tohle děláš? Chceš mě zničit?“ Zavrtěl hlavou.
„Protože jsem se do tebe zamiloval.“ Překvapeně jsem zamrkal. Přejel mi prsty po tváři.
„Já… do tebe taky,“ přiznal jsem. Lehl si vedle mě a objal mě. „Co teď s námi bude?“ zašeptal jsem.
„Nevím,“ povzdechl si Tom.
„Měl bys už radši jít…“ Nechtěl jsem, aby odešel, ale nemohl jsem to nijak ovlivnit. Naposledy mě políbil a odešel.
Už teď se mi po něm stýská. Bojím se, že to dopadne špatně. Teď přišel Das Schwarze Korps. Prošel jsem si ho, ale dneska jsem si ho moc neužil. Byl tam článek o úspěšném ničení nepřítele v srdci Berlína. U toho byla moje fotka. Neměl jsem radost. Zahodil jsem časopis…
A myslel jen na Toma.
Tom
Cestou od Billa jsem potkal Oberführera. Škaredě se po mně podíval, ale nic neříkal. Vyhledal jsem Gustava a chvíli si s ním povídal. Pak jsme měli nějakou práci a den skončil střídmou večeří.
***
Šel jsem zpátky do své místnosti, když jsem znovu potkal Oberführera. Tentokrát mě natlačil ke zdi a zavrčel: „Jaké tresty ti Obergruppenführer dává?“ Začal jsem trochu panikařit. Nikdy jsem neuměl moc dobře lhát.
„Ehm… Nějaké uklízení,“ vysypal jsem ze sebe po chvíli. Tvářil jsem se naprosto vážně. Chvíli mlčel, takže už jsem si myslel, že mám vyhráno, ale vtom řekl:
„Lžeš…“ Polkl jsem.
„Ale já říkám pravdu…“ Natáhl ruku a vypadalo to, že mi chce dát facku. Zavřel jsem oči a očekával úder, ale žádný nepřicházel. Překvapeně jsem zamrkal. Za Oberführerem stál Bill a držel jeho ruku.
„Nikdo ti nedovolil používat násilí,“ řekl mrazivým hlasem.
„Ano, Obergruppenführere, omlouvám se…“ Gühne nevypadal moc nadšeně. Viděl jsem, jak tiše zuří. Vytrhl svoji ruku z Billova sevření a odkráčel.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Bill.
„Jo…“ zamumlal jsem. „Díky, ale neměl jsi to dělat.“
„Neměj starosti,“ usmál se.
„Mám,“ povzdechl jsem si. Pohladil jsem ho po ruce a odešel.
Další ráno jsme opět jeli na nějakou akci v centru Berlína. Dokázal jsem si dost dobře domyslet, že se bude jednat o bezcitné a zbytečné vyvražďování. I tentokrát s námi jel Bill. Docela mě to překvapovalo, protože předtím se těchhle akcí moc nezúčastňoval. Znovu šlo o „čištění“ berlínkých ulic. Doufal jsem, že se toho nebudu muset účastnit. Chtěl jsem být pouze ten do počtu.
Uviděl jsem Billa, jak stojí kousek opodál. Přešel jsem k němu a odvedl ho kousek stranou. Ujistil jsem se, že se nikdo nedívá, a chtěl ho políbit, ale on se nenechal.
„Proč?“ zeptal jsem se. Podíval se na mě s vážným výrazem. Neodpověděl. „Srabe.“ Chytil můj obličej do dlaní a palcem mi přejel přes spodní ret.
„Nebojím se o sebe, ale o tebe…“ Překvapeně jsem vydechl.
„Promiň,“ zamumlal jsem. Smutně se pousmál a nechal mě tam.
Bill
15. září 1939
mám strach. Nikoliv o sebe, ale o Toma. Nemůžeme se dotýkat, nebo dokonce líbat na veřejnosti. Taky to nemůžu vydržet, ale je to právě ten strach, co mi pomáhá.
Všiml jsem si, že se kolem nás motá Oberführer. Asi začíná něco tušit. Günhe je tak vysoko proto, že je chytrý a krutý. Je jen otázka času, kdy nás odhalí.
A přece to nemůžu vydržet. Potřebuju ho. Musel jsem se aspoň projít po kasárnách, abych ho viděl. Zahlédl jsem ho jen z dálky. Raději jsem se vrátil do své kanceláře. Čekaly tam na mě rozkazy. Museli jsme zlikvidovat další nečistou krev. Vzal jsem tedy jednotku a prohledali jsme domy a na další ulici. Našli jsme je. Skupinku Židů, Romů a jim podobných… lidí. Naložili jsme je do dodávky a nechali odvézt na smrt. Bylo mi z toho zle. Už mě to netěšilo, nechtěl jsem to dělat. Tom mi otevřel oči.
Bylo mi jich líto.
Byli to lidé.
A měli právo žít.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Opravdu epická povídka 🙂 Moc mě baví, jsem ráda že jsem ji kvůli tématu ve kterém je napsaná nepřestala číst 🙂 Děkuji za díl a těším se na další 🙂
Tak už si aj lásku vyznali 🙂 Ale toho Gühneho sa celkom bojí.. ten ich len tak na pokoji nenechá.
Vďaka za časť.
Billane ty kreténe, ty víš že ho zbožnuješššš 😀 Myslím si, že ta zápletka ale stejně neude trestu a někdo na to brzy příjde o.O v tom případě sem zvědavy jak to cele dopadne :'O
Jsem ráda, že si oba přiznali svoje city 🙂 Ale hrozně se bojím toho, že se všechno provalí :/
Moc se mi líbilo, jak Bill řekl, že nemá strach o sebe, ale o Toma… To bylo krásný 🙂
Moc se těším na další díl, tahle povídka se mi fakt líbí 🙂
Moc zajimava povidka, jenom by to chtelo trochu delsi dili- takhle nas opravdu drzis v moc velkym napeti 😀 Jen tak dal, jsem opravdu zvedava, jak to pujde dal 😀
Začínám se bát Andrease. Myslím, že už jenom kvůli němu tahle povídka prostě nemůže skončit dobře. Mám strach, že všechno špatné, co se klukům stane, bude jen kvůli němu.
A tááák dobře se mi čte to, že Tom změnil Billův názor 🙂 Byla jsem strašně šťastná, když jsem si četla, že Billovi tohle všechno už nepřináší potěšení, ale že se mu to naopak hnusí!
Nom, začíná se to vyvíjet dost dobře, je úžasné, jak Tom dokázal změnit Billův názor na to všechno 🙂 Těším se na další díl 🙂