autor: B-kay
„Smějete se.“
„Ne ne, nesměju.“
„Ale ano. Zase příliš mluvím, že ano?“
„Mně to nevadí. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Například už vím, že ti nikdy nemám přinést borůvky, protože tě z nich bolí žaludek.“
Srneček hravě zastřihal ušima. „Bříško. Ne žaludek.“
„Myslel jsem, že je to totéž.“
„Vidíte, další zajímavá věc.“
Vlk pobaveně zavrtěl hlavou a na chvíli zavřel oči. Zhluboka vdechoval vzduch vonící po květech barvínku a orseje, vychutnával si neodmyslitelnou přítomnost slunce i příjemný chlad ve stínu hory, která je chránila před jeho ostrými paprsky. Ze všeho nejvíce si však užíval přítomnost svého malého přítele.
Byl zvyklý na ticho. Celý život prožil v jakési bublině, za kterou pronikl pouze hvizd větru, zurčení lesních potůčků a zpěv ptáků poletujících na obloze. Nebyl zvyklý na jakékoli rozhovory. Raději poslouchal. A když poslouchal mládě a jeho bláznivé, často nesmyslné příběhy, jako by poprvé někam patřil. Právě proto se vrátil. Proto nedokázal vyhladovět k smrti. Nedovolil si zemřít, aniž by jej ještě jednou spatřil a ujistil se, že je v pořádku.
Nyní byl o tom ujišťován pokaždé, kdy mu mládě poskočilo kolem boků, netrpělivě se vrtělo, a když mu přestal věnovat pozornost, hravě do něj dloubalo přední končetinou.
„Už jste jako všichni mí sourozenci.“
Zdálo se, že jej mluvení nakonec zmohlo. Rozvalil se naproti vlkovi, jejich hlavy byly ve stejné úrovni, takže si zpříma hleděli do očí. Pohled lovce. Pohled ubohé kořisti. Ne. Pouze úžasné porozumění a důvěra v jejich křehkou náklonnost. Už nebyli protikladem toho druhého. Nebyli součástí světa, který je řadil do odlišných skupin. Vytvořili si svůj vlastní, ve kterém nebyly rozdíly.
„Proč to říkáš?“
„Také jsou ze mě unavení. Říkají mi, že moc mluvím. Že říkám hlouposti, protože jsem ještě příliš malý na to, abych určitým věcem rozuměl. Nechtějí si se mnou hrát, a tak se většinou toulám sám.“
„Až ses nakonec jednoho dne zatoulal sem.“ Vlk z něj nespouštěl oči.
„Byl jsem zvědavý. Nechtěl jsem uvěřit všem těm historkám o vás a hoře.“
Vlk zmateně zamrkal. Nerozuměl, jaká náhoda je mohla svést dohromady. Dva zcela odlišné elementy. „Všechny jsou pravdivé, maličký. Byl jsem hodně zlý. Umím být hodně zlý.“
Tentokrát z něj nespouštělo pohled mládě. Vlk smutně odvrátil pohled. „Ale už více nechci být.“
Srnečkovo srdce se opět roztlouklo jako o závod. Vstal, na vratkých nohou došel až úplně k vlkovi a hlavou se opřel o tu jeho.
„Maminka se na mě zlobí. Nechce, abych za vámi chodil,“ šeptl s očima upřenýma do vlkových, s tváří ztrácející se v bujaré hřívě.
„Možná bys měl poslechnout,“ odpověděl zvláštně třesoucím se hlasem. Ta představa byla krutě bolestivá.
Srneček zlehka zavrtěl hlavou. „Neopustím vás. Ne teď, když jsem vás znovu našel.“
Vlk kolem něj co nejopatrněji omotal přední tlapy a ukryl jej tak ve svém objetí. „Už nikdy neposlouchej své sourozence, protože se mýlí. Nejsi hloupý ani nevyspělý.“ Srneček cítil na svém křehkém těle silný tlukot vlkova srdce. Nacházel se v náručí svého odvěkého nepřítele a právě tam, chráněn jeho mocným tělem, si připadal magicky.
Zavřel oči. Nechal vlkova poslední slova viset ve vzduchu.
„Jsi dokonalý.“
Větve modřínu se na chvíli rozhoupaly, a vzápětí zůstaly opět nehybné v naprostém bezvětří. Srna opustila svůj úkryt a vracela se domů. Doprovázena hněvem k sobě samotné a obrazem těch dvou.
„Pod-le mě líbí.“
„Podívej, jak se chudáček vrtí. A vidíš ten pohled? Jako by říkal: Ach Bože, zbavte mě té růžové.“
Bill se vesele zachichotal a ještě jednou se ohlédl. Vánoční trhy s sebou přinášely hned několik výhod. Všechno bylo krásně vyzdobené, vzduch byl cítit po punči, vařeném víně a opékaných dobrotách, a na každém kroku byly doprovázeny nejenom skupinkami lidí, ale i osvětlením, které vrhalo na chudáka Buřtíka teplé odstíny oranžového světla. Tom měl pravdu. Skutečně se pomalu otáčel z jedné strany na druhou a sledoval je bezmocným pohledem, ale ne kvůli barvě sáněk. Byl na ně jednoduše příliš tlustý a nedokázal si najít vhodnou polohu.
„Mož-ná bychom si… moh-li udělat menší pře-stávku. Nedal by… sis ně-co sladkého?“
Tom jej obdařil měkkým pohledem, kolem boků mu nenápadně omotal ruku, přitiskl si jej blíž a nasměroval jej ke stánku s lahodnými belgickými vaflemi. Čerstvě napadlý sníh jim příjemně křupal pod nohama, vzduchem se nyní nesla i vůně čokolády a vanilky a Billovi bylo až líto, co všechno si musí ubohý Buřtík vytrpět kvůli jeho seznamu.
„Bille, podívej!“
Postavili se na konec řady a Tom se rozzářil jako malé dítě, přičemž ukazoval na nástěnku s nabídkou příchutí a omylem tím trefil pána stojícího před nimi do tváře. Rychle se mu omluvil, ten pán však pouze něco odfrkl, chytil svou vnučku za ruku a táhl ji pryč.
„Vidíš, tohle se mi stává pokaždé, když ti chci udělat radost,“ nešťastně sklonil tvář.
Bill si s úsměvem vzpomněl na den, kdy se poznali. Byla to možná hotová série katastrof, ale jemu to přišlo roztomilé. Stejně roztomilé jako toto gesto.
„Tak… cos mi to chtěl uká-zat?“ Naklonil se dopředu a pohladil Toma po tváři. Ten zvedl hlavu, jejich pohledy se setkaly a zase bylo všechno tak, jak má být.
„Mají v nabídce i opečená jablka. Vím, že to nejsou jablečné taštičky, ale mohlo by to být fajn, co-„
Dav před nimi se náhle rozproudil a byli na řadě. Tom popošel blíž, aby mohl mladé prodavačce sdělit svou objednávku. Billovi objednal jablkovou, pro sebe s čokoládou.
„TOME!“
Vyděšeně sebou trhl. Kdo na něj volal, pochopil dávno předtím, než se obrátil a pohlédl jí do tváře. Udělalo se mu špatně. Vzduch už nevoněl po čokoládě. Nyní zaváněl velikými nepříjemnostmi a zdál se být méně dýchatelný než před chvílí.
Sabine k nim napochodovala v průvodu svých tří kamarádek, dalších Tomových spolužaček, které se jí chtěly z nepochopitelných důvodů podobat. Měla na sobě vysoké kozačky, drahý kožich a sukni tak krátkou, že jí sotva zahalovala stehna.
Přelétla ho laškovným pohledem, Billovi vůbec nevěnovala pozornost, zatímco ten smutně pozoroval medově zbarvenou kožešinu zahalující její ženskou postavu. Tom si byl stoprocentně jistý, že přemýšlí nad tím, jaké zvířátko muselo zaplatit životem, aby mohla mít na sobě něco tak ohavného.
„Málem jsem nevěřila svým očím! Myslela jsem, že Vánoce nemáš rád. Tak ráda tě vidím!“
A dřív, než stačil Tom jakkoli zareagovat, se mu vrhla kolem krku a silně jej objala. Ucítil závan silného parfému a svařeného vína. Rozpačitě ji poplácal po rameni a odsunul se od ní, přičemž pohlédl Billovi do očí. Zdály se zvláštně prázdné.
Ostatní holky Tomovi pouze mávly na pozdrav.
„Kde se tady bereš?“ Mezi prsty si kroutila pramen vlasů.
„No… vlastně jsme si chtěli dát něco k jídlu, ale už raději půjdeme.“ Postavil se vedle Billa a hlavou naznačil, že by měli odejít. Sabine však byla rychlejší. Postavila se jim do cesty, nakroutila si na prst další pramen vlasů, a konečně věnovala pozornost Billovi. Prohlížela si jej jako nějaký starý kus nábytku a přesně tak se Bill cítil. Zbytečný a nepotřebný.
„Tebe znám. Mí známí mají postiženou dceru. Chodí k vám do ústavu.“
Bill naprázdno otevřel ústa. Snažil se to prodýchat, ale slovní spojení postižená dcera mu natolik připomínalo způsob vyjadřování jeho otce, až mu zůstalo nevolno. Odmítal se s ní bavit. Nechtěl promluvit, protože by to na něm hned poznala. Poznala by, že je jiný. Postižený.
Sklonil hlavu a všiml si, že Tom tiskne ruce v pěst tak silně, až mu do nich neproudila krev.
„Sabine, tohle není nejlepší místo na rozhovory. Stejně jsme už na odchodu.“
„To je dobře. Divila jsem se, že jste zašli právě sem. Vafle s čokoládou?! Jak směšné. Není to snad jídlo pro děti? A ty nejsi dítě, že ne, Tome?“ Hravě se kousla do rtu a natáhla ruku, Tom ji zachytil skutečně v poslední chvíli. Stačilo málo a přitiskla by mu ji k rozkroku.
„Sabine!“
Bill stál jako přikovaný. Nemohl uvěřit, že se ještě před malou chvílí cítil hezky. Nyní mu bylo doslova do pláče, a to ještě nebyl všemu konec. Sabine nečekaně sklonila hlavu a vyprskla smíchy.
„Podívejte se na toho psa! Jako vypasená koule. Příšerné.“ Zachichotala se a ostatní tři ji napodobily, i když jejich smích nepůsobil natolik upřímně jako ten její.
Opět sklonil tvář a se slzami v očích pohlédl do očí svého nejlepšího přítele. Byli postižení. Oba. A on si po celou tu dobu nalhával, že by mohl být jako všichni ostatní. Roztřásl se, udělala se mu zima. Měl už jen poslední zbytky důstojnosti, díky kterým v sobě ještě dokázal udržet slzy. Vnímal, že se jej Tom snaží bránit, ale neměl sílu mu odezírat ze rtů, aby zjistil, co říká. Když Tom vyběhl převzít objednávku, věděl, že utrpení skončilo a konečně půjdou pryč.
Tom převzal dvě nádherně vonící vafle plněné pečenými jablky, skořicí a čokoládou, s nuceným úsměvem na rtech poděkoval za vrácené peníze a byl připraven odejít. Když se však otočil, zjistil, že Bill už u stánku nestojí. Zmizela i Sabine se svou kamarádkou. Zbylé dvě stály zády k němu a pozorovaly partu několika kluků kráčejících kolem. Když kolem nich rychle prošel a sklonil se, aby mohl vzít ze země prázdné sáňky, zaslechl útržek jejich rozhovoru.
„Myslela jsem, že je němý. To co mu řekla, bylo opravdu otřesné.“
„Vidělas, jak se tvářil?“
Víc slyšet nepotřeboval.
Billa našel téměř po půlhodině neúspěšného běhání mezi stánky. V té době už slunce zapadlo, na parkovišti, osvětleném jedinou funkční lampou, byla téměř naprostá tma, právě proto byl rád, že dokázal rozeznat obrysy postavy opírající se o kapotu jeho auta. Z dálky viděl, že je shrbený a s velikou pravděpodobností se tulí k Buřtíkovi. Dělilo je asi deset metrů. Vykročil vpřed. Osm metrů. Zjistil, že se třese. Pět metrů. Pochopil, že pláče. Tři metry. Neplakal. Zoufale vzlykal a veškeré vzlyky se marně snažil udusit v Buřtíkově srsti. Metr. Došlo mu, že jej neměl nechat ani na vteřinu samotného.
Najednou byl u něj. Vdechoval jeho kouzelnou vůni a byl zcela bezradný. Nebyl si jistý tím, co by měl udělat. Netušil, co by měl říct, aby mu nezpůsobil ještě větší bolest. Věděl pouze to, že se již déle nedokáže dívat na jeho trápení. S každou další slzou narůstala i jeho úzkost. Proto nepřemýšlel, pouze jednal. Natáhl ruku a zlehka jej pohladil po líci. Bill sebou trhl, zalapal po dechu a pomalu zvedl tvář. Jejich pohledy se setkaly. Přesně tak jako u stánku. Opět mezi sebou vedli neverbální konverzaci, které rozuměli jenom oni dva. Jedny oči lítostivé, zoufale prosící o odpuštění, druhé ponořené v slzách, avšak milující natolik, že by pro ty druhé udělaly všechno na světě.
„Jdeme.“
„K-kam?“
„K naší kamenné hoře.“
Bill nic nenamítl. Poslušně nastoupil, promrzlého Buřtíka zabalil do deky a přitiskl si jej k sobě, připraven odjet kamkoli, pokud to bude dostatečně daleko od té dívky. Jeli vcelku dlouho. Cesta mohla trvat i víc než hodinu. Bill se nikdy na čas příliš nesoustředil. Během cesty hleděl z okna, pozoroval nádherně tmavé nebe. Tajemné a nekonečné.
Když konečně zastavili, spustil se sníh. To přeci nemohlo být zlým znamením.
Bill vystoupil z auta, dlaní si otřel uplakané tváře a rozhlédl se kolem sebe. Zalapal po dechu. Bylo to, jako by se nacházeli v samotném srdci lesa. Ze všech stran obklopeni divokou přírodou na kousku holého prostranství. Bill mohl pouze hádat, jestli v dáli zurčel potůček nebo se ve větvích proháněly drobné veverky. V dálce spatřil obrysy vysokých hor. To místo bylo úplně stejné jako nebe nad nimi. Tajemné a nekonečné. Nekonečně nádherné.
Jakmile na tváři ucítil další měkké pohlazení, věděl, že se rozhovoru už nebude moct déle vyhýbat. Ještě pořád vyveden z rovnováhy vší tou krásou, se raději opřel o kapotu auta a vzhlížel k Tomovi, který si klekl naproti němu a chytil jej za ruce.
„Je… tady krás-ně.“
Tom se pousmál. Oči pořád plné lítosti. „Nebyl jsem tady celá léta. Kousek odtud jsme kdysi měli chatku. Dokud jí prarodiče nezbourali a nepředělali dle svého.“
„To mě… mrzí,“ Bill se ještě více zamotal do své teplé bundy a třel o sebe rty, aby mohl ochutnat čerstvě napadlý sníh.
„Mě mrzí dnešní večer. Bille, kdybych věděl…“
„Už je to… v pořád-ku.“ Ze všech sil se snažil pousmát. Nepodařilo se. „Netrap se… tím.“ Vzpomínka na to, jakou radost jí způsobilo zjištění, že neslyší, jej opět doháněla k slzám.
„Není to v pořádku. Vím, že ti moc ublížila. A trápí mě, že nevím, co mám udělat, abys na to všechno zapomněl.“
Na krátkou chvíli přerušil oční kontakt. Buřtík totiž nějakým zázrakem vylezl na palubní desku a pokoušel se točit volantem. Za jiných okolností by se rozesmál.
„Mě-la pravdu. Vaf… le, hloupé sez-namy.“ Přivřel víčka. Pořád měl před očima její odvážný tah rukou. „Co jsem… v porov-nání s ní? Dítě… pos-tižené dítě.“
Tom byl vzápětí na nohou. Vzal Billovu tvář do dlaní a hluboce jej políbil. „Co jsi v porovnání s ní?“ vydechl mu na rty. „Jsi všechno. Nejsi dítě. Nic z toho, co řekla, nebylo pravdou. Jsi pro mě vším. Nedokážu si představit, že bych měl být bez tebe.“ Opět jej hluboce políbil. Nořil se do jeho promrzlých, třesoucích se úst a líbal je tak dlouho, dokud Bill jeho polibky nezačal oplácet. Posadil se vedle něj, stáhl si jej na klín, a když kolem boků ucítil sevření Billových nohou, bezmocně zasténal.
„Věříš mi?“
Nevěděl, jak jinak by měl popsat jeho výjimečnost. V porovnání se Sabine, s jejími kamarádkami, se všemi, působil magicky. A nyní, na pozadí tmavých hor, v jasném svitu měsíce, s tajícími sněhovými vločkami na řasách vypadal jako anděl.
„Věřím.“ Dolehl mu k uším jeho hlas. Nejisté přiznání, které se brzy mělo stát skutečností.
„Je mi jedno, co ti řekla.“ Konečky prstů obkresloval obrysy bledé tváře. „Pro mě jsi dokonalý.“
Bill se sladce kousl do rtu. Stačilo tak málo, aby svou září zaslepil měsíc, hvězdy, dokonce i rozlehlou bílou pustinu. „Miluju… tě, Tome,“ pípl. „Mi-luju.“ Pohladil jej po čelisti a sám jej dlouze políbil.
Tom se od něj odtáhl a pohlédl mu do očí. Ta slova mu vystoupila ze srdce do krku a dřív, než si to uvědomil, byla na jazyku a toužila být vyslovena. Zapomněl na svůj seznam, na otce, prarodiče, minulost. Zapomněl na všechno.
„Miluju tě, Bille,“ šeptl. „Miluju tě k zbláznění.“
Na pozadí padajících sněhových vloček se té noci zrodil další zázrak.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Mám chuť poletovať a je mi krásne ľahko. Tomove vyznanie lásky mi spôsobilo zástavu srdca. Bolo to neskutočne pekné. Tie ženské ma strašne naštvali, ale Tom to všetko opravil♥
Srnček s vlkom… to je niečo tak prekrásne, že už vážne neviem ako ten príbeh vychváliť.
Veľmi pekne ďakujem, že si tieto bytosti a aj celú Balance stvorila a že ju tvoríš tak, že vôbec nestráca na sile, práve naopak. Stále je to citovejšie a nežnejšie. Milujem túto poviedku♥
Tenhle dgl je opět jeden z nejnádhernějších. To jejich vzájemné vyznání mi téměř vehnalo slzy do očí a naprosto to zastínilo vše zlé, co se stalo jen nějakou chvíli předtím…
🙂
Krásna kapitola ten konec byl kouzelnej.
Já tu Sabine tak nenávidím
Část dílu jsem byla strašně naštvaná na Sabine a ty její kamarádky. Strašně mě mrzelo co se stalo a měla jsem chuť té holce něco udělat. Nemám ráda takové lidi! Hlavně nedokážu pochopit, že jí už dávno nedošlo, že Tom po ní, ano po žádné z jejích kamarádek, opravdu netouží. Nechápu, o co se pořád pokouší. A tím, že bude urážet Billa, si Tomovu náklonnost opravdu nezíská. Nejvíc mě to mrzí kvůli Billovi, protože jej to hodně ranilo a hlavně o sobě opět začal uvažovat jako o někom, kdo je postižený. No ale závěr povídky mi veškeré tyhle pocity úplně přebil. Po posledních pár větách jsem vážně neměla slov a jenom jsem se opět přiblble usmívala na obrazovku. Byla to nádhera! ♥ Konečně to Tom vyslovil nahlas a jsem za to strašně ráda! 🙂 Ten okamžil byl prostě magický! ♥
A srneček s vlkem byly také kouzelní! Miluju jejich části stejně, jako části s Billem a Tomem 🙂 Miluju to, jak jsi dokázela do povídky přinést něco úplně jiného a nový příběh, který jsem si zamilovala stejně jako Toma s Bille 🙂
Moc děkuji za překrásný díl! ♥
když padá sníh, nemůže se stát nic zlého… 🙂
miluju sníh a miluju tuhle povídku!