autor: B-kay
Tom si naplno vychutnával Billovy ostýchavé polibky. Hladil jeho měkké, poddajné rty těmi svými, bříšky prstů se zlehka dotýkal jeho tváře a doufal, že se v tu chvíli zastaví svět. Zem již déle nebude obíhat kolem slunce, hodinové ručičky přestanou vykonávat svůj obvyklý pohyb a dovolí tím jejich společnému okamžiku dosáhnout věčnosti. Protože přesně tak dlouho by u něj dokázal zůstat. Nemusel by se jej ani dotýkat. Stačil by mu pouhý pohled. Pohled do tváře člověka, v jehož nitru se ukrývalo něco magického.
Nikdy mu nezáleželo na nikom, kromě Simone. Byla středem jeho vesmíru. Jedinou osobou, pro kterou by udělal cokoli. Byl si jistý, že jej ocelová zeď, kterou si kolem sebe kdysi vystavěl, uchrání před jakýmkoli lidským kontaktem. Před veškerými city a emocemi. Mýlil se. Od toho večera, kdy na parkovišti nešikovně zničil kolo ředitelova syna, bylo všechno úplně jinak. Bill se vůbec nesnažil dostat za jeho ochranný štít. Sám jej tam pustil.
Na krátkou chvíli se odtrhl od jeho úst, pohlédl mu hluboce do očí, a vzápětí jej opět políbil. Tentokrát o poznání naléhavěji. Dychtivěji. Jako by umíral na zákeřnou nemoc a veškerá naděje na záchranu spočívala v hloubce těch úst.
Připadal si jako na bojišti emocí. Jeho nitro se trhalo na stovky malých kousků, představujících jednotlivé pocity, ale on neuměl identifikovat ani jediný. Nerozuměl jim, protože se s nimi nikdy předtím nesetkal. Nevěděl, zdali koná správně, nebo dělá největší chybu svého života. Ale zoufale toužil zjistit, proč mu na černovláskovi tolik záleží.
Tentokrát ukončil líbání Bill. Vzdálil se z blízkosti jeho tváře a s těžkým povzdechem si otřel naběhlé rty. Snažil se působit vyrovnaně, ale nedařilo se mu. Byl až příliš slabý. Se skloněnou tváří sklouzl vedle Toma a dlouhou chvíli pouze sledoval veliké rozevřené dlaně v blízkosti svých boků. Zabolelo jej, že nemůže slyšet, jestli také jako on lapá po dechu. Fakt, že si může jeho hlas představit pouze ve své mysli, mu způsoboval neuvěřitelnou bolest. Možná kdyby slyšel, mluvil by s ním ještě ráno. Kdyby byl jako ostatní, možná by se jej naučil mít rád. Možná.
…
Nestihl ani zachytit, co se děje, a už byla jeho tvář v zajetí dlaní, které ještě před malou chvílí pozoroval. Silně stiskl rty a pohlédl mu do očí. V těch jeho mohl spatřit lítost, nic jiného. Tom se mu odmítal otevřít. Byl jako nádherná kniha, jejíž obsah, měl zůstat i nadále skrytý a nepřečtený.
„Co t-tady děláš?“
„Potřeboval jsem s tebou mluvit. Hledal jsem tě na tom večírku. Prosím, nezdržím tě dlouho, jen… musím to ze sebe dostat.“
Bill se trošku narovnal a pozorněji si prohlížel jeho tvář. „Jsi v pořád-ku? Jsi hodně ble-dý.“
Tom se nesměle pousmál. Ještě pořád nerozdýchal to stoupání do Billova okna. „Jsem v pořádku.“
Bill odtáhl jeho ruce, vstal a tváří ukázal směrem k veliké posteli. Chtěl, aby se Tom cítil pohodlně. Ten přikývl, vstal a rozhlédl se kolem sebe. Teprve tehdy jej do očí udeřilo nespočetné množství knih, tvořících téměř polovinu pokoje. S otevřenou pusou došel k nejbližší polici a konečky prstů obkresloval názvy jednotlivých titulů.
„Věděl jsem, že rád čteš, ale tohle jsem nečekal.“
„Jak jsi… se sem do-stal?“ zeptal se jej Bill, právě když vytáhl jednu z tlustých starších knih a prohlížel si její obal. Knížku ještě chvíli svíral v dlani a poté ji rychle vrátil na původní místo. Ještě pořád zaskočen Billovou sbírkou, se k němu otočil tváří.
„Po stromě.“
„Cože?“ Bill nevycházel z údivu. Sledoval Toma obdivným i šokovaným pohledem zároveň, vážné rysy jeho tváře změkly, na rty mu vystoupil slabý úsměv.
„Vylezl jsem oknem. Nic lepšího mě nenapadlo. Kdybych zvonil, nebo klepal-“ rozpačitě si prohrábl prameny vlasů, ze kterých mu na důkaz vyklouzlo trošku jehličí a neopadaného listí. „Zřejmě proto nevypadám moc dobře. Mám totiž šílený strach z výšek.“
Bill pobaveně zavrtěl hlavou, popošel blíž a vytáhl mu pokroucený lístek z kořínků vlasů. „Mohl jsi zaz-vonit. Tá-ta speciál-ně upravil zvonek. Když něk-do zazvoní, v celém do-mě zabliká… světlo,“ dlaní sklouzl podél Tomovy tváře až na ramena. „Kro-mě toho… mohl jsi mi to říct po víke-ndu.“
Tom sledoval jeho tvář. Třepotající se řasy, vystouplé lícní kosti, vykrojené rty. Nemohl mu to říct po víkendu. Tak dlouho by nevydržel.
„Musel jsem za tebou přijít dnes, protože kdybych ti to neřekl, ztratil bych odvahu a neřekl bych ti to vůbec. Lulu mi řekla, že ses necítil dobře. Vím, že se to všechno kazí jenom kvůli mně. Už ti nechci více ubližovat.“
„Neubližu-ješ mi.“ Bill rychle odvrátil tvář, ale Tom byl rychlejší. Opět ji zachytil do dlaní a konečky prstů mapoval zaschlé stopy po slzách. „B-ylo mi to jen lí-to,“ dodal, jakmile si uvědomil, že se z toho stejně nevykroutí. Začínal být nervózní, což se projevovalo tím, že si při vyslovování jednotlivých slov, musel pomáhat rukama.
Tom s tichým povzdechem dopadl zpět na podlahu, zády se opřel o malou dřevěnou bednu, která byla zajisté také plná knih, a zavřel oči. Bill se váhavě kousl do rtu, prohrábl si prameny havraních vlasů a po kratším rozmýšlení se usadil naproti němu. Bradou se opřel o kolena, vytvořil jakési malé, sklíčené klubíčko. Jeho pohled patřil pouze Tomovým ústům, ze kterých se pomalu začala linout slova. Ze začátku byl nervózní, mluvil rychle a Bill mu nedokázal porozumět. Sotva rozeznal jednu větu, Tom už byl v polovině druhé. Po chvíli však změnil svůj postoj. Přestal být křečovitý, frekvence jeho dechu se zklidnila, dokonce otevřel oči a opětoval Billův pohled.
„Nejsem dobrý člověk, Bille. Alespoň ne takový, za jakého mě zřejmě pokládáš. Může za to táta. Nikdy mi nebyl příkladem. Byl pouze chodící peněženkou, ale po citové stránce nestál za nic. A já jsem úplně stejný. Nikdy jsem neviděl, že by mámu políbil nebo pohladil. Dokonce i pohled, který jí věnoval, neměl nic společného s pohledem člověka, se kterým si přeješ zůstat do konce života,“ roztáhl nohy, aby se Bill mohl usadit mezi ně a být mu blíž. Jakmile sevřel jeho úzké boky ve váhavém objetí, cítil se mnohem lépe. „Neuměl jí říct, že ji má rád. A já to bohužel také nedokážu.“
„Ne všich-ni dokážou otevře-ně mluvit o tom, co cí-tí.“
Bill mu věnoval plachý úsměv, ze kterého Tom nedokázal spustit pohled. Mohl pokračovat. Mohl mu říct o tom, kolik holek, na jejichž jména si nevzpomínal, jeho životem prošlo, ale jaký by to vůbec mělo smysl? Nic pro něj neznamenaly a kvůli stínům bujaré minulosti nechtěl ublížit své budoucnosti.
„Asi máš pravdu,“ vyrovnal se a naklonil dopředu. Jejich tváře dělilo necelých deset centimetrů.
„Chtěl jsem se ti jenom omluvit za to dnešní ráno. Bylo toho tolik, co jsem ti chtěl říct, že jsem ze sebe v konečném důsledku nedokázal dostat vůbec nic.“
„Nemu-síš se mi omlouvat. Nezlob-ím se na tebe.“
„Můžeš mi něco slíbit, Bille?“
Černovlásek pomalu přikývl.
„Slib mi, že ať už se doslechneš cokoli o mně, mém prospěchu ve škole, problémech, které mě dostaly k prospěšným pracím, nebudeš se kvůli tomu trápit, ano?“ Natáhl ruku a prsty jej měkce pohladil po líci. „Myslím, že po dnešku mě mý prarodiče budou pomlouvat po celém městě, jenom aby mi ještě více znepříjemnili život.“
„Nevychá-zíte spolu?“
Tom dlouhou chvíli pouze pozoroval Billovu tvář. Nikdy se nesetkal s podobným člověkem. Někdo takový jako Bill nebyl stvořen pro zlo dnešního světa. Příliš křehký a zranitelný. Tak bezmocný vůči nástrahám okolí. Vystavěl si svůj svět na základech přítomností dětí a popsaných stránek knih, ale ani jedno ani druhé nevytvářelo obrysy opravdového světa. A možná to tak bylo lepší. I bez toho všeho byl úžasným, inteligentním a vzácným člověkem.
„Ani ne,“ promluvil chvějícím se hlasem, v očích ucítil nepříjemnou přítomnost slz. Tomuhle tématu se pokaždé oklikou vyhýbal. I nyní mu nebylo příliš do řeči. Sklonil tvář a čekal, dokud ten svírající pocit zase neodezní.
Bill okamžitě poznal, že by měl změnit směr, kterým se ubírala jejich konverzace. Přisunul se ještě o kousek blíž a pohladil Tomovu skloněnou tvář.
„Posled-ní dobou to ani mezi mnou a tátou příliš …nefunguje.“
„Proč?“ Tom se na něj smutně zadíval. Modlil se, aby on nebyl důvodem jejich problémů. Po rozhovoru s prarodiči měl pocit, že je důvodem všeho špatného.
„Po té neho-dě se hodně změnil. Vím… že mě má rád, ale nej-sem si jist, jestli to… dává najevo nejlep-ším způsobem. Někdy mi svým cho-váním… opravdu ubližuje.“
„To mě mrzí. Ale můžu ti říct, že tě miluje. Chlubí se tebou, říká o tobě tak krásné věci. Myslím, že to všechno zvládá jenom díky tobě. Jsi jako pilíř, o který se může v nejhorších chvílích opřít. Takže i když se někdy chová nepříjemně, nemyslí to tak. Má o tebe pouze strach a chce pro tebe jenom to nejlepší.“
Bill odvrátil tvář a opět se soustředil na dění za okny. Vzduchem vířily stovky sněhových vloček, tančily svůj vlastní, neprozkoumaný druh tance a působily přitom magicky tajemně. Bill si občas představoval, že mu Toma přivály do života právě ony. Potkali se s příchodem prvního sněhu a nyní, když se k němu vrátil, opět sněžilo. Možná to znělo příliš pohádkově ale pro chlapce, který na příbězích o kouzelných bytostech a tvorech vyrostl, to bylo zcela přirozené.
Volnou dlaní si přejel po břiše. I v jeho nitru se také odehrávalo maličké kouzlo.
Náhle bylo tolik těžké představit si život bez Toma. Ať už byl jakýkoli, probouzel v něm nádherné pocity. Byl jeho nejvzácnější knihou. Knihou, která se možná nacházela na nejvyšší polici a nemohl na ni dosáhnout, to však neznamenalo, že netoužila po tom být objevena, přečtena, pochopena.
Několikrát zamrkal, špičkou jazyka si opatrně navlhčil rty a v přímém očním kontaktu pomalu vysedl na Tomův klín. Ruce i nohy spuštěné podél těla. Poprvé se seznamoval s tak otevřenou blízkostí lidského těla. Tomova vůně již opět vytěsnila z místnosti všechen kyslík. Roztřeseně dýchal a vnímal, že není sám. Tom reagoval na jeho blízkost úplně stejně.
„Nemů-žu ti to slíbit… nechci, abys… aby-s byl smutný. Trá-pí mě to.“
Tom se zlehka dotkl tmavých hladkých vlasů, jemně je proplétal mezi prsty jako nejvzácnější hedvábí a pomalu si k sobě nakláněl Billovu tvář.
„Takový je život. Ale neskládá se pouze z těch ošklivých chvil. Například tahle je moc hezká,“ pousmál se a ukazováčkem dloubl Billovi do špičky nosu. Ten se uculil jako malé dítě, oči rozzářené a doširoka rozevřené.
„Jsem rád… že jsi ta-dy.“ Bill se netrpělivě zavrtěl. Začínaly se mu potit ruce. Nemohl s Tomem už více mluvit. Nedokázal sledovat jeho rty, aniž by neomdléval touhou opět jej políbit.
„Já jsem taky rád,“ Tom zhluboka vdechoval vůni Billových čerstvě umytých vlasů. Rozpačitě jej hladil po bocích a i přes hrubou látku svetru cítil, jak se chvěje.
„M-máš moc milou… mámu,“ Bill už samým zoufalstvím netušil, co říct. Nechtěl mluvit, a zároveň nedokázal zůstat tiše.
Tom se k němu přiblížil ještě víc, mezera dělící jejich tváře se náhle proměnila v minimální kousek prostoru. Byli si tak blízko, že se dělili o vzduch, přijímali kyslík toho druhého.
„Zamilovala si tě.“
„A co… my, To-me?“ Billovy rty se zlehka otíraly o Tomovu čelist. „Co toh-le znamená?“
Zadívali se jeden druhému do očí a v dalším okamžiku už se líbali. Tom si Billa silně přitiskl na své tělo, ten mu poslušně omotal nohy kolem boků a ruce kolem krku a naléhavě se k němu přitulil. Tomovy ruce spočívaly zapletené v Billových vlasech. Jako žíznivý, plenil Billova ústa s vědomím, že právě prožívá to nejnádhernější období svého života. Odsunul se od něj, opřel se čelem o to jeho a těžce dýchal proti jeho pootevřeným ústům.
„Neb-ylo to špatné? J-já jsem to… dlouho nedělal,“ ozval se Bill zesláblým hlasem, mocně lapajíc po dechu. Tom jej zlehka chytil za tvář.
„Jak dlouho?“
„Napos-led s copatou Emou. Všich-ni jí říka-li tlustá Ema, ale mně… jí bylo líto. Asi jsem – se jí líbil, jed-noho dne mě při-sedla a políbila,“ přiznal a teprve ve chvíli, kdy ta slova opustila jeho rty, si uvědomil, co vlastně řekl. Rudý až za ušima nevěřícně zavrtěl hlavou a rozhlížel se, kudy by měl utéct.
Tom se rozesmál a věnoval mu rychlý polibek. „Takže copatá Ema je mou silnou konkurencí.“
„Už ani ne. By-lo mi tehdy deset. Od té do-by jsem to nikomu ne-dovolil. Vlastně… se o to ani nik-do nepokou-šel. Děti a kníž-ky. Ničím ji-ným jsem nežil.“
Tom otevřel ústa a chystal se odpovědět, ale právě tehdy ucítil na dlani něco teplého. Překvapeně se ohlédl a zjistil, že mu u boku sedí ten nejtlustější a nejrozkošnější pes, jakého kdy viděl. Upíral na něj svá unavená kukadla, líně vrtěl ocasem a hravě do něj dloubal čumákem.
„Ty budeš asi Buřtík, že ano?“ S úsměvem k němu promluvil, ale starý baset mu vůbec nevěnoval pozornost. Sledoval Billovy dlaně, ze kterých ještě cítil pozůstatky sladkých sušenek.
„On nero-zumí, Tome. Je stej-ný jako já.“
Tom se zadíval zpět na Billa a spatřil za jeho milým úsměvem veliké množství bolesti. „Neslyší. Zná pou-ze povely dlaní.“
„To mě mrzí.“ Natáhl se, aby jej mohl něžně poškrábat za ušima. Buřtík se jako bochník velikého chleba rozvalil na záda, vystrčil přední tlapy a požitkářsky se nechával rozmazlovat. Bill jej sledoval měkkým pohledem a zoufale vydechl, jakmile na svých rtech opět ucítil přítomnost těch Tomových.
„Začneme hned zítra.“
„S čím?“
„Naučíš mě ty povely i základní prvky znakové řeči. Půjdeme někam daleko odsud, vezmeme i Buřtíka a užijeme si hezký den. Já se postarám o to, abys už nikdy nebyl otrokem dětí a knih a ty mě naučíš cítit,“ opět láskyplně vsál pár plných rtů. „Vzájemně si pomůžeme.“
Bill se na něj dlouze zadíval. Vpíjel se mu do očí a nedokázal se přestat usmívat. Zdálo se mu to, nebo jim skutečně pomalounku začínal rozumět?
Nadšeně přikývl, konečky prstů pohladil Tomovy usmívající se rty. Nezdálo se mu to. Byl mu o krůček blíž.
„I maminka si ode mě potřebovala odpočinout,“ odvětilo mládě smutným hlasem a zkušeným pohybem před vlka položilo úhledně zabalený balíček. „Přinesl jsem vám lesní jahody. Ty mám nejraději.“
„Vrátil ses jenom kvůli tomu?“
Vlk se na nabízené jídlo nedokázal už ani podívat. Připravovalo jej i o poslední zbytky síly. Už jenom pohled na sladké ovoce jej dělal slabším.
Mládě hravě zastřihalo ušima a pozorně si jej prohlíželo. „Nevypadáte dobře.“ Každý si říkal své a odmítal vnímat slova toho druhého.
„Na něco jsem se tě ptal, maličký.“
Mládě chtělo zase něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslelo. Poraženě svěsilo hlavu a přistoupilo blíž. „Bylo mi smutno,“ píplo neslyšně.
Vlkovo srdce již zase tlouklo jako o závod. Opět se vrátil mezi živé. Přítomnost srnečka měla na jeho unavenou duši, přímo blahodární účinky. Zadíval se na okolní přírodu a s úsměvem sledoval posvátný modřín.
Svět se zdál náhle mnohem hezčí. Tráva zelenější, neúnavný zpěv ptáků, snesitelnější. Všechno bylo úplně jiné. Barvité a skutečné. Pokud ještě před chvílí bojoval s touhou zachránit se a ulovit si něco k jídlu, při pohledu do těch kouzelných očí jej veškerá touha přešla. Věděl, že dřív nebo později zemře, ale byl odhodlán zemřít jako jeho přítel, než zabiják, ze kterého by měl strach.
Ve chvíli, kdy se mládě položilo vedle něj a hlavu si opřelo o jeho přední tlapu, nedokázal reagovat jinak. Radost z jeho příchodu překonala veškerou slabost. Naklonil svou statnou, chlupatou hlavu a láskyplně jej olízl za ušima. Najednou měl všechno na světě.
Nemluvili, nehýbali se, ale oba to věděli. Společně překročili hranici a porušili dosavadní zákony přírody. Měli k sobě blíž. Mnohem blíž.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Miluju ty chvíle, kdy jsou kluci spolu sami a mají čas jen pro sebe!
Děkuju za dalří krásný dílek 🙂
netuším zda je krásnější pohádka nebo povídka. Oboje je naprsoto nádherný. tolik něhy a lásky. těším se a se budou ba dva učit navzájem. bude to krásná chvilka 🙂
Tom je tak neistý ale aj tak dokázal za Billom prísť, dokonca vyliezol po strome 😀 strašne som sa pobavila, keď mu Bill vysvetlil, že majú upravený zvonček:DDD Tie chvíle keď je Tom s Billom sú silné tak, že sa mi chce plakať a zároveň sa vyškieram ako blázon. Je to nádherná poviedka. A rozprávka o vlkovi a jelenčekovi… asi som krajšiu ani nečítala. Ďakujem♥
🙂
Wow, tak na tenhle díl už prostě vážně nemám slov, protože jsou všechna zbytečná! Tahle povídka i s pohádnou, jsou tak silné a nádherné! Každý nový díl doslova hltám očima a mám radost, když se tady objeví.
Strašně moc Ti za tuhle nádheru děkuji! ♥♥♥
K tyhle povídce nenachazim slov.
pfffff… už zase slzy v očích. to je hell. Tom mě dostává do kolen. obzvlášť tím, jak Billa požádal, aby ho naučil cítit. nevěřila jsem tomu, ale láska skutečně mění.
trochu mě začíná děsit, jakým směrem se vydá naše pohádka. a jak moc případně odráží i hlavní příběh. myslím, že u tebe je samozřejmost spolehnout se na happy-end. nic jiného prostě neexistuje, jasný! 😀