Breaking Through 4.

autor: Muckátko :o*

Ahojte moji drazí čtenáři,

A ještě oprava – Mischulko, je pravda, že nějaký základ z psychologie mám, ale vůbec se v tom nevyznám nějak hlouběji. Jen umím některé věci zatraceně dobře okecávat. O:)

Přeji krásné počtení dalšího dílu. Muckátko :o*

Neobvyklý zájem dozvědět se víc

Pondělní rána patřila k těm pohodovým. Tomova první hodina začínala teprve v deset hodin, tudíž mohl déle spát. Toto pondělí však do školy spěchal. Potřeboval sehnat alespoň pár lidí, kteří s ním byli na předmětu Psychologie v praxi. Podařilo se mu jich z celkového počtu sehnat patnáct. Dožadoval se nahlédnutí do jejich složek, díky čemuž se mu dostalo mnoha zvláštních pohledů. Nakonec směl nahlédnout jen do osmi z těch patnácti. Někteří neměli složky u sebe, někteří to zamítli, protože měli strach, že jim ten hnědovlasý kluk vyrve složky z rukou a přijde na způsob, jak složky zaměnit, a někteří to odmítli jen z důvodu, že Toma neznali a neměli nejmenší zájem projevit pomoc nebo ochotu svému spolužákovi. Jen osm z nich mělo v hlavě pravděpodobně vše v pořádku. Ochotně poskytly materiály k nahlédnutí a ještě k tomu přidali slušné a milé chování.

Zjištění však Tomovi příliš nepomohlo. Vrátil malé dívce složku zpět do rukou a mile, ačkoli sklesle jí poděkoval. Dívka mu odpověděla, že nemá za co, a odešla. Tom se posadil na nejbližší lavičku na chodbě fakulty a zapřemýšlel. Nic se prakticky nedověděl. Z osmi lidí mělo 5 z nich pacienta s téměř na slovo stejnou diagnózou. Jen příčiny se rozcházely. To znamenalo, že pacientů s panickými záchvaty strachu a hrůzy mají v léčebně několik desítek. Těšilo jej, ale i zároveň rozesmutňovalo, že ten chlapec mohl být jeho pacientem, ale taky nemusel. Nevěděl, k jaké straně se přiklonit spíše.

„Čau!“ Probralo jej nevybíravé strčení Andreasovou pěstí do ramene. Mírně se zakymácel a vrátil kamarádovi pozdrav.

„Teda Trümpere, lovíš, nebo jsi loven? Dneska jsem tě viděl s 6 holkama, pokaždé s jinou. Nevím, že bychom spolu v něčem zápasili,“ uchechtl se Andreas a posadil se vedle Toma.

„O nic nešlo,“ mávl nad tím Tom drobně rukou. Andreas se trochu zamračil.

„Co je s tebou? Pořád ti vrtá hlavou ten pátek?“ Tom si promnul čelo.

„Tak trochu.“

„No jak se na tebe dívám, tak spíš víc než trochu. Kámo, pusť to z hlavy. Jo uznávám, že to nebylo vůbec příjemný, ale stalo se. Zapomeň na to.“

„Cítím se pořád nějak provinile. Navíc na to budu myslet do doby, než odevzdáme vypracovaný úkol do Psychologie v praxi. Pokaždé, kdy k tomu sednu, abych o krok postoupil dál, tak se mi to vybaví,“ povzdechl si Tom.

„Nesmíš si to připouštět. Díval ses už do své složky?“ zajímal se. Tom přikývl.

„Sexuálně týraný pacient,“ odpověděl Tom s těžkým srdcem.

„Oh! No já mám pravděpodobně nějaké dítě, které bylo svědkem týrání své matky, takže pokaždé, když uslyší jen trochu zesílený zvuk, dostává záchvat strachu. Je v léčebně asi 5 týdnů, takže v mé složce toho moc není,“ pokrčil ramenem.

„Budeš mít alespoň ulehčenou práci,“ poznamenal Tom bez zájmu.

„Asi jo… hele, co kdybys přišel odpoledne k nám? Jsem si jistý, že tentokrát ti svou károu natrhnu prdel!“ přeskočil Andy na jiné téma, aby Toma dostal do jeho obvyklé formy.

Tom se dlouze zamyslel. Andy už do něj skoro chtěl šťouchnout, jestli náhodou neusnul, ale nakonec se mu odpovědi dostalo, ale ne zrovna té, kterou on očekával.

„Až jindy, Andy. Musím něco zařídit.“

„Co?“

„Něco důležitého. Musím na hodinu, uvidíme se!“ vstal Tom z lavičky a mizel v davu na schodišti. Andreas sledoval jeho záda, dokud mu nezmizela ve vyšším patře. Okey. Tom byl možná daleko citlivější a vnímavější než on, ale nemohl věřit tomu, že by se tím pátkem mohl ještě pořád užírat. Andy by se vsadil, že ten kluk je už dávno v pohodě. Bude muset vymyslet něco, co Toma dostane zpátky z toho podivného stavu.

Zamračil se, když se vedle něj na lavičku posadila dvojice studentů a před jeho zrakem se tam bezostyšně začali muchlovat. Uprostřed chodby! Ani se nesnažili se někam schovat jako obvykle. Andreas si odfrkl a vstal. S mumláním něčeho o bezohlednosti vůči nezadaným zmizel v přízemí budovy.

*

Primářka Schneiderová vytiskla zprávu o stavu pacienta a v kartotéce hledala složku pod písmenem K. Záměrně nechala v počítači kopii dokumentu, protože záhy zjistila, že pacientovu složku dostal některý ze studentů univerzity, tudíž mu bude muset zprávu později přeposlat. Zařadila vše potřebné a vyšla z kanceláře. Hodila si těžký svazek klíčů do kapsy bílého pláště a rychle přeběhla přes mráz, který venku pokryl sněhovou pokrývku tvrdou vrstvou ledu. Zmizela v budově C a na chodbě se oklepala. Tyhle přechody z tepla do zimy a zpět do tepla nejsou nic příjemného. Krátce se pozdravila s pacienty, kteří byli ochotni primářce věnovat svůj volný čas a prohodit s ní pár zdvořilostních frází. Pacienti, kteří nebyli tolik svázaní svojí nemocí.

Dlouhá chodba ji pak zavedla až do malé místnosti, která byla propojená s pokojem s velkým zrcadlem. Takhle mohly sestry sledovat pacienty, aniž by pacienti věděli, kdy přesně jsou pod drobnohledem ošetřovatelů.

„Zdravím vás, Adeleido,“ pozdravila primářka starší dámu a zavřela za sebou dveře.

„Dobrý den,“ oplatila jí pozdrav a ukázala na židli, kam se směla primářka posadit. Dosedla na polstrovanou židli a nahlas vydechla.

„Těžký den?“

„Něco takového. Vážně jsem myslela, že ho budeme moct umístit do jeho pokoje už dnes,“ podívala se lítostivě skrz sklo a uvolnila své tělo.

„Nevím proč, ale tentokrát je to těžší než kdy jindy. Nemohla jsem vejít dovnitř ani s jídlem,“ informovala primářku a raději se nezmiňovala o způsobu, jakým museli do pokoje jídlo dopravit.

Primářka znovu vydechla. Většinou byla schopná si osudy pacientů nepřipouštět k tělu, ale v tomhle případě bylo vše jinak.

„Ozval se už jeho otec?“ vzpomněla si na své nařízení. Adeleide zavrtěla hlavou.

„Sekretářka mu nechala asi 5 vzkazů doma i v práci, ale ještě se bohužel neozval.“

„Možná i to může být důvodem, proč reagoval o tolik hůř než obvykle. Jeho otec přetáhl interval, kdy se za svým synem přijížděl podívat. Měl tu být už před měsícem.“

„Nevím. Někdy mi přijde, že otce vůbec neregistruje. Je pořád v tom podivném snu.“

„Dáváte mu stále léky?“

„Předevčírem jsem začala snižovat dávky, a teď už dostává minimum,“ přisunula Adeleide zápis primářce, která jej rychle přejela očima.

„Tak přece jen alespoň malý pokrok. Večer vám pro něj přivezou večeři. Pokusíme se k němu proniknout večer, a když se to podaří, přemístíme ho do pokoje. Nechci ho tu držet příliš dlouho,“ přelétla přes jeho netečnou tvář, rozloučila se a z místnosti odešla.

Adeleide uklidila zápis o dnešních dávkách medikace a zavřela příslušnou složku v počítači. Byla zvědavá, zda jí bude večer dovoleno vejít do místnosti.

*

Tom počítal minuty do konce semináře. Jakmile se magistr nadechl, že ukončí hodinu, Tom už měl dávno sbaleno a mizel ze školy. Po cestě ze schodů si zapínal bundu a natahovala čepici na uši. Spěchal. Ten nápad k němu přišel velmi rychle a on se rozhodl nad tím příliš nepřemýšlet. Prostě využije situace a nechá se vést intuicí. Popotáhl si tašku na rameni, aby mu přestala padat, a svižnou chůzí mířil od fakulty pryč. Cestou nadával sám sobě, aby se uklidnil, jinak mu dá zledovatělý chodník pořádnou lekci.

Záhy na to stanul před velkou kovovou, a především jemu známou bránou, jejíž mřížování pokrývala slabá vrstva sněhu. Tom se vydýchal a nyní už pomalým a rozvážným krokem došel k vrátnici. Zaklepal na malé okénko, za kterým viděl toho stejného nevlídného staříka, který si právě do čaje přiléval kapku rumu a přes velké tlusté brýle mžoural na křížovku, která mu ležela pod nosem. Zanadával, když díky své nepozornosti přelil, a čaj smíchaný s alkoholem se mu vycmrndal na stůl a na ještě nevyluštěnou křížovku, což jej rozezlilo ze všeho nejvíce.

Tom zaklepal znovu a tentokrát rázněji. Stařík cukl hlavou a zaostřil ven. Nejdřív se vždy podíval, kdo stojí za oknem. Nejednou se mu stalo, že jeden z těch bláznů dostal vycházku a dostal záchvat, právě když se vracel zpět. Muž byl příliš opatrný na své zdraví, aby cokoli riskoval. Mladík za oknem ale vypadal při smyslech a součástí reálného světa. Navíc mu opětoval přímý pohled. Natáhl se přes stůl a odsunul okénko stranou. Podíval se na něj přes horní hranu obrouček svých brýlí.

„Co je, mladej?“ přešel bez pozdravu ihned k věci. Otevřené okénko mu do vrátnice pouštělo vtíravou zimu.

„Dobrý den, mohl byste mi otevřít bránu, prosím?“

„A to z jakého důvodu? Máš snad v ústavu nějakou rodinu? Protože návštěvy jsou hlášeny dopředu. Na dnešek tu nic není,“ řekl a pozvedl knihu návštěv.

„Ne, nemám tu rodinu.“

„Tím spíš tě dovnitř nepustím,“ zamítl děda a chystal se okno přibouchnout, ale Tom jej zastavil.

„Mohl byste mi alespoň zavolat paní primářku Schneiderovou? Zná mě,“ naléhal Tom.

„Paní primářka má práci,“ odvětil stařík.

„Jak to můžete vědět?“ zeptal se Tom. Byl si jistý, že stařík odsud nevytáhne paty, dokud mu neskončí služba.

„Protože její pracovní doba končí až za 5 hodin, takže logicky pracuje.“ Na tohle Tom nemohl najít rychlou odpověď.

„Moc vás o to prosím. Jsem student z univerzity. Byli jsme tu na exkurzi v pátek,“ připomněl mu.

„Jo a dva z vás tady nadělali pěknou paseku, jak jsem slyšel. Céčko bylo vzhůru nohama celý víkend,“ zabrblal. Tom si povzdychl. Tohle nebylo to, co potřeboval bezpodmínečně slyšet. Už tak se cítil mizerně.

„Přivolejte mi sem primářku Schneiderovou a já na vás neprásknu, že si tu v pracovní době přiléváte do čaje rum,“ zvolil Tom úplně jinou taktiku. Stařík se na něj nevrle podíval a pohledem zakotvil na flašce rumu, kterou neodsunul z klukova dohledu. Zle se na Toma podíval a zvedl telefon. Přibouchl Tomovi okýnko před nosem a vytočil číslo.

Tom slyšel jen tlumený hovor, ze kterého nemohl rozeznat žádné slovo. Krátce na to, co stařík položil sluchátko, se v areálu léčebny objevila primářka a železná brána se otevřela, aby Tom mohl dovnitř. Střetli se na půli cesty. Tom slušně pozdravil a hledal slova, jak zdůvodnit svoji přítomnost v léčebně. Primářka jej však předběhla.

„Ať už vás sem přivádí cokoli, řeknete mi to uvnitř. Dnes je snad ještě chladněji než včera,“ otřepala se zimou a pelášila do budovy, jak nejrychleji to šlo. Tom ji následoval. Došli do její vytopené kanceláře, kde ze sebe oba shodili teplé svršky. Primářka Tomovi nabídla místo k sezení a čaj. Tom však nápoj zdvořile odmítl. Znamenalo to zdržení.

„Tak. Teď už mi můžete povědět, co vás sem přivádí,“ otočila se k Tomovi čelem i s celým křeslem a čekala, co z mladého studenta vyleze.

„No já…“

„Máte snad nějaký problém se svým pacientem? Něco, čemu nerozumíte?“

„Ne, to ne. Abych se přiznal, tak jsem se tou složkou ještě neprokousal. Nešlo to najednou,“ přiznal Tom.

„Tak o co jde?“

„Já… nějak nemůžu pustit z hlavy to, co se stalo v pátek. Cítím se pořád provinile, a tak jsem se chtěl zeptat, jak se daří tomu klukovi.“ Primářka překvapeně pozvedla obočí. Čekala všechno, ale tohle ne.

„Nebudu lhát. Jeho návrat do normálního stavu se bohužel prodloužil. Není v pořádku, ale jsme už na dobré cestě.“

„Je mi to moc líto,“ poklesla Tomovi čelist.

„Já vám věřím, Tome. Už jen proto, že jste vážil cestu až sem.“

„Mohl bych ho vidět?“ zeptal se Tom najednou. Primářka se nadechla, aby okamžitě nápad zamítla. Nechtěla Tomovi připomínat, co se stalo, když se s Billem viděl. Bylo naprosto nemyslitelné, aby se ti dva teď viděli. Tom ale promluvil dřív, než stihla primářka spustit svoji přednášku. „Myslím tím… za obrovskou jámou, minovým polem, ostnatým drátem a tvrzeným neprůstřelným sklem.“ Primářčin obličej zkameněl. O několik sekund později však odhodila svoji profesionální tvář a z plna hrdla se rozesmála. Nemohla uvěřit, co Tom dokázal vypustit z úst. Byla spokojená, když v záchvatu smíchu rozeznala mírný úsměv i na Tomově tváři.

„Vy jste vážně číslo!“ uchechtla se a otřela si kapesníčkem drobné slzy smíchu.

„A šlo by to?“ stál si Tom za svým.

„Pojďte se mnou,“ pokynula Tomovi a počkala, dokud nevyjde z její kanceláře s bundou a batohem v ruce.

Přeběhli krátkou vzdálenost mezi budovami a ocitli se na chodbě budovy C. Potulovalo se tam mnoho pacientů. Tom se ani neopovažoval o některého z nich zavadit pohledem. Následoval primářku jako její stín s hlavou skloněnou, aby se mu nepovedl podobný kousek jako posledně. Došli do malé místnosti, kde seděla Adeleide.

„Adeleido, dojděte si na oběd, vezmu to na chvíli za vás,“ pousmála se primářka. Adeleide se podezíravě zadívala na mladíka za primářčinými zády.

„Oběd mám až za čtvrt hodiny,“ namítla.

„Klidně si jej prodlužte,“ řekla primářka přívětivě, ačkoli to Tomovi vyznělo spíše jako rozkaz.

Adeleide si tedy pobrala svoje věci, ukončila program v počítači a protáhla se dveřmi ven. Tom na primářčino přání dveře zavřel.

„Vypadá už mnohem lépe,“ poznamenala, když se Tom konečně odvážil podívat na chlapce přes sklo.

Ležel na vysoké matraci čelem k zrcadlu. Díval se na něj, ale přitom se nedíval. Jeho pohled byl prázdný. Tom by řekl, že se díval skrz sklo, zdi až ven z budovy. Byl hubený a vypadal zesláble a unaveně.

„Jak se jmenuje?“

„Bill.“

„Tohle je jeho pokoj?“ podíval se Tom na zrcadlo.

„Ne. Tady je jen než se dostane ze záchvatu. Jestli se bude moct vrátit na pokoj, se dozvíme večer.“

„Co bude večer?“ otočil Tom hlavu k primářce.

„Ta žena, co tu seděla, je Billova ošetřovatelka. Je jediná osoba, kterou Bill nechá, aby přišla do místnosti, odložila jídlo na stůl a rychle zmizela. Jiné ošetřovatelky dovnitř nesmí. Dostalo se jí té výsady, že může na pár vteřin do stejné místnosti jako Bill. Po tom záchvatu odmítl pustit i ji. Večer mu zkusí přinést večeři, a pokud Bill nevyletí, bude se moct vrátit do svého pokoje.“

„A když nemá záchvat…“ naznačil Tom. Primářka přikývla.

„Vypadá jako normální kluk. Nemá halucinace, ani se neztrácí v jiném světě. Kdyby překonal ten blok, byl by naprosto normální.“

„A kdo mu ostříhal vlasy, když k sobě nikoho nepustí a pochybuju, že jste ho nechali o samotě s ostrým předmětem na dosah,“ vydedukoval Tom logicky.

„Vážně to chcete vědět?“

„Asi ano? Nemůže to být horší než to, čeho jsem byl svědkem.“

„Ostříhali jsme mu je my. Když se objevila další reakce, kterou řešil svůj záchvat, museli jsme rázně zakročit a při jednom ze záchvatů, kdy byl pod sedativy, aby se uklidnil, jsme mu hlavu strojkem oholili. Míval je dlouhé a blonďaté. Moc mu slušely, ale při jednom ze záchvatů si jich strachem půlku vyrval přímo z hlavy. Bylo neuvěřitelné, že jeho strach byl daleko větší než bolest, kterou si sám způsoboval. Nemohli jsme to tak nechat, proto jsme museli zakročit tak rázně,“ vysvětlila doktorka Schneiderová a podívala se na zděšeného Toma. Oči se mu leskly, ale zbytky Tomovy důstojnosti a mužnosti mu nedovolovaly se naplno projevit.

Lítostivě se podíval primářce do očí.

„Je tu něco, co bych pro něj mohl udělat?“ Primářka se posmutněle usmála.

„Jste hodný, ale obávám se, že bohužel ne. Jediné, co nám zbývá, je naděje, že se jednou stane zázrak a Bill bude schopný minimálně snést přítomnost druhé osoby v místnosti.“ Oba se zadívali do místnosti a ztichli. Brzy je však vyrušilo klepání, když dovnitř vstoupila naobědvaná Adeleide. Primářka ji proto pustila na její pracovní místo a vyklidila s Tomem pole. Došli až k železné bráně.

„Kdybyste někdy něco potřeboval, nebo si chtěl popovídat, zavolejte mi. Pustím vás dovnitř vchodem pro zaměstnance, abyste nemusel mluvit s tím nerudným dědkem na vrátnici, který dokáže člověku zkazit den jen pouhým nevrlým pozdravem,“ ušklíbla se primářka.

„A můžu tedy dostat vaše číslo?“

„Oh! Vizitky mám v kanceláři, ale když si vyhledáte webové stránky ústavu, v kontaktech naleznete i mé číslo do kanceláře,“ usmála se přátelsky.

„Děkuji vám. I za dnešek,“ přitáhl si Tom bundu k tělu a věnoval primářce děkovné kývnutí hlavou.

„Nemáte zač. Mějte hezký den. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ odpověděl Tom a otočil se k východu.

Brána se za ním zaklapla. Tom se ještě otočil. Stihl zahlédnout primářku, jak mizí v budově C. Přelétl pohledem vysokou bránu a vydal se na cestu domů. Věděl, že tohle nebyla poslední návštěva.

autor: Muckátko :o*