Shatters hope 2.

autor: Sayurii

BILL

Nathalia u nás strávila celý týden, než odjela se svým tatínkem Jamesem Fosterem někam na dovolenou. Divil jsem se, proč nejedou i s mamčou Tamerou, kterou jsem už dřív měl tu čest poznat. Je jako Nathiina starší kopie. Nijak jsem to ale nerozváděl. Každopádně z toho čtyřicátníka jsem měl respekt jako ještě z nikoho. Je chirurg, ale má za sebou dost tvrdý vojenský výcvik. Prozradil mi nějaké jeho finty, jak se vykroutil z ranní rozcvičky, nebo jak musel stlát 20 postelí. Dokonce i to, na co nebyl příliš pyšný. Zejména to, když ho načapal velitel s důstojnicí ve sprchách. Prý, že kdyby nebyl jeden z nejlepších, vyloučili by ho. Chtěl jsem se zeptat, při čem přesně je velitel načapal, ale neměl jsem na to odvahu. Když to dál nerozváděl, napadlo mě hned několik věcí, co podle mě dělali. Všechny moje nápady byly perverzní. Tlumeně jsem se nad nimi zahihňal. Hluboký, mužský hlas mě hned vrátil zpátky na zem.

„Přijde vám to vtipné?“ pozvedl obočí James.

„Vůbec ne.“ Odpověděl jsem pokorně.

„No tehdy to rozhodně vtipné nebylo. Celé odpoledne jsem drhnul velitelovy páry kanad. Teď po 20 letech…“ nedokončil větu, jen se zasněně pousmál. Chvilku bylo ticho. V očích mu hořely plamínky, které vypovídaly o tom, že na ty časy rád vzpomíná.

„No pravá vojna je ale manželství, to mi věř, synku.“ Posmál se na mě a chytil mě za rameno.

„Nikdy nenech nikoho, aby ti vzal to, co nejvíc miluješ.“ Podíval se mi hluboko do očí a já jemu. Tentokrát se v nich zračil smutek.

„Dobře. Děkuju, pane.“ Kývnul jsem. Nevěděl jsem, co jiného mu na to říct.

Najednou jsem uslyšel otevírání vchodových dveří. James se ohlédl za rameno.

„Můžeme, tati?“ zeptala se Nathy.

„Jistě. Můžete jít s Nathanielem napřed.“ Čokoládová dívka hned poslechla a protáhla se s velkým kufrem na kolečkách ze dveří. Bratr šel hned za ní s druhým jejím kufrem v ruce.

„Rád jsem vás poznal, pane Fostere. Máte úžasnou dceru.“ Přijal jsem jeho ruku, kterou mi podal a potřásl mi s ní.

„I já vás. Jste velmi osobitý mladý muž, Bille. Já vím, že je úžasná, je totiž celá po svojí matce.“ Pousmál se smutně.

„Já myslím, že toho po vás taky spoustu podědila.“ Usmál jsem se co nejvlídněji, aby mi úsměv oplatil a nebyl smutný.

„To snad ne.“ Zasmál se přece jen nakonec a se slovy „Brzy nashledanou“ odešel.

Zničehonic mi začala vrtat hlavou slova, která mi řekl. „Nikdy nenech nikoho, aby ti vzal to, co nejvíc miluješ.“ Opakoval jsem si je alespoň 3x. A co ten smutek, když se zmínil o svojí ženě? Jediné, co mě napadlo, bylo to, že se rozvedli. To by mi Nathalia přece řekla. Třeba se o tom nechce bavit. Pamatuju si, jak to bylo těžké pro mě. Z přemýšlení mě vyrušil brácha.

„Tak… a jsme tady sami,“ svalil se na sedačku vedle mě, div mi neukopl hlavu.

„Hm…“ brouknul jsem jen.

„Nad čím zase šrotuješ?“ zeptal se Nath se smíchem v hlase. Musím se zeptat, co se stalo, že je James tak smutný. Vím, že mi do toho nic není, ale Nathalia je skoro člen mojí rodiny, takže něco mi do toho být musí! Navíc nemám rád, když jsou kolem mě lidi smutní. Trápí mě to.

„James a Tamera jsou rozvedení?“ zeptal jsem se stále zamyšleně.

„Jak si na to přišel?“ divil se hned brácha.

„Jsou, že jo?“

„Jo.“ Pípnul Nath posmutněle. Věděl jsem to. Nejsem tak hloupej, jak možná vypadám.

„Tamera se rozvedla, nevím proč. Už je to rok.“ Dodal po chvíli ticha. Ani nevím, proč mě to teď tak zajímá. Hlavně asi proto, že moji rodinu postihlo to samé. Vím, jak je to těžké. Vím, jak to je těžké pro mamču a jaké to má následky pro děti, co žijí bez jednoho z rodičů. I když Nathalia Tameru vídá často. Takže to je něco trošku jiného. Proč se ale Tamera rozvedla s tak skvělým chlapem? Alespoň tak se mi James jevil. Navíc je to ještě docela čerstvé. Rok je krátká doba na to, aby se z toho stihl James vzpamatovat, alespoň to si myslím ze zkušeností, které jsem pochytil u mamči.

„Jak to Nathy bere?“ Vyzvídal jsem dál.

„Docela dobře, abych pravdu řekl. Líp než James. Tak hlavně to nesrovnávej s námi. Tohle je úplně něco jiného. Nathalia je skoro dospělá, nepotřebuje mít oba rodiče stále u sebe. Navíc ona má střídavou péči. Tamera se pořád stará jako dobrá matka. Narozdíl od Victora. Ona na svoje dítě nesere.“ Nath mluvil poměrně rychle a znechuceně, hlavně když vyslovil „otcovo“ jméno.

„Zajímalo by mě, proč Tamera Jamese opustila.“ Zamumlal jsem si spíš sám pro sebe.

„Už to neřeš, to nezměníš. Třeba to ani nebyla Jamesova chyba… prostě se Tamera zamilovala do jinýho. A tahle teorie je mi nejblíž.“ Brácha se už uklidnil. Nenávidí Victora za to všechno snad nejvíc z rodiny. Vždy když se o něm někdo jen zmíní, Nath vzteky neví co by. Radši jsem se na nic dál neptal, kdo ví, kam bysme se dostali příště.

Bráška slaví pozítří narozeninýýýýýýý! To se musí pořádně oslavit! Mám takovou radost a nemůžu se dočkat. Mám větší radost než on, 2x tak větší. V tomhle jsem pořád tak dětinský. Je mi líto, že tady nebude i Nathalia. Teď by tu neměla chybět. Devatenácté narozeniny jsou jen jednou za život. A taky zítra přijede mamča! Poskakoval jsem vesele až do kuchyně přes halu po schodech nahoru do koupelny. Tam jsem si začal čistit zuby, mezitím jsem si sepnul dlouhé havraní vlasy máminým skřipcem do culíku. S kartáčkem v puse jsem se vydal do bráškova pokoje. Cestou mi pasta ukápla snad všude po koberci, který se táhnul chodbou až na konec. Naneštěstí pro ten červený koberec, bráchův pokoj byl až na konci té dlouhé chodby. Naneštěstí pro mě, mamka mě zabije, jestli ho nestihnu vyprat.

Pomalu jsem otevřel světle hnědé, dřevěné dveře na konci chodby. Opatrně jsem proklouznul dovnitř pokoje. Co nejpotišeji jsem se vkradl Nathovi do postele a objal ho zezadu.

„Natíííku! Budeš mít narozeninýý. Já mám přání jedinýý, štěstíí zdraví, štěstíí zdraví…“ zpíval jsem mu nesrozumitelně stále s kartáčkem mezi zuby.

„Sakra Bille…“ zachraptěl rozespale Nath. Nedbal jsem na vše, co mi říkal a jak mi nadával do blbečků a idiotků a pitomečků a všeho možnýho a dál jsem mu zpíval.

„Šššš, ty idiotku.“ Řekl jen už s úsměvem na tváři. Už se mě nesnažil skopnout z postele, což bylo dobře – líp se mi zpívalo.

„Proto mě máš tak rád.“ Zaculil jsem se na něj a ďobnul ho ukazováčkem do tváře. Nath se pousmál a sednul si. Rukou si promžoural oči, snad aby se mu rozlepily. To mi nevadilo, proč taky, že? Avšak potom si začal prokřupávat krk a klouby na rukou. To nesnáším! A on to ví, sráč jeden…

„Jej nedělej to…“ zabručel jsem. Nath se jen zazubil a pokračoval v tom.

„Provokatére.“ Zamračil jsem se na něj.

„Nemrač se tak, nesluší ti to. Koukni, už máš pěnu u huby.“ Zasmál se brácha a ukázal směrem k pastě, co mi stékala pomalu po bradě.

„No a co? Já se alespoň nebudu třepat, až zestárnu.“ Namítnul jsem.

„Nedělám to tak často, nebudu se třepat, neboj.“

„Počkej za 50 let, ti to připomenu.“ Vypláznul jsem na něj jazyk.

„To už si nebudeš pamatovat vlastní jméno, mrně otravný!“ vypláznul na mě taky jazyk a s úsměvem se odebral z pokoje pryč.

„Bože Bille! Ty jsi prase!“ ozvalo se kdesi z chodby. Hned mi došlo, že Nath si všimnul mého pastového veledíla.

Zrovna jsem rozkousával croissant k snídani a Nath si dělal kafe, když jsem slyšel zavření dveří a klíče.

„Mamča.“ Řekl s drobným úsměvem Nath, když se ke mně otočil. Nechal jsem snídani snídaní a rozešel se do haly. U dveří stála Simone. Zrovna si zouvala černé klínkové lodičky. Přispěchal jsem k ní a bez zbytečných otázek jí zvedl cestovní tašku ze země, načež jsem si ji přehodil přes rameno. Narovnala se, aby viděla, kdo se jí právě chystá pevně obejmout a pořádně přivítat. Usmála se, když jsem se jí zavěsil kolem krku.

„Chyběli jste mi, kloučci, tak jsem se snažil přijet co nejdřív. Doufala jsem, že vás nevzbudím.“ Vysvětlila, proč přišla tak brzo ráno.

„Konečně jsi doma, mami.“ Vydechl jsem jen.

„Na to si nebudeme stěžovat. Chybělas nám. Nemusela sis dělat starosti, Bill tu poskakoval už v 7 hodin.“ Usmál se Nath a přistoupil k mamče, aby ji taky objal.

„Jéé Nathe…“ stiskla ho hned Simone. „Tebe jsem neviděla věky.“ Pousmála se.

„Alespoň sis odpočinula.“ Namítl bráška se smíchem a pustil mamču ze svého sevření.

„To není pravda.“ Nesouhlasila. „Pracovala jsem jako blázen, jsem ráda, že jsem konečně doma se svými dětmi. Dám si sprchu, vybalím a něco uvařím. Musíte mi napráskat nejnovější drby.“ Zahihňala se a pak zmizela ve 2. patře i s cestovkou, kterou mi nevím kdy vzala z ramene. Jen jsem se na Natha mlčky pousmál a zašel do zpátky do kuchyně. Poklidil jsem po sobě i po bráškovi nádobí a byl nesmírně šťastnej, že jsme zase všichni pohromadě.

autor: Sayurii