Breaking Through 5.

Všechny kouty areálu léčebny vyplnila tma. Chvíli po setmění začalo opět vydatně sněžit. Bylo uklidňující sledovat sněhové vločky v záři lamp, jak se snášejí k zemi a zvyšují tak sněhovou pokrývku. Chodby budov léčebny naplňovalo tlumené žluté světlo. Bylo již dávno po večeři a všude se válelo ticho. Dokonce i v budově D byl klid, což bylo nezvyklé. Když ošetřovatelky v pravidelných intervalech obešly svůj úsek, zda je vše v pořádku, vracely se na sesternu, kde některé z nich klimbaly na křesle.

Jedna z nich – Adeleide, právě nakoukla do Billova pokoje, který byl posledním, jenž musela zkontrolovat. Její služba kontrolou Billova pokoje končila. Předala hlášení sestře, která ji nahrazovala, a šla se připravit k odchodu.

Bill chvíli počkal. Jakmile se kroky obvyklé večerní hlídky ztrácely, až je nebylo slyšet vůbec, teprve pak se podíval na zavřené dveře svého pokoje. Ano. Mohl se vrátit do svého pokoje, kde nebylo žádné zrcadlo, kterým na něj mohli koukat jako na pokusné zvířátko. Těsně před večeří barvy přestaly být bledé a začaly se pomalu rozjasňovat. Věci a nábytek získávaly zpět své tvary a všechno ostatní zase začalo dávat smysl. Z jeho očí zmizel podivný opar a konečně začínal poznávat své myšlenky. Byl Adeleide vděčný, že položila jídlo na stůl a okamžitě zmizela, nepokoušejíc se s ním komunikovat. Jeho tep se zrychlil, jen co se klika pohnula při jejím příchodu. Skrčil se v rohu postele a na jeho čele perlila první kapka potu. Zmizela však tak rychle, jak rychle odešla Adeleide z místnosti. Čekal dlouho. Díval se na zavřené dveře. Ujišťoval se, že se najednou neotevřou, když bude při jídle nejzranitelnější. Čekal tak dlouho, až mu jídlo skoro vystydlo. Děkoval v duchu kuchařce, která jídlo připravila, že dostal více jídla než obvykle. Léky, které dostával na uklidnění, mu braly veškerou chuť k jídlu, proto u večeře potlačoval nutkání popadnout talíř a všechny zbytečky jídla z něj slízat.

Teď ležel ve své posteli přikrytý až po nos a díval se do tmy kolem sebe. Snažil se vybavit, co se stalo. Vždycky když se ocitl v té místnosti se zrcadlem, věděl, že se něco stalo. Možná něco provedl, ale nikdy nebyl schopný si to vybavit. Začal si svoji nevědomost omlouvat tím, že to bylo nejspíš tak špatné, že ho jeho mozek brání a nedovolí mu si vzpomenout, co se stalo. V ty chvíle si uvědomil, že je svému mozku vděčný. Zřejmě věděl, že by to Bill neunesl. Tentokrát však bylo všechno jinak. Cítil se zvláštně. Dotýkal se dlaní své paže. Palcem hladil kůži, ačkoli přesně nevěděl, proč to dělá.

„Sněží,“ řekl tiše. Byl překvapený, že jeho hlas zní pořád stejně, ačkoli si odvykl jej používat. Byly to už týdny, co nic neřekl. „Moc pěkné,“ pousmál se do přikrývky. Bylo pěkné být v teple postele a sledovat sníh za okny. Radiátor vyzařoval teplo do místnosti a činil ji útulnou a hřejivou. Přesto Bill cítil chlad. Nebylo možné, aby se tam odněkud dostal. Možná to byl chlad, který vycházel z Billova nitra. Bill nemohl najít věc, která by hřála jeho tělo i zevnitř. Míval rád hudbu. Vždy jej naplnila něčím hřejivým, ale po tom, co se jeden s pacientů pokusil oběsit na sluchátkách od I-Podu, byly všechny tyto věci zakázány. Billovi byla sebrána jediná věc, která jej dělala šťastným.

Neměl nejmenší tušení, že o několik desítek ulic dál se pomalu ale jistě zavrtával do hlavy osobě, která jej dnes přišla navštívit, ačkoli to nebyla úplně standardní návštěva. Tom svůj pozdní příchod matce zdůvodnil návštěvou knihovny. Nedošlo mu, že by se Simone mohla zeptat, co si půjčil za knížky. Štěstí mu přálo, protože Simone se nezeptala. Jakmile zapadl do pokoje, ihned pustil svůj notebook a spěšně otevíral internetový prohlížeč, aby do něj zadal vše potřebné. Po dvou minutách hledání si na zelený lepící lísteček opisoval telefonní číslo. Nechal jej přilepené u lampičky na stole, aniž by si k němu cokoli připisoval. Byl si jistý, že rozhodně nezapomene, komu to číslo patří.

Později toho večera byl Tom schopný projít zbytek své složky. Povětšinou se jednalo o preventivní léčebná ošetření s dávkováním medikace, které Toma příliš nezajímalo, jelikož jeho oborem nebyla medicína. Jakmile došel až ke konci, udělal si v hlavě představu, jaké knihy by se mohly hodit k jeho pacientovi, a proto ještě před spaním zasedl za notebook a v knihovně si objednal asi 3 knihy, které byly ještě dostupné. Musel si pospíšit, protože brzy budou knihy vypůjčené těmi nejaktivnějšími. Tom nebyl jeden z nich, ale věděl, jak to na univerzitě chodilo, a pokud by si na ně neudělal rezervaci už tak brzy, dostal by se k nim příliš pozdě na to, aby stihl svoji práce odevzdat v termínu. Nebyl tak aktivní, ale zase nedělal vše na poslední chvíli. Do postele uléhal s dobrým pocitem, že na něj knihy budou čekat zítra u pultu, aniž by si je sám musel pracně vyhledávat v milionech polic.

Zírání do stropu bylo tentokrát jiné. Cítil jakousi formu úlevy. Byl rád, že do léčebny zašel. Pomohlo mu to alespoň o stupínek překonat ten špatný pocit, který v sobě měl. Jeho tělo se zdálo být uvolněnější a jeho útroby se přestaly kroutit podivnými pocity. Poprvé za tu kritickou dobu se mu podařilo usnout poměrně klidně.

Brumlajíc si pod vousy, se Tom plížil po škole k učebně. Knihy, které si ráno vyzvedl v knihovně, znamenaly zbytečnou přítěž, ale zase byl rád, že je má. Na dlouhé chodbě jej dohnal funící Andreas.

„Hey! Nebyl tohle náznak úsměvu?“ zeptal se Andreas.

*

„Co to vůbec táhneš?“ zajímal se Andy, když mířili k němu domů, aby strávili společné odpoledne hraním počítačových her.

Tomova poměrně klidná nálada se proměnila do stavu hlubokého přemýšlení. Opět se vrátil myšlenkami ke klukovi za zrcadlem.

*

Adeleide vycházela od sekretářky s modrou obálkou v ruce. Nikdy nezjistili, co je uvnitř, ale dokázali si to domyslet. Jediný, kdo Billovi posílat dopisy, byl Billův otec. Došla ke dveřím jeho pokoje, jemně zaťukala, otevřela okénko a velmi klidným téměř až tichým hlasem promluvila:

Bill zklidnil svůj zrychlený dech, spustil nohy dolů z postele a teprve potom se tiše přikradl ke dveřím, aby hmátl po modré obálce, a vrátil se zpět na matraci. Pohladil hladký obal. Modrá v něm vždy vzbuzovala klid a bezpečí. Uchopil obálku a prstem zajel za zalepený okraj. Škubl a roh rozlepil. Vsunul palec dovnitř a pomalým trháním se dostával postupně dovnitř. Vyndal popsaný papír a otrhanou obálku odložil na polštář. Bez jakéhokoli očekávání rozložil list přeložený na půl a začetl se do obsahu.

Drahý Bille,

vím, že ani jeden z následujících řádků není omluvou, proč je tomu už tak dlouhá doba, co jsem tě naposled navštívil. Zprávy o tvém stavu a ne příliš přátelská upozornění na můj nezájem o vlastního syna, které se ke mně před třemi dny dostaly, mě přiměly napsat další dopis.

Moc mi chybíš, Bille! Mám tě rád.

Bill nechal dopis klesnout do klína a zadíval se na polštář, který ležel v rohu postele. Byl z jemného tmavě modrého plyše a na něm byla vytisknutá fotka z doby, kdy byl Bill ještě malý klučina, jeho táta býval častěji doma a jeho máma ještě žila. Po konzultaci s ošetřovateli musel Billův otec vymyslet tuhle variantu, jak Billovi připomínat něco hezkého, protože obyčejná zarámovaná fotka nepřicházela v úvahu vzhledem ke sklu, které fotku chránilo. Nikdy se nestalo, že by se Bill chtěl zabít, ale ošetřovatelé nechtěli nic riskovat. Kdyby v noci fotku rozbil a sklem si podřezal žíly, trvalo by hodiny, než by jej v pokoji někdo našel vzhledem k vysokému počtu pacientů, kteří musejí být v noci kontrolováni.

Jeho pohled se vrátil zpět k obálce. Vzal ji do prstů a zařadil do skříňky ke všem těm ostatním. Uchovával je především kvůli datu, které stálo na razítku. Nepociťoval smutek ani lítost. Bral to jako holý fakt. List papíru uchopil do rukou a začal jej trhat na velmi malé kousky, aby se už nikdy nepodařilo jej znovu složit do souvislého textu. Věděl o ošetřovatelkách, které byly schopny hrabat v koši dlouhé hodiny, aby našly i ten nejposlednější kousek. Neznamenalo, že když s nikým nemluvil, tak neposlouchal. Věděl vše, co bylo třeba. S hrstí na drobno naškubaných papírků se postavil a došel ke koši u umyvadla. Nastavil dlaň nad koš, naklonil ji a pozoroval, jak se malinké lístečky snáší do koše, jako se sníh snášel za okny k zemi.

Dopis zůstal roztrhaný na kousky, stejně jako byla na kousky rozlámána Billova duše.

autor: Muckátko :o*