autor: Muckátko :o*
Ahojte drazí,
konečně jsme se dostali k jádru povídky – k tomu, na co všichni čekáme. Užívejte si následující díly a děkuji za komentáře. Vaše Muckátko :o*
Ústupek je jen krok k dalšímu ústupku
Nervozita prostupovala celým Tomovým tělem, když vyzvedával večeři pro Billa. Ošetřovatelka, která měla Billa stále na starost a chodila za ním v době Tomovy nepřítomnosti, mu necitelně podala talíř a nápoj. Nebyla nadšená z té práce na půl. Buď ať se o Billa stará ten kluk pořád, nebo vůbec. Buď bude mít ona Billa na starost úplně, nebo vůbec. Kdyby jí štěstí přálo, měla by o jednoho pacienta méně, ale z nějakého důvodu tady dostával ten kluk nepředstavitelné výhody a ve všem se mu nějak ustupovalo.
Nevraživým pohledem jej sledovala celou dobu, dokud s tácem neodešel z místnosti. Zamračila se a pomáhala nandávat jídlo na další tácy.
Tom došel k Billovu pokoji a lehce zaťukal.
„Bille? To jsem já. Nesu večeři,“ oznámil osobě uvnitř, pomalu odsunul okénko a chystal se vsunout tác dovnitř. Zabránil mu v tom přeložený papír, který tam ležel. Tom se usmál, sáhl po něm a schoval jej do klokaní kapsy své mikiny. Vsunul tác dovnitř, usmál se na Billa, popřál mu dobrou chuť a odešel. Billovi blesklo hlavou, že snad ani nemusel říkat, kdo je, a proč je u jeho dveří. Chodil s železnou přesností, a navíc nikdo neklepal tak jemně a opatrně jako Tom. Z jeho klepání byla cítit úcta, opatrnost a respekt vůči soukromí druhé osoby. Nečekal příliš dlouho, aby se ujistil, že je Tom pryč. Došel si pro tác a sedl si ke stolu. Kakao a makový závin. Bill si povzdychl. Kakao bude jistě téměř studené a závin oschlý, ale nesměl se zlobit. V kuchyni toho měli moc a vzhledem k počtu pacientů musel počítat s tím, že než se jídlo přichystá a dostane až k němu, už nebude v takovém stavu, v jakém se dostalo na tác. Kakao cestou vychladne a závin na povrchu oschne.
Něčím si Bill nemohl přestat lámat hlavu. Bál se, že udělal hloupost s tím papírkem, který nechal Tomovi za okýnkem na dveřích. Neměl to dělat. Neměl mu tolik důvěřovat. Jedna dobrá věc může být vykoupena třemi špatnými a Bill si nebyl jistý, jestli je ochotný takové riziko podstoupit, ale ještě měl čas. Ještě měl dost času napsat Tomovi druhý vzkaz, že si svůj první rozmyslel, ale něco v něm chtělo tuhle zkoušku podstoupit. Sáhl po hrníčku s kakaem a napil se.
„Au,“ usykl a odstrčil hrníček od úst. Kakao bylo horké jako právě nalité. Zmateně se díval na sladkou tekutinu v hrníčku. Sáhl po závinu a kousl do něj. Překvapilo jej, že byl čerstvý, skoro jako právě upečený. Zapomínal dýchat mezi jednotlivými sousty. Bylo to výborné. Ačkoli měl tohle jídlo v léčebně už tolikrát, nikdy mu nechutnalo jako dnes. Pomalu usrkával kakaa, kterým zapíjel kousky závinu. Možná v něm nebyl jen mák, ale i povidla, protože závin sám o sobě nebyl tak suchý, jaký se mu občas dostal pod ruce. Stačilo pár přežvýknutí a polknutí a závin byl snědený a kakao vypité. Díky Tomovi to vypadalo, že snad Billovi začne jídlo opět chutnat. Nebude ho jen mechanicky strkat do úst a polykat, aby zaplnil žaludek, aniž by si dokázal vychutnat jeho chuť. Teď už nepůjde o to, díky jídlu přežít, ale to jídlo si užít.
S neodbytnými pocitem, že by do něčeho ještě přece jen kousl, se přesunul do vzdálenějšího rohu své postele. Zabalil se do přikrývky a nechal ven čouhat jen hlavu. Nechal tác položený na stole. Rozhodl se. Nechá Toma vstoupit. Nechá jej vejít dovnitř a vzít si tác ze stolu a ne z regálku na dveřích. Dostane se k němu blíž, než se k němu kdy dostaly ostatní ošetřovatelky. S každou minutou, která uběhla, byl nervóznější. Tomův příchod do jeho pokoje se blížil čím dál víc. Byla tu ale jedna věc, které si Bill všiml a kterou oceňoval. Když mu nesl jídlo Tom, dostal víc času. Obvykle mu bylo jídlo doneseno a on vše musel sníst velmi rychle. Ošetřovatelka totiž pokračovala s roznáškou dál po oddělení, a jakmile odevzdala poslední talíř, vrátila se s vozíkem k prvnímu pokoji, kde odevzdala první večeři, a talíře začala zase sklízet. Než riskovat, že mu ošetřovatelka bude muset vstoupit do pokoje, to si raději pospíšil.
Billovo srdce se rozbušilo, když uslyšel to známé zaklepání. Tom za dveřmi neočekával, že by byl pozván dovnitř. Bill na něj nikdy přímo nepromluvil. Ani jej nikdy neslyšel mluvit na někoho jiného. Pootevřel okénko a našel pohledem Billovu tvář.
„Přišel jsem pro nádobí,“ oznámil mu klidně. Bill pouze mírně kývl hlavou. „Bille, opravdu chceš, abych vešel? Nemusím, pokud si nejsi jistý,“ dal mu Tom ještě poslední možnost volby. Bill sklopil pohled a zamrkal. Poslední možnost úniku. On se ji ale rozhodl nevyužít. Vzhlédl ke dveřím a letmo přikývl. Tom zavřel okénko, vydechl a se srdcem až v krku sáhl po klice. Vklouzl do pokoje, snažíc se nedělat příliš rychlé nebo prudké pohyby.
„Ahoj,“ pozdravil Billa s úsměvem a přešel ke stolu. Na tácu ležel talířek s malinkými drobečky a hrníček měl uvnitř na stěnách špinavé kolečko od kakaa. Tom byl rád, že se Bill dobře najedl. Co tak slýchával, většinou vracel polovinu porce zpět.
„Doufám, že ti chutnalo,“ pronesl Tom a přisunul tác ke kraji, aby si jej mohl vzít, když si na něco vzpomněl. „Oohh něco jsem ti přinesl. Ta večeře mi přišla malinko skromná, tak jsem ti přinesl dezert. Mám ti to nechat tady na stolku?“ zeptal se a podíval se do Billových čokoládových očí. Vypadalo to, jako by se s ním Bill snažil navázat spojení a pak upřel oči na druhou stranu postele, kde měl polštář.
Tom nevěděl jak, ale pochopil.
„Chceš, abych ti to položil na polštář?“ ujišťoval se. Bill opět mírně přikývl a stáhl nohy ještě více k sobě, aby byl od Toma co nejdál. Tom přešel do nezbytně nutné vzdálenosti, aby dosáhl na polštář, a doprostřed položil hnědý papírový pytlík, který v sobě skrýval několik gumových hadů. Naučil se tyhle sladkosti kupovat v obchodě na náměstí, kde mohl gumová zvířátka různě kombinovat. Zaplatil pak jen počet kusů nebo váhu. Tom se vzdálil, hned jak jeho prsty pustily pytlík. Bill vytáhl ruku zpod přikrývky, kde si ji tiskl k tělu a opatrně se sunul k pochoutce. Obezřetně sledoval Tomovo chování. Zda po jeho ruce nechce hmátnout, zda po ní nedostane. Tom ale jen stál a povzbudivě se na Billa usmíval. Když Billova ruka sevřela pytlík, sáhla zároveň pod polštář, kde byl schovaný jeho blok a tužka. Rychle načmáral Tomovi vzkaz a stejnou cestou se dlaní vrátil k polštáři, kde nechal ležet papír. Cítil se o tolik odvážněji než předtím. Tom natáhl ruku a list papíru si podal.
Děkuji, ale nemusíš nic kupovat. Určitě jsou drahé.
Můžeš se na chvíli posadit, pokud nespěcháš.
Tom šokovaně pootevřel ústa. Zůstat v Billově blízkosti? A na Billovo pobídnutí? Tak tomu on říkal pokrok.
„Nemusím zůstávat, jestli je ti to nepříjemné. Nemusíš dělat nic, co opravdu nechceš a s žížalkama si nemusíš dělat starost. Nestojí to za řeč,“ mávl nad tím rukou. Bill sáhl po papíru a znovu začal psát.
Jen na chvíli. Nechce se mi spát.
„Dobře. Posadím se sem, abych dosáhl na tvé vzkazy,“ upozornil Billa a posadil se ke skříňce za čelo Billovy postele. Billovi se malinko ulevilo. Měl pocit, že když Tom postává uprostřed jeho pokoje, je připravený mu kdykoli ublížit. Takhle vypadal klidně a z velké části i neškodně.
Vím, že je to takhle nepohodlné. Promluvil bych, ale bojím se.
Tom rychle přejel očima dvě věty a vrátil papír zpět. Podíval se na Billa.
„A čeho se bojíš, Bille?“ zajímal se Tom. Sledoval, jak Bill již téměř beze strachu natáhl ruku a hmátl po papíru, kam psal své odpovědi.
Že řeknu něco špatně. Že odpovím něco, co nebudeš chtít slyšet.
Možná nebudu chtít na něco odpovědět.
„Bille, odpovídej tak, jak uznáš za vhodné. Odpovídej podle toho, jak to cítíš, a pokud nebudeš chtít odpovědět, budu to respektovat. Stačí jen říct, že nechceš odpovědět. Nic nebude špatná odpověď,“ vyvracel mu Tom naléhavě. Bylo vidět, že je potřeba zapracovat na Billově sebevědomí a sebedůvěře.
Co když přece odpovím něco, co se Ti nebude líbit? Neuhodíš mě? Nebudeš mě bít? Chápal bych, kdybys chtěl. Musím být potrestán za špatnou odpověď, ale myslel jsem, že možná kdybys mě nechal omluvit se, tak bys mě třeba nemusel uhodit.
Tahle odpověď byla nejdelší ze všech a také Tomovi zabrala opravdu moc času. Chtělo se mu brečet nad tím, jak moc pokřivenou představu má Bill o jednání mezi dvěma lidmi. Bít ho proto, že řekl něco špatně? Uhodit jej jen proto, že neodpověděl na něco, na co sám nechtěl? Tohle bylo i na Toma moc. Jak mu vysvětlit, že takhle to nechodí? Že tohle není normální? Jak mu to vysvětlit, když nemá psychologické vzdělání, aby mohl Billovu špatnou realitu nahradit tou správnou?
„Bille, poslouchej mě dobře? Bít člověka, nebo jej byť jen uhodit, je špatné. A ještě špatnější to je, pokud někdo bije člověka za takovou hloupost, jako je špatná odpověď. Kdo vlastně určuje, co je a co není špatná odpověď? Je jen jedna odpověď. Bille, já bych tě nikdy nezbil. Nikdy. Za žádných okolností. Zbil jsem člověka jen jednou. To přiznávám. Ve škole, jeden kluk denně šikanoval mého kamaráda. Jen jsem ho bránil, když už výhrůžky nepomáhaly. Dostal jsem tenkrát ředitelskou důtku, spoustu hodin po škole a milion zvláštních úkolů za trest, protože jsem tomu klukovi zlomil nos. Ale víš co? Neměl jsem z toho radost. Byl jsem rád, že jsem pomohl slabšímu kamarádovi, ale neměl jsem radost z toho, že jsem musel zajít tak daleko, abych ublížil někomu druhému. Už bych to nikdy víckrát neudělal. Nemusíš se bát, že bych ti chtěl nějak ublížit.“
Bill sklopil hlavu k papíru a zamyslel se. Tom zbil kluka, aby pomohl slabšímu. Vzpomněl si, že v jeho škole nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Nikdo. Zapíchl tužku do papíru a psal.
Opravdu? Neublížíš mi? Oni taky říkali, že mi neublíží, a pak to moc bolelo.
Tom se snažil neplakat, když se mu vrátily vzpomínky. Když si uvědomil, kdo byli ‚oni‘ a co Billa tak moc bolelo. Několikrát se nadechl a vydechl, aby byl schopný odpovědět.
„Přísahám, že ti neublížím a pokud to bude potřeba, budu ti to dokazovat každý den, dokud mi jednou neuvěříš. Nespěchej s mluvením. Nemusí to být dnes. Vezmi si čas, který potřebuješ a promluv, až budeš cítit, že jsi připravený. Kromě toho. Moc rád čtu tvoje vzkazy,“ usmál se Tom zahanbeně a pozvedl popsaný papír. Vrátil jej na polštář a už se nepodivil, když jej Bill stiskl v prstech, ačkoli se jej Tom ještě dotýkal.
Děkuji. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi dával tolik času. A tolik žížalek…
Tom se při čtení vzkazu zasmál.
„Vlastně to nedělám úplně jen kvůli tobě. Když je kupuju tobě, beru si i pro sebe. Když jdu koupit žížalky pro tebe, mám o důvod víc do toho krámu jít a koupit si je taky. Jsem líný. Kdybych si je měl jít koupit sám pro sebe, nešel bych tam,“ zasmál se a pozoroval, jak Bill zuby utrhly hadovi hlavu. Žužlal hady tak dlouho, dokud nakonec 3 nesnědl na posezení.
3 hadi pro mě, 3 pro tebe. Možná jsem si měl nějakého schovat na horší časy.
Bill přisunul k Tomovi, jak papír, tak sáček s hady. Tom nejdřív nechápal, ale po přečtení pochopil.
Sáhl do sáčku a jednoho hada ukradl. Strčil do pusy jeho hlavu a dlouhý želatinový ocas nechal viset z pusy.
„Oprava. 5 hadů pro tebe a jeden pro mě. Měl jsem večeři, takže jsem plný a nemusíš si je nechávat na horší časy. Přinesu další. Mám zálusk na kyselé ještěrky. Ta bába v krámě říkala, že je to novinka. Nevím, v čem je to novinka, když se tyhle potvory obalené ve slaném prášku už dávno dělají,“ zakoulel Tom oči a přisunul obě věci k Billovi. Bill se malinko pousmál nad Tomovým dilematem. Dokázal vážně uvažovat o dost nepodstatné věci.
Možná je to novinka v tom, že do něj začali obalovat ještěrky?
„Mmm. Nemyslím si. Určitě jsem už někde viděl i slané ještěrky. No uvidíme. Koupím je, a pak mi můžeš dát vědět, jaké byly, a pokud se shodneme, že nejsou dobrý, může si je ta bába sníst sama,“ odfrkl si Tom a urval další kus těla nebohého gumového hada. Bill se tiše zachichotal, z čehož měl Tom nesmírnou radost, ale rozhodl se na Billův smích neupozorňovat. Byl si jistý, že kdyby se zmínil, jak krásný smích Bill má a že by se měl rozhodně smát častěji, trvalo by dlouhou dobu, než by se Bill usmál znovu. Možná by to špatně pochopil a bál se, že přijde trest, protože se zasmál, aniž by mu to někdo dovolil.
Tak jich nekupuj moc, aby to pak nebyla škoda peněz, kdyby nebyly dobré, ale zase co když budou a ty jich koupíš jen pár?
Tom nespokojeně zamručel.
„To jsi mi neměl vůbec říkat! Teda vlastně… psát. Teď nebudu vědět, kolik jich koupit,“ poškrábal se na hlavě. Bill se zasmál. „No, já to pak nějak vymyslím. Napadlo mě. Nemáš tu moc věcí, se kterými by ses mohl nějak zabavit. Nechceš něco přinést? Mohl bych ti občas svěřit svůj I-Pod, nebo bych mohl zajít do knihovny půjčit ti nějaké knížky, aby sis mohl číst, klidně si řekni… no… klidně si napiš, jsem myslel,“ uchechtl se Tom. Bill se vděčně usmál.
Jsi hodný, ale nedělej si se mnou starost. I-Pod by mi nedovolili z bezpečnostních důvodů, kdybych se chtěl třeba oběsit na sluchátkách, a knížky jsou sice fajn, ale u čtení se nudím. Stejně většinu dne proležím a prospím.
Zamletí pusou následovalo poškrabání se na Tomově zátylku.
„No a co třeba karty? Nebo piškvorky a bitevní lodě?“ navrhl Tom. Bill se malinko zaradoval.
Tohle zní jako hry pro dva.
„No jo. Mohl bych ti dělat společnost, kdybys chtěl. Nějak bychom to vymysleli.“ Bill přikývl a zazíval. Nechtěl, aby to Tom viděl, protože hluboko uvnitř byl Bill rád, že není na pokoji sám. Tom se podíval rychle na zápěstí, ačkoli stejně nestihl zaregistrovat čas.
„To je hodin. Měl bych běžet, nebo budu mít průšvih. Zítra je pátek, takže přijdu už se snídaní,“ vrátil Tom židli ke stolu a vzal do rukou tác. „Dobře se vyspi. Dobrou noc,“ popřál Billovi a sáhl po klice.
„Dobrou noc,“ ozvalo se za ním šeptem. Tom skoro nabyl dojmu, že to byla jeho vlastní ozvěna, ale když se otočil a uviděl Billův přímý pohled a jemný úsměv na rtech, ze široka se usmál. Věnovali si poslední dlouhý pohled z očí do očí a na to Tom odešel z pokoje, aby mohl nechat Billa odpočívat.
Bill by lhal, kdyby tvrdil, že se plně neuvolnil, až když Tom odešel. Mohl upustit od křeče a posunout se doprostřed postele a posléze i ulehnout. Ulevilo se mu, když byl zase sám. Nebyl zvyklý mít někoho na blízku, tudíž uvítal čas, který teď mohl zase strávit o samotě. Potřeboval přemýšlet. Potřeboval přijít na to, co se to poslední dobou děje. Proč mu tak chutná jídlo, proč nedokáže jen tupě zírat do zdi, jako to dělal doteď, proč se už neztrácí ve svých myšlenkách jako dřív. Dokázal si přiznat, že v tom má prsty Tom. Věci se začaly měnit už v okamžiku, kdy Toma tak nešťastně spatřil poprvé. Dokonce si pomalu začínal vzpomínat na svůj záchvat, kterého byl Tom svědkem. Posmutněl, když si uvědomil, v jaké situaci Tom Billa viděl. Čemu musel přihlížet. Věděl, že byla hloupost chtít se nadýchat čerstvého vzduchu uprostřed dne, ale v pokoji se už dusil a do večera čekat nechtěl.
Kdo mohl vědět, že Tom bude první osoba, která mu bude chtít pomoct ze země vstát a ne jej do ní ještě víc zatlačit?
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 27
Já mám takovou radoooost! 🙂 je naprosto skvělé, že se Bill tak uvolnil a dokázal s Tomem komunikovat. To přání dobré noci bylo ještě lepší 🙂 doufám, že jim ještěrky budou chutnat 😀 moc děkuji za díl, opravdu potěšil 🙂
Úžasné 😀 Ja som tak rada za tento pokrok! 🙂 Potešilo ma, že Bill nechal Toma vstúpiť do svojej izby a potom s ním aj komunikoval – najskôr len písomne a na konci aj to prianie dobre noci 🙂
Vďaka za krásnu časť a som zvedavá, ako to dopadne s tými kyslými jašteričkami 😀
No páni, to se nám to rozjelo. Já u toho jejich rozhovoru skoro nedýchala, měla jsem takový strach, že se něco pokazí… Ale zvládli to, oba. Moc se těším, až budou hrát piškvorky 🙂
To je fajn že se Bill začíná při Tomovi uvolňovat a dokonce i promluvil.
Úžasný díl! Mám z něj obrovskou radost 🙂
Akorát se teď zase nebudu moct dočkat dílu dalšího, budu ho tady dost netrpělivě vyhlížet 🙂
Děkuju za krásnou povídku 🙂
To je úžasná kapitola. Bill sa nádherne uvoľnil. A Tom sa tak krásne snaží a to horúce kakao:) to ma tak nejak milo zahrialo pri srdci, lebo viem aký zlý pocit je dostať vlažné kakao alebo kávu alebo polievku, keď má človek chuť na horúce pariace sa voňavé jedlo alebo pitie. Strašne moc ďakujem za krásnu poviedku♥
Tak tento díl byl naprosto rozkošný, celou dobu, co jsem četla, jsem se culila.. 🙂 Jen tak dál, moc se těším na další díl.. 🙂
Tohle bylo něco nepopsatelně úžasného! ♥
Tenhle díl mě úplně zahřál u srdce a vážně mi neopadl úsměv po celou dobu, naopak jsem se usmívala čím dál víc! V jednu chvíli jsem měla v očích i slzy štěstí. Bill dělá neskutečně obrovské pokroky a já jsem ráda, že tu hranici mezi nimi posouvá stále dál a dál 🙂 Líbí se mi to, že i přesto, že Bill chvilinku uvažoval nad tím, že by Tomovi mohl poslat další lísteček s tím, že ještě není připraven na jeho vstup do pokoje, tak že to Bill nakonec neudělal. Dokazuje to totiž to, že i on sám tyhle hranice chtěl posunout, chtěl zariskovat a doufal, že Tom bude pořád takový trpělivý a hodný. A Tom takový vážně byl 🙂 Strašně moc jsem si Toma zamilovala, protože je strašně srdečný, milý, snaží se nedělat špatné věci a hlavně pokud to jde, tak vždycky pomůže slabším! Líbí se mi o to, jak moc mu na Billovi záleží a snaží se, aby se Bill cítil líp, aby dostával dobré jídlo a aby se Bill nenudil 🙂 Je to krásné si číst o tom, jak se někdo takhle stará o druhého, protože v dnešní době toho moc není.
Nejkrásnější část byla, když se Tom posadil, mluvil na Billa a ten mu vždycky odepisoval dopis. Líbí se mi, že Tom bere Billa takového, jaký je a do ničej jej nenutí. Ví, že Bill potřebuje svůj čas. A nemluvě o tom, když mu Bill potom popřál dobrou noc ♥ V tu chvíli jsem fakt myslela, že se smaou radostí zblázním!
Taky některé vzkazy, co Bill psal, byly strašně smutné. Jasně, že vím, jakou má Bill minulost, ale i tak je mi to pořád líto. A hlavně je mi stejně jako Tomovi líto vědomí, že Bill byl trestán za to, že řekl něco, co se někomu druhému nelíbilo. Moc doufám, že se Tomovi časem povede Billovi ukázat, že může opravdu říkat cokoli si myslí, nebo chce a to bez jakéhokoli trestu.
Děkuji za tule nádhernou část ♥♥