autor: Ghostie
But it must be pretty cool to be you,
With a home and a family to go home to,
Must be pretty cool to know you belong.
Isolated my whole life,
Counting scars in the land of the smiling knives…
-Descendents
Bill mohl tak jednoduše změnit názor, ale proč? Po bolestné výměně názorů se svou matkou měl Bill skutečně možnost strávit skličujících dvacetčtyři hodin v Tomově domě. Ta vyhlídka jej činila téměř duševně nemocným. Ale Tom byl tak žalostně neoblomný, když jej prosil, aby v pátek přišel, že mu z úst vyklouzlo to jediné ´ano´ zřejmě pouze ze soucitu.
Celá situace byla pro něj velice zvláštní. Někdo ho pozval na přespání a nejenže souhlasil, ale souhlasila dokonce i jeho matka. Nebo spíš Jutta souhlasila po dvouhodinovém telefonátu s Tomovými rodiči den předtím. A teď se Bill chystal strávit noc u někoho, koho znal jen tři dny. Mohla to být zajímavá zkušenost.
Tomova matka byla zatím plně zaměstnaná a běhala po celém domě, aby se ujistila, že je vše bez poskvrnky. Tom, který ji nikdy neviděl tak nadšenou kvůli návštěvě, byl podezíravý.
„Mami, je to jen kamarád ze školy, uklidni se. On není… nebude ho zajímat, jestli je ten koberec nakřivo, mami!“
Simone konečně dokončila svůj úklid na poslední chvíli a prakticky poskakovala ke dveřím s výrazem naprosto nadšeného dítěte.
„Ale vše o něm zní tak zajímavě! Nemluvil jsi s jeho matkou, věř mi, jeho rodina musí být naprosto šílená. To je tak cool! Proč ty nejsi více nadšený?“
Tom odolával nutkání připomenout matce, aby si zachovala zdravý rozum a jen tiše podotkl: „Já vím, že je trochu mimo, ale nemusíš se chovat, jako by byl ta nejúžasnější věc na světě.“
„Ale to on je!“
Tom si rezignovaně povzdechl, věděl, že není schopen matku přesvědčit, že Bill opravdu není tak úžasný, za jakého jej měla. Jistě, Tom ho měl rád, byl zajímavý a cool, ale proč všichni téměř uctívali zem, po které chodil, to už Tom nechápal.
„Cokoliv, jen poslouchej, snaž se ho nevyděsit, a ehm… nemá rád, když se ho někdo dotýká, a…“ Tom se snažil marně vzpomenout na další tři pravidla k udržení Billa ´šťastného´. „A prosím tě, neříkej mu Eddie, a ehm…“
Prudké, rychlé zaklepání na dveře jej přerušilo a hlasité vypísknutí Simone mu potvrdilo, že jej vůbec neposlouchala. S rozhodnutím, že všechny naděje na uklidnění jeho matky byly marné, Tom otevřel dveře.
U dveří stál opravdu Bill. Tom napůl očekával, že se vůbec neukáže, a plně očekával, že jeho nabídku zcela odmítne. A přesto tam byl, stál před Tomem a jeho příliš rozvášněnou matkou. Měl na sobě neuvěřitelně těsné černé džíny s poněkud ošoupanými koleny, zastrčené v tmavých kožených vojenských botách. Tom byl překvapený, že na něm poprvé vidí bílou, nebo spíše černo-bílou pruhovanou mikinu s kapucí. Ruce měl schované v kapsách a v obličeji mu hrál až příliš známý apatický výraz. Věci měl ve své školní tašce, kterou měl hozenou přes rameno a která vypadala až příliš všedně, vzhledem k jeho exotickému vzhledu.
Nejvýraznějším rysem však byla změna oproti jeho obvyklému vzhledu. Jeho vlasy, na rozdíl od hodin strávených ve škole, kdy měl na hlavě velké špičaté bodliny a vypadal spíše jako nebezpečné zvíře, teď byly dole, rovné a splývající na ramena. Byl na něj pěkný pohled, už vypadal méně jako někdo, kdo se chytá někomu ukousnout nějakou končetinu, ale více jako naštvaná holka. Bylo to tak nějak… lepší.
„Ahoj Bille,“ řekl Tom nejistě, nevěděl, jak vstřícný by měl být, protože on a Bill spolu zatím netrávili téměř žádný čas. Jestli mu Bill jednu vrazí, pak jeho přespání bude zřejmě odsouzeno k neúspěchu.
„Ahoj,“ odpověděl Bill krátce, když překročil práh jejich domu. Sotva se rozhlédl kolem, když jeho oči přistály na poskakující mladé ženě stojící hned za Tomem. Očividně se snažila omezit svůj úsměv, ale tu bitvu prohrávala.
„Já jsem Simone, Tomova matka,“ řekla rychle a ruka jí vystřelila dopředu. Tom jí poslal sarkastický pohled, zatímco zavíral dveře, ale bylo příliš pozdě na to, aby Simone ruku zase schovala a nebylo to příliš trapné.
„Jsem Bill, v případě, že byste to nevěděla,“ řekl mladík, ne nezdvořile, a k Tomovu překvapení potřásl Simone rukou. „Těší mě, můžu vám říkat Simone?“
„Jasně! Můžu ti říkat Eddie?“ Vyhrkla Simone a nezdálo se, že by toho litovala.
„Cokoliv, když vám to udělá radost,“ řekl Bill a pokrčil rameny. Simone se okamžitě obrátila na svého syna a ušklíbla se na něj velmi jasným ´já ti to říkala!´ způsobem.
Potom se otočila zpátky k Billovi, jako by se nic nestalo, a oběma jim řekla: „Proč se nejdete podívat, kde bude Bill spát?“
„Jo, jasně,“ zareagoval Tom a otočil se na Billa, jako by si právě teď uvědomil jeho přítomnost. „Nemáme pokoj pro hosty, nebo tak něco, a…“
„To je v pohodě, můžu si vzít gauč,“ přerušil ho Bill a kývl směrem k obýváku. Tom se na něj podíval, jako by jej viděl poprvé v životě. „Co je?“
„Bille… celým smyslem vzájemného přespávání, je – spaní ve stejném pokoji.“
„Tak promiň, že nejsem pořádně vzdělaný v přespávání,“ protáhl Bill a povytáhl obočí.
„Nevyčítám ti to, jen konstatuju.“
„Tak proč ses obtěžoval s oznámením, že nemáte pokoj pro hosty?“
„Protože jsem byl – oh, zapomeň na to. Pojď,“ řekl Tom a vedl Billa do svého pokoje.
Bill jen přezíravě pokrčil rameny a vlekl se za ním. Tomův pokoj vypadal docela normálně, což jej překvapilo. Žádné polonahé dívky, ani slavní zločinci (Billova ustálená představa o rapperech) nezdobili jeho zdi, pouze něco, co vypadalo jako texty písní, kytarové akordy a úspěšné testy ze školy (těch tam bylo jen pár). Všude kolem byl jen obyčejný pokoj (ve srovnání s běžnými teenagerskými pokoji) a v rohu stála akustická kytara spolu s několika zesilovači. Zajímavé, velmi zajímavé.
„Můžeš si vzít mou postel, já si lehnu na podlahu,“ navrhl Tom, když se rozhlédl po svém stísněném pokoji.
Poté, co odkopl boty a odhodil svou tašku na zem, Bill dopadl na Tomovu postel a zabořil ruku do matrace, jako by testoval její pevnost.
„Je mi jedno, jestli budu na podlaze. Nezáleží mi na tom.“ Byla to pravda, Bill necítil žádný rozdíl. Možná, že byl ráno trochu ztuhlý, každopádně to necítil. Bylo by lepší, kdyby si Bill vzal podlahu a Tom postel, protože Tom by ráno zřejmě opravdu cítil bolest zad, a to nebylo nutné.
„Ne, vezmu si podlahu. Je nezdvořilé, aby host spal na podlaze.“
Bill si s povzdechem položil hlavu do dlaní. Tom se prostě musel snažit být hrdina. Byl tvrdohlavý a Billa to otravovalo. On chtěl tohle přespání prostě jen přežít. „Tome, kdy jsem já byl k tobě zdvořilý? Je mi opravdu jedno, jestli spím v posteli, nebo ne.“ Nedávalo to smysl – proč sakra na něj byl Tom tak hodný, když Bill se k němu choval naprosto hnusně? Náhle se cítil velmi zmatený a to bylo něco, co se mu nelíbilo. Rád měl věci pod kontrolou.
„Nezajímá mě, jak nezdvořilý jsi, nebudeš spát na zemi,“ řekl Tom rozhodně, zkřížil ruce na prsou a zamračil se.
I přesto, že byl překvapen jeho odhodláním, Bill nikdy nebyl poražen v tvrdohlavosti. „Tak ty taky ne,“ řekl, odvážně s Tomem nesouhlasil.
Protože ani jeden z nich nehodlal ustoupit, místo toho spolu zápasily pohledy jejich očí. Billovy tmavé oči byly více působivé a znepokojené, Tomův pohled mu dokonce způsoboval pocit provinění, jako by byl pokárán za to, že je zlý. Nemohl pochopit proč, ale bylo to, jako by Toma zklamal, a to Bill nějak nemohl vystát. Zahnal takové myšlenky a málem se vzdal, jen aby ukončil tohle mučení, ale na poslední chvíli Tom promluvil.
„Tak fajn,“ řekl suše a Billovy rty se zkroutily do úsměvu poté, co vyhrál bitvu. „Budeme spát v posteli oba.“
Úsměv na Billově tváři rychle klesl.
„A to je poslední slovo,“ uzavřel to Tom.
„Ale… ale…!“ Vyprskl Bill a roztáhl ruce. Co teď? Byl čas na paniku.
„Takže…“ Tom se vrátil zpátky do normálního rozhovoru, ignoroval Billovy námitky. „…myslel jsem, že bychom si mohli objednat k večeři pizzu, mám spoustu DVD, tak bychom se mohli dívat…“ odmlčel se, trochu shozen Billovým nevěřícným pohledem, který ho odmítal opustit. „Nalítají ti tam mouchy, Bille.“
Bill okamžitě zavřel pusu, aniž by cokoliv řekl. Místo toho vstal a posadil se na podlahu.
„Co to děláš?“
„Protestuju.“
„Bille, jestli tě to tak moc obtěžuje…“
„Neobtěžuje mě to…“
„Oh, dobře.“
„Nepřerušuj mě. Pravidlo číslo pět.“
„Právě sis ho vymyslel!“ vykřikl Tom podrážděně. Bill jen znovu zkřížil paže a hodil na Toma pohled natolik ostrý, že kdyby to bylo možné, Tom by byl s největší pravděpodobností těžce zmrzačen. „Omlouvám se, budu zticha,“ dodal pokorně.
„Děkuju. Jak už jsem říkal, neobtěžuje mě to. Opravdu se o tohle tolik nestarám. Ale… oh, kurva, zapomeň na to,“ zabručel Bill a vstal. Neměl náladu na vysvětlování, protože si byl jistý, že by tím vzniklo pouze daleko více otázek, než kolik by jich mohlo být zodpovězeno. A Bill neměl náladu na Tomovu zatracenou zvědavost.
„No… okay, zapomněl jsem,“ slíbil Tom a Bill vypadal, že se fyzicky více uvolnil. Tom pouze zvedl obočí, ale neřekl nic. „Takže, pizza k večeři?“
„Pouze pokud dostanu vegetariánskou pizzu,“ řekl Bill rozhodně a Tom se ušklíbl.
„Ty jsi vegetarián?“
„Ne, ale počítám, že přidáním zeleniny to bude alespoň zdravější. Můžeš vzít napůl vegetariánskou a napůl normální, jestli chceš, já bych stejně v žádném případě celou pizzu nikdy nesnědl,“ Bill protáhl obličej. Myšlenka, jak jí celou slizkou pizzu, na které není nic, na čem by si pochutnal, pouze sýr nebo šunka, byla odporná. Sýr byl v pořádku, s mírou, ale maso bylo většinou zbytečné, mastné a nechutné.
„To půjde,“ řekl Tom, opouštějící místnost a odcházející do kuchyně, kde tušil svou matku. Bill jej následoval. „Co chceš k pití?“
„Máte pomerančový džus?“
Bill obdržel od Toma zmatený pohled. Ten jen pokrčil rameny.
„Pizza a pomerančový džus? Ne limonáda?“
„Jsem zdravý člověk,“ řekl Bill na svou obranu a zkřížil ruce na prsou.
Tom jej dále sledoval zmateným pohledem, jako by se Bill definitivně zbláznil, nevěděl, jestli se má smát, nebo zůstat vážný.
„To je jedno, ach, je to jedno,“ zavrtěl Bill hlavou a zamračil se skrz Tomův smích. „Špatný vtip.“
„To byl vtip?“
„Ne. Nebyl.“ Tom jen zamrkal a Bill obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. „To je jedno! Jen… ty jsi beznadějný.“
„Já?“ Tom se ušklíbl, ale Bill si jej nevšímal. Tom nemohl přestat přemýšlet nad tím, proč Bill říká tolik věcí, a vzápětí o nich nechce mluvit. Bylo docela možné, že něco skrývá, což bylo docela vzrušující, ale Tom měl zvláštní pocit, že nechce znát Billovo tajemství.
V kuchyni jim Tomova matka objednala pizzu a přibrala i jednu pro sebe a pro Gordona, až přijde z práce.
„Tady… to by mělo být dost peněz na pizzu. Budu ve studiu.“
„Hodně štěstí,“ zavolal na ni Tom, zatímco přepočítával peníze.
„Ve studiu?“ Zeptal se Bill a vyskočil na linku. Tom se rozhodl k němu připojit, i když s jeho velkým oblečením mu to šlo poněkud obtížněji. „Kopírko.“
„Drž hubu,“ řekl Tom bezděčně a strčil si peníze do kapsy. „Moje máma je umělkyně, a tak si přeměnila kancelář v umělecké studio.“
„Hmm… tvoje máma je dost cool,“ pronesl Bill nepřítomně, naklonil se a opřel si lokty o kolena. Tom se naklonil a napodobil jeho pozici.
„Jo, to ona si myslí taky. Ale o tobě. Šílí z tebe.“
„Cože?“ Jak se zdálo, Bill si všiml, že Tom napodobuje jeho pozici. Zkoumavě se na něj podíval a opřel se o ruce. Tom udělal to samé.
„Moje máma si myslí, že jsi divný, a ona má ráda divné lidi. Ty sis toho nevšiml? Prakticky tě celého pohltila, celou tvou… osobnost, hned jak jsi prošel dveřmi. Myslím, že konečně našla inspiraci.“
„To je… děsivé.“
„Trochu, jo.“ Bill se opět narovnal a Tom jej následoval.
„Přestaň mě kopírovat!“
„Opravdu ti to tak strašně moc vadí?“ zeptal se Tom se samolibým úsměvem.
„Ano,“ odfrkl Bill a zkřížil ruce na prsou.
„Ano,“ zopakoval Tom a udělal to samé.
Bill frustrovaně zasténal a položil si hlavu do dlaní, s lokty na kolenou, rozhodl se Toma ignorovat. Přesto Tom udělal to samé a pár minut seděli oba ve stejné poloze, dokud se Tom konečně nevzdal.
„Jsi tak nedospělý,“ rýpnul si do něj Bill dětinsky.
„Ne, nejsem. Tak jako tak, usmál ses,“ řekl Tom, ačkoliv měl Bill hlavu dole a on nemohl vidět jeho tvář.
Bill zvedl hlavu a tvrdě se na Toma podíval. „Já? Usmál? Nikdy se nesměju.“
„Ano, usmál.“
„Ne.“
„Jo.“
„Ne. Ah…! Ne, neusmál.“ Přerušil Bill Toma dřív, než mohl opět nesouhlasit.
„Ale…“ Tom zmateně našpulil rty. „Ale já tě viděl se smát.“
Bill si povzdechl. „Nebudeme teď rozebírat všechny rozdíly, které definují nebo nedefinují smích. Jen-„
„Zapomeň na to?“
Bill znovu odfrkl a opět zkřížil ruce na prsou. Tom udělal to samé.
„Přestaň mě kopírovat!“
Zlaté prameny roztaveného sýra sklouzly řezem dolů, ale Bill je rychle zachytil. Sýr se natahoval jako žvýkačka na podrážce boty, když za něj zatahal. Bill prudce trhnul a s triumfálním pocitem si ukousl velké sousto, protože věděl, že nemá k dispozici až tolik pizzy, aby si mohl vychutnávat každé sousto.
„Podle toho, jak to jíš, bych si myslel, že je pro tebe jedení pizzy jako umění. No, nebo spíše válka.“
„Umění je válka,“ citoval Bill neurčitě.
„Umění je válka? Nemyslím si, že jsem to někdy dříve slyšel.“
„Možná jsem to právě vymyslel,“ pokrčil rameny Bill. Olízl si rty a opět se zakousnul do pizzy. Musel si na jídlo sundat rukavice, a ačkoliv to pro něj bylo téměř pohoršující, nezdálo se, že mu na ruce Tom zíral a Bill dělal, co mohl, aby byl nenápadný. Pizza tomu rovněž napomáhala, protože mu kryla ruce jako deštník před Tomovým pohledem.
„No, jestliže jsi to řekl, stále je to citát, nebo ne?“
„Hmm.“ Bill se opřel o kuchyňskou linku, z nějakého pro něj neznámého důvodu jedli v kuchyni na zemi. Billovi to nevadilo, a to bylo opravdu zvláštní. Zdálo se, že mu Tom vůbec nevadí, možná proto, že byli u něj doma a ne na neutrální půdě v areálu školy. Tom ho ani v nejmenším neotravoval a Bill byl skoro naštvaný, že neměl žádný důvod se na něj zlobit. Bylo to skoro k vzteku.
Oba jedli mlčky, což bylo také k vzteku, hlavně proto, že Billa nenapadlo nic, o čem by mohli mluvit. Nicméně, ticho nebylo nijak trapné, z čehož byl zmatený. Nechtěl se v Tomově přítomnosti cítit příjemně.
„Hele, Bille?“ Řekl Tom, náhle zněl nejistě. Alespoň přerušil ticho.
Bill zvedl váhavě třetí kousek pizzy, vzhlédl a setkal se s Tomovým pohledem, čímž mu dal najevo, že poslouchá. Tom nedokázal ovládnout chvějivý pocit na páteři v důsledku tohoto pohledu a nedokázal vysvětlit, proč k němu došlo. Trochu se posunul, aby ze sebe ten zvláštní pocit setřásl, a pokračoval. „Může se to zdát jako divná otázka, ale ehm… Stalo se někdy něco, jako, stalo se ti něco, že jsi, víš…“ Tom se odmlčel, okamžitě získal pocit, že s tím neměl začínat, ale Bill odpověděl dřív, než mu mohl říct, aby na to zapomněl.
„´Bezcitná svině´, jak mě myslím nazval Georg?“ zeptal se Bill, zněl nepřístupně. Tom poprvé zauvažoval, jestli se Bill skutečně trápí tím, že byl takto veřejně označován. Tom věděl, že za tím muselo být mnohem více než jen Billovy zlomyslné poznámky, a Bill nikdy nevypadal, že by se staral o to, že na okolí působí tak chladně.
„Ehm, jo. Nemusíš odpovídat, jen jsem se zeptal…“ Tom se opět odmlčel, po opožděném pokusu neurazit Billa.
„Ehm, narodil jsem se. Nic jiného v tom není.“ Bill se podíval na Toma, který se tvářil zmateně.
„Musí tu být něco víc než to,“ řekl pomalu. „Protože ´narodit se´ je opravdu nekonkrétní důvod. Hádám, že ses narodil normálně jako všichni.“
„Jistě, narodil. Myslím, možná, kdyby moje matka nebyla psychopat a můj otec neodešel, když mi bylo asi pět, tak by to bylo možná lepší. No co, že jsem svině, ale hej, to je život. Někteří lidi prostě stojí za hovno.“
„Nemyslím si, že stojíš za hovno,“ zamumlal Tom, přisunul se nepatrně blíž a vzal si pátý kousek pizzy. „A nemyslím si, že jsi svině. Lidé se chovají jako svině buďto schválně, protože mají dost sami sebe, nebo proto, že jsou příliš nevzdělaní. Nemyslím si, že bys byl jedním z nich.“
Bill přežvýkával Tomova slova spolu se svou vegetariánskou pizzou a neochotně přiznával, že Tom opravdu není tak špatný.
„Proč se takhle nechováš i ve škole?“ Zeptal se náhle a Tom na sobě ucítil Billův provrtávající pohled.
„Jak takhle?“
„Jako… inteligentní a empatický a tak. Ve škole jsi více… zamlklý. Jako by tě ta popularita ubíjela.“
Tom se rozesmál, zavrtěl hlavou a položil pizzu. Už neměl více chuť k jídlu. „Nestarám se o svou popularitu. Je to fajn, protože… myslím, je to jako být bohatý. Máš peníze a udržuje tě to v pohodě a bez problémů, ale není to naplňující. Nesnažím se udržet svou popularitu. Chovám se ve škole jinak, protože…“
„…protože mozky tvých přátel by pravděpodobně explodovaly, kdyby ses pokusil být něco jiného, než od tebe očekávají, že budeš?“ Bill neměl tušení, jak se to stalo, ale najednou byl v jeho mysli Georg ten hloupý, a Tom Billův inteligentní zachránce. Ne, že by se role vyměnily. Georg od začátku nevypadal moc intelektuálně, ale jejich postavení se změnilo. Bill měl najednou k Tomovi velký respekt, a i když věděl, že je to zřejmě nekonečná chyba, nemohl sám sobě lhát, i přestože chtěl.
„Myslím, že ano. Opravdu s nimi nemluvím, ty víš, takhle.“
„To proto, že jsem řekl, jak to je,“ řekl Bill skoro žertem, když se postavil. Protáhl se a roztáhnul ruce do stran. Zároveň s tímto pohybem se na něm vytáhlo i jeho oblečení.
„Všiml jsem si,“ zamumlal Tom a také se postavil. Jeho oči se dostaly do úrovně Billových boků ve chvíli, kdy si Bill stáhnul mikinu zpět dolů svými odhalenými prsty bez rukavic.
V tom krátkém okamžiku si Tom všiml dvou věcí:
1. Tetování
2. Jizvy
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Tak, Billova reakcia na Toma ma milo prekvapila, a pobavila ma tá jeho zlosť na seba, že sa mu Tom páči a nemá príčinu hnevať sa na neho:) Je milé ako sa k Billovi Tom nenásilne približuje. Dokonca súhlasil s prespaním:) a ešte k tomu v jednej posteli:) Sú podarení, obaja. Túto kapitolu som zhltla strašne rýchlo, škoda, že treba na pokračovanie čakať:D
(našla som na ulozto knihu, ktorú Bill číta v češtine a idem sa do nej pustiť, myslím, že bude skvelá:)aj keď pri nej asi budem trpieť. Ďakujem za tip, najprv som si myslela, že je to fiktívna kniha)
[1]: vážně? Díky za info, já ji našla jen v nějakém obchodě v originále a dál jsem nehledala, tak to na ni kouknu taky. Ale musíš číst pomalu, protože jak ta kniha dopadne se tady v povídce dozvíš až v desátém díle 😀
[2]: určite to bude pomaly, v poslednom čase vždy zaspím keď čítam:D je to ale formát pdb ja to mám už v mobile.
Skvělí díl jako vždy 🙂 Opravdu mě vážně zajímá, co řekne Tom na ty jizvy.. :/ 🙂
P.S. holky, jsem asi úplně blbá, ale o jaké knížce se mluví :D?
Som rada, že Bill zmenil na Toma názor. A ten jeho pokus neuraziť Billa.. zlaté 🙂 Inak Tomova matka bola z Billa vážne pekne mimo 😀
A som zvedavá na Tomovu reakciu na tie záverečné zistenia 🙂
Vďaka za preklad.
[4]:Bill v triede ránoo ignoroval Toma a čítal si knihu v angličtine. Tom sa nudil a očumoval Toma a pýtal sa čo to číta. Bill číta knihu o autistickom chlapcovi, ktorý uvažuje, či bude brať lieky ktoré tlmia jeho chorobu, ale zároveň mu berú osobnosť. Myslela som si, že je to len kniha v tejto poviedke ale ona je skutočná (zuzu googlila) a ja som ju našla preloženú -autorka je Elizabeth Moon má autistického syna a napísala knihu asi o ňom alebo teda o jeho chorobe a volá sa to Rychlost temnoty.
Dnešní díl byl super. Tom mě příjemně překvapil svými úvahami a Bill… Ten nám zase ukázal svou "lidštější" tvář 🙂 Opravdu jsem si to moc užila a těším se moc na druhou půlku dílu v sobotu a jsem zvědavá, co bude Tom říkat na jizvy…
Jinak holky, díky moc za to, že jste mi připomněly tu knížku, už jí mam taky staženou a moc se na ní těším :))
Jů, že bych začala číst tu knížku? 😀 né, radši né, ještě mi začne šibat 😀 už tak stačí, že si zpívám ukolébavku z #815 😀 :3 No tak k dílu, je to super záhadná povídka a Bill je extrémní záhada a Tom je jako detektiv a prostě super! :3 Jen do něj, Tome! Všechno z něj dostaň! A ty jizvy co Bill má… pořád přemýšlím, jestli je vážně až takový sebepoškozovák, nebo je v tom i něco jiného. Třeba jeho matka! :O já na ní mám vztek! Co mu to dělá! Já bych radši odešla, třeba jí i nahlsila! Ona se musí léčit a Bill taky! 😀 :/ Lituju ho, ale zatím bych to měla nechat být, dokud pro mě Tom nezjistí další info! 😀 Děkuju za díleček :3
[8]: Sayurii, definitivně miluju tvoje komentáře! 😀
U tohoto dílu jsem se docela pobavila, ty jejich rozhovory fakt stály za to.. 😀 A Simone.. Můžu ti říkat Eddie? 😀 Jen ta Billova matka mi pije krev, hrozná ženská.. 😀 Jsem moc zvědavá na další díl, moc moc se těším a díky za překlad.. 🙂
[9]: To budu brát jako kompliment 😀 :3, i když… nevím co na nich vidíš o.O 😀
Tak tenhle díl se mi zatím líbil nejvíc ze všech 🙂 Tom se ukázal v hezkém světle a i Bill si uvědomil, že Tom je ve skutečnosti jiný, než se prezentuje ve škole, za což jsem ráda 🙂 A dokonce ani Bill mi dneska nepřišl divný, což je dvakrát divné 😀 Celkově byl tohle takový pěkný, pohodový díl 🙂 Jsem zvědavá, co nás čeká v dalším (tedy dnešním :-D) díle 🙂
A Tomova mamka je fakt číslo 😀 Jak byla z Billa mimo 😀 😀 Strašně mě to pobavilo 🙂
Děkuji moc za překlad 🙂
Myslela jsem že to bude u Toma díky Billovi dusno ale byla to pěkná kapitolka.
prekvapilo ma že Bill súhlasil s nocou u Toma úplne nezvyčajné od človeka ktorý má toľko pravidiel a musí predsa vedieť že niektoré môže byť porušené,zdá sa Bill konečne stretol niekoho kto je schopný mu pomôcť ako dúfam,pretože Tomova matka je sympatická a určite si získa aj Billa…