autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Jen jsem tiše povzdechl a raději už bez nějakých komentářů jel dál. Jasně, že se mi to nelíbí. Klidně bych si to zaplatil, sám vyřídil a prostě to nechal tak, jak to je. Sice je fajn, že to bylo bez pokuty a strhnutí bodů, ale já bych si je radši strhnout nechal, než aby ho tam cicmal a osahával. Moc dobře jsem viděl, jak na něj ten polda čuměl. Byla chyba, co jsem řekl, ale když vidím, že dnešek příliš nevychází, nechci to kazit nějakou hádkou a podobně ještě víc.
Asi po dvou hodinách jsme konečně byli na místě. Zaparkoval jsem na parkovišti, které patřilo k celému areálu. Zaplatil jsem za parkování a potom jsme se všichni vydali do strmého kopce kupředu k zámku. Nicki kolem nás pořád vesele pobíhala, dokonce už nebyla ani naštvaná, že si s sebou nemůže vzít svou pandu. To, co se stalo po cestě, jsem už nijak neřešil.
Jakmile jsme se přímo vyškrábali nahoru, zaplatili jsme si prohlídku zámku i zahrady. Bylo to tu opravdu moc hezké, nikdy jsem tu sám nebyl.
„Na nic nesahej, zlatíčko,“ usměju se na Nicki, když vejdeme i s jednou milou paní, která nás tu prováděla dovnitř do zámku.
„Škoda, že tu není Tomi junior,“ povzdechla smutně. „Všechno bych mu tu ukázala, jak žijou princezny na zámku.“
„Je dobře, že tu není. Akorát by byl unavenej a pak ti někam utekl. Doma mu to budeš vyprávět,“ řekl jí Tom, přičemž ji pohladil po vlasech. Těší mě, že jí to umí hezky vysvětlit. Holt je to Tom, nejsem to já, ale to nevadí. Chci, aby ho měla ráda, aby s ním vycházela a naopak.
„Přesně tak,“ odsouhlasím s úsměvem. Podíval jsem se na Toma a děkovně se na něj usmál. „Byl jsi tu už někdy? Líbí se ti tu?“
„Nikdy jsem takhle nejezdil,“ zavrtí hlavou, rozhlédne se a promne si krk. Nicki se zatím rozběhla za průvodkyní a začala se jí na něco vyptávat.
„Aha,“ přikývnu. „Napravíme to, když budeš chtít. Já bych byl taky rád, kdybychom někam jezdili a něco podnikali. I pro Nicki by to bylo fajn.“
„Očividně se jí tu líbí,“ poukázal na ni, jak si hladila volánky na posteli a smála se něčemu s tou paní. Jsem za tohle moc rád, ale chtěl bych, aby i on byl spokojený.
„Určitě,“ pousměju se. „A tobě, Tomi?“ upřel jsem k němu pohled. „Já vím, že ten rozjezd dnešního dne nebyl nejlepší, promiň mi to. Budu se snažit, aby byl dnešek pro nás tři hezký a ne nějak komplikovaný.“
„Hlavní je, že je spokojená malá,“ řekl jen a znovu si promnul krční páteř.
„Chci, abyste byli spokojení oba,“ podívám se na něj. „Bolí to?“
„Ne, bolí mě hlava,“ povzdechne a zaposlouchá se do výkladu průvodkyně.
„Aha,“ brouknu jen na souhlas a dojdu společně s ním blíž k průvodkyni. No, to není moc dobrý. Bude z toho akorát otrávený a mrzutý, což chápu.
Zbytek prohlídky si užila nejvíce Nicki. Pořád nám ukazovala všelijaké věci, hlavně pokoj, kde prý spala princezna. Byla spokojená, veselá a plná energie, za což jsem byl rád. Šli jsme poté i na prohlídku zahrady společně s průvodkyní, která nám řekla něco málo o velké fontáně, kde zde byla. Také nám povyprávěla o pár sochách, ale poté už nechala prohlídku jen na nás. Prošli jsme si celou zahradu společně se sady. Tom se po celou dobu držel vzadu. Moc se nezapojoval. Nebylo mu dobře, takže jsem to chápal. Snažil jsem se s ním bavit, trošku ho uvolnit, víc jsem nezmohl. Jediný, kdo tu pořád pobíhal a prohlížel si všechny kytičky, byla Nicki.
Zámek byl spojen ještě s překrásným parkem, který jsme se rozhodli projít. Podle informační tabule měla být na konci parku restaurace, ale i cukrárna. Jakmile o tom Nicki zaslechla, hned si začala prosazovat, že by si dala zmrzlinu. Neměl jsem nic proti, ale bral jsem také ohled na Toma.
„Nechceš jet raději domů, když ti není dobře, broučku?“ pohladím ho po zádech. Bylo mi ho líto. Naplánoval překrásný výlet a ještě si ho vůbec neužil. Nechci ho tu trápit tím, že tu s ním budu courat. Procházeli jsme pomalým krokem park.
„To bude dobrý,“ přivine se ke mně. Samozřejmě, nechce to Nicki pokazit, ale on si nemůže dovolit být nemocný, to nedopustím, pokud budu moct zasáhnout, a to teď můžu. Ačkoli bylo počasí na triko, on na sobě měl mikinu. A na to, jak byl nepříjemný a rejpavý, teď byl spíš mazlivý a unavený. To pro mě bylo jasným znamením, že něco není v pořádku.
„Mm, to doufám, ale raději bych tě viděl doma v posteli odpočívat,“ přitulím si ho k sobě a přivinu se k němu. Hladil jsem ho po boku a kráčel s ním dál. „Nechci, aby ti bylo špatně, víš,“ líbnul jsem ho na tvář.
„Zlepší se to, neboj. Nejspíš jenom špatný počasí,“ ujistí mě vlídně. Ne, do toho já nejdu. On potřebuje odpočívat, nesmí onemocnět, nesmí.
„Pojedeme domů,“ řeknu tiše a přitisknu si ho k sobě. „Můžeme kdykoli někam vyrazit, ale ty teď potřebuješ odpočívat, a navíc, já vůbec nebudu proti, když o tebe budu moct pečovat,“ usměju se na něj mile. Nechci, aby si to vyčítal, nemůže za to. Nicki to určitě pochopí.
„Nic to není,“ pošeptá. Pomalu zastavil a přitulil se ke mně. Nicki si zatím pobíhala a tancovala na trávě mezi kytkami. Objal jsem ho a vtiskl mu láskyplný polibek.
„Tomi, nesmíš být nemocný, ty to víš. Pojedeme domů, po cestě koupím Nicki její slibovanou zmrzku, tobě koupím také cokoli si budeš přát a budeme spolu doma, dobře? Já pro tebe přece nechci nic špatnýho, lásko.“
„Nikdo neříká, že budu nemocný,“ vydechne mi na krk a položí si mi hlavu na rameno. I přes triko jsem cítil, jak byl horký. Z jeho těla teplo přímo vyzařovalo. Tady není co řešit. Dostane ještě teplotu a co pak? To já nedopustím.
„Jsi rozpálený,“ pošeptám a pohladím ho po zádech. „Pojď, půjdeme. Stejně jsme se naběhali dost,“ pousměju se na něj vlídně a dám mu pusinku na nos.
„Rozpálený v obvyklém smyslu?“ broukne pobaveně a odtáhne se. Kéž by. Nechci, aby mu něco bylo, nechci, aby se něco špatného stalo.
„Bohužel ne, ale k tomu se dostaneme taky,“ pousměju se na něj a chytnu ho za ruku. Ruku mi slabě stiskl a loudal se vedle mě.
Toma jsem nakonec opravdu přesvědčil k tomu, že pojedeme domů. Bylo na něm vidět, jak mu není dobře. Nicki to po delším vysvětlování také pochopila, za což jsem byl rád.
Poté jsme už vyjeli směrem k domovu. Během cesty Tom ovšem usnul. Nicki si vzadu stále prozpěvovala, což jsem teď nepotřeboval, takže jsem v rychlosti zastavil na odpočívadle a ještě jí pustil film. Jel jsem velice opatrně, snažil jsem se jet tak, aby ho nic neprobudilo. Měl jsem o něj starost, celou cestu jsem ho sledoval, zda dobře dýchá, jestli klidně spí, nepotřebuje něco. Nesmí se mu nic stát, to bych si neodpustil.
Asi za tři hodinky jsme byli už doma. Tom se za celou dobu neprobudil. Pomalu jsem se k němu nahnul a pohladil ho po tvářičce.
„Lásko,“ pošeptám mu tiše. Ztěžka vydechl, ale probral se a otevřel oči. Nicol se zatím pokoušela dostat ze sedačky.
„Nicki, počkej,“ podívám se na ni dozadu. „Už jsme doma, Tomi,“ pohladím ho po ruce a usměju se. Přivřel oči a pomalu se narovnal. Ještě chvíli dezorientovaně koukal kolem, až se odpoutal a začal vylézat z auta. Chudáček, jak je mimo.
„Pomalu, jo?“ pohladím ho a také vystoupím. Pomohl jsem tomu mrňouskovi vzadu ze sedačky a vyndal ji ven. Vzal jsem jí ještě pandu, sobě svou tašku a šel za nimi.
„Tomí, copak ti je?“ začala se mu věšet kolem nohou hned Nicki. Čekal jsem, že se zeptá.
„Nic, zlatíčko,“ pohladí ji po vlasech. To si ho hned začala vyprošovat a vztahovala k němu ručičky, aby si ji vzal do náruče.
„Nicki, Tomovi není dobře, teď ne, jo?“ pohladil jsem ji po tvářičce. Nechci ji od něj nějak odhánět, ale když vidím, že mu není dobře, nemůžu jinak. To se na mě smutně podívala, ale nechala ho být v klidu a vzala si svoji pandu. Tom se rozešel po schodech rovnou do ložnice, kde si lehnul do postele. Opravdu mu muselo být mizerně. Došel jsem hned za ním.
„Můžu pro tebe něco udělat? Mám ti donést něco k jídlu, k pití, nebo nějaké léky na bolest?“ kleknu si k posteli. Snesl bych mu snad i modré z nebe, jen aby se cítil lépe. Nechci myslet na vše, co by se mohlo stát.
„Ne, děkuju,“ pousměje se na mě a vyčerpaně se posadí. Začal se svlékat, aby tu neležel takhle oblečený.
„Pomůžu ti, řekl jsem, že o tebe chci pečovat,“ usměju se sladce, aby to nevzal nějak špatně, a pomůžu mu z mikiny, poté z kalhot. Ačkoli je mi spíš smutno z toho, jak je mu špatně a ze strachu, nechci to dát znát. Tím bych ho nijak nepodpořil. Když jsem mu svlékl i tričko, už jsem ho uložil do postele a pořádně ho přikryl. „Kdybys cokoli potřeboval, budu tady, ano?“ usměju se.
„Dobře,“ řekne polohlasem a chytí se mě za ruku. Cítil jsem, jak se chvěl. Rozhodně měl horečku. Tohle se nesmí stát. Musíme to podchytit včas.
„Donesu ti aspoň něco na teplotu, jo? Hlavně lež, broučku,“ políbil jsem ho na rozpálené čelo.
Pomalu jsem se od něj zvedl a došel do lékárničky, kterou jsem měl v koupelně. Když jsem se vracel do ložnice, uviděl jsem Nicki u dveří, jak nakukuje dovnitř. Už byla svlečená jen do legín a trika. Sama si dokonce vzala bačkůrky. Vím, že chce být u něj, ale teď se to nehodí. On potřebuje klid a s Nicki někdy šijí všichni čerti. Ačkoli nerad, pro jistotu jsem k ní došel.
„Zlato, já vím, že bys ráda byla s Tomem, ale on teď potřebuje vážně odpočívat a hlavně spát. Já se o něj postarám, to se neboj. Ale Juniorovi se po tobě určitě stýská, běž mu povědět, kde jsi všude byla,“ pohladím ji po hlavičce. „Jinak moc chválím, jak ses sama převlékla,“ usměju se na ni. Ještě chvíli na Toma smutně koukala, až poslušně přikývla a odcupitala k sobě do pokojíku. Mrzelo mě to, ale teď to byla nutnost. Zavřel jsem tiše dveře a došel k Tomovi. Přisedl jsem si k němu a pohladil ho po tvářičce.
„Našel jsem Paralen na horečku, můžeš ho?“ zeptám se. On ovšem pravidelně oddechoval a občas se mu zatřepotaly řasy. Už zase spal. Nesmí se mu nic stát, musí se z toho dostat. Jen jsem tiše povzdechl a sklopil oči. Měl jsem o něj strach. Bál jsem se, že jsem něco zanedbal, že jsem něco provedl a on je teď nemocný. Proseděl jsem u něj nějakou dobu, ale poté jsem sešel dolů do kuchyně. Uvařil jsem Tomovi čaj a poté se k němu i se šálkem čaje vrátil. Tam však opět byla Nicki. Akorát si sundávala bačkůrky a lezla k němu do postele. Aniž bych stihl něco říct, přilehla si k němu a pevně ho objala kolem krku. S ním to ani nehnulo. Musí mu být vážně špatně. Přišlo to ale tak z ničeho nic.
„Nicki,“ řeknu káravě. „Říkal jsem, abys byla v pokoji,“ položím hrneček s čajem na noční stolek.
„Já dávám Tomimu svojí sílu,“ pošeptala a víc se k němu přitulila. Všiml jsem si, že má dlaň přiloženou k jeho krku na tepně, jako by vnímala jeho bušící srdíčko. Vím, že je citlivá. Nechci ji odhánět, aby pak byla smutná. Nic špatného nedělá.
„Dobře,“ svolil jsem nakonec.
Přisedl jsem si k němu a tiše je pozoroval. Bylo mi na nic, když jsem viděl, jak je rozpálený, a zároveň se chvěje, protože na něj jde zřejmě zimnice. Nicki ho jemně hladila svými mrňavými prstíky po krku a pak mu začala něco šeptat. Téměř ničemu jsem nerozuměl nebo to pořádně neslyšel až na pár slov: „Zase ti bude dobře, Tomi, já ti pomůžu.“ která opakovala. Jen jsem smutně oddechl a sklopil zrak. Kéž by to kdokoli na světě dokázal. Miluju ho, nechci ho ztratit. Stalo se toho už příliš, je načase, aby nám už všechno zlo dalo pokoj. Pohladil jsem ji po vláskách a poté i jeho po ruce.
„Musíme ho nechat odpočívat. Musí se nám uzdravit,“ pošeptám víceméně sám pro sebe. Malá si mě vůbec nevšímala, neustále se věnovala jenom jemu. Chápal jsem to, proto jsem už jen v tichosti seděl. Až po chvíli jsem si k němu z druhé strany přilehl. Alespoň mu budu nablízku, když už nemůžu nic jiného.
V naprosté tichosti jsme tam u něj leželi přinejmenším dvě hodiny, jako bychom oba čekali na zázrak. Nicki z toho byla celá nesvá. Viděl jsem, že o něj má strach, ale i přesto mu neustále něco šeptala do ucha. Hladil jsem ho něžně po ruce a sledoval ho. Uvnitř mé hrudi se to všechno svíralo. Celé jeho tělo bylo v jednom ohni a neustále byl strašně napjatý. Až poté se Nicki na poměrně dlouhou dobu utišila. V ten okamžik Tom mělce vydechl a celé jeho tělo se podivně uvolnilo. Musela to cítit taky, jelikož hned vyplašeně zvedla hlavičku. Co se děje? Že by se probouzel, nebo co to bylo? Možná ho něco bolí, ale to by se neuvolnil, spíš naopak. Podíval jsem se na něj a pohladil ho po tváři.
„Tomi,“ pošeptám a nahnu se nad něj. Nijak na to nereagoval. Proto jsem ho pohladil trošku víc a zhluboka se nadechl.
„Tome, broučku,“ líbnul jsem ho na čelo.
„Teď už je mu dobře,“ pošeptala Nicki a stočila se u něj do klubíčka.
„Co to říkáš?“ podívám se na ni nechápavě a sjedu mu dlaní po krku. Nechápu, kde tyhle výrazy vzala. Tohle se přece neříká, když je člověk nemocný a hlavně naživu. „Tomi,“ zopakuju o něco víc nahlas. Není možné, aby tak tvrdě spal. Zda soudila podle jeho tepu nebo pouhého instinktu, těžko říct, ale Tom zhluboka oddechl. Tiše zakňučel, ovinul kolem ní ruku a přitulil se ke mně. Tohle mi nedělej, proboha. Musíš otevřít oči.
„Tomi, Tomi,“ pošeptám hned a přivinu se k němu. „Lásko, no tak, podívej se na mě,“ řeknu a líbnu ho na rty.
„Nech mě už, Bille, spát,“ broukne ospale. Nebudím ho přece nijak dlouho. Nicki se na mě usmála a spokojeně zavřela oči. Tomu nerozumím. Nevím, co tady ten špuntík nacvičuje.
„Jen ti chci dát léky a dát ti trošku čaje,“ šeptnu mu a jen se k němu přivinu.
„Chmm,“ zafuněl pouze a dál pravidelně oddechoval. Semkl jsem rty k sobě a pohladil ho po čele, abych zjistil, zda má ještě pořád horečku. Poté jsem se vedle něj už jen uložil, abych ho nijak nerušil. Malá ho neustále hladila po krku, kde měl tepnu a tulila se k němu. Nevím, proč to dělá, ale je to od ní hezké. Možná se mu tím snaží pomoct, ale jestli to pomáhá, to opravdu nevím.
Pousmál jsem se nad tím a jen je v tichosti sledoval. Nechtěl jsem ho budit, potřeboval spánek, aby si odpočinul. Nakonec na něm Nicki usnula, aniž by večeřela nebo jsem ji vykoupal. Bylo roztomilé, jak ji Tom objímal rukou kolem pasu, ona jeho kolem krku a společně tam chrupali. Musel jsem se nad tím usmívat. Byl jsem rád, že ti dva spolu tak hezky drží. Brzy ovšem nastala chvíle, kdy se začala malá vrtět, takže jsem ji musel odnést, aby Toma náhodou nevzbudila. Uložil jsem ji opatrně do postýlky, pohladil ji po vlasech a nechal ji spinkat. Sám jsem zašel potom do sprchy, po tomhle dnu jsem to potřeboval. Chtěl jsem se osvěžit a trošku se probrat. Jakmile jsem se osprchoval, vrátil jsem se zase zpět k Tomovi a přilehnul si k němu. Dělal mi starost, nedokázal jsem spát. Na mě bylo stejně ještě brzo.
Až kolem desáté hodiny večer se Tom probudil. Ihned jsem mu dal prášek a uvařil mu nový čaj, aby ho měl teplý. Když se trošku rozebral, došel se do koupelny pomalu aspoň trošku opláchnout. Jakmile se ovšem vrátil, netrvalo to dlouhou dobu a zase usnul. Ležel jsem u něj a jen ho něžně hladil, jak to měl vždy rád. Byl jsem rád i za to, že se zvládnul opláchnout a vzal si prášek. Brouček můj, nechci, aby byl nemocný a zhoršil se jeho stav. Kdyby to byla potřeba, ani bych se od něj nehnul. Spal přibližně hodinu, ale poté nastala nepříjemná doba jeho převalování, jelikož se potil, nebo se s leknutím pokaždé probudil, a tak sebou úplně škubnul.
„Ššš, spinkej,“ pošeptal jsem mu jen potichu a pohladil ho po paži. Snažil jsem se ho nějak uklidnit, aby spal klidně. To se mi podařilo vždy jen na chvíli, dokud se to nezačalo opakovat. Nejhorší bylo, když se třásl zimou, přičemž se ke mně tiskl, abych ho zahřál a pak se náhle začal potit, protože mu bylo strašné horko. Chudáček, kéž bych mu nějak dokázal pomoct, zbavit ho toho. Vzal bych si to i na sebe, hlavně aby mu bylo dobře. Snažil jsem se to nějak řešit, ale příliš dobře to nešlo. Zahříval jsem ho, ale když mu bylo horko, odkryl jsem ho. Dokonce jsem mu došel pro studený obklad, který jsem mu dal na čelo, abych snížil jeho horečku. V nejhorším případě bych mu dělal zábaly.
Vůbec jsem nespal. Stále jsem u něj ležel, kontroloval jeho dech a teplotu. Až kolem třetí ráno konečně klidně usnul a uklidnil se. Já jsem ovšem zůstal vzhůru asi až do šesti do rána. Nemohl jsem usnout, ale poté už mě únava přemohla a já zabral také.
Když jsem se probudil, bylo několik minut po desáté ráno. Sakra, já idiot usnul. Okamžitě jsem se posadil a podíval se vedle sebe, ale postel byla prázdná. Ani jsem se neprotahoval, dlouho se neválel, naopak jsem ihned z postele vyskočil. Hodil jsem na sebe župan, jelikož jsem měl jen boxerky a bylo mi chladno. Poté jsem už vyšel z ložnice a šel se podívat po Tomovi. Prošel jsem chodbou a pak šel dolů do obýváku, odkud jsem slyšel hlasy. Běžela tam televize, v níž dávali Šípkovou princeznu. Až poté jsem si všiml, že někdo leží na gauči. Když jsem ho obešel, uviděl jsem tam Toma s Nicki pod dekou. Ah, tady jsou, zlatíčka moje. Na stole měla kakao se sušenkami a on čaj.
„Já jsem tě taky včera takhle vyléčila jako princeznu, Tomi,“ vrtěla se před ním, jelikož on ležel za ní.
„Já to vím, broučku. Cítil jsem, jak mi dáváš svoji energii,“ pošeptal jí, načež jí dal pusu do vlasů. Objímal ji rukou, aby nespadla, ale i přesto se drželi za ruku, což bylo trochu zvláštní. Nevadí mi to, to vůbec ne, ale je to zajímavé. Mají spolu zvláštní pouto. Byl jsem tiše, abych je nevyrušil, ale usmíval jsem se. Bylo to hezké, jak byli hezky u sebe, tiše si povídali a jeden druhému se snažili pomoct. Až po chvilce jsem k nim přešel a usmál se.
„Dobré ráno,“ prohrábnu si vlasy a sednu si k němu na bobek, abych jim nepřekážel ve výhledu na televizi. „Jak jste se vyspali? Jak ti je, Tomi?“ pohladil jsem ho po ruce a Nicki potom také.
„Dobře,“ usměje se na mě hned Nicki.
„Ahoj,“ pousměje se na mě i Tom. „Už je to lepší, neboj,“ ujistí mě vlídně.
„Já jsem Tomiho vyléčila,“ chlubila se hned malá radostně. To se Tom sladce usmál a přivinul si ji k sobě.
„Ty mi umíš vyléčit, broučku, všechno,“ pošeptal. To je hezký slyšet. Hlavně, jestli je mu opravdu lépe.
„To jsem moc rád,“ usměju se na ně a sklopím oči. Je mi trapně, že jsem spal, když se probudil, ačkoli jsem nad ním bděl skoro celou noc. „Nepotřebujete něco? Co byste si dneska dali k obědu?“
„Krupičkovou kaši, tatí!“ vypískla hned Nicki a vyklouzla zpod peřiny. Má ji ráda, tak proč bych jí neudělal radost. Napila se kakaa, olízla si fousky a poté ke mně vztáhla ruce. Hned jsem si ji chytil a vzal si ji do náruče.
„Tu by sis dala? Dobře,“ usměju se na ni a dám jí pusinku na tvář. „A co by sis dal ty, miláčku?“ posadím se i s Nicki na klíně na krajíček pohovky k němu, načež jej hned pohladím po tváři. Tom se pomalu posadil a trochu ze sebe shrnul deku.
„Já krupicovou kaši nejím, ale klidně si ji udělejte. Já toho za dnešek stejně moc asi nesním,“ pousměje se a jemně mě vezme za ruku, jíž jsem ho hladil.
„Řekni si, cokoli by sis jen dal. Krupicovou kaši udělám jen Nicki, když na ni má chuť,“ usměju se na něj mile a pohladím ho prsty po ruce.
„Vážně nic, nemám na nic chuť. Nedělej si se mnou starost, hm,“ políbí mě na hřbet ruky. Chápu to, když mu není dobře. To do sebe člověk sotva něco nasouká.
„Dobře, chápu to, ale kdybys cokoli chtěl, dostal jsi na něco chuť, já ti to udělám nebo to koupím,“ přikývnu a sehnu se k němu. Jen jemně jsem ho líbnul na rty. Usmál se a dal mi pusinku.
„Omlouvám se, že jsem pak usnul,“ sklopím posmutněle oči. „Máš pořád horečku?“
„Ne, bože, já jsem rád, že ses aspoň trochu vyspal. V noci to bylo strašný,“ povzdechne s úsměvem, vzápětí mě pohladí po stehně. Nicki se mi zatím vyvlékla, jako by nás chtěla nechat o samotě a jen v pyžámku utekla nahoru. Tom se za ní pouze podíval a odvrátil pohled zpět ke mně. „Myslím, že teď ji nemám. Je brzy.“ Aspoň tak. Kéž by se ta horečka už nevrátila.
„Aspoň, že tak,“ šeptnu a přivinu se k němu blíž. „V noci jsem už nevěděl, co dělat. Pořád jsi měl horečku,“ pohladím ho po hrudi. „Musíš se mi uzdravit,“ kouknu se mu do očí a pohladím ho po tvářičce.
„No musím uznat, že mi včera bylo na umření, ale už je mi líp,“ zasměje se a vmáčkne se mi do náruče, když si přese mě přehodí nohu. Však já vím. „Tvoje dcerka umí léčit,“ políbí mě na krk.
„Já ti to věřím,“ přikývnu smutně a obejmu ho pevněji. „No, koukal jsem, jak se včera snažila. Sice jsem tomu moc dobře nerozuměl, ale bylo vidět, že ti to neubližuje.“
„Myslím to vážně. Některý lidi umějí předávat svoji energii a děti z úzkosti taky. Vždycky když se mě dotkla, tak jsem cejtil příjemný brnění v tom místě,“ začne mě hladit po šíji, jak si kolem mne ovine ruku, aby mi byl blíž. Páni, to bych neřekl, ale věřím tomu. Někdo takovou věc dokáže, ale netušil jsem, že i Nicki.
„Vážně? Tak to je šikulka. Vím o tom, že to existuje, ale u dětí jsem to nikdy neviděl nebo nezažil, přitom to mám doma,“ usměju se. „Kéž by ti to pomohlo, kéž by ti bylo dobře, Tomi,“ nahnu k němu hlavu a políbím ho. Hezky jsem si ho k sobě přivinul, trošku si ho na sebe i položil, aby měl pohodlí.
„Nechceš něco k snídani?“ pošeptá, avšak přichytí si mě za tvář a vyžádá si jemný polibek. Je mu špatně a ještě si snad bude dělat starost s mou snídaní, no není to zlatíčko? Ihned jsem mu ho věnoval a pousmál se.
„Já si potom něco vezmu, ale nejspíš jen kafe. Nedělej si starost a lež, musíš odpočívat.“
„Bille, nechtěj, abych umřel. Jsem jako dítě, nedokážu celej den ležet a nic nedělat,“ zakňučí a udělá na mě medvědí oči. Jestli to na mě zabralo pokaždé, tak v tomhle případě se zviklat nenechám.
„Budu si s tebou klidně hrát,“ zaculím se. „A Nicki tě taky v klidu nenechá, ale budeš ležet a odpočívat, jinak dostaneš na zadek,“ pohrozím mu se smíchem.
„Snad bys nemlátil nemocný dítě,“ vyplázne na mě se smíchem jazyk. Jak mě hned chytá za slovo, pff. „Holt se s tím smiř. Máš teď doma dvě neposlušný dětičky,“ zasmál se.
„A rád se o ně postarám,“ usměju se. „Oba dostanete, když mě budete zlobit,“ vyhrožuju se smíchem. „Stejně bych to nedokázal, ale nevadí. Prostě to nějak zvládneme, ty můj uzlobenej broučku,“ skloním se k němu. S úsměvem mě políbil a pohladil mě po tváři.
„A zvládl bys tři dětičky?“ broukne tiše, přičemž se otře mazlivě svým nosem o můj. No, to je zajímavá otázka. Sice by to bylo asi o něco těžší, ale zvládl. Kdybychom měli my dva spolu mít dítě, asi bych byl ten nejšťastnější. Samozřejmě, že by muselo jít o adopci, ale on jako tatínek? Nádherná představa.
„Myslím, že ano,“ pošeptám a jemně mu nasaju spodní ret. „Myslíš naše děťátko?“ usměju se. Ne, že bych na něj chtěl nějak tlačit, jen se ptám.
„To jsem neřekl. Jenom mě to zajímá,“ pošimrá mě prstíkem na bradě, načež se nesměle uculí.
„Dobře, však já se jen ptám,“ usměju se a dám mu na ten prstík pusinku.
„Budu se muset spokojit s jedním. Nějaký jiný, ještě maličký… si nemůžu dovolit, i kdybych ho chtěl,“ pousměje se smutně. Začal mě zadumaně hladit prstem po rtech, dokud mě nepohladil po tváři a neusmál se. Nahnul jsem se k němu a políbil ho. Nechtěl jsem, aby byl smutný. Nechci, aby se trápil. Ani jeden z nás nemůže vědět, co bude.
„Uvidíme, co bude. Třeba si nějakýho drobečka pořídíme,“ usměju se sladce. „Ale věř mi, že ta malá princezna nám dá ještě zabrat,“ usměju se. Pouze k sobě s úsměvem semknul rty a přikývnul na souhlas. Pohladil jsem ho po tvářičce a dal mu ještě pusinku.
„Uvařím ti novej čaj, jo?“
„Dobře,“ pošeptá a pustí mě. Je z toho smutný, to vidím, ale co já s tím nadělám. Nic, ačkoli bych si přál s tím vším pohnout a vše změnit k lepšímu.
„Odpočívej, hm? Hned jsem u tebe,“ políbím ho ještě s úsměvem a poté se zvednu. Zašel jsem do kuchyně, kde jsem mu připravil čaj a sobě kávu.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Díly psané z pohledu Billa jsou vždy nádherné!
Som rada, že Tomovi tá horúčka ustúpila a je mu lepšie, jeho stav na dosť vyľakal. A Nicki s tou energiou.. wau, zaujímavý vývoj situácie, také niečo som vôbec nečakala.
No, přiznám se, že jsem si na chvilku musela dát od povídky pauzu, protože mě Tomovo chováni neuvěřitelně rozčilovalo. Teď jsem dočetla všechny díly, které mi chyběly a mám chuť zase tuhle povídku na pár dní vypustit 😀 Na Tomana už nemám slov, je to fakt blbeček. Je sice fakt, že když mu bylo v tomhle díle špatně, tak mi jej opět zabylo líto a opět jsem si říkala, že není tak špatný, ale pak jsem si zase vzpomenula na díl předešlý, kdy tam flirtoval s tím policajtem, mluvil před ním hnusně o Billovi i Nicky a opět jej nemám ráda. Jasně, možná chtěl Billovi ušetřit pokutu, ale tohle se prostě nedělá a tečka. Jak řekl Bill, i já bych byla raději, kdyby Bill radši o papíry přišel, než aby dělal Toman tohle. A co je na tom nejhorší? Že mi přišlo, že si to užíval! No, nebudu tu už rozpitvávat minulý díl, jenom jsem chtěla říct, že se z Toma stává s prominutím naprostý idiot a myslím, že on si to u mě už nevyžehlí naprosto ničím. A to to byl ze začátku tak hodný kluka a tak moc jsem jej měla ráda!
Bill se mi zdá, že se Tomovi omlouvá za každou kravinu. Jak totiž není podle Toma, je zle. A Bill a jeho dobrácké srdcce se raději podvolí a udělá Tomovi všechno po jeho vůli a ještě se mu za to omlouvá. Podle mě by to dělat neměl, ale tak já mu do toho nemám co kecat.
Jak jsem už psala kdysi, myslím, že Billovi by bylo líp bez Toma. Je smutné, že to říkám zrovna já, která stojí vždycky za tím, že ti dva spolu prostě MUSÍ být vždycky 😀 Ale tady už pomalu ani nedivím jiné východisko.
Mylsím, že u téhle povídky nezbývá než doufat v zázrak – a to aby se Tom konečně začal chovat normálně a začal si vážit toho, co pro něj Bill dělá. Každý jiný by se na něja akorát tak vykašlal.
Souhlasím s tebou Mischulko on je hodnej na Billa jen když mu teče do bot jinak jej pořád dusí.
Som na tom podobne ako Mischulka. Ale aj keď je tom blbec a Billovi by som priala niekoho iného, nedokážem nečítať. Je to výborná poviedka. Škoda, že je Tom tak neznesiteľný. Keď je s Nicky tak sú perfektní.