autor: BrokenMirror
Limbus, část druhá
Bill Karinu převyšoval běžně o několik centimetrů, ale dnes to bylo poprvé opravdu děsivé. Jeho oči byly divoké, temné, skoro celé černé; pevně ji chytil za vlasy a ona vykřikla, ruce vztáhla nahoru, aby ho odstrčila, ale nemohla, byl moc silný.
„Prosím,“ vzlykala, zatímco ji táhl za sebou a hodil s ní na zem v obývacím pokoji; jen stěží se jí povedlo vyhnout hlavou rohu konferenčního stolku. Zvedla k němu své velké mokré oči. „Neubližuj mi… Bille, já-„
„Nemluv!“ odsekl a její oči se vrátily ke zbrani, se kterou si hrál v rukách, házel si s ní z jedné ruky do druhé, vypadal nervózně a trochu nejistě. Vypadalo to nebezpečně, takhle si s ní hrát; mohl ji postřelit nebo třeba sebe.
„Kdes to sebral?“ zeptala se konečně, hlas se jí třásl.
Vymluv to z něj
, říkala si. Rozptyl ho
; rozptyl ho, ať už chce udělat cokoliv.
„Je mého otce,“ odpověděl Bill a zamračil se ještě víc.
„Proč měl tvůj o-„
„Zmlkni!“ vykřikl Bill znovu, vypadal rozzuřeně. „Nemluv už!“
Stáhla se, byla až moc vyděšená na to, aby se pohnula. Její instinkty jí říkaly uteč, zvedni se a uteč, ale věděla, že kdyby se pokusila utéct, Bill by ji mohl… nechtěla na ta slova ani pomyslet.
Ale nakonec si pomyslela, že by to měla zkusit; nemůže tu jen ležet a…
Bill začal přecházet tam a sem, projížděl si rukou vlasy a občas se podíval jejím směrem. Nevěděl, co dělat, uvědomila si. Byl naprosto ztracený.
Jediné, co chtěla Karina udělat, bylo složit se a brečet, oplakávat ztrátu svého přítele, ale to nemohla. Možná do Markuse nebyla zamilovaná, jen spolu oficiálně chodili týden ven, ale teď byl mrtvý a ona se tolik bála. Strach jí projížděl, zatímco se dívala na svého nejlepšího kamaráda od dětství, jak chodí sem a tam, nejspíš přemýšlí, jestli ji zabít nebo ne.
‚Je do mě zamilovaný‘, pomyslela si potom. ‚Je do mě zamilovaný. Neublíží mi až moc, že ne?‘
Doufala že má pravdu, pomalu se zvedla na nohy, kolena se jí třásla tak silně, že si byla jistá, že upadne, ale nasadila silnou tvář, snažila se nevypadat až tak vyděšeně. Zranění na její hlavě stále krvácelo, ale nebylo až tak vážné; možná ale bude potřebovat stehy.
„Bille,“ zkusila jemně, on se k ní otočil čelem.
„Co?“ štěkl.
Trhla sebou. „Můžeš mě nechat jít?“ zeptala se tiše, zamrkala pryč krev z pravého oka.
„Ne,“ řekl okamžitě, jako by snad byla pitomá. „Ne, myslíš si, že jsem idiot? Nemyslíš si, že vím, co se mi stane, když tě odsud nechám jen tak odejít?“
„Tak co plánuješ udělat?“ zeptala se, on okamžitě znovu vypadal nejistý, málem jako by se ztratil, ale pak pomalu zvedl zbraň.
„Nechci jít pod zámek,“ zašeptal, ruka se mu třásla, když na ni mířil. Znělo to jako omluva a v tu chvíli to i viděla v jeho obličeji. Nechtěl to udělat, neudělá to, ať už se snažil vypadat, jak chtěl děsivě. Věděla, že to není schopný udělat. A tak vyšla vpřed.
Pomalu vyšla vpřed a natáhla ruku. „Dej mi tu pistoli,“ nařídila mu klidně a podívala se mu do očí. Jak se přibližovala, všimla si, že na oblečení měl něco, co vypadalo jako kapičky krve, ale snažila se na to nemyslet. Muselo to mít nějaké vysvětlení.
„Ustup!“ štěkl Bill a zamával proti ní zbraní. „Hned!“
Vyjel. Čekala, že se to stane, ale nečekala, že to bude takové. Myslela si, že se zlomí a začne brečet nebo něco, ale nemyslela si, že… zešílí? To byl? Pomatený? To bylo pravděpodobnější; nechtěla o Billovi přemýšlet jako o bláznovi či šílenci v té samé větě. Ale pohled v jeho očích určitě nebyl normální. Až moc s nimi těkal, byl až moc nesoustředěný a ostrý najednou. Všechno si to promýšlel, ztěžka oddechoval a byl znovu rozčilený.
„Varuju tě, ustup!“
Namísto toho, aby udělala, jak jí nařídil, Karina udělala další opatrný krok vpřed, trochu zvedla ruce. „Prosím, víš že-„
Nejdřív se ozvala střela, pak přišla bolest, a než věděla, co se stalo, ležela na zemi, držela se za krvácející ránu, kterou měla na straně břicha. Dech se jí zadrhával v krku a se šokem a zradou v očích se na něj podívala. „Tys mě střelil,“ zašeptala, nebyla schopná tomu uvěřit.
Byl bledší, zíral na ni vykulenýma očima, jeho šok stejný jako její, jako by ji nechtěl trefit, ale mělo to být jen varování. Zbraní na ni stále mířil; z jejího konce vycházela trocha kouře, Billovi se třásla ruka.
„Já…“ zalapala po dechu a snažila se mluvit, krev z ní vytékala na bílý koberec. Snažila se to zacpat rukou, ale krev jí i tak proklouzávala mezi prsty. „Bille, jsem t-těhotná,“ zalapala po dechu zoufale, modlila se, že bude poslouchat.
Billovi pistole vypadla z ruky a přistála s hlasitým bouchnutím na podlaze. „Cože?“ vydechl jakoby zpomaleně.
„Prosím…“
Zíral na Karinu s nečitelným výrazem ve tváři.
„Je tvoje,“ zašeptala, do očí se jí vrátily slzy, když se na něj podívala. „Bille…“
Bill znovu začal přecházet po pokoji, tam a zpátky, hrudník se mu rychle zvedal. Ostře a frustrovaně vykřikl, sebral židli a hodil s ní o zeď, shodil tak několik fotek. Karina se na něj jen dívala, bolest jí z rány střílela do břicha. Snažila se lézt dozadu, snažila se najít telefon. Jeden byl na konferenčním stolku, viděla ho, ale jak se k němu dostat?
„Ne,“ řekl Bill najednou, všiml si, co dělala. „Nehýbej se. Ani se kurva nehni.“ Sehnul se rychle pro zbraň a znovu na ni namířil, teď vypadal o hodně víc ztraceně než předtím. Zbraň se chvěla víc než předtím a po spánku mu stékala kapička potu.
„Nechceš mě zabít,“ řekla, doufala, že má pravdu. „Vím, že nechceš. Prosím, jen… nech mě zavolat záchranku. M-můžeš odejít, než sem přijedou, já nic nepovím. Prosím, Bille. Jsem… jsem těhotná.“ Doteď chtěla jít do nemocnice na potrat; vždyť jí ještě nebylo ani šestnáct a její rodiče by ji nejspíš vydědili, ale teď, když tu ležela a možná umírala, byla zoufalá a chtěla, aby její nenarozené dítě žilo.
Bill vypadal rozzuřeně, ale něco se v jeho očích pomalu měnilo. Padl vedle ní na kolena, položil pistoli na zem těsně vedle jejího stehna a podíval se na ránu. Natáhl ruku a dotkl se jí, Karina vykřikla bolestí.
„Jsem…“ Uvědomění toho, co udělal, na něj pomalu dopadalo, odtáhl ruku. „Oh bože.“ Tou stejnou roztřesenou rukou se jí chtěl dotknout na obličeji, ale ona od něj vystrašeně couvla. „Nechtěl… Nechystal jsem se tě opravdu…“
„Bille, telefon,“ prosila, po obličeji jí tekly velké slzy, zatímco jí z boku vytékala krev.
Bylo až moc pozdě na to, aby se omlouval, když už to udělal, když už ji postřelil a ona krvácela. Opravdu děsivě hodně krvácela.
„Jo…“ vydechl a ještě pár vteřin se na ni díval, než zavrtěl hlavou a dohrabal se pro mobil. Jeho nemotorné prsty přelétly přes klávesnici a mačkaly špatná čísla, a tak musel několikrát mazat, než se konečně strefil. Dal si telefon k uchu a hladil Karinu po vlasech, doufal, že jí to uklidní. Kalhoty měl teď promočené krví, nasakovala do jeho džínů, ale jemu to bylo jedno, necítil to. Viděl jako v tunelu a v hlavě mu tepala krev.
„Dobrý den, dovolali jste se do nemocnice Svatého Jakuba, jak vám mohu pomoci?“
Bill ze sebe nedokázal dostat jediné slovo. Otevřel a zavřel pusu, snažil se říct, co je za problém, ale slova nepřicházela. Co řekne? Že někoho zastřelil?
„Halo?“ ozval se ženský las. „Halo, jste v pořádku? Můžete mluvit?“
Karina se natáhla pro telefon slabou rukou a Bill jí mobil přitiskl k uchu, držel ho tam.
„Buckvilská ulice 5,“ zalapala po dechu. „Rychle.“
Bill ukončil hovor a její hlava spadla na zem vyčerpáním, její oči se zavřely.
„Ne!“ rozkřikl se Bill, otočil si k sobě její obličej a hodil mobilem o zeď. Slyšel, jak se zničil, ale nevěnoval tomu pozornost. „Ne, ne, ne, vzbuď se.“
Její oči se slabě otevřely. Ten pohled v nich byl něco, o čem si Bill byl jistý, že nikdy nezapomene. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale pak jí hlava klesla na stranu, její oči ztratily pozornost a pak… byla pryč.
Bill přestal mluvit, jeho hlas se ztratil do nicoty.
Tom zvedl pohled a dívali se vzájemně do očí, oba měli skoro ten samý výraz.
„Nemůžu na to myslet,“ zašeptal Bill. „Protože když na to myslím, chci umřít. A ten luxus si nezasloužím, takže na to nemyslím.“
„Bille…“
„Ne, nech mě mluvit,“ řekl, než Tom mohl dokončit, co chtěl říct. „Vím, že jsi mnou znechucený, že je strašné to poslouchat a že chceš odejít, ale prosím… nech mě to dokončit.“
Tom přikývl, oči ho pálily, ale nechtěl brečet.
Bill se zhluboka nadechl. „Byl jsem… jsem teď,“ opravil se a roztřeseně vydechl, „víc po otci, než jak bych si chtěl přiznat…“
Její oči byly prázdné, tak prázdné, zíraly do prázdnoty a Bill byl na několik vteřin ochromen. Nemohl myslet; bylo to, jako by se mu kolem mozku semknula železná obruč. Byl otupělý, nic necítil. Na nic nemyslel.
Sledoval své ruce, jak opatrně trhají její košili, knoflíky se rozletěly, chtěl vidět ránu. Zvědavě zabořil prst do díry po kulce, rozmazal krev po její kůži, udělal s ní linku až mezi její prsa.
Kroutil prstem v dírce a dotkl se její tváře, byl překvapený, když se jí kůže zamazala krví. Něžně jí zavřel oči, pohladil ji dolů prsty po obličeji, krku a klíční kosti, zanechal tak cestu červeně a byl fascinovaný tmavým kontrastem rudé a její perlově bílé kůže.
Odhrnul z obličeje její krásné vlasy, krev se zachytila na blond pramíncích. Chtěl si dát vlasy i sobě z obličeje a pak si vzpomněl.
Těhotná, říkala.
Dotkl se jejího břicha, zkoušel, jestli se tam něco hýbe. Znovu prstem zajel do dírky po kulce, jako by se snažil dosáhnout na dítě.
„Ššš, děťátko, nic neříkej,“ začal Bill zpívat, protože to mu zpívala jeho máma, když byl ještě dítě, kreslil jí po břiše linky krví. Kreslil hezké obrázky, stejně jako jemu kreslila jeho maminka, aby si je mohl pověsit v pokoji. „Tatínek ti koupí drozda,“ pokračoval, trochu se nad tou písní usmál, protože věděl, že měla ráda, když zpíval. Podporovala ho, říkala, že je v tom dobrý. „A když ten drozd nebude zpívat, tatínek ti koupí diamantový prsten.“ Na chvíli přestal zpívat, jako by se snažil vzpomenout si, co je dál. „A když se ukáže, že je jen z mosazi…“ projel si vlasy. „Tatínek ti koupí zrcadlo.“ Usmál se víc, byl hrdý, že si to pamatoval a jemně ji dál hladil, v jeho zamlžené mysli mu nedocházelo, že je mrtvá.
Billova mysl si stavěla zeď, zeď mezi ním a těmi hroznými věcmi, které se kolem něj staly, a on se cítil neuvěřitelně otupěle. Jako by žil mimo své tělo, stál vedle sebe.
V tom se ozvaly sirény a obývák byl osvětlen modrými světly zvenku, najednou tu byly rychlé kroky a lidé, kteří mu nařizovali, aby se zvedl a ustoupil. Ztuhl a vyděšeně otočil hlavu. Kdo sakra byli ti lidé, co ho rušili?
Ještě jednou mu řekli, aby ustoupil a mířili na něj zbraněmi a on se otočil, stále na kolenou, skoro na ně syčel. Chtěli Karině ublížit, musel ji chránit.
„Moc si nevzpomínám, co se stalo pak,“ řekl Bill tiše. „Stěží si pamatuju, jak mě poprvé vyslýchali, pamatuji si Annu…“ zamračil se, snažil se vzpomenout si. „Její… její kamarádka zavolala policii,“ řekl, když vzdal ty vzpomínky. „Stála venku za oknem nebo tak, nevím…“
Tom se snažil najít slova. „Ale říkal jsi, že si na všechno vzpomínáš…“
Bill přikývl, těžce polkl. „Ty to nechápeš?“ zeptal se. „Odmítl jsem hájit se šílenstvím, já… řekl jsem, že si vzpomínám, že mi to není líto, že jsem věděl, co dělám, já…“ sklopil pohled, stále se držel mříží.
Už tam nemohl stát. Tom přešel blíž, opatrně vyndal klíče z kapsy. Zasunul ho do prvního zámku a otočil, slyšel kliknutí, pak dal do zámku druhý. Celou tu dobu se díval Billovi do očí, a když otevřel dveře, Bill od nich odstoupil, zacouval a ruce měl volně podél těla. Vypadal tak poraženě a smutně, že jediné, co chtěl Tom udělat, bylo ho obejmout, ale to nemohl, protože nevěděl, jak by na to Bill reagoval.
Tom za sebou zavřel dveře. „Ale nebylo to tak,“ řekl, dokončil Billovu větu.
„Ne,“ zašeptal Bill, trochu zavrtěl hlavou. „Ne, nepamatoval jsem si. Jediné, co si pamatuju, je opar… jako když se díváš očima někoho jiného, já-„
„Bille…“ Tom k němu přešel na délku rukou. „Omlouvám se,“ řekl, snažil se do toho slova dát co nejvíc.
Omlouvám se, že jsem tě neposlouchal, omlouvám se, že jsem porušil slib, omlouvám se, že jsem odešel, tolik se omlouvám, že se ti tohle stalo, omlouvám se za všechno.
Viděl to přicházet, ale neudělal nic, aby tomu zabránil, Bill natáhl ruku a udeřil ho pěstí do čelisti.
„To jsem si zasloužil,“ řekl a přikývl, zahýbal čelistí, cítil v puse trochu krve a byl udeřen znovu, na to stejné místo, trochu zacouval.
Bill se na něj vrhnul a mlátil ho všude, kam dosáhl. „Nenávidím tě!“ křičel. „Nenávidím tě!“ hlas se mu chvěl a dál ho mlátil.
Nakonec ho Tom chytil za pěsti a chvíli se s ním pral, dokud Bill nebyl v klidu, zhluboka nedýchal a nepodíval se mu do očí.
Tom dal Billovi stále sevřené pěsti zpátky k bokům, pevně je držel, aby ho znovu neuhodil. „Je mlátit mě opravdu to, co chceš teď dělat?“ zeptal se jemně a Bill trochu vykulil oči. „No tak,“ zamumlal Tom, hladil ho jemně palci po dlaních. „No tak…“
ciť něco. Snažil se zrychlit proces a díval se, jak se Billova zeď rozpadala, cihlu po cihle, přímo před jeho očima. Tom jel dlaněmi nahoru na jeho ramena, chytil ho za záda a přitáhl si ho k sobě zrovna ve chvíli, kdy se Billův obličej zkřivil, pevně se chytil Tomovy košile a brečel.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Těšila jsem se jako malá na další díl 🙂 A když je tady… zase mě to semlelo. Dá se říct, že to byl krásný díl? Nevím, každopádně na mě zase hodně zapůsobil a za Billa jsem neskutečně šťastná, že na konci mohl konečně brečet.
A Tom? Díky bohu za to, že se vrátil a že teď napraví všechno, co zpackal. No, a možná je i dobře, že předtím odešel, protože jinak by se třeba tenhle zlom v Billovi ani nestal…
Neskutečně jsem zvědavá na pokračování, na rozzuzlení… Kéž by tady ta povídka vycházela tak aspoň obden, abych mohla mít klidnější spaní :)))
Takze Karina byla tehotna, takze Bill byl otec a zabil sve dite, matku sveho ditete, sve rodice, pritele matky sveho ditete a vlastne i sebe. Uz byl nekdo jiny po celou tu dobu musel strasne trpet za to, co udelal. Uz si svuj trest vybral. Cele noci ho to muselo desit a desit ho to bude. Po tak dlouhe dobe se vyplakal, to mu urcite pomuze, mozna. Nevim, jestli uz zboril svou zed, ale Tom mu neskutecne pomohl. Vypovidal se, to by se mu mohlo ulevit… taky mozna. Netusim koho lituju vic, jestli Billa nebo Karen… opravdu nevim, ale to neni ted podstatny, podstatny je, ze konecne vime, co Bill udelal, i tak ho lituji, i tak mi neprijde jako hrozny zabijak, spis jako nestastny kluk, ktery nemel to, co si kazde dite zaslouzi-stastnou rodinu. Tak to vsechno zacalo. Jeho otec byl hajzl, a proto to vsechno, ale asi by byla otazka casu, kdy by Bill takhle nevynervil… nebo kdyby jeho matka opustila toho idiota… uz je pozde nad tim spekulovat, kazdopadne, tesim se na pokracovani 🙂 nemuzu rict, ze to byl nadherny dil, ale je to nadherny pribeh a opravdu muj nejoblibenejsi. Tenhle jako jen par z tech, ktere jsem cetla bych si dokazala predstavit jako plnohodnotnou knihu, a proto klobouk dole pred autorkou. Mockrat dekuji prekladatelce, jste obe dokonale. Dekuju :3
Strašně jsem se těšila na další díl. Rozplakalo mě a musela jsme si 3x dojít pro kapesníčky. Dost mě to zaskočilo. Věděla jsem, že Bill lže, ale až takhle? Úplně ho chápu, že neřekl pravdu. Je mi ho tak moc líto. Jsem ráda, že ho Tom vyslechl. Ti dva jsou pro mě jako medvídci. Konečně jsme se dozvěděli víc. Teď už Tom opravdu nesmí odejít. To bych opravdu nepřežila. Budu doufat, že další díl tu bude co nejdříve. Zrovna jsem u toho pslouchala The kill od 30 second to mars a vyvolalo to ve mě pocity, které jen tak nemám. Prostě nádhera. Doufám, že se ten případ otevře, udělá nový proces a Billa už pustí. Vytrpěl si už dost.
Jsem moc ráda, že tam Tom je, a že se Bill konečně má komu vyplakat. Bylo mi ho celou dobu strašně líto, i když provedl strašné věci….
No… takže som sa rozplakala s Billom. Je mi ho ľúto a ešte viac mi je ľúto, že to naozaj urobil. Je to beznádejné… asi… ale Tomova reakcia bola konečne taká akú som od neho čakala už dávno. Som rada, že sa Bill otvoril, že porozprával čo sa stalo a hlavne, že sa nechal objať a vyplakal sa. Mám strach, že to, čo Bill povedal je pravda, ale stále dúfam, tak trolilinku, že keď si to naozaj nepamätá, že možno to až tak nebude. Som strašne zvedavá ako toto môže dopadnúť. Ale nech dopadne akokoľvek, je to prekrásna poviedka ale tak ťaživá…
Ďakujem za krásny preklad.
Tak jsem si myslela že to neudělal je mi smutno proto že mu už nikdo nepomůže ale ješče že se Tom vrátil.
A tak už poznáme celý Billov príbeh. je mi ho, chudáka, ľúto, lebo aj keď všetkých zabil, tak v podstate za to nemohol. A ďakujem za Toma, že tam bol a pomohol Billovi prekonať ten blok, ktorý v sebe mal a že sa Bill mohol konečne vyplakať.
Vďaka za preklad.
Na tento díl jsem se doslova třásla.. a měla jsem důvod, sakra, tečou mi slzy jak malé holce.. 😀 Díl naprosto splnil mé očekávání, moc moc děkuji za překlad.. 🙂