Ničitel 21.

Minulost se vrací

Tom

Zmateně jsem zamrkal. „Ty brečíš?“ zeptal jsem se tiše.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a rychle si otřel tváře. Nahnul jsem se k němu a opatrně ho obejmul. Nebránil se. Trhaně vydechl a svěsil ramena. Položil jsem mu hlavu na rameno a lehce ho políbil na krk. Bylo mi úplně jedno, že na nás Olie rozpačitě zírá.

„Šššš,“ broukl jsem Lokimu do ucha. Jednou rukou jsem mu něžně sjel po paži a zastavil se až u zaťaté pěsti, kterou předtím praštil do lavičky. Položil jsem mu na ni svou dlaň a konečky prstů opatrně hladil jeho klouby.

„Co se stalo?“ zašeptal jsem.

„Nic.“

„No tak,“ pobídl jsem ho.

„Jen… Jen vzpomínka,“ vykoktal. Věnoval jsem mu další krátký polibek na krk. Viděl jsem na něm, že se o tom nechce bavit, a tak jsem to nechal být.

„Štěně?“ Nejdřív jsem mu chtěl vynadat, aby mi tak neříkal, ale pak mi došlo, že se to v tuhle chvíli nehodí.

„Hm?“ Přelezl jsem mu na klín, abych na něj pořádně viděl. Trochu pozvedl hlavu a dlouze se mi zadíval do očí. V těch jeho jsem ještě viděl zbytky po slzách. Pomalu jsem k němu natáhl ruku a pohladil ho po čelisti. Nechtěl jsem zkazit atmosféru žádnými dalšími zbytečnými slovy, proto jsem se jen naklonil a něžně se otřel o jeho pootevřené rty. Loki přivřel oči. Začal jsem mu klást drobné polibky na spodní ret.

„Ehm ehm,“ odkašlal si Olie, čímž zkazil intimnost tohoto okamžiku. Oba jsme se na něj překvapeně otočili. Úplně jsme zapomněli, že tam stojí. „No, už bysme mohli… no…“ začal nejistě.

„Dobře,“ přikývl jsem, aby mu nebylo tolik trapně. Slezl jsem z Lokiho, postavil se a i jemu pomohl na nohy.

„Tak jdem?“ zeptal se Olie už jistěji. Znovu jsem přikývl.

Prošli jsme si hlavní památky tohohle města. Najednou se ke mně Olie naklonil a tiše se mě zeptal: „Co máš s Lokim?“ Překvapeně jsem zamrkal. Vlastně jsem si uvědomil, že by to i mě samotného zajímalo.

„Já… Asi nic,“ povzdechl jsem si.

„Ty ho máš rád?“ Další otázka mě překvapila ještě víc než ta předchozí. Zadíval jsem se do země a skousl si ret. Pak jsem nepatrně přikývl. Olie posmutněl.

„Aha,“ vypadlo z něj. Dál už nepromluvil. Zkoumavě jsem se na něj podíval. Bylo to zvláštní. V tu chvíli se ozval Loki.

„Hele lidi, vždyť ty baráky jsou všecky stejný, tak co kdybysme se na to už vyprdli?“ Otočil jsem se k němu. Vypadal docela zeleně a vsadil bych se, že mu bylo pořádně blbě.

„Fajn,“ řekl jsem.

„Tak jo, další cíl Rusko!“ zajásal Oleh.

Bill

Znovu jsme nasedli do auta. Vlezl jsem si dozadu k Levimu. Olie se tvářil nějak divně a mlčel. Nectil jsem se ve své kůži. Bylo mi špatně, a navíc se mi v jednom kuse vybavovaly ty vzpomínky. Levi si mojí nervozity všiml a obejmul mě. Vyhledal jsem jeho rty a dlouze ho políbil, abych se rozptýlil. Účinek to mělo však naprosto opačný – vzpomněl jsem si, jak jsem někoho takhle líbal poprvé.

Flashback

Odtáhnul jsem se od něj a usmál se. Něžně mě pohladil po tváři.

„Miluju tě, Andy,“ zašeptal jsem.

„Já tebe taky, Loki,“ vydechl mi do úst.

„Hmm…“ Zavřel jsem oči a zaklonil hlavu.

Konec flashbacku

Odtrhl jsem se od Leviho. Tak a teď toho mám tak akorát dost. Zasraný vzpomínky, vypadněte z mojí hlavy.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě Levi už poněkolikáté.

„Jen se vyspim a bude to dobrý…“ Opřel jsem se a zavřel oči.

***

„Hej… Loki! Vstávej!“ škubnul jsem sebou.

„Co se děje?“ zamumlal jsem.

„Už jsme tady,“ vysvětloval mi Levi.

„Až to tady ověříme, vezmeme si letadlo – nějaký prachy mám. Jinak by nám to trvalo sto let,“ ozval se Olie.

„Jo, jasně, jasně…“ Zívnul jsem a podíval se z okýnka. „Petrohrad? Jak dlouho jsem spal?“

„Moc dlouho,“ řekl Olie. Vystoupili jsme z auta.

„Co teď?“ zeptal se Levi. I Olie se na mě otočil.

„Vidíte tamten hrad?“ ukázal jsem na nedalekou siluetu. „Tak tam půjdeme.“

„Proč tam?“ podivil se Olie.

„Protože to vypadá historicky a protože jsem to řekl.“ A tak jsme se sebrali a šli.

„Já tam budu první,“ vykřikl najednou Olie a rozeběhl se. Nechápavě jsme se na sebe s Levim podívali.

„Tohle prostředí mu asi nedělá dobře,“ usoudil tiše Levi.

„Možná cestovní horečka…“ Sledovali jsme Olieho postavu, jak míří do boční uličky. Rozeběhli jsme se za ním. Zabočili jsme právě včas, abychom spatřili, jak Olie někam zmizel.

Doběhli jsme až k místu, kde se to stalo, a uviděli… žumpu. V ní se plácal Olie.

„Co tam děláš, vole?“ zavolal jsem na něj.

„Co asi… Spadl jsem sem,“ prsknul. „Topim se,“ dodal o něco zoufaleji.

„Loki, udělej něco,“ vyhrkl Levi.

„A co bych asi tak měl…“ mumlal jsem a sáhl si do kapes. Vtom jsem vytáhl… kámen? Pokrčil jsem rameny a hodil ho do žumpy.

„Jau!“ ozval se Olie.

„Proč jsi tam hodil ten kámen?“ otočil se na mě Levi.

„To je kouzelnej kámen. Z kamenný vesnice,“ vysvětlil jsem.

„A co myslíš, že to udělá?“

„Jak to mám vědět?“ Zahleděli jsme se do žumpy. Najednou zakalená voda začala mizet, až zmizela úplně. „Já jsem prostě boží,“ usoudil jsem.

„Nechcete mi pomoct nahoru?“ zeptal se Olie. Podíval jsem se na něj. Byl celý od toho, co v té žumpě plavalo.

„Ani ne… Hovnolie.“

„Jak jsi mi to řekl?!“

„Hovnolie,“ zopakoval jsem nevzrušeně. Nečistý čaroděj se vyškrábal ze žumpy.

„Ty…“

„Fuj, smrdíš,“ přerušil jsem ho. „Táhni se umejt.“

„A kam asi?“ prskal.

„No tak, nehádejte se,“ mírnil nás Levi.

„S Hovnoliem nikam nejdu.“

„Fajn. Najdeme sprchu nebo něco takovýho…“ Levi se na nás povzbudivě usmál. Vážně jsem nechápal jeho optimismus.

Tom

Olie si uraženě odfrkl. Loki se ušklíbl a rozešel se pryč, přičemž si dával velký pozor, aby mezi ním a Oliem byly minimálně dva metra. Všiml jsem si, že si Olie otřel aspoň obličej a vyrazil za námi. Celou cestu jsem přemýšlel, kde by se mohl očistit. Loki zhnuseně krčil nos a občas si něco pro sebe mrmlal. Snažil jsem se nevnímat příšerný smrad, který z našeho kamaráda vycházel. Lidi se po nás otáčeli a někteří se dokonce smáli nebo znechuceně odvraceli hlavy.

Najednou jsem na konci ulice uviděl chlapa s hadicí, který si umýval auto.

„Hele!“ zajásal jsem a ukázal na něj. Olie s Lokim se podívali tím směrem.

„No, tak utíkej, Hovnolie,“ pobídl ho Loki provokativně. Odpovědí mu byl vražedný pohled.

„Kluci,“ zaúpěl jsem. Kdyby nebyl Olie tak špinavý, klidně bych ho k tomu chlapíkovi dostrkal, protože od doby, co se Loki vzbudil, to byl zase ten stejný zabedněnec jako vždycky. Přesně ten zabedněnec, do kterého jsem se zamiloval a ze kterého mi bylo smutno.

Došli jsme k chlapíkovi s hadicí.

„Ehm… Excuse me?“ zkusil jsem to opatrně. Chlap sebou škubnul a vyděšeně se po mně podíval, přičemž se mu povedlo postříkat Lokiho.

„Čum, co děláš, chlape!“ zaječel na něj Loki a ždímal si tričko. „Radši umej toho smraďocha!“

„Jmenuju se Olie,“ řekl dotčeně čaroděj.

„No jo pořád, Hovnolie.“ Vypadalo to, že se Olie vážně naštval, protože vytáhl pánvičku, která byla samozřejmě taky od těch věcí ze žumpy.

„Jdeš smažit bobky?“ zasmál se Loki. Olie se rozpřáhl.

„Hele, hele, klid, jo?“ vložil jsem se do toho a postavil se před Lokiho. Rus s hadicí vše jen zmateně pozoroval. Pravděpodobně nám nerozuměl ani slovo. Otočil jsem se zpátky k němu.

„Takže,“ začal jsem trochu rozpačitě, „mohl byste mi půjčit tu hadici?“ zeptal jsem se a trochu si přitom dopomáhal rukama i nohama.

„Da,“ přikývl Rus. Překvapeně jsem zamrkal. Tak mi asi rozuměl. Podal mi hadici. Olie se postavil nad kanál.

„Hlavně tam, prosim tě, nezahuč,“ ozval se Loki.

„Nestarej se!“ Omyl jsem čaroděje, s poděkováním vrátil hadici Rusovi a mohli jsme vyrazit dál.

Olie vypadal jako zmoklá slepice a Loki se mu celou dobu smál. Po asi třičtvrtě hodině jsme došli k velkému hradu. Rozhlédli jsme se vevnitř.

Najednou ze dveří vyběhl nějaký muž.

„Konečně jsme tady!“ vykřikl. „Čekal jsem na vás už dlouho. Mimochodem, jmenuju se Ivan.“

„Krásný,“ zhodnotil Loki. „Moje jméno nepotřebuješ.“

„Já jsem Leverett,“ představil jsem se s úsměvem.

„Já jsem-“ začal Olie.

„Hovnolie,“ doplnil ho Loki. Znovu to vypadalo, že se po sobě vrhnou. Ivan se nejistě poškrábal na hlavě.

„Jich si nevšímejte, ty debily neznám,“ řekl jsem s milým úsměvem. Loki do mě strčil loktem tak nečekaně, že jsem málem přepadl dopředu.

„Komu říkáš debil?!“

„Tobě,“ mrkl jsem na něj. Loki zčervenal vzteky, ale neodpovídal. Nevěděl jsem, jestli je to dobré nebo špatné znamení.

„Tak,“ tleskl jsem vítězně a věnoval svoji pozornost zase Ivanovi.
„Teď si myslíš, že seš drsnej?“ postavil se na Lokiho stranu k překvapení všech přítomných Olie. Loki se rozesmál a plácl si s ním. Ignoroval jsem je.

„Takže, vy střežíte Rusko?“ zeptal jsem se.

„Ano, ale převážně západní část,“ přikývl Ivan.

„A jak na tom je?“ vyzvídal jsem.

„Tady v okolí nikde nic, ale mám zvláštní pocit, že směrem k Japonsku se děje něco divného,“ řekl Ivan vážně.

„Japonsko né,“ zanaříkal Loki. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Proč?“

„To neřeš,“ zavrtěl hlavou. Ivan nám popřál šťastnou cestu, řekl nám, jak se dostaneme na zdejší letiště, a nechal nás jít.

Olie si cestou koupil nové oblečení, protože to staré… utrpělo menší nehodu, a zařídil nám letenky na nízko nákladový let do Japonska.

Bill

Věděl jsem, že to přijde. Nezbývalo mi nic jiného, než to jen tiše přetrpět.

V letadle se Olie a Levi o něčem hádali, ale já je neposlouchal. Přeletět Rusko nám trvalo několik hodin – asi jsem překoval svůj dosavadní rekord v bobříku mlčení. Veškeré dotazy, jestli mi něco není, jsem ignoroval.

Vylezli jsme z budovy letiště. Zhluboka jsem se nadechl.

Japonsko…

autor: Dietřisko & Kentaur