autor: Muckátko :o*
Ahoj čtenáři,
chtěla jsem jen dodat malou poznámečku. Možná se vám bude zdát, že to teď půjde ráz na ráz, ale dění v jednotlivých dílech odděluje třeba i několik dnů, kdy se v Billově stavu jako by nic nezměnilo, takže to není tak, že jeden den na Toma promluví a druhý den na sebe třeba nechá sáhnout. 🙂 Berte to, jako by běžel film a byly z něj vytaženy ty nejdůležitější a nejzásadnější scény. Hezké počtení!
Muckátko :o*
Jeden z víkendových dnů byl pro jednoho báječný, pro druhého náročný. Tom měl radost, že bude moct trávit s Billem celý den a Bill si nebyl jistý, zda zvládne Tomovu blízkost tak dlouho. Namlouval si, že kdyby toho bylo už moc, směl by Toma požádat, aby jej nechal chvíli o samotě, aniž by byl jakkoli potrestán. Na základě Tomova dosavadního chování usoudil, že by se s úsměvem zvedl a odešel by. Možná by se dokonce Billovi omluvil, že jej obtěžuje a nedopřeje mu chvíli klidu. A přesně tohle bylo něco, s čím Bill počítal. Něco, k čemu se upínal.
Dopoledne mu byl klid dopřán. Tom měl, jak to sám nazýval, audienci u primářky Schneiderové, tudíž nechal Billa se v klidu nasnídat a naobědvat. Billovi bylo jasné, proč si Toma primářka pozvala. Pravděpodobně chtěla z Toma dostat nějaké informace ohledně jeho osoby. Muselo jim být divné, že jej Bill pouštěl k sobě do pokoje a Tom u něj trávil tak dlouhou dobu. Tom jej několikrát uklidňoval, že on nepráská. Jediné, co primářce pokaždé řekne, je, že se Billovi daří dobře a má se fajn. Přísahal, že to, co mu Bill poví, zůstává v pokoji a neopouští ho. Dokonce se mu svěřil, že na něj primářka naléhala, aby jí předal všechny jejich dopisy a vzkazy a Tom odmítl, přestože jej mohla hned vyhodit. Billovi by to bylo pravděpodobně jedno. Bláznem už je. Není nic, co by mu mohlo ublížit, ale na druhou stranu jej obdivoval. Pokud byl schopný udržet v tajnosti tak malé a nepodstatné věci, pravděpodobně byl dobrý a spolehlivý v držení i velkých tajemství.
Po příchodu Toma odpoledne se Bill dověděl, že primářka opět neuspěla. Užíval si Tomovy pobavené a spontánní reakce, když Billovi převypravoval jeho rozhovor s primářkou. Ani Bill se občas neubránil drobnému úsměvu.
Když Tom odnesl tác od Billova oběda, usadil se na svou židli a z kapsy vytáhl karty.
„Nevím, jak hraješ žolíky ty, ale my to doma hrajeme takhle,“ pronesl důležitě a začal Billovi vysvětlovat, jaká jsou pravidla po Trümperovsku. Nakonec se shodli, že až na pár drobností hrají karty oba stejně. Bill stále odpovídal jen tiše a v co nejméně slovech či větách, ale i tak to byl pro Toma obrovský úspěch. Navíc se choval, jako by se nedělo nic zvláštního a za to mu byl Bill moc vděčný. Nechtěl, aby vytahoval, že mluví, žasl nad tím a pozastavoval se nad každým dalším novým slovem nebo delší větou.
„A málem bych zapomněl!“ zdvihl prst a natáhl se po mikrotenový sáček plný slaných ještěrek.
„Tolik?“ zeptal se Bill opatrně a díval se, jak Tom pokládá sáček zhruba na půl cesty mezi ně.
„Jo, ale neboj, jsou dobrý. Ochutnal jsem předtím, než jsem je koupil,“ zašeptal Tom, jako by ho měl někdo v pokoji slyšet.
„Bez placení?“ vykulil Bill oči.
„No… v podstatě… když se to vezme… když vezmeme v úvahu okolnosti… uhm… jo,“ řekl nakonec Tom.
„To se nesmí.“
„Já vím. Bylo to poprvé a naposled. Slibuju,“ dušoval se Tom a rozdával karty.
Žolíci byli jediná hra, kterou oba uměli. Hraní bylo celkem obtížné vzhledem k tomu, že se Tom mermomocí snažil zachovat odstup a prostor, kterými Bill při jeho první návštěvě nastavil. Bill věděl, že to pro Toma musí být nepohodlné a i přesto mlčel, což mu zvláštním způsobem imponovalo.
„To-Tome?“ pípl Bill.
„Hm?“ zamručel Tom a natahoval krk, aby viděl, co má Bill vyložené a co by mohl případně doložit svými kartami.
„Můžeš… já… můžeš dát ten polštář pryč a posadit se,“ řekl a přitáhl si kolena pod bradu. Tom nechal svých počtů, jak to udělat co nejlépe, a vzhlédl k Billovi.
„Uhm. Já vím, že vypadám jako pako, když se tu pro ty karty natahuju jako pako, ale nevadí mi to. Jsem v pohodě,“ pousmál se Tom.
„Já vím a děkuji… já jen… zvládnu to.“
„No tak dobře, ale klidně mě pošli pryč, dobře?“
„Dobře,“ přikývl Bill a s rozšířenýma očima sledoval, jak Tom odkládá polštář stranou a sedá si naproti Billovi. Tak daleko od něj, jak jen mu to kovové čelo postele umožňovalo. Tom si byl dobře vědom Billova vnitřního boje. Viděl mu to na očích. Přemlouval sám sebe, aby se nezačal třást.
„Bille, jestli chceš, můžeme se posadit ke stolu, aby bylo něco mezi námi. Vidím, že je ti to nepříjemné,“ pronesl Tom.
„NE!“ vykřikl Bill hlasitě. „Ne prosím. Ke stolu ne!“ zakňučel a schoval obličej mezi své nohy a hrudník, překrývaje je svýma rukama. Nemohl ke stolu. Nemohl ke stolu s Tomem. Tolikrát ho zbili u učitelského stolu, tolikrát ztratil vědomí, když byl ohnutý přes školní lavice. Nemohl.
„Dobře, Billi, zůstaneme tady. Je to v pořádku,“ snažil ses jej Tom uklidnit, ale šlo to těžko, když jej nemohl ani chytnout za ruku nebo jej obejmout.
Bill pomalu zvedl hlavu a podíval se na Toma skelným pohledem.
„Budeme tady. Ty židle jsou stejně moc tvrdé,“ usmál se Tom.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem křičet. Mrzí mě to,“ natahoval Bill.
„To nic, Bille, říkal jsem, že máš jednat tak, jak to cítíš, takže je to dobré. Netrap se tím.“
„U-určitě?“
„Určitě,“ pokýval Tom hlavou. „První ještěrka je tvoje,“ přisunul k Billovi sáček. Bill se malinko pousmál a sáhl do pytlíku.
„Jsou malinké,“ podotkl.
„No jo. Taky jsem myslel, že budou větší,“ pokrčil Tom rameny a dvě strčil za tvář. Žmoulal je, dokud z nich nevycucal všechnu slanost. S pojídáním ještěrek dokončili hru a Tom vytáhl čtverečkový blok, který přitáhl speciálně pro bitevní lodě a piškvorky. Oba chlapci si připravili bitevní pole a zakreslili polohy svých křižníků.
„Fajn. Žádné podvádění a žádné hlášení vody, když to bude zásah. Krásnější mají přednost, takže začínáš,“ přenechal Tom Billovi výhodu prvního. Bill se zasekl, když z Tomových úst vyšlo na první pohled nevinné slovní spojení.
Bill spěchal na svou první hodinu. Měl zpoždění. Tohle ráno bylo jedno z těch, kdy mu nic nevycházelo a na co sáhl, to pokazil. Před školou se ještě shlukovalo množství studentů, takže usoudil, že zas tak velké zpoždění mít nebude. Mířil si to přímo ke dveřím školní budovy, když se srazil s vysokým blonďatým klukem. Vypadal, že spěchá stejně jako Bill, přesto zůstával galantní. Otevřel dveře a na Billa se usmál.
„Krásnější mají přednost,“ ukázal dlaní do budovy a pustil Billa před sebe. Bill se po klukovi několikrát zmateně otočil, aniž by se zastavoval.
Možná se raději otáčet neměl. Možná to kluk za ním špatně pochopil. Jedině to by vysvětlovalo fakt, proč se po vyučování, kdy byla škola téměř prázdná, ocitl natlačený na studené zdi ve sklepě budovy, kde se nacházely šatny a kotelna.
„Prosím. Nech mě být! Prosím,“ plakal Bill, když mu dotyčný za ním surově tiskl hlavu ke zdi, tisknouc v dlani jeho vlasy a druhou se snažíc rozepnout pásek od jeho kalhot.
„Krásnější mají přednost, pamatuješ? Až tu skončím s tebou, najdu si někoho dalšího, ale ty budeš mít vždycky přednost před všema ostatníma!“ usykl, když se mu podařilo strhnout Billovy kalhoty a spodní prádlo pod Billův zadeček. Víc nepotřeboval. Sáhl pravou rukou na Billův bok, aby jej spodní částí těla oddálil od zdi. Billův hrudník klesl, zatímco tvář zůstávala přitisknutá na zdi. Osoba za ním několikrát hrubě promnula svůj penis, vyhrnula Billovo tričko na jeho bedra a pravá ruka, držíc vzrušení, se přiblížila k Billovu zadečku. Stejně jak byl přiložen horký úd k Billovu vstupu, tak byl přiložen ostrý nůž k Billovu srdci. S každým proniknutým centimetrem jednoho těla do toho druhého, se i nůž zabodával hlouběji a hlouběji do Billova srdce.
Tím okamžikem bylo dílo dokonáno a Bill navždycky ztratil sám sebe.
Billovo dýchání se značně zrychlilo. Propiska vypadla z jeho prstů a dopadla na matraci mezi ně.
„Ne, ne, ne, ne,“ začal Bill mumlavě opakovat. Zabodl pohled do matrace a ztratil se v čase.
„Bille? Bille, co je s tebou?“ zeptal se Tom dost znepokojen celou situací.
„Ne. Prosím. Nesmí se to stát. Neříkej to. Prosím,“ šeptal naléhavě a z jeho očí se začaly spouštět slzy. Tom se nahnul, aby se mu Bill podíval do očí.
„Bille, to jsem já. Tom. Všechno je dobré,“ snažil se jej Tom uklidnit. O to víc se polekal, když Bill vyskočil z postele a natiskl se do rohu, aby byl co nejdál od Toma.
„Nedělej to. Prosím. Nechci. Nech mě být! Nech mě být! Prosím! Nejsem krásný. Nech mě, nech mě!“ Poslední příkaz téměř zakřičel. Tom se rychle zvedl z postele.
„Dobře dobře. Už odcházím, jen se uklidni ano? Podívej, už jdu,“ postupoval Tom ke dveřím a čím blíž byl východu, tím se Billův stav pomalinku zlepšoval a vracel do normálu.
Tom se posadil venku na lavičce a složil hlavu do dlaní. Nestihl ani pořádně zapřemýšlet, co se vlastně v Billově pokoji stalo, když jej odchytla primářka.
„Tome? Co se děje?“ přisedla si k němu. Tom si promnul čelo.
„Možná jste měla pravdu. Možná Bill opravdu potřebuje psychologa a ne mě,“ povzdychl si Tom.
„Co vás přinutilo uvažovat nad touhle alternativou?“
„Musel jsem odejít z Billova pokoje. Všechno bylo fajn. Zrovna jsme chtěli hrát lodě, když se najednou zasekl a pak vyletěl a začal šílet.“
„Co jste říkal?“
„Nic neobvyklého. Vždycky se s ním bavím jako by nic. Upozorňoval jsem ho, že se nesmí podvádět a že ho nechám jako prvního vybrat pole, ale asi si na něco vzpomněl nebo tak a začal vyvádět,“ řekl Tom nešťastně.
„Možná zareagoval na nějaké slovo, které v něm vyvolalo nepříjemné pocity ze vzpomínek.“
„Vypadalo to, že tohle tlachání o ničem a probírání aktuálních věcí mu pomáhalo. Sakra, on mě nechá být s ním v jedné místnosti, nechal mě sedět na jeho posteli jen pár centimetrů od něj a mluví na mě! A z toho řeknu něco pro mě úplně normálního a on zničehonic vylítne a jsme s důvěrou opět na bodu nula,“ vyhrkl Tom frustrovaně.
„Musíte být trpělivý. S Billem to ani jinak nejde.“
„Nejde o trpělivost. Nevadí mi tyhle mravenčí krůčky, které děláme. Štve mě, že vždycky plácnu něco špatně, i když nevědomky, a jemu to akorát ublíží.“
„I tohle je pro něj lekce. Pokud se odsud dostane, bude se muset naučit reagovat na takové situace. Zvládat je. Lidé nepřestanou říkat slova, která v něm vyvolávají zlé vzpomínky. Oni nebudou vědět, že je to něco, co Bill nemůže slyšet.“ Tom zasténal. Věděl, že má primářka pravdu, ale bylo pro něj těžké to přijmout. Nechtěl, aby Bill zažíval ty hrůzy ve vzpomínkách znovu a znovu.
„Nechám ho dneska v klidu. Odnesu mu večeři jen na pultík za dveřmi a půjdu. Nebudu pokoušet štěstí,“ rozhodl se Tom.
„To zní jako rozumný plán. Já půjdu. Vezmu si věci a mizím domů,“ vstala primářka.
„Jo. Hezký víkend,“ popřál jí Tom.
„Vám taky,“ přikývla a odešla.
Billovu večeři Tom vyzvedl už s menším nadšením. Dneškem jeho laická terapie zřejmě skončila. S téměř nulovým očekáváním zaťukal na dveře.
„Bille, večeře,“ ohlásil, otevřel okno a pokládal tác na pultík za dveřmi. Bill seděl na posteli v téměř stejné pozici, jako sedával vždy s přikrývkou omotanou kolem těla a díval se ke dveřím smutným pohledem. Tom už chytal za úchyt, aby okénko zatáhl, když se ozval Billův tenký hlásek.
„Můžeš dovnitř.“ Tom tiše vydechl.
„Bille, možná bude lepší, když zůstanu venku,“ pronesl Tom sklesle.
„Prosím,“ ozvalo se tiše. Tom tedy vzal za kliku a vešel do pokoje. Sledoval byť jen jedinou známku Billova nepohodlí.
„Budeš jíst u stolu?“ zeptal se.
„Tady? Prosím?“ zaprosil a vytáhl ruce ze svého úkrytu. Tom tedy přešel k posteli a z úctyhodné vzdálenosti Billovi tác podal.
„Snědl jsem skoro všechny ještěrky. Omlouvám se,“ zastyděl se Bill a sáhl po loupáku. Tom se zadíval na skoro prázdný sáček.
„Pokud ti nebude špatně, tak se nic neděje,“ pousmál se a dovolil si posadit se na konec postele. Bill se jen podíval, co se děje, když zaznamenal Tomův pohyb, ale jedl klidně dál, když se Tom usadil a nijak zvlášť se nehýbal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tom, narážejíc na Billovo předchozí chování. Bill přežvýkl a polkl.
„Omlouvám se. Vzpomněl jsem si na něco zlého a nezvládl jsem to,“ posmutněl.
„To já se omlouvám. Nechtěl jsem říct něco, co to spustilo.“
„Není to tvá vina. Nemohl jsi to vědět,“ zavrtěl Bill hlavou a usrkl horkého ovocného čaje.
„Tak už to nechme být. Jak dojíš večeři, tak si můžeš hned lehnout, hm? Odpočinout si,“ navrhl Tom.
„A můžeme si ještě předtím zahrát ty lodě?“ zeptal se Bill.
„Můžeme, ale jen jednu hru. Žádné ponocování jako minule,“ zdvihl Tom prst, ale zároveň se ušklíbl.
„Děkuji,“ poděkoval Bill. Nejen za to, že Tom svolil, ale především za to, že s ním měl takovou trpělivost. Kdekdo by to s ním už dávno vzdal, ale Tom se z nějakého důvodu stále vracel a věřil v něj.
Z jedné hry před spaním se stalo několik desítek her před spaním. Bill vyhrával častěji než Tom, a to jej bavilo. Možná tomu trochu pomáhal i Tom, který byl šťastný, když viděl Billovu upřímnou radost.
„Dobře. Poslední hra. Opravdu poslední. Je pozdě, takže tohle dohrajeme a vítěz této hry dostane nějakou odměnu. Na té se domluvíme pak. Tak prosím. Začínáš,“ pobídl Billa.
„B6,“ zkusil Bill první možnost.
„Vodaaa,“ zazpíval Tom vesele a do příslušného pole zakreslil křížek. To stejné udělal Bill. Hra vypadala dlouho vyrovnaně, ale nakonec políčkem G3 Tom potopil Billův poslední křižník a stal se tak vítězem této námořnické bitvy. Bill se smutně natáhl pro Tomův papír, aby zjistil, kde měl Tom tu poslední loď, kterou se mu nepodařilo zasáhnout. Naštvaný zjistil, že kolem ní několikrát kroužil. Pálil neustále vedle ní a ani jednou se mu nepodařilo ji trefit.
„Sláva vítězům, čest poraženým. Můžeš si nechat zbytek těch ještěrek, ale slib mi, že už je nebudeš jíst dnes. Myslím, že by ti bylo opravdu špatně,“ uchechtl se Tom a začal sklízet všechny tužky a papíry.
„A tvá odměna?“ zeptal se Bill. Tom zastrčil věci do svého batohu a podíval se na Billa. Věděl, že by neměl. Neměl by o to žádat, ale chtěl to zkusit, pravděpodobně i za cenu, že Bill vylítne. Toužil po tom už nějakou chvíli, a tak nakonec otevřel ústa a vydal se na velmi tenký led.
„Můžeš odmítnout, ano? Chci, abys věděl, že můžeš odmítnout, protože… bude to znít asi divně a nepochopitelně, ale rád bych tě… pohladil,“ vyslovil Tom poslední slovo a s očekáváním se zahleděl do Billových očí, ve kterých se objevil především strach.
Dlouhou chvíli byli oba zticha. Tom nechtěl Billa přemlouvat a Bill se zdál být zahloubán sám v sobě. Přemlouval se, aby nezačal vyvádět. Byl nerozhodný. Nechtěl to Toma nechat udělat. Dost na tom, že seděl na jeho posteli tak blízko, ale právě to bylo to, co Billa posunovalo k názoru, že by to mohl dovolit. Tom seděl tak blízko u něj a nic mu neudělal. Tedy zatím.
„Jen-jen jednou?“ zeptal se třesoucím se hlasem.
„Jen jednou. Slibuju,“ přikývl Tom.
„Prosím,“ zakňučel Bill a Tom v tom dobře zaslechl prosbu o to, aby byl Tom jemný, aby splnil svůj slib a hlavně, aby mu neubližoval. Pomalu natáhl ruku směrem k Billovi. V tom okamžiku Bill silně stiskl víčka k sobě a rychle dýchal.
„Neboj, Billi,“ zašeptal Tom a vedl ruku k Billově levé tváři. Viděl, jak se Bill třásl a cukl sebou, když konečky Tomových prstů pošimraly jeho spánek. Jemně přitiskl dlaň k Billově tváři a jedním něžným pohlazením přejel od spánku, přes tvář až k hraně čelisti.
„Sladké sny. Dobrou noc,“ zašeptal a spustil ruku dolů. Vzal své věci, tác od večeře a odešel z pokoje.
Billovi trvalo, než otevřel oči. Ten dotyk. Bylo to jako pohlazení jarním vánkem, ale Bill v tom našel víc. Našel v tom to pohlazení ze snu. Tam na lavičce jej Tom také pohladil. Jemně, opatrně, s citem. Jeho žaludek se podivně zkroutil, a když otevřel oči, aby se rozhlédl po pokoji, vypustil z očí několik slz, o kterých nevěděl přesně, co znamenají. Smutek, že Tom nezůstal a nepočkal na poděkování? Radost, že na malou chvíli poznal, jaké to je, když se k němu někdo chová hezky? Zmatení, že se v jeho nitru najednou bily emoce, kterým nerozuměl? Nebo snad dojetí, že po tak dlouhé době cítil blízkost člověka, kterému víc záleželo na Billovi než na něm samém?
Byl to Tom, kdo vyhrál a měl právo brát. Namísto toho vyhrál, ale přesto to byl on, kdo dával, a to z něj dělalo dvojnásobného vítěze.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Bill mi dělá radost, dělá úžasný pokroky. A Tom je asi ten nejhodnější a nejtrpělivější člověk na světě. Jak už jsem jednou psala, je to přesně ten kluk, kterého bych chtěla potkat ve skutečnosti 🙂
Moc moc moc se těším na další díl!
To bylo úžasné. Opět jsem skoro nedýchala. Bill dělá obrovské pokroky, moc držím Tomovi palce! To pohlazení bylo krásné!
Tom je k Billovi tak pozorný ta poslední věta byla krásně napsaná.
Tom je úžasne milý a rozumný a trpezlivý a je ani neviem ešte aké krásne vlastnosti by som mu prisúdila, skrátka také niečo by chel mať doma asi každý. Som za Billa strašne rada, že na niekoho takého natrafil. Krásne postupujú:) Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a aj za to, že píšeš takúto krásnu poviedku. Je úžasná.
Mam z Billiho takovou radost 🙂 je to statecny kluk 🙂 verim tomu, ze diky Tomovi bude zase moct byt jako ostatni. Jsem moc rada za dalsi dil – dekuji 🙂
Zase mě dílek neskutečně potěšil.. 🙂 Bill dělá opravdu pokroky a Tom by na svou trpělivost měl dostat patent.. 😀 Moc doufám, že i nadále to bude pokračovat ve stejném duchu a Bill postupně a pomalu dovolí víc než pohlazení.. 🙂
Súhlasím s dievčatami. 🙂 Som strašne rada, že Bill robí také pokroky a dúfam, že na tom bude už len lepšie.
Posledních pár dílů povídky je tak krásných! Každý díl mě vždycky potěší, udělá mi ohromnou radost a za to Ti moc děkuji 🙂
Je dost možné, že jsem to tady psala už víckrát 😀 Ale Tom je prostě skvělý! Není nic, co bych mu mohla vytknout a jak už tady holky psaly, také bych někoho takového ráda potkala ve skutečnosti 🙂 Jeho povaha je úžasná a nad Tomem se každý díl úplně rozplývám 😀
A Billovy pokroky jsou výborné! Nechtělo se mi ani věřit, že Tomovi to pohlazení vážně dovolí. Moc se mi vždycky líbí ten jeho vnitřní boj. Jak neví, jestli něco udělat nebo říct, ale nakonec překoná svůj strach a udělá to. Zvláštní, co všechno zapříčinilo první nehezké setkání Toma s Billem. Kam je to až zavedlo a jak se jen díky tomu Bill uzdravuje.
Mám z téhle povídky ohromnou radost! je přímo podle mého gusta a ještě k tomu v Tvém podání, takže téhle povídce nejde nic vytknout, a to i kdybych záměrně nějaké chybičky hledala.
Děkuji! ♥♥