Shatters hope 1.

autor: Sayurii

Psát povídku jsem chtěla už hodně dlouho, ale buď nebyl čas, nebo téma, nebo obojí, takže píšu teď. Nikdy dřív jsem povídky nezveřejňovala, až teď, takže kdyby bylo cokoliv špatně, tak mi to promiňte prosím. (Aah… jsem z toho celá rozklepaná -.-). Nemám ji celou napsanou a už teď vím, že bude strašně dlouhá. Mimochodem, moje jméno je Sayurii, kdyby si někdo nevšiml. Doufám, že se alespoň trošku bude líbit. 🙂

BILL

Konečně se brácha vrátil. Už je to dlouho, co mi začal prvně chybět. Není se čemu divit. Je to snad nejdéle, co byl tak dlouho pryč na závodech. Většinou byl z domu na 2 týdny – to byly tréninky a podobně. Někdy ale i měsíc, to už brácha závodil. No jo, prvotřídní surfař. Nejlepší reprezentant Phoenixu. Avšak tentokrát jsem ho neviděl 2 měsíce. 2 dlouhé, nudné měsíce. Navíc mamča odjela před týdnem za prací, a tak mi scházel ještě víc. Oba. Už jsem si zvykl trávit doma hodně času sám.

Mamča je designérka interiérů. Je v tom opravdu dost dobrá, takže si ji spoustu lidí žádá. Často má zakázky za hranicemi tohoto obřího státu USA. Dokonce jezdí i mimo Ameriku, což znamenalo, že se o mě staral bráška více jak měsíc. Prostě jediný, kdo byl stále zalezlý doma, jsem já. Občas mi to vadí. Dokážu se o sebe postarat, o to nejde, jde o to, že i když jsem na to už rok zvyklý – tak dlouho brácha závodí tak daleko, na takovou dobu – rodina by měla být pospolu, nejlépe co nejdéle, a co nejvíc, dokud je možnost. Vím ale, že to jinak nejde, nebo šlo by, ale pro Natha – bráchu je surfing všechno, a pro mamču je jedině dobře, když pracuje, alespoň nemyslí na Victora. Musí to být tak, jak to je.

Rozeběhl jsem se ze schodů dolů do přízemí, prosvištěl kolem obývacího pokoje, prostorné kuchyně a objevil se ve velké hale. Vyběhl jsem ze dveří. Nath zrovna šikovně parkoval v garáži svým novým vínovým Range Roverem. Všimnul jsem si, že s sebou přivezl i Nathalii, svou přítelkyni, se kterou chodil už přes půl roku. Já na vážné vztahy nikdy nebyl. Myslím, že je to jen nějaký teenagerský postoj, který mě pak přejde, až budu dospělejší, zodpovědnější, a hlavně rozumnější tak jako brácha.

Možná mi vztahy nevydržely déle než 3 měsíce i proto, že ona dívka nebyla zkrátka „ta pravá“. S řadou ze svých ex-přítelkyň jsem si nerozuměl natolik, abych s nimi chtěl mít vážný vztah. Většinou jsem od nich slýchal, jak mě milují a nikdy neopustí, ale já sám jsem jim to říct nedokázal, protože jsem nic takového necítil. Avšak věřím, že se časem zamiluju tak jako Nath. Jsem mladý, času dost. V tomhle ohledu je Nath stejný jako já. No spíš já jsem stejný jako on. Dřív mu vztahy vydržely měsíc, maximálně dva a nikdy žádnou nemiloval, ne tak jako Nathy. Potkalo ho veliké štěstí, že našel zrovna ji. Je chytrá a na pohled milá, usměvavá a zábavná. Místo medicíny by klidně mohla studovat modeling s její krásnou tváří a dokonalou postavou. Nádherně tancuje. Se štětcem v ruce vykouzlí neuvěřitelně pěkné obrazy i portréty. Nath a Nathy mají spoustu společných zálib, hlavně vášeň pro sport.

Poznali se na fotbalu. Nath říkal, že se do ní zamiloval, když společně s Dianou, Claudií a Silwy porazili o 2 góly jeho partu. Vyprávěl mi, že to bylo přesně v momentu, když s oroseným čelem, slepenými vlasy ke spánkům a třpytivým dekoltem střelila Nathalia míč přímo do brány. Prý se zamiloval do všeho, co dělá Nathalii Nathalií. Do jejích tmavě hnědých, kudrnatých vlasů, světle hnědých, velkých očí a dlouhých černých, hustých řas. Nejvíc, ale prý miluje její zářivý úsměv a plné růžové, jemné rty… takhle o ní normálně mluví celý den, a to když je hned vedle ní. Možná mu ji závidím. Určitě mu ji závidím… trošku, ale ještě víc mu závidím to, jak je bezhlavě zamilovaný. Přál bych si znát ten pocit. Motýlky v břiše, podlamování kolenou, bušení srdce tak rychle, že se zdá, že bude explodovat, Jop, takhle to popisuje. Ještě před rokem jsem si myslel, že je Nath tvrdej chlap, kterého nic jen tak neskolí. Opak je pravdou. Tuším, že je to pěkný opak, když vidím, jak mu ten půl rok září šťastně oči a i on celý.

Nath zavřel garáž a ruku v ruce s Nathalií se vydal směrem ke mně. Když už byl asi 5 metrů naproti mně, pustil Nathaliinu ruku. Hned jí bylo jasné, co se bude teď dít. Došlo mi to, když trošku odstoupila od svého miláčka. Jen jsem se šibalsky usmál a rozeběhnul se k Nathovi. Skočil jsem mu do náruče a chytnul se ho pevně kolem krku. Tohle se už dávno stalo tradicí.

„Nazdáár, bráško!“ vypísknul jsem radostně. Nath mě přitisknul víc k sobě, takovým tím způsobem, jako že by mě nejradši umačkal a udusil a rozmačkal a přidusil… dělával to více méně vždy, když jsme se loučili/vítali.

„Nazdáár!“ rozesmál se.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se víc ze srandy než vážně.

„Vůbec. Právě naopak.“ Vydechnul jsem spokojeně a přivřel oči. Musel jsem se do toho okamžiku pořádně vžít. 2 měsíce nejsou krátká doba. Brácha pro mě znamená mnohem víc než normální brácha. Staral se o mě a uklidňoval mě, když jsem to nejvíc potřeboval. Stále to dělá. Staral se i o Simone – mamču, když to i ona tak zoufale potřebovala. Je tak silný a spolehlivý. Miluju spolehlivý lidi. Zdědil to nejlepší z mamky, co zdědit mohl. Jsou oba tak úúúžasní! On splňuje funkci otce, kterého už neznám/nemám, matky, bratra i nejlepšího kamaráda, a to na jedničku.

„To se dalo čekat.“ Usmál se.

„A já jsem ti chyběl?“ vyzvídal jsem naopak já.

„Moc.“ Odpověděl krátce.

„Nech mi Billyho na chvilku takýý.“ Zakňourala Nathalia po chvíli.

„Můj bráška se nepůjčuje.“ Vypláznul jazyk provokativně Nath. Tak to bylo…

„Tak to bylo sprostý!“ zamračila se Nathy a jen tak naoko uraženě překřížila ruce na hrudi. Věděl jsem, že to řekne. Říká to vždy, když na ni bráška tohle gesto udělá.

„Já vím.“ Zazubí se hned.

„Jenom můj bráška…“ dodal tišeji spíš sám pro sebe. Já jsem se k jejich debatě nijak nepřidával. Vychutnával jsem si, že byli oba dva zase se mnou. Za ten půlrok, co Nathy znám, mi prostě přilnula k srdci. Je jako moje sestra. Proto když jsme se s bráchou mačkali a on nade mnou vyhrával ve hře, kdo víc zmáčkne, už asi minutu od doby, co si mě Nathy taky vyžádala, natáhnul jsem k pořád naoko uražené čokoládové dívce ruku, aby se připojila.

„Aah,… společně objetí.“ Namítla rozněžněle a usmála se. Přitáhnul jsem ji k nám a seskočil z Nathovy náruče, aby bylo objetí pořádné. Nath ji objal kolem pasu a ona jeho taky. Druhou rukou objal Nath mě kolem ramen a Nathalia udělala to samé. V ten moment mě někdo z nich zatahal nevědomky za dlouhé, havraní vlasy. Nebral jsem na to příliš velký ohled. Teď to bylo úplně to nejmenší.

Už nikdo z nás Kaulitzů nemusel Nathy říkat, ať se tady chová a cítí jako doma. Ona už sem zkrátka patřila. Usadila se na černo-šedou prostornou sedačku v obýváku, zatímco já jsem s Nathem odkráčel do kuchyně. Venku bylo takové dusno, že jsem se ani neptal a hned z lednice vytáhnul první minerálku, která se mi dostala pod ruku. Brácha přichystal 3 sklenice, jako by mi četl myšlenky. Jelikož minerálka nebyla podle mě dost studená, sáhnul jsem do mrazáku i pro kostky ledu. Vše to zatím probíhalo mlčky.

„Jak jsi to tu zvládal sám?“ prolomil ticho Nath.

„Tak jako vždy. Víš, že jsem samostatný dost na to, abych přežil doma týden sám.“ Usmál jsem se na něj. Úsměv mi oplatil a vyptával se dál.

„Mamka odjela před týdnem? Za těmi Haddenovými?“

„Jop“ odvětil jsem krátce. Nath se začal rozhlížet po celé místnosti, jako by tu nikdy dřív nestál. Vše zařizovala Simone, veškeré vybavení domu, takže vše bylo moderní, sladěné a vkusné. Zrovna kuchyň se mi líbila vždycky nejvíc. Byla sladěna černo-červěně a byla pěkně prostorná jako všechny části domu. Vtipné je, že i když je kuchyň tak velká, místo na jídelní stůl tady prostě není. Ne, že by byla tak zaplněná, ale Simone neměla prý důvod sem stůl pořizovat, když jsme jen 4. Jop, počítala už i Nathy.

„Co je? Proč tak čučíš?“ Smál jsem se tomu.

„Vidím, že jsi tu poctivě uklidil.“

„Nemusel jsem nijak zvlášť gruntovat.“ Pousmál jsem se. „Jsem čistotnej chlapík.“ Dodal jsem se smíchem.

„Hádal bych se.“ Rejpnul si brácha.

„Ale prosím tě… bratříčku…“ sladce jsem se na něj naschvál usmál.

„Jediný, kdo je tu čuně, jsi ty.“ Dopověděl jsem větu s mrknutím. Snažil jsem se být co nejvážnější, ale když se rozesmál, musel jsem se smát taky.

„Pravda… alespoň víme, po kom to máš.“ Dokončil konverzaci a se dvěma sklenicemi se rozešel za tou africkou kráskou. Nad jeho připomínkou jsem se jen pousmál. Jsem strašně rád, že je zpátky.

autor: Sayurii