autor: BrokenMirror
Bill zvedl pohled od počítače, když do pokoje vešla jeho matka. Měla před sebou propletené ruce, rovnala si zástěru, vypadala nervózně… ostatně tak vypadal často.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit?“
Bill si povzdychl a otočil se zpátky k obrazovce, zavřel hru, kterou hrál, a přešel si sednout ke své matce, která se posadila na jeho postel. „O co jde, mami?“
Simone si povzdychla a podívala se na něj unaveným pohledem. Pořád v něm byla ta jiskra co kdysi, když se na něj dívala; když se na něj dívala, nevypadala tak staře. Nebyla stará; bylo jí jen třicet tři. „Vypadáš opravdu překrásně,“ řekla a pousmála se, pohladila ho suchou rukou po tváři. „Můj překrásný chlapeček.“
Bill jí chtěl říct, aby mu tak neříkala, ale neudělal to. Namísto toho zamumlal tiché díky a trochu sklopil hlavu. Dva dny po sobě byl namalovaný, a dokonce i když z toho měl ve škole trochu problémy, líbilo se mu to. Slušelo mu to a jeho nejlepší kamarádka souhlasila, dokonce mu s tím i pomáhala.
„Jsi si ale jistý, že takhle chceš chodit ven?“ zeptala se Simone s ustaranou vráskou na čele. „Až se tvůj otec vrátí domů-„
„Nechám si to,“ řekl Bill rozhodně. „Je mi úplně u pr-„
„Pozor na jazyk, Bille.“
Bill si povzdychl a sklopil pohled k podlaze, zabručel pod nos tiché ‚promiň‘.
„Je ti pouze třináct,“ pokračovala a on se na ni podíval skrze ofinu. „Občas si o tebe dělám starosti.“
„Já taky,“ zamumlal Bill a podíval se zpátky k podlaze.
„Co?“
Simone se na něj zamračila a rozhodla se pokračovat. „Spousta dětí tvého věku neví, jak se chovat kolem lidí, kteří jsou… jiní. Nemusejí to pochopit. A já nechci, abys byl mimo kolektiv, Billie.“
Bill pokrčil rameny. Bylo mu jedno, jestli bude v kolektivu nebo ne. Bylo mu to jedno, protože neměl lidi rád. Navíc se mu ty pohledy, kterých se mu dostávalo na chodbách, líbily. Přišel si hrdější, vyšší, lepší. Byl o tolik menší než ostatní chlapci, ve váze, ve výšce, ve všem, a to že byl schopný takhle vypadat, mu dávalo pocit, že je všechny převyšuje. „Je mi to jedno,“ řekl upřímně a jeho matka si znovu povzdychla. Poslední dobou vzdychala často.
„Nemaluj se alespoň, když je doma tvůj táta,“ řekla a Bill zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Bille… víš, že se mu to nebude líbit, víš, co si myslí o-„
„O čem?“ zamračil se na ni Bill. „O čem? O homosexuálních lidech? Myslíš si, že jsme gay, že jo?“
„Mně na tom nezáleží,“ řekla jemně a pokusila se znovu dotknout jeho obličeje, ale on ucukl.
„Nejsem gay!“ rozkřikl se a okamžitě toho litoval, kvůli tomu, jak jí klesl obličej.
Simone jen přikývla, dívala se na něj tak, jak to neměl rád. „Dobře, dobře,“ řekla klidně. „Věřím ti, omlouvám se, že jsem si to špatně domyslela.“
Bill přikývl a uklidnil se, zhluboka se nadechl. „Promiň, mami,“ řekl nakonec a ona mu pocuchala vlasy s úsměvem, který mu říkal, že mu bylo odpuštěno.
Bill dnes vypadal šťastně, to byla ta první věc, které si Anna všimla, když vešla do jeho cely.
Nevypadal šťastně tak, že by se usmíval, ale bylo na něm něco, co jí říkalo, že se dnes cítí dobře. Byla tak zvyklá na jeho obvyklou temnotu, že bylo lehké vidět, že se cítil lépe, když jeho oči byly jen o něco čistší.
Cítil se lépe, i když měl minulou noc záchvat paniky, a to bylo dobré znamení. Nebyla schopná z hlavy dostat pohled na Toma, který Billa tak pevně držel. Bill nikdy nepřipustil, aby se k němu někdo přiblížil tak blízko, když měl jeden ze svých záchvatů, vyškrábal by oči všem, co by se o to pokusili. Ale Tomem se nechal chytnout a uklidnil se během několika minut. Pookřálo jí nad tím srdce.
„Dobré ráno,“ řekla, zavřela za sebou dveře a Bill na ni pokýval.
„Nechci mluvit o včerejší noci,“ řekl rychle, než dokázala cokoliv říct, jen se na něj usmála.
„Víš, že musíme.“
Bill našpulil rty a založil ruce, zamračil se, jako by říkal ‚fajn!‘ a Anna potlačila nutkání se zasmát.
Posadila se ke stolu a čekala, až se k ní připojí, on si dal zatraceně na čas, ale ona to nijak nekomentovala.
„Co to včera vyvolalo?“ zeptala se, když se posadil, těžce vydechl.
„Můj odraz v zrcadle,“ zamumlal. „Vypadal jsem stejně, jako jsem vypadal… toho dne.“
Anna přikývla. „A vzpomínka?“
Bill sklopil pohled a byl na dost dlouhou dobu zticha, přemýšlela, jestli plánuje, že jí to poví. Nikdy jí neřekl, o čem jeho vzpomínky byly, ale dokázala to odhadnout.
Nakonec ale zavrtěl hlavou.
„Řekls to Tomovi?“
Bill si odfrkl a znovu zavrtěl hlavou.
„Proč ne? Jestli to nechceš říct mně, tak fajn,“ řekla. „Ale někomu bys to říct měl. Mně, Tomovi, dokonce sám sobě. Vezmi si zrcadlo a řekni si svůj příběh. Potřebuješ o tom mluvit, užírá tě to.“ Viděla, jak nad tím návrhem nakrčil nos, a pokračovala. „Co si myslíš, že by Tom udělal, kdybys mu to řekl? Odešel by?“
Semknul čelist. „Kdo by neodešel.“ Nebyla to zrovna otázka.
„Já jsem stále tady,“ připomněla mu, snažila se zachytit jeho pohled.
Bill si znovu odfrkl, koutky úst se mu trochu zvedly. „Ty tu musíš být.“
„Nemusím,“ řekla upřímně. „A ty to víš. Vybrala jsem si vrátit se, protože s tebou chci pracovat.“
Bill nad tím pokrčil rameny. „To je fuk,“ řekl. „Je mi jedno, co říkáš, já mu nic neřeknu.“
„Bille…“ povzdychla si Anna a jeho pohled se střetnul s jejím. „Bille,“ začala znovu. „To mu neřekneš ani o tom-„
„On na to přijde,“ řekl Bill, rychle ji přerušil a v jeho očích byl lehce vyděšený výraz.
Přes Annin obličej přelétl bolestivý výraz. „Nemyslíš si, že je to trochu extrémní?“
„Ne,“ řekl Bill, jeho obličej tvrdl. „A ty mu to taky neřekneš. Jasný?“ zastavil se, čekal na její odpověď, a když nepřišla, dodal, „Říkal jsem
jasný?“ v jeho hlase bylo zavrčení a ona mohla jedině přikývnout, ale i tak se tvářila tak, aby Billovi bylo naprosto jasné, co si o tom myslí.
„Nemyslíš si, že by to chtěl vědět?“ zeptala se opatrně.
„Nechci jeho lítost,“ sykl.
„Tohle není o lítosti, Bille.“ Neodpověděl. „Jsi pro něj dobrý. A jemu na tobě záleží.“
Znovu na ně padlo ticho, Bill o tom přemýšlel. „Přijde na to,“ zopakoval po chvíli a Anna si povzdychla. „A vzhledem k tomu, jak rychle se tu šíří drby, jsem překvapen, že se tak ještě nestalo.“
„Co to máš, sakra, na obličeji?“
Bill hrdě zvedl hlavu a díval se, jak se jeho otec zamračil.
„Simone?“ oslovil jeho matku, oči stále na Billovi. „Proč jsi ho nechala-„
„Nenechala,“ řekl Bill a díval se, jak na čele jeho otce vyskočila žíla. „Udělal jsem to sám. Nevěděla to.“
„No, jdi si to umýt,“ štěkl a prošel kolem něj, odfrkoval a mumlal si něco o tom, že má syna a ne dceru, a Bill se za ním mračil, svíral pěsti. Neumyje si to. Líbilo se mu to, a tak to zůstane.
Jörg nechal Billa nosit make up, ale jen proto, že mu Bill lhal a řekl mu, že Karina je jeho přítelkyně. Když měl přítelkyni, nemohl být gay, takže to Jörg nechal být. Stále se mu to nelíbilo, ale mlčel o tom.
Karině nevadilo předstírat, že je jeho přítelkyně, když byla u nich na návštěvě, nejdřív to byly jen samé hry a zábava… ale nakonec si Bill přál, aby tomu tak opravdu bylo.
Její ruka v jeho, její objetí, její smích, všechno to bylo tak rozptylující. Nejhorší na tom ale bylo, že to dělala jen na oko, protože byla dobrá kamarádka a nechtěla, aby se dostal do potíží.
Takhle to šlo roky; byli falešný přítel a přítelkyně před jeho rodiči, trvalo to tři roky, než ji poprvé políbil. Když se poprvé líbali, bylo to také poprvé a naposledy, co spolu spali. Bylo to také poprvé, co ji uhodil. Uhodil ji a ona s ním týden nepromluvila ani slovo.
„Karina tu už dlouho nebyla.“ Nebyla to otázka, ale spíš oznámení a Bill pokrčil rameny. „Hádáte se?“
Bill znovu pokrčil rameny.
„To jsou ženský,“ řekl Jörg, jako by mu snad odpověděl, a opřel se. „Začnou se hádat kvůli všemu a křičí a obviňují tě za všechno.“ Zasmál se, ale Bill se ani nepousmál. „Nemusíš ani nic udělat špatně, ony jen rády ječí.“ Otočil se k Billovi a Bill se na něj prázdně díval, nechtěl couvnout. „Co potřebuje,“ řekl Jörg vážně. „Co potřebuje, synu, je jen dobrý šoustání a bude-„
Bill vystřelil ze židle a přerušil ho uprostřed věty. „Takhle o ní nemluv, ty úchylný prase!“ rozkřičel se, viděl rudě a Jörg byl okamžitě na nohou.
„Jaks mi to řekl?“
„Úchylný prase,“ vyzval ho Bill tiše, mračil se na něj.
Očekával to, ale stejně ho to překvapilo, když ho Jörg uhodil přímo do čelisti, zacouval o pár korků dozadu. Rychle se ale sebral, narovnal se a po několik dlouhých a bolestivých vteřin si otec se synem koukali do očí, z obou dvou čišela čistá zlost. Billa bolela čelist a byl si jistý, že v puse cítí trochu krve, ale nehodlal ji vyplivnout, neukáže mu svou slabost, nedovolí, aby to tenhle bastard vyhrál.
„Takže teď mě mlátíš?“ zeptal se tichým a nebezpečným hlasem. „Mlátíš svého syna? Co na to asi řekne mamka?“
Jörg se na něj ještě o chvíli déle mračil, než si odfrkl a rychle odešel z pokoje, Bill si zvedl dlaň k čelisti, přejel si po místě, které ho tak tupě bolelo, a usykl.
Tu noc našel Bill u postele padesát euro, určitě od Jörga jako omluvu, povzdychl si a strčil si je do kapsy.
Kanceláře byly vyzdobené vánoční výzdobou ve zlaté a červené. Byl tu umělý vánoční stromek v rohu se svítícími světýlky a velkou hvězdou na špičce, Tom se s tichým smíchem rozhlédl, vypadalo to tady vlastně celkem dobře, nevypadalo to tak šedě a mdle jako obvykle.
Z rádia hrála nějaká komerční písnička a Gustav a Georg pili kafe a hráli karty, bavili se o tom, co koupit svým mamkám k Vánocům, a kde je budou slavit.
„Ahoj Tome.“ Tom zvedl hlavu od papírů. „Co děláš o prázdninách?“ zeptal se Georg a žvýkal nějaké cukroví, které dnes Sofie přinesla.
„Pojedu do Berlína za rodiči,“ odpověděl. „Co vy?“
„To samý, jedu k našim.“ Dal si cukroví do pusy, vesele kousal. „Bože, nemůžu se dočkat. Miluju Vánoce.“
Tom přikývl, souhlasil. Opravdu se domů těšil; miloval tam být během Vánoc. Jeho máma byla skvělá ve výzdobě a pečení, nic nevylepšilo jeho vánočního ducha, jako vracet se domů. On a jeho táta většinou zůstávali v civilu, a to bylo také velké plus.
Poslední dva týdny prošly kolem Toma jen jakoby mimochodem. Byly skoro Vánoce, sněžilo a on měl Billa. Setkávat se s Billem bylo v posledních dnech tak jednoduché; bylo to, jako by mohli skoro zapomenout na to, kde se nacházeli. Bylo to, skoro jako by neviděli mříže nebo ty velké železné dveře s těžkými zámky, nebo temné a depresivní barvy, které je obklopovaly. Všechno, co Tom potřeboval, byl Billův úsměv, a celý pokoj se rozsvítil jako žárovka. Nic nebylo ve světě špatně, když se Bill usmíval něčemu, co řekl nebo udělal, a nic nebylo lepší, než dívat se, jak naklání hlavu a směje se.
Tomovi se skoro podařilo přesvědčit sama sebe, že s jeho a Billovým vztahem nebylo nic špatně, ale pak uviděl Annu, jak dělá posunek, aby šel k ní, stála u dveří do jeho kanceláře.
Tom polkl.
Byly to celé dva týdny, co Billa uklidnil od záchvatu paniky, to teď bude poslouchat, že překročil meze?
Přešel k ní jako muž na šibenici, ale když se dostal blíž, viděl, že se usmívá. Zmateně se zamračil.
„Nekoukej se tak vyděšeně, pojď dál,“ řekla s tichým smíchem a otevřela mu dveře. „Nebudu tě peskovat,“ řekla a posadila se, Tom udělal to samé. „I když se ke své práci chováš pěkně bezohledně.“ Nakrčila obočí. „Jestli tě chytí, tak tě vyhodí, Tome. Nebudou hodní, když už je to druhý případ, i když je to tentokrát jiné.“
„Tak co-„
„Nemluvila jsem s tebou o tomhle dřív, protože jsem si chtěla promluvit s Billem o něčem dalším a nedělej si starosti o tu sestřičku, postarala jsem se o to za tebe.“
Tomovi se ulevilo, málem zapomněl na tu sestřičku, která to viděla.
„Jen jsem tě chtěla varovat,“ řekla a přes její obličej přelétl smutek. „Buď opatrný. Když jsi takto v jeho životě, jsi v něm. Když si k tobě utvoří pouto, nemůžeš z toho vycouvat, chápeš? Nemůžeš najednou zmizet. Nikdo na to nesmí přijít, protože tě jinak vyhodí nebo přeloží.“
Tom zamrkal. „Budu opatrnější,“ řekl a nejspíš by si měl začít dělat starosti o to, že nebude moct z Billova života odejít, ani kdyby chtěl, ale nebyl si tím vůbec jistý, protože věděl, že nebude chtít odejít. „Slibuju, já… opravdu mi na něm záleží.“
Bylo ale opravdu těžké být opatrný. Poslední dobou chodil do čtvrtého patra častěji a častěji, a tak věděl, že to musí být podezřelé, ale nemyslel si, že si toho všimlo nějak moc lidí, až na Georga, Andrease a nejspíš Gustav a Sofie. Když se nad tím zamyslel, to byli čtyři, a kdyby se rozhodli jít za náčelníkem…
Anna se jemně usmála a Tom se vytrhl ze svých temných myšlenek. „Já vím,“ řekla. „Jen se ujišťuji a říkám ti to jen proto, aby sis pamatoval, že máš dávat pozor.“
Tom přikývl, chápal a vyhýbal se jejímu pohledu. To, jak se na něj dívala, připadalo mu, jako by se dívala do jeho duše, četla jeho mysl, jako by věděla, že spí s Billem. Sklopil pohled, bylo mu trapně.
„Tys…“ zaváhala. „Řekl nebo udělal něco, co naznačovalo, že by se mohl rozhodnout říct pravdu?“
„Pravdu?“
Anna přikývla. „Kdyby řekl, že by chtěl, mohli bychom svolat další soud, pokusit se, aby si to soudci rozmysleli. Vím, že ho odsoudili špatně, vím to.“ Smutek byl zpátky v jejím obličeji, bylo naprosto jasné, že jí na Billovi taky velmi záleželo.
„Ne, neřekl… o ničem nevím.“
Anna těžce vydechla, nakrčila rty, jako by říkala ‚no fajn‘.
„Ne, počkat.“ Zamyslel se Tom na chvíli a pak sklopil hlavu. „Kurva. Kurva. Měl jsem ho nechat, že ano?“
„Nechat ho co?“
„Říct mi to. Myslím, že se mi jednou chtěl s něčím svěřit, ale já jsem mu řekl, že mi to nemusí říkat.“ Uvědomil si, že od něj bylo možná sobecké mu to zakázat, i když si myslel v té době pravý opak. Bill nejspíš potřeboval říct svůj příběh a Tom ho zastavil, a tak mu Bill už nikdy nic říct nechtěl. Ztratili svou šanci?
„Jestli se to stane znovu, měl bys popřemýšlet o tom, že bys ho nechal,“ řekla mu a Tom byl rád, že nezněla naštvaně, že zastavil Billa v něčem, co by mu mohlo pomoct. „Myslím, že je dobrá šance na to, že se bude chtít otevřít. Nikdy jsem ho neviděla takového, jaký je teď; nemáš ani ponětí, jaká se v něm stala změna.“
Tom se trochu usmál a pak si uvědomil něco smutného, jeho úsměv brzy zmizel. „Vánoce,“ řekl. „Bude na Vánoce sám, že?“
Anna smutně vydechla. „Servírujeme tu opravdu dobrou vánoční večeři,“ řekla. „A vězni, kteří mají rodinu a přátele venku, se s nimi můžou setkat a dostat dárky a telefonovat o trochu déle než obvykle. Ale…“
„Bill nemá nikoho, kdo by přišel nebo zavolal,“ dokončil Tom a něco hluboko uvnitř něj bolelo. „Opravdu nikoho nemá?“
Anně se na obličeji zjevil trochu zvláštní výraz, ale pak s úsměvem zavrtěla hlavou. „Má tebe.“
„Veselé zkurvené Vánoce,“ zamručel si Bill sám pro sebe a dal televizi víc nahlas, aby neslyšel, jak se jeho rodiče vedle v pokoji hádají, aby neslyšel křik a jekot a pak brek. Nemohl se s tím vyrovnat; nemohl to poslouchat.
Zachumlal se víc do peřiny a díval se, jak se před ním jeho dech měnil v kouř. Uvnitř domu byla strašlivá zima, a to jen proto, že zasranej Jörg byl sesazen v práci měsíc po Billových šestnáctých narozeninách, a teď neměli skoro žádné peníze, takže museli šetřit energií. Bill se nemohl dívat na televizi, ale jinak by musel poslouchat to, co se děje vedle, takže musela být zapnutá. Bill jen čekal na den, kdy Jörga vyhodí z práce a všechno půjde přímo do pekla. Jeho matka dělala, co mohla, ale nemohla nutit lidi, aby si kupovali její obrazy, a nikdo Billa nezaměstnal, protože byl divný, takže musel žít z Jörgova mizerného platu, a to bylo nedostačující, a kdyby ho vyhodili…
I přes televizi uslyšel zmínku o svém jméně, dal ji nahlas ještě víc, snažil se to zblokovat. Znovu se hádali kvůli němu.
Pak se rozsvítil jeho telefon a začal vibrovat na nočním stolku, Bill se na něj podíval s mdlou zvědavostí. Kdo mu volal? Natáhl se po něm svou zmrzlou rukou a přijal hovor dřív, než se podíval, kdo volá.
„Prosím?“ skoro vyštěkl, když se z pokoje vedle ozvala hlasitá rána a on si dal peřinu přes hlavu, jako by to snad mělo pomoci.
„Bille, ahoj, to jsem já.“
Bill se nutil neusmát nebo nezačít se omlouvat, nebo jí říkat, jak moc se mu po ní stýská. Namísto toho nasadil chladný tón. „Co chceš?“
„Bille…“
„Co?“ odsekl znovu a ona si povzdychla.
„Veselé Vánoce,“ řekla tiše a trochu smutně, Bill doufal, že neví, jak hrozné Vánoce má. Neustále se před ní snažil schovávat svůj zasranej život, ale podezříval ji z toho, že všechno ví.
„Jo.“ Promnul si unavené oči a opřel se o chladnou zeď. „Asi.“
„Bille, já… Bille, chci, abys sem přišel. Přijď ke mně domů, navečeř se tu. Mám pro tebe dárek.“
Chtěl. Tak moc chtěl, ale vrtěl hlavou. „Ne,“ řekl až moc hrdý na to, aby přiznal porážku. „Ne, je mi tu fajn.“
Znovu těžce vydechla. „Prosím, přijď. Chybíš mi.“
Taky mi chybíš.
„Ne, nepřijdu,“ řekl. „Tvoje matka mě stejně nenávidí.“
„Tak to není, ona jen-„
„To je fuk, Karino, nepřijdu.“
„Můžeš jen přijít a sníst-„
Bill jí zavěsil dřív, než mohla dokončit větu a než mohl souhlasit. Dal mobil na vibrace a odložil ho.
„Veselý zasraný Vánoce.“
Bylo 22. prosince a Tomova poslední služba před dovolenou byla skoro u konce, už musel jen udělat nějakou drobnost, než bude moct odejít, a ta malá drobnost byla na čtvrtém patře. Byl trochu nervózní, nevěděl moc, co říct a doufal, že to nepokazí. Nebyl si moc jistý, jak to Bill přijme, a tak se modlil, aby vše dopadlo.
Vešel do chodby a šel k cele číslo třicet dva. Předpokládal, že Bill Vánoce nenávidí víc, než nenávidí svoje narozeniny, ale byl rozhodnutý ho dnes rozesmát.
Odemkl dveře a Bill nebyl nikde k vidění, ale brzy se otevřela koupelna a on vyšel, z vlasů mu kapala voda. Tom zíral, pusu dokořán, ale probral se, když Bill řekl. „Tome, co to kurva?“
Tom se zazubil a Bill na něj mrkal, kapičky mu padaly na ramena, oranžový materiál tmavl.
„Jestli začneš zpívat koledy, přísahám bohu…“
„Nedělej tu na mě Grinche,“ řekl Tom, tohle čekal a posadil se na postel. Nevypadalo to, že by k němu chtěl Bill jít blíž, jako by měl Tom nějakou nakažlivou nemoc, zůstal stát a mračil se.
„Proč to máš na sobě?“ chtěl Bill vědět, zabijácky se díval na červeno bílou čepici na Tomově hlavě.
„Vánoční duch?“ řekl Tom, zasmál se a natáhl se po Billovi. „Pojď si sednout k Santovi na klín. No tak.“
Bill si odfrkl, založil ruce a nepohnul se. „Úchyle,“ řekl, ale koutky jeho rtů se nebezpečně zvedly. „Nejdřív si to sundej.“
„Ne.“
„Vypadáš jako debil, sundej to.“
Tom založil ruce a vyzývavě se na něj díval, když Bill přišel blíž, byl si Tom jistý, že vyhrál, ale Bill se natáhl kupředu a sundal čepici z Tomovy hlavy, zacouval, držel si ji nad hlavou a culil se.
„Hej!“ zasmál se Tom a zvedl se, natahoval se po čepici, ale Bill mu s ní uskakoval.
„Hodím ji do záchodu,“ řekl a běžel ke koupelně, ale Tomovi se povedlo chytit ho zezadu za triko dřív, než mohl proběhnout dveřmi, a zatáhl si ho k sobě na hrudník a pak ho chytil za ramena, srazil ho ke zdi, zády ho o ni silně praštil, muselo to bolet. Tom se chtěl začít omlouvat, ale Bill se na něj tak pošetile zubil, že to neudělal. Držel ho za ramena, tlačil ho ke zdi a Bill stále v pěsti svíral čepici.
Dýchali si navzájem do obličeje a dívali se sobě do očí, oheň mezi nimi hořel, olizoval je svými plameny. Tom byl vtažen do černé hloubky Billových očí, těch očí, které ho děsily, a zároveň vzrušovaly. Billovy oči toho tolik říkaly a v tu samou chvíli říkaly tak málo. Říká se, že oči jsou jako okna do duše a s těmi Billovými to byla pravda. Byla to pravda až na to, že závěsy byly zatažené; Bill jen stěží dokázal rozeznat stíny, které se za nimi pohybovaly.
Bylo toho až moc, a najednou měl Billův spodní ret mezi svými, jemně ho líbal. Čepice spadla z Billova sevření a přistála někde na zemi vedle jeho nohou, Tom ji už ale nezvedal.
„Jen jsem ti chtěl popřát hezké Vánoce,“ řekl, když se odtáhl. „Dneska odjíždím do Berlína, vrátím se den před novým rokem.“
„Já Vánoce neslavím,“ odpověděl Bill a Tom se smutně usmál.
„To mi došlo.“ Líbnul ho Tom znovu na rty. „Něco pro tebe mám.“
Neměl ponětí, jak na tohle bude Bill reagovat. Byla to rychlá záležitost, prostě jen přemýšlel nad tím, co mu řekla Anna, a pak najednou něco koupil. Pustil Billova ramena a natáhl se rukou do kapsy, hledal, pak jeho prsty našly, co hledaly.
„Ty máš-?“ začal Bill, vypadal zmateně, ale pak Tom vytáhl z kapsy dárek a on zmlkl, díval se na to.
„Myslíš si, že nikoho nemáš, ale…“ Tom vzal Billovo pravé zápěstí a položil mu do dlaně řetízek, zavřel mu kolem něj prsty. „Podívej se na to, až odejdu,“ řekl a s tím odešel z místnosti. Doufal, že Bill pochopí, co se mu snažil říct, a také doufal, že to nebylo naprosto trapné nebo že to v něm nevzbudí nějaké špatné vzpomínky.
Později v cele byl Bill ztuhlý a ohromený. Lehce chladné stříbro v jeho dlani jako by vážilo sto tun, a on roztřeseně otevřel dlaň. Byl to jednoduchý stříbrný řetízek se stříbrnou kuličkou, která měla asi tak centimetr v průměru. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy dostal k Vánocům něco jiného než peníze, které utratil za cigarety a bůhvíco dalšího. A samozřejmě od ní. Ona vždycky… zatřásl vzpomínku na ni pryč z mysli a podíval se zpátky na řetízek. Bylo na tom něco? Nějaký vzor?
Srdce mu rychle bilo o hrudník přesně tak, jako když měl záchvat, a on řetízek zvědavě zvedl, dal si malou kuličku blíž k očím. Ne, žádný vzor, něco do toho bylo vyryté; slova.
Zamžoural a dokázal přečíst dvě malá slůvka.
Máš mě
Pár dlouhých chvil se na to díval, dokud nezavřel dlaň a neopřel se hlavou o zeď. Nevěděl, jak se cítit, nevěděl, jak reagovat. Všechno bylo jen… zmrzlé.
Někdo hluboko uvnitř něj, tak hluboko, že by to nenašel, ani kdyby chtěl, část jeho chtěla brečet.
Když se Tom dostal domů, měl jen sotva čas na Billa myslet. Byl vtáhnut do jednoho z matčiných medvědích objetí okamžitě, jak ho uviděla, a přesně jak si pamatoval, dům byl cítit jídlem, cukrovím a
domovem. Přemýšlel, co si Bill myslel o jeho dárku, jestli ho vyhodil, nebo jestli ho nosí. Doufal, že to druhé, ale s Billem jeden nikdy neví. Nejspíš to nenosil; nejspíš to dal pryč.
„Jsem tak ráda, že ses zbavil těch vlasů, Tome,“ řekla jeho máma, když se posadili k vánočnímu stolu. „Tohle vypadá mnohem lépe, i když bych si přála, abys-„
Tom ji se smíchem přerušil. „Nikdy nebudu mít normální vlasy, mami, zapomeň.“
Podívala se na něj přísně, ale mělo to být hravé a ne káravé, takže Tom protočil oči a nechal ji podat mu brambory. Musela být šťastná; přinutila ho vzít si slušné kalhoty a kravatu. Nosil kravaty do práce, ale mimo to nikdy, takže ano, jeho máma se radovala nad svým krásným a dospělým synem.
Jeho otec byl ve slušném a civilním oblečení a nemluvil o práci ani o ničem, co by zničilo Tomovu vánoční náladu, a tak seděli a jedli husu a žertovali a smáli se. V těchto chvílích opravdu miloval rodinu. Když tam Tom se svou rodinou seděl, pomyslel na Billa, myslel na Billa, jak sedí sám v černé cele na Štědrý večer a bolelo ho srdce.
„Co se děje, Tome?“ zeptala se ho máma starostlivě a Tom pokrčil rameny.
„Oh, nic,“ řekl a snažil se to nechat být. „Jen práce.“
„Nemysli na práci, jsou Vánoce,“ řekl Gordon a cinkl si s Tomem, usmál se na něj a Tom mu úsměv oplatil, zpola tak upřímně.
„Potřebuju si něco zařídit,“ řekl a zvedl se, věděl, co dělat. „Hned jsem zpátky, slibuju.“
Rychle opustil stůl a odešel k sobě do pokoje. Pořád to tam vypadalo skoro tak, jako když se odstěhoval, až na to, že tam jeho matka dala pár krabic a jeho plakáty byly pryč a nahrazeny nějakými obrazy. Pěkně ošklivými obrazy, podle Toma, ale jeho matka měla prostě zvláštní vkus. Díval se na jeden opravdu ošklivý obraz modro zelené brečící ženy, opravdu abstraktní a rozmazaný, vytáhl telefon.
Když to Bill slyšel, nevěřil tomu a jeho reakce byla, že se naštval. „Mám co?“ zeptal se, skoro vyjel, protože kdo se opovažoval přijít a říct mu to?
„Telefon,“ zopakoval Georg a znělo to stejně neuvěřitelně i napodruhé, Bill si všiml, jak se strážníkův hlas lehce chvěl. „Takže půjdeš si pro to nebo ne?“
Bill přemýšlel, že by nešel, ale zvědavost ho dostala, takže se zvedl z postele. „Veďte mě, šéfe,“ řekl, ušklíbl se na Georga a užíval si, když viděl, jak zbledl. Oh, přál si, aby s tím nesouhlasil, co?
Georg zvedl želízka a Bill dramaticky vydechl, natáhl ruce a nechal ho, aby mu je připnul kolem zápěstí, pak se nechal odvést na chodbu.
„Nesahej na mě,“ sykl Bill, když si Georg začal myslet, že by ho snad mohl vést za rameno, setřásl ho.
Už se ho nedotkl.
Byl odveden do telefonní místnosti, kde bylo několik telefonních budek, některé z nich byly obsazené jinými vězni, kteří tiše telefonovali, někteří brečeli jak mimina. Nikdy v životě tady nebyl, nikdo mu nikdy nevolal, zvědavě se rozhlížel, když mu Georg odemkl ruce a ukázal na kabinku číslo šest.
Bill se rozverně posadil, přemýšlel, jestli to zvednout nebo ne. Kdo by mu volal? Neznal nikoho, kdo by mu mohl chtít volat.
Nakonec se ale trochu roztřesenou rukou natáhl po telefonu, zvedl sluchátko a dal si ho k uchu. „Haló?“ zeptal se opatrně a hluboce se mračil.
„Bille, to jsem já.“
Ztuhl.
„Jen jsem ti chtěl popřát hezké Vánoce,“ pokračoval Tom, jako by mu odpověděl. „Přeci jen je Štědrý večer a já na tebe zrovna myslel.“
„Telefonní linky jsou odposlouchávané.“ Chtěl říct něco jiného, ale jako by nemohl. Byl až moc ztuhlý, moc v šoku, moc vyděšený.
„Ne když mluvíme,“ řekl Tom „Odposlouchávají nahrávky, jen když mají podezření.“ Tom se zastavil. „Jak se máš?“
Už líp. „Fajn.“
„Víš, opravdu si přeju, abys tu mohl být,“ řekl a zněl až moc jako ona, znělo to až moc jako něco, co už Bill jednou slyšel. Zavřel oči.
„Já ne. Neslavím Vánoce.“
„Já vím, já vím. Jen jsem tě chtěl trochu rozveselit. Ty, erm, líbil se ti ten… uh…“ zahanbeně mu došla slova.
„Je to ta nejlacinější věc, co jsem kdy viděl,“ řekl a Tom se na druhé straně pobaveně uchechtl.
Bill se podíval na škrábanec na stole a poslouchal, jak Tom mluví o tom, jak strašné je počasí v Berlíně, zatímco si hrál s řetízkem, co měl kolem krku.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
to je tak nádherný 🙂 a Bill je taková herečka, že to není možný 😀 krása 🙂
Tenhle díl mám moc ráda, líbí se mi, že Tom se snažil Billovi udělat aspoň trošku veselejší vánoce. I když je Bill neslaví 🙂
Veľmi dúfam, že si Tom naozaj dá pozor, pretože mám neskutočný strach o to aby ho niekam nepreložili. Potom tam Bill zostane zase celkom sám:( Táto kapitola bola zase prekrásna. Billova reakcia na retiazku bola podarená:D keby poďakoval asi by mu odpadol jazyk:)
Ďakujem za kapitolu.
Strašne sa mi páči, ako Tom na Billa myslí a chce ho rozveseliť 🙂 Tá retiazka bol pekný darček a Billova reakcia, ako napísala Zuzka, podarená 😀 Som však rada, že ho nosí a dúfam, že si Tom dá naozaj pozor, aby mohol Billovi aj naďalej pomáhať, lebo vidno, ako sa Bill pri Tomovi mení 🙂
Vďaka za kapitolku.
Krásna kapitola dárek od Toma pro Billa moc znamenal i když si to nechce připustit.
Jako vždy moc krásný díl.. Billova postupná změna se mi moc líbí, je to krásně popsáno.. 🙂 Těším se na další díl a díky za překlad.. 🙂
krásné nádherné 🙂 Tahle povídka by měla vyjít, jako kniha