autor: Dietřisko & Kentaur
Země Vycházejícího slunce
Bill
„Tak co teď?“ otočil se na mě Levi.
„Tady rozhodně nic nenajdem. Musíme za město.“ Zadíval jsem se tím směrem. Za ta léta, co jsem tu nebyl, se změnila spousta věcí. Předpokládal jsem však, že „tam“ to bude stejné.
„Nevadilo by vám, kdybych se pak na chvíli odpojil a šel se na něco podívat?“ zeptal jsem se tiše.
„To nemůžeme jít s tebou?“ vyhrkl Levi.
„Nevadilo,“ řekl Olie a hodil po něm varovným pohledem.
„Jo, dík.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Takže, musíme jet za město… bohužel, hromadnou dopravou.“
K mému velkému překvapení se netvářili ani vyděšeně, zhrozeně, zhnuseně, či snad nešťastně. Vypadali, jako by jim to přišlo úplně normální.
„Proč jste tak klidný?“ rozhodil jsem rukama.
„Loki… Jezdit busem je úplně normální,“ vysvětlil mi váhavě Levi.
„Fajn… Představte si autobus v Anglii nebo ve Francii, v těch vašich prdelákovech.“ Pomalu přikývli. „Představujte si ty lidi… Je jich tam jak nasranejch, i v tak malých městech. A teď si představte Tokyo, který je desetkrát… dvacetkrát… hodněkrát větší a těch lidí mačkajících se v jednom autobusu… Chápete, co se vám tu snažím vysvětlit?“ Po chvilce váhání zavrtěli hlavami.
„No že cestování je hrozný, ale cestování v Tokyu je nesčetněkrát horší!“
Vyměnili si dlouhý pohled.
„Tak půjdeme?“ nadhodil Levi.
„Jo,“ souhlasil Olie. Otočili se a zamířili k autobusové zastávce.
„Hej!“ zavolal jsem za nimi. „Děláte si srandu? To mě tady jen tak necháte? Copak vám na mně vůbec nezáleží?“
Ani se neohlédli. „Nemusíte bejt hned tak upřímný,“ zamumlal jsem a doběhl je.
„Musím přiznat, že se tu vůbec nevyznám,“ povzdechl si Olie.
„Já taky ne,“ přidal se hned Levi.
„Bohužel, já se tu už pár set let taky nevyznám.“
Chvíli jsme tam jen tak bezradně postávali.
„Mohli bysme se někoho zeptat,“ navrhl Levi.
„Ty si myslíš, že tu někdo umí anglicky?“ ušklíbl se Olie.
„Ehm… To…“ ozval jsem se. Tázavě se na mě obrátili. „Já umim japonsky.“
„Proč jsi to neřekl dřív?“ vztekal se Olie.
„Nikdo se mě na to neptal.“ Uraženě jsem si založil ruce na prsou.
„No, dobře… Máš tu… hodně lidí, tak se někoho zeptej.“ Olie se tvářil jako by právě vymyslel teorii relativity.
Rozhlédl jsem se, vybral si pěknou Japonku a sebevědomě se vydal k ní.
„Promiňte… Nevíte, jak se dostaneme pryč z města?“
„Kam konkrétně?“
Na chvíli jsem zaváhal. „Na… na horu Mt. Odake.“
„Musíte na západ od centra…“ Sdělila mi číslo autobusu. Poděkoval jsem a vrátil se k Levimu a Oliemu.
„Tak a je to… Musíme jet autobusem číslo…“ Široce jsem se usmál. „Šedesát devět…“
„Fajn… A proč se na mě tak perverzně usmíváš?“ zeptal se podezřívavě Levi.
„Kdo říká, že se usmívám na tebe? Já se usmívám jen tak.“ S nadšením jsem vyhlížel autobus s číslem šedesát devět.
Netrvalo moc dlouho a autobus přijel. Současně opadlo moje nadšení, když jsem spatřil, že jeho obsah připomíná krabičku se sardinkami. A taky jsem si plně uvědomoval, že se tam za chvíli budu muset nasardinkovat taky. Nastoupili jsme – no, spíš namáčkli se – do autobusu.
Bylo to poprvé, co jsem cítil desítky domorodců i turistů zpocených a namáčklých na sebe, ale doufal jsem, že naposledy. Snažil jsem si ze všech sil udržovat odstup, ale moc se mi to nedařilo. Nezbývalo mi nic než zavřít oči a tiše trpět.
Protože jsme museli projet celé město, trval otřesný zážitek dost dlouho. Ani bych se nedivil, kdybych usnul. Nebo omdlel smrady.
Když konečně japonská hatmatilka ohlásila konečnou stanici, vyběhl jsem ze sardinkárny a zhluboka se nadechl.
„Svoboda… Svoboda pro nosy!“
Za mnou vyšli Levi a Olie, podstatně pomaleji, klidněji a celkově normálněji.
„A teď jako co?“ Rozhlíželi se kolem sebe. Byli jsme na celkem hnusném okraji Tokya.
„Teď půjdeme…“ Zahleděl jsem se do dálky a spatřil jakousi siluetu hory. „… tam!“
„Děláš si prdel…?“ vypadlo z Olieho.
„Musíte mít trochu fyzičku,“ mrknul jsem na ně.
„Naser si,“ odtušil Olie a sedl si na zem.
„Nikam nejdu,“ přidal se k němu Levi.
„To má bejt nějaká vzpoura, či co? Myslíte si, že jste rebelové?“
„Ty si mysli, co chceš, já pěšky nejdu,“ řekli skoro unisono.
„Fajn, jak chcete,“ rozhodil jsem rukama. „Stopneme si auto, spokojený?“
„To zní líp,“ usoudil Levi.
„Mnohem líp,“ opravil ho Olie.
A tak jsme tedy čekali. Auta tu sice jezdily pořád – problém byl spíš v tom, že žádné nechtělo zastavit.
Po hodině stopování, kdy já jsem pořád opakoval, že bychom už měli půl cesty za sebou a Levi s Oliem mi střídavě naznačovali, že jsem arogantní debil, najednou zastavilo nějaké auto.
„Zázrak,“ vydechl Olie.
„Úchyl,“ usoudil jsem. Řidič stáhnul okýnko.
„Vy chcete někam odvézt?“ zeptal se.
„Ne, lajkujeme auta,“ odsekl jsem. Levi i Olie mě zároveň praštili pěstí do břicha. Prohnul jsem se a zmlknul. Po chvíli jim došlo, že jsem jediný, kdo se může s řidičem pořádně domluvit a zase mě narovnali. „Byli bychom moc vděční,“ vydechl jsem a strojeně se usmál.
A tak jsme nasedli do auta. Olie riskoval znásilnění – distancoval se od nás a sedl si dopředu. Levi se se mnou odmítal bavit. Cítil jsem se opravdu osamoceně.
„Znáte tu legendu o Mt. Odake?“ ozval se najednou řidič překvapivě tak, že rozuměli všichni. Už jsem nemohl dělat drsnýho, že jako jediný rozumím. To mě popudilo. „Mimochodem, jmenuju se Akira.“ Následovalo tradiční představení naší trojky. „A znáte tu legendu?“ zopakoval Akira.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Olie a Levi ho napodobil. Já se uraženě díval z okýnka. „Na hoře Mt. Odake kdysi žil mocný čaroděj. Dokázal ochránit celé Japonsko před působením temných sil. Říká se, že udržoval přírodu v chodu…“
„Blbost,“ prsknul jsem. Všichni se na mě překvapeně otočili. „Žádný čaroděj není tak silný, aby ovlivňoval chod přírody.“ Akira pokrčil rameny.
„Říká se to. No, vypráví se spousta příběhů o jeho hrdinských skutcích. Ale já vám teď řeknu něco pro zábavu. Ví se, že měl spoustu učňů.“
Odtáhl jsem pohled od ubíhající krajiny a zpozorněl.
„Prý jeden z nich způsobil jeho smrt, ale o tom teď mluvit nechci.“ Sevřel jsem ruce v pěst. „Kdysi pod tou horou byla vesnice Yumeno. Byla jedním z mála spojení s civilizací, které čaroděj a jeho učňové měli. Jednoho dne jeden z chlapců vesnici podpálil pomocí své magie.“ Upřeně jsem se díval z okna. „Od té doby tam ta vesnice není. Učeň byl potrestaný dost přísně, protože už byl dost známý průšvihář.“ Zadíval jsem se z okna ještě upřeněji. „V dobách své největší slávy měl čaroděj učňů pět. Nevzpomínám si, jak se všichni jmenovali.“
„Ale víte toho docela dost,“ řekl téměř obdivně Levi.
„Byl to můj koníček, když jsem byl mladší,“ usmál se Akira. Zbytek cesty nám vyprávěl legendy o čarodějových hrdinstvích.
„Tak, a jsme tady.“ Zastavil.
„Moc děkujeme,“ řekl Levi s milým úsměvem.
„Jo, díky,“ přidal se Olie. Já jenom něco zamumlal, aby se neřeklo.
Vystoupili jsme z auta – čekala nás cesta nahoru na horu. Vykročil jsem, aniž bych čekal na Leviho a Olieho. Doběhli mě a dál jsme pokračovali mlčky.
Zašli jsme do nějakého lesíka. Obklopila nás zvláštní vůně a zároveň jemné chvění magie. Ten pocit jsem znal až moc dobře. Levi a Olie se zmateně rozhlíželi.
„Vítám vás.“ Všichni jsme leknutím nadskočili. Když jsme se otočili, zjistili jsme, že za námi stojí nějaká divná příšera.
Tom
Vyděšeně jsem vyjekl.
„Neboj se,“ řekl klidně Loki. Upnul jsem k němu svůj pohled. „To je jen Shinigami,“ pokračoval. Když si všiml, že na něj s Oliem dál tupě zíráme, doplnil to: „Bůh smrti.“ Pozorně jsem se podíval na obludu přímo před námi.
„Ahój,“ zamával Shinigami. Pomalu jsem zamrkal. „Nechtěl jsem vás vylekat, promiňte. Jmenuju se Duffy.“
„Tebe neznám. Nováček?“ přeměřil si ho Loki. Duffy horlivě přikývl. Nechápavě jsem to celé sledoval.
„Ty to tu střežíš?“ zeptal se Olie. Duffy se zatvářil trochu divně a pak jen zavrtěl hlavou.
„Hlídá to tu jeden čaroděj.“ Okamžitě jsem si vzpomněl na toho z Akirovy legendy. Loki vypadal, že pochybuje nad Duffyho slovy.
„Jediný, který toho byl schopný, je už dávno mrtvý,“ řekl Loki bez tónu.
„Narážíš na toho z té legendy?“ povytáhl obočí Olie. Loki pevně semkl rty.
„Já nevím, o kom mluvíte. To nás ve škole neučili,“ povzdechl si Shinigami. „Ale vezmu vás nahoru. Tam čaroděj žije. Já jsem tu jen jako jeden ze strážců lesa.“
„Bůh smrti a stráží les?“ podivil jsem se.
Všichni moji poznámku přešli bez povšimnutí. Vydali jsme se zase na cestu. Duffy nám celou cestu něco vesele povídal. Podle jeho slov to bylo poprvé, co tu potkal živou duši, takže si to patřičně užíval.
Když si Olie vydobyl pauzu, vyhledal jsem Lokiho. Celou cestu jsem ho nenápadně pozoroval. Byl nějaký smutný a šel se svěšenými rameny. Taky to vypadalo, že nad něčím hodně přemýšlí. To se mu nepodobalo.
„Loki?“ broukl jsem tiše a lehce chytil jeho ruku.
„Hm?“ podíval se na mě přes řasy. Odvedl jsem ho kousek stranou.
„J-já,“ zakoktal jsem se. Nikdy jsem tohle neuměl, ale teď mi to přišlo jako důležité, takže jsem se překonal. „Chtěl bych se ti omluvit,“ zamumlal jsem.
„Za co?“ podivil se.
„Tak celkově, za to všechno. Přijde mi, že jsem to dneska trochu přehnal, choval jsem se hnusně, proto promiň…“ Sklopil jsem hlavu. Loki se pousmál a chytil mě za bradu.
„Ty si myslíš, že jsem smutný kvůli tomu? Že jsem na tebe naštvaný?“ zeptal se trochu pobaveně. Váhavě jsem přikývl. „Není to kvůli tomu,“ ujistil mě. „Jen jsem… přemýšlel. Nic mi není.“ Naklonil se ke mně a opatrně přiložil své rty na mé. Projel mnou příjemný pocit. Natiskl jsem se na něj, opřel se a užíval si jeho blízkosti. Loki mi jednou rukou zajel do vlasů a druhou si mě přidržoval za boky. Připadal jsem si krásně a všechnu svoji pozornost věnoval jeho rtům a polibkům, které mi dávaly.
„Víš, Loki-“ začal jsem, když jsme se od sebe na chvilku odtrhli.
„Héj, vy dva, jdemé!“ ozval se Duffyho pronikavý hlas minimálně o dvě oktávy výš než obvykle. Trochu jsem sebou trhnul. Tenhle tvor vážně dokázal jednoho pořádně vyděsit. Naposledy jsem se usmál na Lokiho a vrátil se k netrpělivě postávajícímu Shinigamimu. I Olie už byl na nohách. Čekala nás další cesta, ale vypadalo to, že už se blížíme.
Znenadání se ale obloha potemnila. Olie se začal zmateně rozhlížet. Nepříjemně jsem se ošil, ale když se za mnou vynořil Loki, získal jsem zpátky pocit bezpečí.
„Co to je?“ zeptal jsem se a hlavou pohodil k zachmuřenému nebi. Loki pokrčil rameny.
V tu chvíli se před námi objevila silueta postavy. Zamhouřil jsem oči a pořádně zaostřil. Loki ztuhnul. Vypadal šokovaně.
„Andy?“
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Ohohoo, to asi nebude moc prijemne setkani xD jsem zvedava, jestli to bude jeste po tech letech mezi Lokim a Andym jiskrit 😀 snad ne… to uz by Levi neustal xD
BOŽE, 'lajkujeme auta' umíráááám 😀 😀 😀 😀 to je zase hláška dne, to budu používat 😀 Kde vy na to holky chodíte…
A autobus 69 byl taky dobrý 😀
Ale ten Andy se mi vůbec nelíbí, určitě poleze Tomovi do zelí. Úplně tam stačí Olie, takže doufám, že Andy rychle zase vypadne!
Pěkná fan stránka, hezký layout:)
Autobus 69, sloboda pre nosy, lajkovanie áut… no ja mám dosť. 😀
Ten Andy na konci ma prekvapil, vážne som ho tam nečakala, ale bojím sa toho, že pôjde po Billovi a potom chudák Levi.
Inak sme sa už dozvedeli, prečo Bill nemá rád Japonsko. Ani sa mu teda nedivím.
Vďaka za super časť.
P.S.: Nevedela som, že Shinigami majú aj nejakú školu 😀
Nebyl ten zlobivej čaroděj Loki? Honem další dílek dík.
Tak tohle byl díl opět nabitý hláškami 😀 Nebvudu vypisovat, čemu všemu jsem se smála, protože bych musela zkopírovat téměř polovinu povídky, ale nejvíc mě rozsekala na Lokiho věta: "Svoboda… Svoboda pro nosy!" 😀 😀 😀 😀
Miluju to, jak super pohodová a vtipná tahle povídka je 🙂 Vždycky se u ní odreaguju a to po těžkých dnech potřebuju, takže díky holky 🙂
Jinak jsem strašně zvědavá na tu legendu ohledně toho mocného čaroděje. Bill mi při tom vyprávění přišel fakt zvláštní, tak mě tak napadlo, jestli s tím nemá něco společného nebo jestli dokonce není jedním z těch učňů a konkrétně ten, co toho čaroděje zabil. Strašně moc se teď těším na další díly, až se mi začne odkrývat tohle tajemství. Tahle povídka je čím dál tím víc zajímavější 🙂
navíc se mi i moc líbí sledovat postup Lokiho a leviho vztahu 🙂 O levim už ani nemluvím, ten je totálně zaláskovaný 🙂 Ale Loki se ještě pořád brání, ale i tak jde vidět, jak jeho vztahy sílí a sílí 🙂
Děkuji za perfektní díl! ♥
Whooooo :DDD 3:D autobus 69. uhm yeah! 😀 Svoboda pro nosy, no ty vole 😀 JO JAKO, MYSLÍTE, ŽE SJTE REBELOVÉ?? Tak to se nepletete 😀 Ne, lajkujeme auta 😀 ANO, MUSÍM VYPSAT KAŽDOU VTIPNOU SCÉNKU! :DD :3 Oliva: Zázrak, Loki: Úchyl :DDD PROSTĚ TO JSOU BORCI NEJVYŠŠÍHO KALIBRUUUU!! <3 NO A PAK NASTALO… :OOOOOOO ANDY… tak to bude zajímavé. hlavně, když nevím, co se stalo mezi Lokim a Andym… No hlavně doufám, že Loki nevymnění Andyho za Leviho… prostě, šup další díl!! :3
Opět jsem se musela smát… To je strašně divný u vaší povídky, že 😀
A budu netrpělivě vyčkávat další díl, kde se snad něco dozvíme o tom, co se stalo mezi Andym a Lokim… No, a ať Lokiho ani nenapadne na Toma zapomenout, když bude Andy poblíž 😛
Díky moc za báječnou povídku 🙂
Shinigami jsou stejně ty nejděsivější a mě nejsympatičtější příšery :3 Ale Duffy… 😀 No, 69 jsem čekala – však jste to vy dvě, že ano – ale to lajkování aut, to je úžasná hláška 😀 A ten Andy, nom… Já osobně proti němu nic nemám, vidím to tak, že přijde, pokusí se zabít Billa/Lokiho a zmizí 😛 A jestli to tak opravdu bude, stává se tahle povídka až příliš předvídatelnou…
Nicméně zajímavý díl a je to jen můj pocit, nebo se zase změnil systém přidávání téhle povídky?