Ostrov lží 6.

Bolely ho nohy a žaludek se mu svíral hladem, takhle špatně mu nebylo už pěkně dlouho. Naposledy snad, když se tak neuvěřitelně opil na studentském večírku a pak si řekl, že už nikdy nebude pít. Slib dodržel. Alespoň jeden z těch, které ten večer udělal…

„Takže kam se chystáš po škole?“

Bill s Tomem se vydali dál kolem řeky, jelikož jejich pátrání po okolí letadla se jim zdálo už víc než zbytečné. Navíc ani jeden z nich si nebyl jistý tím, kolik je hodin, a chtěli se dostat na pláž k oceánu dřív, než se setmí. Cesta se jim zdála nekonečná, jako by snad stáli na místě nebo chodili v kruzích, všechno vypadalo naprosto stejně. Až když najednou stromy před nimi začaly řídnout.

„Podívej!“ ukázal Bill prudce rukou na oceán. „To je vrak nějaké staré lodi…!“ vylezl zpoza Toma na kraj útesu a vydechl. „No do prdele…“

„Jo… přesně tak…“ přitakal Tom a promnul si frustrovaně obličej. Dole pod nimi, na břehu pláže, bylo snad deset vraků nejrůznějších lodí. Starých, novějších, zrezivělých, ohořelých… dokonce i jedna, co vypadala jako nějaký druh ponorky či čeho. „Támhle je naše loď…“ ukázal Tom „A támhle… támhle jsme museli být, když jsem se vrhnul do vody a plaval pro tebe.“ Ukázal Tom do dálky směrem po pláži. „Půjdeme tam a podíváme se, jestli nenajdeme nějaké stopy po klucích nebo jiných přeživších…“ rozhodl a nedal Billovi ani sebemenší šanci mu odporovat. Ne že by to měl v plánu.

„Kdybychom tu nebyli totálně bez jídla a všeho, tak by to tu bylo celkem hezké místo na dovolenou, nemyslíš? Samozřejmě minus ty děsivé vraky lodí.“

„To myslíš vážně?“ nakrčil Bill čelo.

„Ano, vážně, až se odsud dostaneme, postavím si tu hotel.“ Ušklíbl se Tom. „Když přijdeš, budeš mít VIP All Inclusive.“

„Myslíš si, že přijedu?“ uculil se Bill a opatrně sjel po botách z písčitého kopečku.

„Proč by ne? Je to tu jako ráj na zemi.“ Vydechl Tom zasněně, samozřejmě, že to byla ironie.

„Nepřijedu sem ani za milion… Z toho vlhka se mi začínají vlnit vlasy.“ Zabručel nespokojeně Bill a zatahal si za pramen vlasů.

„Oh bože, vážně řešíš svoje vlasy?“

„Ano, Tome, představ si… nikdy není chvíle, kdy by ti mělo být jedno, jak vypadáš…“ Tom jen protočil oči a už to radši neřešil.

Chlapci sešli dolů na pláž a vydali se po ní směrem k místu, které si Tom matně pamatoval z onoho nemilého večera. Písek byl ještě z noci mokrý, na zemi se povalovaly polámané stromy, větvě, kusy lodí, které se zřejmě větrem dostaly až sem. Netrvalo dlouho a došli na Tomův záchytný bod. A k jejich zklamání…

„Nejsou tu žádné stopy.“ Vydechl Bill zklamaně a dřepnul si.

„Ano, vždyť v noci pršelo, Bille, samozřejmě že tu nejsou vidět žádné stopy.“ Podíval se Tom na Billa a pousmál se. „A zvedni se z té země, radši se jdi podívat, jestli tu něco nenajdeš.“

„A co přesně mám podle tebe hledat, hm?“ narovnal se a protáhl si záda.

„Cokoliv, Bille, cokoliv, co by nám mohlo nějak jakkoliv pomoci najít kluky nebo kohokoliv jiného….“

„Okay,“ zhoupnul se černovlasý na patách a vydal se loudavým krokem směrem z pláže ke středu ostrova. Tom si povzdychl, přišlo mu, jako by Billovi bylo snad úplně jedno, co s nimi bude a jestli jeho snoubence najdou.

Bill se šoural botami v písku a koukal se kolem. Kdyby jen Tom věděl, jak moc se plete. Jemu na tom záleželo, opravdu strašně moc mu na tom záleželo, jen ho opouštěla naděje, a to bylo něco naprosto jiného, nebo ne? Tiše si povzdychl a otočil se přes rameno. Tom prozkoumával něco, co našel na zemi, nějakou krabici či co. Nechápal to, proč si vedle něj přišel tak neuvěřitelně neschopný? Jako by ho obtěžoval, i když se mu Tom snažil pomoct, i když mu zachránil život. Tom byl chytrý, silný a roztrhal by se pro něj a… on sám uměl co? Nic. Svěsil hlavu a znovu ztěžka oddychl. Měl jen hezkou tvářičku, nic víc. A i o tom tady začínal bez svého make-upu trochu pochybovat. Zrovna se chtěl otočit a vrátit se po dalším neúspěchu zpátky, když se zamračil… tam na zemi mezi kameny ležela hnědá kožená bunda. Zvedl ji nejistě ze země a podíval se dovnitř. Oči se mu rozzářily, na cedulce bylo vyšité GHL.

„T-Tome!“ rozkřikl se a spěšně se otočil. Tom k němu zdálky zvedl pohled a tázavě nakrčil čelo. „Našel jsem Georgovu bundu!“ vysvětlil mu. Tom si narval do kapsy to, co tam našel a rychlým krokem vyrazil k němu.

„Co jsi našel?“ přiběhl k němu a sebral mu bundu z rukou. „Jak víš, že je jeho?“ nakrčil nejistě čelo.

Bill si bundu vzal zpět a otočil ji. „Tady, podívej… GHL, jeho iniciály, má to na všem, co mu kupovala jeho maminka, je v tomhle jako malé dítě, snad aby si to poznal… jako by každý druhý člověk nosil oblečení od Armaniho či čeho.“

Tom se pousmál. „No tak vidíš… Museli jít tudy.“

„Takže my tudy také půjdeme.“ Pousmál se trochu Bill, ani se mu nechtělo věřit tomu, že by opravdu našli nějakou stopu.

„Vidíš? Tady jsou polámané větve a tady jsou nějaké kusy látky, asi se nejspíš někdo zachytil trikem…“

„Asi…“ pousmál se Bill trochu a sebral z větévky kus látky. Stopovali jejich trasu už nějakou dobu a nezdálo se, že by je to vedlo někam jinam než do středu ostrova. Tohle mu nedávalo smysl, proč by se někdo, kdo se právě ztratil v oceánu a přistál na ostrově, snažil dostat doprostřed pevniny? Nemělo by to být naopak? Neměli by zůstat na pláži a snažit se nějak vymyslet způsob, jak se odtamtud dostat? A co je mohlo čekat na ostrově dobrého? Podle toho, co viděl, to nic dobrého být nemohlo. Jen vlci, bouřky, pistole a mrtví piloti letadel. To mu nepřišlo zrovna jako skvělé možnosti na přežití.

***

Nebe nad korunami stromů potemnělo. Sluneční paprsky nepronikaly skrze listy listnatých stromů a s keři a větvemi si začínal pohrávat slabý větřík, který nebyl nijak příjemně teplý. Billova noha se pomalu lepšila a jeho prázdný žaludek se stal po celém dni chození tak nějak apatický vůči své prázdnotě. Nevěděl, jak daleko ušli, nevěděl ani, kudy šli, kdyby po něm někdo chtěl, aby se vrátil zpátky na pláž, rozhodně by neuspěl. K jeho překvapení, i k překvapení Toma, došli po nějaké době na místo, které připomínalo mýtinu. A na konci té mýtiny byla velká dřevěná brána. Brána, na které byly stejné ornamenty, stejné jako ty, které Bill zahlédl v bunkru, ve kterém dříve téhož dne byli. Nevěděl ale, jestli je tam viděl i Tom, a tak se rozhodl mlčet a nic neříkat, nechtěl působit paranoidně a navíc, samotného to děsilo a bál se, že kdyby to Tomovi řekl, dozví se něco, co by ho mohlo vystrašit snad ještě mnohem víc.

„Co to ksakru je?“ vydechl Tom a podrbal se na hlavě. Nakonec ale jen pokrčil rameny a vydal se k bráně blíž.

„Tome!“ sykl Bill dost vyděšeně. „Kam to jdeš?!“ šeptal a jeho hlas byl plný paniky, bál se toho, co by mohlo čekat za bránou, a bál se, že ať už tam čeká kdokoliv nebo cokoliv, mohlo by je to slyšet.

„Kam to vypadá, že jdu, Bille? Chci se podívat, kam ta brána vede… může tam být někdo, kdo nám pomůže… hm?“

„Ale…“ Toho se Bill obával, měl takové nepříjemné šimrání u žaludku, které mu napovídalo, že tam opravdu nečeká nikdo, kdo by jim rád pomohl, spíš naopak.

„Ale nic… Přestaň s tím, Bille… Jen se podíváme… Najdeme skulinku…“ přešel k bráně a vzal za velkou mosaznou kliku. Ta se ale ani nepohnula. Muselo být zevnitř zamčeno. „No… tak tohle je asi vyřešené…“

„Skvěle, tak pojď…“ zatahal ho Bill trochu netrpělivě za triko a doufal, že půjdou dál, jinudy a hlavně jinam. Tom se na něj ale podíval a nakrčil obočí.

„Tím jsem chtěl říct, že budeme muset najít jinou cestu dovnitř…“

„Děláš si tu ze mě prdel?!“ nevydržel to už. „Ty jako opravdu chceš jít někam, kde je to zamčené a kde je to… co já vím! Já tam nejdu, Tome, tam mě nedostaneš, nikdo mě tam nedostane, jedině přes moji mrtvolu!“

„Ale ale… to snad nebude až tak nutné…“ ozvalo se jim za zády hrubý hlas.

autor: LilKatie