Denial 64.

BILL

Následující dny jsme si hezky užili, ale nebylo to jako dřív. Cítil jsem, že je to jiné. Sice jsme spolu byli ve městě, kde jsme se nechali vozit vláčkem. Byla to vážně sranda, bylo to hezké a příjemné odpoledne. Byli jsme dokonce v jednom krásném zábavním parku, kde byla spousta atrakcí, jak pro děti i pro dospělé. Skákali jsme tam na trampolínách, lezli po různých prolézačkách, bavili se. I přes tyhle hezké okamžiky jsem cítil, že je vše jinak. Tom nebyl veselý jako kdy jindy. Po celou dobu jsme se jen mazlili a stejně ne tak moc jako dřív. Vždy když mělo dojít k něčemu dalšímu, Tom se nenechal a raději přestal. Chápal jsem to, ale mrzelo mě to. Připadal jsem si špatně, napadaly mě různé věci, ačkoli jsem věděl, co má tohle za vinu. Trápilo mě, že se Tom neraduje, ani si příliš neužívá. Nebyl jsem na tom jinak, nešlo si příliš užívat, když jsem viděl, jaká je situace. Snažil jsem se chovat stejně, nechtěl jsem dávat nic najevo, ale uvnitř mě to trápilo. O to víc, když jsem věděl, že je tu den, kdy budu muset sbalit všechny své věci a jet na letiště. Ta představa, že nebude se mnou, mě trhala na miliony drobných kousíčků.

Společně jsme vešli do další chodby, která už vedla do hlavní haly. Tom mě šel doprovodit na letiště. S každým krokem mi bylo hůř, srdce mi pukalo při té představě, že poletím do Německa. Nechtěl jsem, vůbec jsem nechtěl, ale musel jsem. Pokoušel jsem se domluvit nějak ještě s Barbarou, ale potřebovala nutně, abych přiletěl na čas, jak jsem řekl, jelikož měla nějaké dvoudenní neodložitelné školení a Nicki by neměl kdo hlídat. Jinak bych tu bez rozmýšlení zůstal.

Držel jsem se jej pevně za ruku, a zároveň uvnitř sebe držel slzy, které se draly ven. Cítil jsem nepříjemný pocit v břiše, tíhu na hrudníku a palčivou bolest na srdci. Nedokážu to. Nedokážu od něj odletět, nemůžu ho tu nechat! Co když se mi nikdy nevrátí? Tom mě jemně hladil bříškem palce po dlani nebo mi tam kreslil kolečka, avšak nic neříkal. Čím víc jsme se blížili, tím pomalejší krůčky jsem dělal. Chtěl jsem jakkoli zastavit čas. Pouze se na mě podíval, ale pokaždé se přizpůsobil mému tempu. Sklopil jsem oči opět k zemi a šoural se s ním dál. Potom jsem ale nahlas oddechl a zastavil se. Já nemůžu. Nejsem silný, jsem srab a nula, možná i hajzl a sráč. Ať jsem cokoli, já tohle nedokážu. Pověsil jsem se mu kolem krku a obličej mu s plačtivým nádechem zarazil mezi krk a rameno. Tom bolestně oddechl a objal mě.

„Pššt,“ dal mi konejšivý polibek na spánek. To už mi ovšem na jeho krk skáplo několik slz. Držel jsem se ho jako klíště a hladil ho po zádech.

„Ne, ne, neplakej,“ povzdechne utrápeně. Jako by to snad šlo. Snažím se nebrečet, ale marně. „Neplač, Bille,“ začne mi šeptat do ucha a hladit mě po bedrech. Připadal jsem si jako nějaký malý kluk, ale nemohl jsem si poručit.

„Promiň,“ zakňučím mu do pokožky a trhaně se nadechnu. Byl jsem toho všeho plný.

„Podívej se na mě, lásko,“ špitne a vezme mi jemně tvář do dlaní, načež se mi zadívá do očí. „Neloučíme se napořád a ty to víš. Řekl jsi, že mi dáš čas a ten já potřebuju. Potřebuju se s tím naučit žít a já ještě nejsem připravený vrátit se zpátky do toho všeho, co jsem tam nechal. Já vím, že ty to chápeš, a proto tě miluju, Bille,“ řekne mi láskyplně, ačkoli jeho oči mluvily něco jiného. Viděl jsem tam něco zvláštního, co mi ubližovalo. Tenhle pohled už jsem znal. Věřím mu, ale něco uvnitř mě křičí, že tohle je jinak. Možná si to jen namlouvám, ale je to uvnitř mě a já to neovlivním. Nedokázal jsem něco hned říct, jen jsem nasucho polknul, přičemž jsem několikrát zamrkal, abych na něj vůbec viděl. Brada se mi třásla, stejně jako se mi chvěly už i ruce.

„Hmm,“ šeptl jsem přidušeně. „Já-já vím,“ oddechnu.

„Až budu připravený, tak se vrátím,“ řekl mi, ale v ten okamžik se už i jemu začaly hromadit slzy v očích. Jenže, kdy to bude? Nemusí to být také nikdy. „Nevím, jak dlouho to potrvá, ale… Když si do té doby někoho najdeš, tak ti to vyčítat nebudu. Vlastně bych ti to přál,“ vydechne s úsměvem. Slzy už mu kanuly po tvářích stejně jako mně, avšak neměl nejmenší snahu je otírat. Stále na mě hleděl.

„Já si nikoho hledat nebudu a ty to víš. Budu na tebe čekat,“ zašeptám a setřu mu ty slzičky. „Ale já… já to nezvládnu, odejít a teď odletět…“ koktám.

„Ale no tak,“ pohladí mě po tváři. „Doma na tebe už čeká Nicki. Jen si představ, jak nadšeně začne pištět, až tě uvidí a vrhne se ti kolem krku,“ vydá ze sebe, čímž se jeho oči začnou slzami už přímo topit. Nicki, která nepromluvila od té doby, co odjel? Ach jo. Nemyslím to špatně, ale bude to opravdu ‚radost‘ vracet se zpátky.

„To bys musel přijet ty,“ pošeptám tiše a pohladím ho po tváři.

„Ne, ty jí postačíš. Miluje tě nade všechno a bude ti vyprávět, co za tu dobu všechno s Barbarou dělaly,“ dá mi pusu a otře mě od slaných slz.

„Tomi, to… to ne, ale… to je teď mimo,“ zakroutím hlavou a přitisknu se znovu k němu. Nechci mu to říkat. Bude se tím trápit, a to nechci, stačí, že se trápí tímhle vším. Pevně mě objal a bez dalších slov mě už začal pouze hladit po vlasech, jako by se mě snažil utěšit.

„Brzy se zase uvidíme, lásko,“ vydechne bolestně. Nemůžu ho k ničemu nutit. Možná je to jediný důvod, proč se se mnou nechce vrátit.

„Tomi, miláčku, prosím… já, chci ti něco ještě říct,“ pošeptám. „I kdyby sis mě nechtěl vzít, já to pochopím, ale prosím, vrať se mi,“ vzlyknu tiše. „Miluju tě, slyšíš? Miluju tě nadevšechno.“

„Já tebe taky, Billy,“ šeptne a tiše se rozvzlyká, „nejvíc na světě.“ Zavřel jsem oči a pevně ho objal. Tak poleť se mnou, bože můj. Nechci ho tu nechat, nechci!

„Navždycky,“ pošeptám tiše a skloním se potom k jeho rtům. Podíval se mi do očí, přichytil mě za tvář a spojil naše rty v dlouhý, procítěný polibek plný lásky. Začal jsem ho jemně líbat. Nikdy jsem ho snad nelíbal jemněji a s větší opatrností. Dával jsem do toho absolutně všechno. Prosím, že tohle není naposledy… Tom mi to se stejným citem oplácel, přičemž tiše funěl nosem. Na tvářích jsem cítil kromě vlastních slz i jeho. Náhle se halou ozval hlas vyzývající cestující k odletu. Ne, ještě ne, prosím! To si mě k sobě ihned víc stáhl a políbil mě mnohem náruživěji.

„Mhh,“ přichytil jsem se ho prsty za tričko, nechtěl jsem ho ani za nic pustit. Líbal jsem ho i s jazykem, snažil jsem se. Chtěl jsem, aby si tohle celou dobu pamatoval. Rozechvěl se, což pro mě bylo znamení, že to zabírá. Projel mi prsty vlasy, a poté je něžně stiskl u kořínků, jako mi to často dělával. Když jsem si představil, že se mi nebude tohohle všeho dostávat, srdce mi snad na okamžik přestalo bít. Po tvářích se mi rozkutálelo ještě více slz a můj stisk jeho trička a jeho samotného byl ještě silnější. Zafňukal jsem do polibku a víc nahnul hlavu. Tom popotáhnul nosem, sjel mi dlaní po zádech a s posledním polibkem se začal odtahovat.

„Měl bys asi už…“ polkne nasucho a olízne si rty. Zakroutil jsem hlavou. Vím o tom, ale nedokážu to.

„Ne, ještě ne…“ semknul jsem rty bolestně k sobě.

„Uletí ti,“ pohladí mě smutně po tváři. „Už běž, Billy,“ vydechne. Asi bude muset odejít on, protože já vím, že to budu zdržovat.

„Já nemůžu,“ chytnu ho za ruku a zhluboka se nadechnu. „Poletím dalším nebo vůbec.“

„Poletíš teď, protože máš doma Nicki a ta už na tebe čeká. Já to zvládnu sám, ale ona ne, Bille. Brzy se zase uvidíme, takže teď mi dej poslední pusu, otoč se a přesuň zadek do toho letadla, je ti to jasný?“ řekne mi naprosto vážně, ačkoli se lehce usmívá. Naposledy mě políbí, pohladí mě po tváři, přičemž se mi podívá do očí a začne ode mě už couvat. Ne, ne, ne!

„Tome,“ vydechnu a natáhnu po něm ruku. Po tvářích mi stékal proud slz. Těžko se mi od toho pláče i dýchalo. Smutně se usmál, poslal mi vzdušnou pusu, ale i nadále se ode mě pozadu vzdaloval. Nikdy jsem nechtěl tohle zažít. Nikdy jsem na to nepomyslel, protože jsem netušil, co mě v životě čeká. Všechno mě to mrzí a rád bych tohle zrušil, ale nelituju ničeho, co jsem s ním zažil. Doufám, že ještě hodně zažiju…

„Miluju tě,“ řekl jsem dost nahlas, aby mě slyšel. Semkl jsem rty pevně k sobě a ještě udělal několik kroků k němu. To se rozhlas ozval znovu, aby upozornil cestující. Otřel si slzy z tváří a přiložil si ruku na místo, kde má srdce. Poté ukázal na mě a znovu si ruku přiložil na ono místo. To jsem se rozbrečel naplno, až se mi z hrudníku vydral hlasitý vzlyk. Ukázal jsem na něj a potom na své srdce, přičemž jsem mu poslal pusinku. Tom si objal rukama hrudník a už na mě pouze zpovzdálí hleděl. Byl opravdu čas jít. Musím. Kdyby nešlo o Nicki, ani se odsud nehnu. Ohlédl jsem se po hodinách, ale poté se zadíval zase na něj. Pomalu jsem se začal rozcházet pozadu dál od něj, ačkoli jsem nechtěl. Díval jsem se za ním, dlaň jsem si tiskl k hrudi a pomalu se vzdaloval. Cítil jsem se zlomený, najednou jako bych zase jen existoval, ale nežil. Tenhle pocit jsem měl, když tehdy on odešel z mé kanceláře. Bez něj jen existuji.

Po chvíli jsem už bohužel zašel a mířil do chodbičky, která vedla do letadla. Překontrolovali mi letenku a poté mě pustili dál. Nutil jsem se jít rychle kupředu, protože jsem věděl, že bych se jinak vrátil. Měl jsem chuť se totiž rozeběhnout zpět, přetrhat tu letenku na sto kousků a zůstat tu s ním, ale on potřeboval čas a být beze mě, aby si vše probral v hlavě. Možná je to pro něj lepší. Ačkoli ho miluju a dal bych mu vše, co si jen přeje, možná by bylo lepší, aby si našel někoho lepšího. On si zaslouží jen to nejlepší a to já opravdu nejsem. Ale za čím si musím stát, je to, že ho miluju jako nikdo na světě. On je pro mě důvod, smysl, absolutně všechno.

Odložil jsem papír na stranu a vzal si pod ruku další. Podepsal jsem se a znovu papír odložil. Neznamenalo to pro mě nic, ačkoli to byly jedny z nejhlavnějších smluv. Pro mě to byly jen papíry. Bylo to už tři dny, co jsem byl v Německu a bohužel i v práci. Snažil jsem se normálně myslet, normálně fungovat, ale šlo to jen ztěžka. Myšlenkami jsem byl stále jen u Toma. Kéž by se mi ozval, kdybych s ním mohl být… Místo toho musím trčet tady.

Po chvilce přišla Ann a vzala si ode mě potřebné papíry. Klasické dopoledne, kdy jsem musel vyřídit všechny papíry. Vše jsem jí dal a ještě jí poděkoval. Byl jsem teď mimo, spousta věcí mi unikala. Jakmile odešla, pokračoval jsem v práci. Nevím, kolik uteklo času. Mohlo to být 10 minut, půl hodina či hodina, když se odvedle ozval nějaký hlas. Sandra nejspíš s někým telefonovala jako obvykle. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ona si věčně s někým vykecávala zobák, ale i to mi bylo teď fuk. Po chvíli se ovšem zatřásly dveře a zarachtala klika, ale neotevřely se. Zamračil jsem se a čekal, co bude dál. Co tam dělá? Netrvalo ani pár sekund, než se klika znovu pohnula, jako by se otevíraly dveře, avšak stín jsem tam žádný neviděl. Tentokrát se dveře ovšem už pootevřely. Během chvilky se v nich objevila malá hlavička, co mi sem nakoukla. Byla to Nicki. Hned jsem vykulil oči. Co tu dělá? Vždyť má být ve školce.

„Nicki?“ řeknu překvapeně. Protáhla se škvírou ve dveřích, upravila si sukýnku a rozeběhla se ke mně.

„Tatíííí!“ zapištěla náhle nadšeně přes celou kancelář a hnala se ke mně. Ona mluví? Pane bože, co se to děje… Já už ničemu nerozumím. Je veselá a rozjařená, jako kdyby viděla… Toma. Jo, to bych byl také, ale to je asi nemožné. Natáhl jsem po ní ruce a hned si ji vzal do náruče, když ke mně přiběhla.

„Nicki, ty… mluvíš. Co… co tu děláš, kočičko moje?“ pohladil jsem ji po hlavičce a vtiskl jí drobný polibek na čelo.

„Budu princezna! Budu princezna!“ poskakovala na mně naprosto unešeně a chytala se mě kolem krku, jako by mě rok neviděla. „Budu mít sukýnku s volánky a růžovou mašličku!“ Trošku zaraženě jsem se na ni díval a snažil se to všechno pobírat. Napadá ji hodně věcí, ale že tak najednou.

„Ano? To bys chtěla koupit?“ usměju se na ni.

„Né! To mi říkal Tomi,“ zahihňá se a dá mi vesele pusu. V ten okamžik jsem ztuhnul a do očí se mi přímo narvaly slzy. Tohle zabolelo. Kdyby tu byl, tak by si z ní tu princeznu udělal a ze sebe klidně prince, jen proto, aby byla spokojená, ale on tu není.

„Nicki,“ řeknu, přičemž se snažím udržet si svůj tón hlasu, ale marně. „Vždyť sama víš, že tu… Tomi není,“ setřu si jednu neposednou slzu a jemně se na ni usměju. To se na mě podívala, jako bych byl naprostý blázen. Až v ten okamžik mě zaujal u dveří nějaký stín. Několikrát jsem zamrkal, nasucho jsem polknul a více se zadíval k těm dveřím. Ah, to je hloupost. Musí si dělat srandu, nebo má jen nějakou dětskou představu. Zhluboka jsem se nadechl a víc si k sobě Nicki přitiskl. U dveří stál Tom v červeno-černé košili, pod níž měl tmavé triko. Klidně se bokem opíral o futra a usmíval se na mě. Pootevřel jsem rty a zavřel oči.

„Asi se nám jen něco zdálo, zlatíčko… já…“ vydechl jsem nejistě. Ne, to není sen. On tu opravdu stojí a usmívá se na mě. „Ježiši Kriste…“ přikryl jsem si jednou dlaní pusu a jen se díval. Nevěřil jsem vlastním očím. Tom se narovnal a za stálého úsměvu se k nám pomalu rozešel.

„Slibuješ, že mi pořídíš obrovskou skříň na všechny moje boty?“ promluvil náhle. Ahm, prosím? I s Nicki jsem se zvedl ze židle a postavil se proti němu. Nicki si mě objala kolem krku a já ji jednou rukou držel pod zadečkem, aby mi nespadla. Měl jsem pocit, jako bych měl každou sekundou omdlít.

„Tome…“ vydechnu tiše. „Tu největší,“ zašeptám. Se mnou to šlehne. Co mi to udělal? Vždyť ani nic neřekl a teď…

„Slibuješ, že když půjdeme kolem výlohy a řeknu, že potřebuju nový boty, tak nikdy neřekneš, že jich mám už dost?“ pousměje se.

„Slibuju,“ zašeptám rozechvěle, přičemž se mi ovšem na tváři už tvořil drobný úsměv. Co mi tímhle vším chce říct? Pokud je to to, co si myslím, tak mi volejte sanitku.

„Slibuješ, že mi nebudeš nadávat, když někde zapomenu pohozený ponožky nebo boxerky nebo když nezavřu pastu?“ povytáhne obočí. Otřel jsem si slzy, co mi tekly, a usmál se.

„Slibuju, že nebudu nadávat,“ pošeptám a přikývnu.

„Slibuješ, že se nenaštveš, když spálím jídlo nebo se mi nepovede, dokud se nenaučím pořádně vařit?“ semkne k sobě nesměle rty.

„Slibuju a klidně budu vařit s tebou,“ pošeptám a udělám krůček k němu. Udělal bych pro něj všechno, tak proč ne tohle.

„Slibuješ, že mě nikdy nenecháš jít samotnýho na rodičovský schůzky?“ usměje se. Pootevřel jsem rty a absolutně nevěřícně se na něj díval. To je jen sen, musí to být sen, protože já stále stojím na nohou, což je zvláštní.

„Slibuju,“ oddechnu.

„Slibuješ, že budeme dál dělat šílený věci a nestaneme se nudným manželským párem?“ přišel ke mně zase ještě o kousek blíž. To jsem nahlas oddechl a kousl se do rtu. Chce si mě vzít? Opravdu by chtěl nebo jsem to jen špatně vyčetl z jeho slov?

„Slibuju ti to, lásko,“ pošeptám. Tom se usmál na Nicki a pohladil ji po vláskách a přistoupil až ke mně. Vzápětí mi ovinul ruce kolem krku a zblízka se mi podíval do očí.

„Slib mi, prosím, že nemusím mít ani kravatu, ani motýlka,“ zasměje se sladce. Uhm, on to myslí vážně. Vrátil se mi, vše si promyslel, ale hlavně se mi vrátil. Pane bože, už mi nikdy nesmí ujet, nedopustím to, a pokud ano, poletím s ním. Nedokážu bez něj být.

„Slibuju, slibuju a znovu slibuju,“ zašeptám a rozněžnělým pohledem se na něj dívám. „Tomi,“ zašeptám a volnou rukou ho pohladím po tváři. Chtělo se mi tolik brečet. On se však poodtáhl a natočil hlavu směrem ke dveřím.

„Sandro, rozhlas po firmě, že si beru šéfa,“ zavolal a poté mě i s Nicki zároveň obejme. Bože, bože, bože. Dýchej, výdech nádech, to dáš, Bille. Chce se mi smát, chce se mi brečet, já nevím, co mám dělat!

„A já budu princezna, a já budu princezna,“ začala se vesele malá radovat.

„Tomi, vezmeš… vezmeš si mě?“ pošeptám a přichytím se ho, když kolem něj ovinu jednu ruku. Nadechl se, ale místo něj promluvila Nicki.

„Tati, dyť ti to právě řekl. Ty seš úplně natvrdlej,“ zkonstatovala nechápavě. Má pravdu, kočička. Jsem v šoku, ale jsem šťastný. Tom se začal tiše smát, přivinul se ke mně a s tichým souhlasem mě něžně políbil. Tohle mi tolik chybělo. Oplatil jsem mu to, načež jsem se k němu i víc s Nicki přivinul.

„Miluju tě,“ pošeptám mu a usměju se. Cítil jsem, jak strašně mi buší srdce. Dokonce jsem cítil, jak rychle mi krev proudí v žilách. Znovu jsem žil. Vrátil se mi a chce si mě vzít. Náš sen se pomaličku plní, budeme spolu, my tři.

„Já tebe,“ vydechne s dalším polibkem.

„A mně nikdo pusu nedá,“ odfrkne si malá, čemuž se společně začneme smát a vzápětí se líbat.

autor: Mischy & Turmawenne