autor: B-kay
Domů se vrátil kolem půlnoci.
Jeho kroky směřovaly přímo do postele. Nesvlékal se, oblečený se svalil na ustlané povlečení, přičemž levou polovinou těla nešikovně přilehl Snížka, který jedovatě prskal na všechny strany, a trvalo mu téměř dvě minuty, než se zpod Toma vykroutil. Šikovným skokem vyskočil z postele, tiše dopadl na dřevěné parkety a s posledním jedovatým ohlédnutím vyběhl ze dveří a nechal Toma samotného.
Ten i nadále zůstával bez pohnutí, bříšky prstů pravé ruky si otíral rty, zatímco levou ruku tiskl na svůj hrudník v místech, kde hluboce pod kůží tančilo jeho poblázněné srdce. Dělo se s ním něco divného a každým dnem začínala být jeho proměna hmatatelnější. Jakoby od chvíle, kdy nastoupil na vykonání svého trestu prospěšnými službami veřejnosti, uběhla celá léta. A přitom mohl jednotlivé týdny spočítat na prstech jedné ruky.
Přetočil se na bok, přehodil přes sebe přikrývku a dál zíral do vzduchoprázdna před sebou. Zachytil tóny známé vůně. Na rty se mu vkradl nezbedný úsměv malého zamilovaného chlapce. Polštáře, přikrývky, dokonce i jeho pyžamo skryté pod polštářem. Během uplynulé noci na všech těchto předmětech ulpěla Billova vůně v podobě neviditelného povlaku a vyvolávala v Tomovi pocit, že je ještě pořád s ním.
Zavřel oči a představoval si, že je u něj. Spí stejně tak jako v předešlou noc, stočen v klubíčku, s havraními vlasy rozprostřenými po bílém polštáři. Tak nádherný a nadpozemský, až měl pocit, že nemůže být skutečný.
Úsměv na jeho rtech ještě více vzrostl. Frekvence jeho dechu se nepatrně zrychlila, jakmile se mu do myšlenek vkradla vzpomínka na jeho polibky. Zprvu váhavé, plaché a nevinné, pak hluboké, chtivé, oddané. Ještě pořád cítil horko jeho úst na těch svých, tak skutečné a spalující, že nemohl mít ani nejmenších pochyb.
Byl skutečný.
Křehký a zranitelný, ale opravdový. Tvořil důležitou součást Tomova života, zatímco všechny ty holky před ním se jím mihly pouze v podobě nejasných stínů, jejichž odchod byl stejně tak rychlý jako příchod. Bill byl jiný. Zjevil se pomalu, nečekaně, a přesto jej zasáhl takovou silou, že by svým odchodem způsobil zřícení Tomova podivného světa.
Nechtělo se mu spát. Najednou jej veškerá únava opustila a on byl plný energie. Posadil se, rozsvítil svou milovanou opičí lampu, kterou dostal od mámy ke svým dvanáctým narozeninám a která ve spojitosti s kvítkovaným gaučem působila ještě vtipněji.
Rozhlédl se kolem sebe. Mohl si jít vybrnkávat na kytaru staré známé tóny, ale tím by probudil Simone, ocitl by se ve víru otázek, a to nechtěl. Dnešní noc chtěl strávit pouze ve společnosti Billovy imaginární přítomnosti v podobě vůně a sladké chuti, ulpělé na Tomových rtech.
Obrátil se a sáhl po knize na nočním stolku. Už ze zvyku zlehka pohladil kresbu dvou hlavních hrdinů, několik minut si četl a nakonec usnul spánkem, do kterého se mu vkrádaly beztvaré postavy, střídající se s naříkajícím srnečkem, který jej o něco zoufale prosil, ale Tom mu nedokázal porozumět.
…
„JAK JSI TO MOHL UDĚLAT?!“
Mládě provinile sklopilo oči a vyděšeně pozorovalo lístky rozkvetlé pampelišky. Jak rádo by se proměnilo v drobný kvítek. Okamžitě by se ukrylo ve stínech vysokého listí ostatních rostlin, dostatečně vzdálené od jedovatého pohledu své matky. Život však nebyl tak jednoduchý a nemohl mu přinést do cesty vše, oč si zažádal.
„PTÁM SE TĚ…“ řev vyděšené srnčí matky se ozýval celým údolím, neochvějný a silný jako vítr, který v ten den všechny překvapil. „Jak si to mohl udělat?! Jak si mohl porušit můj zákaz?!“
„Ze začátku jsem byl pouze zvědavý,“ píplo ubožátko a utrápeným pohledem utkvělo na svých bratrech a sestrách, kteří jej dostali do problému. Prý si už dávno všimli jeho podivných odchodů, sledovali jej, a jakmile jej spatřili ve vlkově blízkosti, okamžitě utíkali za matkou, která jej nyní propalovala očima.
„Zvědavý?! Na co, prosím tě?! Copak jsem to neřekla dostatečně jasně? Kamenné hoře jste se měli vyhýbat obloukem! Proč mě všichni tví sourozenci poslouchají na slovo a jen ty ne? Proč mi pořád děláš jenom starosti? Už mám těch tvých hloupostí akorát tak dost! Pokud ty nemáš rozum, budu jej mít za nás oba. K TÉ HOŘE SE UŽ NIKDY NEPŘIBLÍŽÍŠ!“
Mládě ustrnulo a šokované hledělo do tváře tvora, který mu daroval život a nyní se mu jej snažil vzít.
„Musím se tam vrátit! Jsme přátelé, nikdy by mi neublížil!“ Ustoupilo o krok stranou. „Slíbil mi to,“ dodal téměř šeptem.
„Přestaň s těmi hloupostmi! Nejste přátelé! Jsi pro něj kořist! Pouze kus masa, neznamenáš pro něj víc. Cožpak jsi zapomněl, že právě vlčí smečka zabila tvého otce? Co když jej právě on připravil o život?“
„Už dost, mami. Nechci to poslouchat,“ srneček smutně zastřihal ušima a svalil se na hromadu suchého listí. „Už pro něj nejsem kořist. Už víc ne. Přestal jíst maso.“
Zkušená srna nevycházela z údivu. Už netušila, jak by měla popsat troufalost a šílenství svého nejmladšího syna. Byl tak naivní.
„Co mi to tu vykládáš? Vlci patří mezi masožravce. Nic jiného nejedí. To dobře víš.“
Mládě vytušilo šanci. Alespoň v to naivně doufalo.
„Živí se vším, co mu přinesu. Kořínky rostlin, drobným lesním ovocem, houbami. Říká, že mu to moc chutná,“ slabě se pousmál. „V posledních dnech však odmítá i to. Říká, že mu není dobře. Podle mě bude brzy zase v pořádku, ale aby tomu tak bylo, musíš mi dovolit jít za ním a dělat mu společnost.“
Srna nevěřícně zavrtěla hlavou. Při pohledu na své milované dítě přestávala rozumět tomu, co se jí to snažilo namluvit. Bylo to tak nesmyslné a hloupé, že by to za jiných okolností okamžitě zavrhla, nebýt srnečkova upřímného pohledu. V jeho očích spatřila nečekanou vyspělost. Ty oči již déle nebyly očima mláděte. Konec konců, kdyby mu chtěl vlk skutečně ublížit, udělal by tak již dávno. Měl přeci tolik příležitostí.
„Podívej,“ usadila se vedle něj. „Pokud je to, o čem se mě tady snažíš přesvědčit, skutečně pravda, pak se mýlíš. Houby, rostliny, ovoce. To všechno je skvělá potrava, ale ne pro něj. Nebude v pořádku.“
Srneček cítil, jak mu v jeho malé hrudi mocně poskočilo srdce. Hladově očekával matčina další slova ale ve chvíli, kdy je zaslechl, si přál, aby je nikdy nevyslovila.
„Není nemocný. Slábne a brzy umře.“
…
Gordon se chvíli zbědovaně opíral o rám kuchyňských dveří a litoval svého nerozumného chování, teprve poté houpavým krokem vešel do kuchyně a zakryl si tvář před ostrým ranním sluncem. Na stole jej čekal hrnek horkého kafe, Bill postával u sporáku a připravoval snídani. Z vůně linoucí se kuchyní usoudil, že připravuje něco sladkého s vysokým obsahem čokolády a minimálním obsahem lněných semínek. Na protesty mu nezbyla síla, a tak poraženě svěsil hlavu mezi ramena, dovlekl své ještě pořád trochu podnapilé tělo ke stolu a usadil se na své místo. Přesně naproti oknu. Židle u okna, ze které se na něj celá léta s láskou dívala jeho žena, nyní patřila Billovi, který vůbec nepostřehl jeho příchod. Gordona opět bodlo u srdce.
S tichým povzdechem se natáhl pro svůj hrnek, usrkl si z hořkého nápoje a poté očima utkvěl na Billovi. Možná si to všechno jenom namlouval, ale zdál se mu jiný. Vypadal odpočatě a spokojeně. Při práci dokonce zlehka houpal boky, jako by byl zaposlouchán do skladby, kterou slyšel pouze on sám. Gordon si napravil brýle a konečky prstů pohladil velikou jizvu, na kterou náhodní kolemjdoucí vyvalovali oči a kterou zaměstnanci poslušně přehlíželi. Mohl si ji dát odstranit. Ještě před lety mu pomoc nabízelo hned několik chirurgů, ale on nechtěl. Jizva a Bill. Jediné dva pozůstatky jeho dřívějšího světa.
Odvrátil tvář právě ve chvíli, kdy se k němu Bill otočil a s tácem plným čokoládových palačinek mu popřál hezké ráno. Gordona opět bodlo u srdce. Za poslední týden se s ním neustále snažil navázat konverzaci tak jako kdysi. Ve znakové řeči. Jenomže pokaždé, když připraveně zvedl dlaně, Bill odvrátil tvář a nevěnoval mu pozornost. Přeli se takhle několik dní, než to vzdal a ustoupil.
„Dobré ráno, Bille.“
Bill se s úsměvem na tváři usadil naproti němu, dal si na talíř dvě palačinky, které si potřel svou oblíbenou meruňkovou marmeládou, a s chutí se pustil do jídla.
Gordon si také nandal několik palačinek, ale místo toho, aby začal snídat, zkoumavě pozoroval tvář svého syna. Nenamlouval si to. Opravdu byl jiný. Něco nebylo tak jako předtím. Nerozuměl tomu, jak si toho mohl nevšimnout. Bylo to tak zjevné, tak do očí bijící. Jeho bledé tváře měly nachový odstín. Ať už přežvykoval palačinky, popíjel ze svého hrnku, nebo hladil Buřtíka sedícího na podlaze, úsměv mu nemizel ze rtů. Házel plaché pohledy, jeho oči zářily radostí. Nikdy předtím jej takového neviděl.
Byl šťastný. Poprvé doopravdy šťastný.
„Stalo se něco?“ Zeptal se, když už nezvládl nápor svých vlastních myšlenek.
Billovo srdíčko poskočilo do závratných výšin. Otec jej konečně přijal takového, jaký je a komunikoval s ním jako s ostatními.
„N-nic se nesta-lo. Proč se… ptáš?“ Rychle se sklonil k Buřtíkovi a krmil ho zbytky svých palačinek jenom proto, aby se nemusel dívat otci do očí. Spoléhání se na Buřtíkův apetit však nebylo nejlepším rozhodnutím. Všechno snědl do dvou vteřin.
„Já nevím,“ Gordon si významně napravil rám silných dioptrií. „Vypadáš spokojeně. Stalo se snad něco, o čem bych měl vědět?“
Bill si povzdechl. Stalo. Jistěže ano. Ale znal svého otce, stejně jako měřítko, kterým posuzoval ostatní. Dobře věděl, jaké hodnoty vystavoval do popředí a které razantně zamítal. Nikdy by Toma nepřijal. Jak jej znal, zařídil by mu prospěšné služby na jiném místě a zařídil by, aby se už více nesetkali. Bill věděl, že jej má otec rád. Ale miloval jej zvláštním, někdy až nepřiměřeně bedlivým způsobem a zavrhoval vše, co se byť jen minimálně lišilo od hodnot, které pokládal za přijatelné pro Billa. Stačilo opravdu málo. Dokonce i taková hloupost jako záměna lněných semínek za čokoládu způsobila, že přežvykoval palačinky pomalým, otráveným tempem, jako by mu do jídla nasypal kyanid.
„Jen… jen jsem se dob-ře vyspal. Nic víc.“
„To jsem rád. Máš na dnes nějaké plány?“
Další poskočení srdce a nevědomé rozzáření se pohledu. „Ano, j-já… chtěl jsem-„
Ale Gordon jej nenechal domluvit. Už zase se choval jako hlupák, ale nemohl si pomoct. Byl až příliš zvyklý na to, že Bill na nic kromě dětí, knížek a toho hloupého psa ani nepomyslel, a fakt, že tomu najednou mělo být jinak, jej nečekaně vyděsil.
„Zapomněl jsem ti totiž říct, že jsem dnes volal se strýčkem Haroldem. Je nemocný, a tak jsem mu slíbil, že se za ním zajdeme podívat.“
Bill zděšeně pootevřel rty a nechápavě zavrtěl hlavou. Strýček Harold byl obtloustlý bratr jeho matky, který jí nebyl ani v nejmenším podobný. Byl to malý, plešatý a velice nepříjemný starší muž, jehož nejlepšími přáteli byli láhev rumu a kvalitní kubánské doutníky. Neměl rodinu, žil u svého kamaráda, jehož byt zapáchal potem, alkoholem a cigaretovým kouřem. Gordon jej nesnášel a právě proto Bill nerozuměl tomu, proč se znenadání rozhodl pro sto kilometrovou projížďku za někým, koho nikdy neměl rád a koho považoval za povaleče.
„Tati,“ Bill se nervózně poškrábal ve vlasech, a i když si to nechtěl přiznat, začínala se jej zmocňovat panika. Tak moc se těšil na výlet s Tomem. „Já už ale… měl ně-co domluv-eného. Nemoh-li bychom jít za strýč-kem zítra?“
„Zítra mám hodně práce. A co je tak důležitého, že tomu dáš přednost před rodinou?“
Bill nešťastně svěsil ramena a zavrtěl hlavou. Bylo mu do pláče. „Nic.“
„Tak vidíš.“ Gordon se spokojeně pousmál. Poklesnutí koutků Billových úst jej z jakéhosi důvodu uklidnilo. Opět cítil, že má všechno pod kontrolou. Na kocovinu úplně zapomněl. „Běž se převléknout. Odjíždíme za dvě hodiny.“
Bill už nic neřekl. Beze slova sklidil nádobí, pokynul Buřtíkovi, aby jej následoval, a cestou do pokoje psal Tomovi SMS, ve které se mu omlouval. Netušil, co se to s jeho tátou dělo. Jako by měl dvě tváře a poslední dobou prezentoval právě tu, kterou mu nejvíce ubližoval.
…
Tomovi přišli v ten den hned dvě SMS správy. První byla od Billa, díky němuž povadla jeho do té chvíle skvělá nálada, druhá byla od Sabine, která jeho nepříjemnou náladu postrčila až k bodu mrazu. Psala mu, jak ráda by se s ním setkala. Tom odpověděl pouze na jednu z nich. I přesto, že jej to velice trápilo, odpověděl na Billovu zprávu relativně optimisticky. Zbytek dne pak strávil v přítomnosti Simone. Nejdříve oběhli nákupní centra ve městě (Tom koupil Simone slíbených pět dárků za každou z holek, kterou zklamal), učil se na zítřejší zápočtový test z ekonomie, poté si uvařili zeleninové rizoto a nakonec usedli k televizi. Kolem osmé Simone u televize usnula a Tom neustále otráveně sledoval dění na obrazovce, na kterou se nedokázal plně soustředit. Přemýšlel nad tím, co půjde dělat. Ještě před několika týdny by možná přijal nabídku od Sabine. Nyní bylo všechno jiné.
Po zdlouhavém přemýšlení se rozhodl, že si půjde na chvilku číst a poté zapadne do postele, aby se tím vyhnul nekonečným úvahám o tom, jak hezký den to mohl být. Opatrně vstal, pečlivě přes Simone přehodil silnou deku a sklonil se, aby ji mohl zlehka políbit do vlasů. Poté vypnul televizi, pobaveně na Snížka vyplázl jazyk a loudavým krokem mířil do svého pokoje.
Otevřel dveře, tiše vklouzl do tmou prosáklé místnosti a zase za sebou zavřel. Svlékl si tričko a pouze v širokých hnědých teplácích byl připraven vlézt si do postele, když náhle ustrnul na místě. Obklopil jej nepřirozený chlad, skrz otevřené okno se dovnitř vkrádaly desítky drobných, třpytících se vloček. Zmateně nakrčil obočí. Musel být blázen, když nechal v tomhle počasí otevřené okno. Popošel blíž, zachytil se širokého parapetu a vyhlédl ven. Kdyby natáhl ruku, mohl by pohladit mohutnou větev vyšší borovice. Zavřel oči a zhluboka nasál pichlavý, čerstvý vzduch prosycený vůní jehličí. Na nahém těle mu okamžitě naskočila husí kůže, ale on neustupoval. Nebránil se. Právě naopak, dovolil, aby si chlad podmanil každou buňku jeho těla, aby jej zcela ovládl a nedovoloval mu dýchat. Z neznámého důvodu mu bylo krásně a ve chvíli, kdy jej ovanul opar sladké vůně a na bocích ucítil pár ledových rukou, pochopil proč.
Usmál se do prázdna před sebou, zachytil jeho dlouhé, štíhlé prsty těmi svými, proplétal je, hladil a vychutnával si ten okamžik plnými doušky. Byl na sebe pyšný, protože mu ukázal nový způsob navštěvování přátel. Bill musel stejně tak jako on den předtím vylézt po stromě.
Pevně se chytil jeho rukou a pomalu se k němu otáčel. Ve svitu měsíce byla jeho tvář andělsky bílá a kouzelná. Plaše klopil oči, rozpačitě se kousal do spodního rtu a přitom z Toma nespouštěl pohled. Tom mu věnoval jemný úsměv a zasténal, jak se čelem opřel o to jeho, zanechávaje tím za sebou hustou páru, vycházející mu z pootevřených úst. Chvíli tvořili nehybné sousoší. Vzduch byl naplněn bezbřehým porozuměním a ustrašenou touhou, tiše dřímající v pozadí ostatních emocí.
Bill mu opatrně položil ruce na nahá ramena, nosem pohladil ten jeho a zlehka vsál Tomův spodní ret mezi své, aby se mohl zhluboka nadechnout jeho osobnosti. Třásl se. Zdálo se mu, že se má každou chvílí rozletět na miliony drobných kousků. Po příšerném dnu stráveném ve společnosti otce a opilého strýce Harolda, mu okamžik s Tomem přišel jako zázrak. Odsunul se od něj, nadechl se. Chtěl mu to všechno vysvětlit, ale Tom mu nedovolil promluvit. Přitiskl se k Billovým rtům s takovou razancí, že to i jej samotného překvapilo. Láskyplně obkroužil jeho jazyk tím svým, prsty zabořil do sněhem vonících vlasů a přitiskl jej na své chvějící se tělo. S potěšením přijímal Billovy naléhavé polibky, nechal se jím přitisknout na tvrdý, chladný povrch a váhou svého těla zavřel okno.
Právě v tom okamžiku, s ústy přitisknutými na Billových, si vzpomněl na moudrost svého oblíbeného umělce. Hlásala: „Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život.“ Nikdy těm slovům zcela nerozuměl. Neuměl si představit cit natolik hluboký, souhru dvou duší natolik dokonalou, aby to byla skutečně pravda.
Odtrhl se od Billových sladkých úst, čelem se mu udýchaně opřel o bradu, přijímal třes jeho těla na svém vlastním jako starého přítele, kterého toužil spatřit celá léta. Konečně pochopil. Porozuměl. Dostal se do nejhlubšího jádra významu těch slov.
Ten Lennon se přeci jen nemýlil. Věděl, o čem mluví. A měl pravdu. Úplnou.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Všechny díly téhle nádherné povídky můžu číst stále a stále dokola a nikdy se mi neomrzí. Pořád mám u čtení husí kůži.
Speciálně ty poslední odstavce tohoto dílu patří k mým nejoblíbenějším. Ta jejich láska je tak neskutečná až mi to bere dech!
Dobrý článek… 🙂
Rozhovor srnečka s maminkou byl moc smutný. Ale na jednu stranu zase chápu, proč si jeho maminka nepřeje, aby za vlkem chodil. Je jasné, když vlci zabili jejího druha, tak má strach o svého syna. naprosto to chápu, ale na stranu druhou mi to prostě přijde moc líto. Hlavně to, jak mu řekla, že vlk nejspíš umírá. Po pravdě mě to v jednu chvíli taky napadlo, ale dál jsem se tou myšlenkou nezaobírala, takže mě to v tomhle díle trochu vystrašilo. Nechci, aby umřel. Konečně si našel krásné, čisté přátelství. Nechci, aby se mu něco stalo a strašně moc doufám, že to nedopustíš 🙂
A Billův otec mě v tomhle díle trochu naštval. Moc mě zamrzelo, když chtěl Billovi překazit plány. Nelíbí se mi to, jak nechce, aby měl Bill jiný život, než má teď. Já vím, nejspíš má o něj strach a špatně snáší změny..ale přišlo mi to moc líto. Bill konečně našel něco, co jej činí šťastným a otec mu to takhle kazí. Pevně doufám v to, že Billovi dál nebude hledat vždycky něco na práci, jenom aby Bill nemohl mít vlastní plány 🙂
No a závěr dílu byl strašně krásný ♥ ta představa, že Bill přišel za Tomem, je prostě krásná 🙂 nemluvě o posledním odstavci. Jak napsala Zuzu, byl nádherný ♥
Moc děkuji za nádherný díl! ♥♥♥
já jen doufám, že se nám vlček uzdraví. je mi ho moc líto chudáčka. Gordon, ten spoilsport. Do Billa bych tohle vůbec neřekla 🙂 Představit si Toma, jak vejde dovnitř a Bill jej obejme. Nádhera 🙂
🙂
Znovu som sa musela zamyslieť nad tým ako sa zachoval Gordon. Ale aj keď to bolo od neho hnusné, predsa len to má aj kladnú stránku. Veď ktorý otec si všíma, že je jeho syn šťastný? Chlapi to väčšinou ani nevnímajú. Oni si všimnú len to, čo sa im povie. Takže Gordon má plusku za empatiu 🙂
Vlka mi je tak príšerne ľúto. Už som si sama sebe vysvetľovala, že on je teraz istým spôsobom šťastný a rád zomrie pre lásku k srnčekovi… ale ten malý bude neskutočne nešťastný. Dúfam, že sa to nejako dorieši.
Bill a Tom… na to môžem napísať len, že Ti ďakujem za to ako ich píšeš♥♥♥
Srnči maminka má asi pravdu je krásne že Bill přišel za Tomem.
je nádherné, jak si postupně oba uvědomují, že tomu všemu totálně propadají, že se zamilovávají, že nedokáží existovat bez přítomnosti toho druhého a jak si užívají to první sbližování – doteky, polibky, pohlazení. to prostě miluju, to si vždycky užívám nejvíc. 🙂 a to je to, co vždycky jistojistě najdu v povídkách od B-kay. 🙂