Denial 67.

TOM

Byla polovina týdne za námi a já se opět těšil dobrému zdraví. Bill chtěl, abych ještě zůstal doma, ač jsem mu mohl milionkrát říkat, že už mi je dobře. Někdy mě zajímá, jestli o mně má opravdu takovou starost, nebo tak roztomile žárlí, protože zatímco on tvrdne v práci, já si můžu lítat, kde chci. Netušil jsem, co to bylo, ale raději jsem tomu už nevěnoval pozornost. Stále chtěl, abych si došel k doktoru, abychom něco nezanedbali, ale to jsem zamítl. Už jsem na to nechtěl myslet. Dnes jsem ráno jel s Billem a malou. Nicol jsme vysadili ve školce a s ním jsem se rozloučil u firmy. Pak jsem jel domluvit do obchodu svoji vysněnou skříň, na které jsme se s Billem domluvili. Když bylo vše dohodnuto a zaplacena záloha, ještě jsem se podíval po obchodě a nakoupil pár věcí. Obývák potřeboval trochu rozjasnit, takže jsem koupil pár polštářků v červených odstínech a také tmavě červený oválný kobereček pod stůl. Také jsem malé koupil stojan na všechny její gumičky, sponky a čelenky. Měla jich tucty a neměla je kam dávat. Nakonec jsem jí koupil dvoje legíny každé jiné barvy a poté už dojel ke kase, kde jsem to všechno zaplatil. Pak už jsem se vydal zpět k firmě, jelikož jsme byli s Billem domluveni na oběd.

Když jsem přijel před firmu, zaparkoval jsem vedle stříbrného Mercedesu a prohlédl si ho. Sice tu už nepracuju, ale nikdy jsem ho tu neviděl. Zamkl jsem auto, pokrčil rameny a rozešel se do budovy se záměrem se Billa zeptat, čí to je. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem dole na informacích viděl Billova otce, jak se opírá o recepci a vesele se vybavuje s Ann. Co ten tu dělá? Neměl jsem v plánu ho v nejbližší době vidět, protože už věděli o mně a Billovi, i když mě neustále Bill uklidňoval, že to berou v pohodě.

„Dobrý den, Ann,“ usmál jsem se na ni.

„Dobrý den, Tome,“ oplatila mi hned úsměv, čímž vytrhla pana Trümpera z proslovu o něm a svojí manželce, kam se chystají letos na dovolenou. To se na mě otočil a pozvedl obočí.

„Ah, Tome, rád tě vidím,“ zvolal hned a odpíchnul se od pultu.

„Dobrý den,“ pozdravím hned. „Co tady děláte?“ hrál jsem překvapeného, jako bych si ho všiml až teď.

„Přijel jsem se podívat na firmu, jak si vede a taky na Billa. Vlastně i na tebe,“ zasměje se, omluvně se usměje na Ann a s rukou kolem mých ramen se rozejdeme k výtahu. Nějakej moc přátelskej, ne? „Nějak pozdě do práce, ne?“ prohodí pobaveně.

„Ah ne, já už tady nepracuju,“ pousměju se a nastoupíme do výtahu. „Přijel jste i s vaší paní?“ optám se zdvořile.

„Jo, jo, ta lítá zase někde po nákupech,“ mávne rukou a zmáčkne tlačítko do Billova patra. „Jak to, že už ne? Byl jsi tak skvělý pracovník. Přešel jsi ke konkurenci?“ podívá se na mě udiveně.

„Ahm, ne to ne. Vlastně jsem odešel kvůli Billovi. Měli jsme nějaké problémy a tak, no,“ semknu k sobě nervózně rty.

„No ale ty už nemáte, tak se můžeš zase vrátit, co ty na to?“ povytáhne obočí. Už vím, po kom má Bill tuhle vyřídilku.

„Oni na mě už tak všichni ve firmě divně koukají a obzvlášť na personálním,“ uchechtnu se, načež vystoupíme z výtahu a rozejdeme se spolu chodbou.

„Ále, to se vyřídí. Já jsem zakladatel a Bill ředitel. Ty budeš brzy jeho…“

„…manžel,“ šeptnu s přikývnutím. Prásk, teď mi jednu vrazí.

„Manžel,“ zopakuje se souhlasem, „takže ve firmě určitě budeš mít také nějaký podíl a akcie.“ Vážně to bere celý nějak v pohodě.

„Mně nejde o peníze a nikdy ani nešlo. Nepotřebuju tu mít akcie,“ brouknu pobaveně. „Spíš mě překvapuje, že Barbara ve firmě nic nemá, i když byli s Billem manželé,“ podívám se na něj nenápadně. Prošli jsme společně kolem Edith a Niny, které na nás pouze tupě zíraly a pozdravily. Krávy podrazácký. Pan Trümper na ně kývnul, ale já jim nevěnoval jediný pohled.

„Barbara tu nic nemá, protože je až moc blbá na to, aby jí došlo, že měla taky nárok na nějaké akcie. Jí šlo prakticky jen o to, že jí Bill koupil všechno, na co si vzpomněla. To jí nejspíš stačilo,“ pokrčí rameny.

„Aha,“ stáhnu zaujatě obočí. Takže on celou tu dobu věděl, jaká Barbara je?

„Tak co? Už sis rozmyslel, jestli se sem vrátíš?“ šťouchne do mě zas pobaveně. Ty vole, co mu furt je?

„Ještě nevím, ale napadlo mě pro agenturu něco, co by vás mohlo zajímat,“ usměju se na něj a vejdeme do sekretariátu. „Čau,“ pozdravím Sandru.

„To jsem na to mile zvědavý,“ oplatí mi úsměv a pohlédne na Sandru. „Dobrý den, Sandro, jak se dnes máte?“

„Jé, pane Trümpere, dobrý den,“ vyskočila hned ze židle, jako by byli dlouholetí přátelé. Dělala mu sekretářku, ale že by to bylo až tak vážný? Možná spolu měli taky nějaký úlet jako já s ní… „No mám se dobře a co vy? Co vaše žena?“

„Mám se dobře a žena zase lítá po obchodech. Jakmile ji jednou dostanu do města, už ji nemůžu dostat zpátky domů,“ zasměje se upřímně a pohladí ji po rameně. „Jste rok od roku krásnější, Sandro,“ usmál se na ni a poté už se rozešel se mnou za Billem. Bezvadný. Je to jasný. Billův táta chrápal se ženskou, kterou jsem nedávno šukal i já.

„Ahoj, lásko,“ pozdravím Billa s úsměvem, jakmile vejdu do dveří od jeho kanceláře.

„Ahooj, miláčku,“ zvedl se hned od stolu a doběhl ke mně. Objal mě kolem krku a láskyplně mě políbil. Ahm, skvělý… To se dnes zrovna nehodí. Ačkoli jsem mu to opětoval, s úsměvem jsem se odtáhl a semknul rty k sobě.

„Taky tě rád vidím, synku. Koukám, že máš větší radost z Toma než ze mě, i když mě vidíš jednou za uherák,“ zasmál se za mými zády jeho otec.

„Ahm, tati,“ vydechl překvapeně. „Ahoj, promiň,“ objal potom hned svého otce a usmál se. „Omlouvám se, to je taková ta euforie a láska,“ rozesmál se. Ježiši, já bych ho plesknul.

„No já to vidím,“ začal se smát s ním. Jen jsem s úsměvem zavrtěl hlavou a raději zavřel dveře, jelikož jsem věděl, že tady mají uši i zdi. Poté jsem se rozešel k Billovu křeslu a svalil se do něj. Bolely mě po tom lítání nohy.

„Bille, nezlob se na mě, ale sluší mu to tam víc než tobě,“ řekl mu pobaveně otec. Zdá se, že mě má rád. Moc jsem je nevnímal. Zadíval jsem se na smlouvu, co měl Bill otevřenou na notebooku a v rychlosti ji prolétl pohledem. Chmmm… Bylo to pro mě už zvykem. Bill se na mě díval a usmál se. Sluníčko moje.

„Já vím, sluší mu to tam moc,“ brouknul. Není sladkej? „No, pojď se posadit taky,“ vedl ho ke křeslu naproti stolu. „Co že jste mě tu tak hezky překvapili?“ došel ke mně a pohladil mě po ramenou, načež se opřel za mnou o opěrku hlavy na křesle.

„Přišel jsem se podívat, jak to tu vedeš, abych z tebe zase mohl mít radost, ale místo toho se dozvídám jednu špatnou zprávu za druhou,“ usadil se jeho otec v křesle a povytáhl obočí. Huh? Jaký špatný zprávy?

„Na co přesně narážíš?“ zeptal se Bill ihned.

„Jako první věc, nemáš asistenta,“ založil si ruce na hrudi. „Jako druhá věc, necháš odejít skvělého a šikovného pracovníka, jako je Tom, a zatřetí se ženíš a ještě nemáte datum,“ zakroutil hlavou a poté se na mě spiklenecky ušklíbl. Musel jsem se nad tím zasmát, ale dál jsem si pročítal tu smlouvu, co tam měl. Slyšel jsem, jak Bill oddechl a potom se zasmál.

„Tati, tati,“ pošeptal a mně přitom sjel dlaněmi po hrudi. „Tom se sem může kdykoli vrátit, a pokud se tak stane, místo asistenta je jen jeho. Proto jsem tu zatím bez asistenta,“ vysvětlí mu. Hihí.

„Však už jsem mu to nabízel, ale pořád se jen vymlouvá,“ zasměje se pan Trümper.

„No… když čtu tuhle strašnou smlouvu, tak uvažuju nad tím, že mě tu je přímo potřeba,“ ukážu k jeho obrazovce. „Tos psal ty?“ zakloním hlavu.

„Ne, chystám se to předělat,“ podívá se na mě dolů. „Ale i když to přepíšu, tak to nebude ono. Na to jsi šikula ty,“ usměje se na mě.

„Lháři,“ vypláznu na něj jazyk. „Poznám, že to psala Sandra,“ řeknu se smíchem.

„No pěknýho šéfa sis to vybral,“ rozesmál se Billův otec. „Jen si na něm, Tome, smlsni. Někdy to potřebuje jako sůl.“

„Svatá pravda,“ začnu se smát.

„No dovolte,“ rozesmál se Bill. „Já se snažím! Ale chybí mi můj milovaný asistent,“ pošeptá. Pfff, kdybych mu alespoň dokázal odolat.

„Fájn, vzdávám se,“ povzdechnu naoko otráveně. „Přemluvils mě. Napíšu si smlouvu o přijetí sám,“ zasměju se.

„Vážně? Vrátíš se?“ otočil mě na křesle čelem k sobě.

„Když tak hezky prosíš, tak jo,“ usměju se.

„Tomi,“ zajásal a hned se ke mně sehnul, načež mě políbil. „Budu tě tu zase mít,“ usmíval se radostně.

„Jo, navíc… dostal jsem dost dobrej nápad, jak agenturu ještě zlepšit,“ zazubím se a otočím se zase čelem k Billovu otci.

„No vidíš, to jsi mi nedopověděl. To mě zajímá,“ usmál se na mě.

„Nó…“ načnu větu, ale přeruší mě.

„Anebo víte, co? Beru vás, kluci, na oběd. Zavolám Vivien, ať se odtrhne od nákupů a dáme si ve čtyřech jídlo, co vy na to?“ zvedne se z křesla.

„To vůbec není špatný nápad. Stejně jsme měli v plánu jít na oběd,“ odsouhlasím a mile zamrkám na Billa, když zakloním hlavu. „Nech toho šéfování a pojď, hm?“ Je to šance, jak se s jeho rodiči zase víc sblížit, a to pro mě moc znamená. Zatím se zdá, že nebudeme mít ve vztazích nějaké problémy, ale rád bych se o tom i takhle ujistil a naše vztahy utvrdil.

„Půjdu rád,“ usměje se na mě a poté i na otce. Odpíchnul se od křesla a došel si jen pro věci. Zatím jsem mu zavřel notebook, srovnal mu věci na stole a poté došel k jeho otci. Bill už byl připravený, takže jsme mohli jít.

Zavřel jsem dveře od sekretariátu a rozešel se za nimi. Bill se za mnou otočil a natáhl po mně ruku. Sladce se na mě přitom usmíval. Hned jsem se ho chytil a oplatil mu vděčný úsměv. Nerad jsem tu chodbami chodil sám, protože na mě každý divně civěl, aniž by většina věděla, že se budeme s Billem brát. Měli mě jen za toho kluka, co furt porušoval pravidla, šukal sekretářky, a když se zapletl s ředitelem, tak ho vyhodil. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se sem nechtěl vracet. Teď mi ale Bill i jeho otec dodali sebevědomí. Řekl, že budu mít na firmě svůj podíl, stejně tak jako akcie. Vezmeme se a budu taky Trümper. Budou mě muset poslouchat a moc křivých keců ani pohledů už si ke mně nedovolí. Bylo mi to líto, ale neustále mi to přišlo lepší, než kdyby se tu všichni přetvařovali jen proto, že budu Billův manžel a já se na ně falešně usmíval, když vím, jaký to jsou pokrytci.

„Těšil jsem se na tebe,“ šeptne mi a dá mi pusinku na tvář. Kráčel vedle mě a tiskl mi ruku ve své dlani. Bylo vidět, že je rád, že tu jsem. Billův otec šel kousek před námi a zdravil se s každým, koho jsme po cestě potkali. Když jsem zahlédl hlouček těch slepic, sevřel se mi hrudník. Kromě Edith a Niny už tam stála i Liliana a Oliver. Ovinul jsem si kolem sebe Billovu ruku a propletl si s ním prsty, jako by mě před nimi mohl chránit. Snažil jsem se dívat kamkoli jinam, než stojí oni, ale nešlo mi to. Stejně tak jsem se pokoušel jít zpříma a sebevědomě, jenže marně. Jsem fakt patetickej. Z chlapů, všech těch šuků si hlavu vůbec nelámu a tady se nervuju s takovýma povrchníma krávama a kreténama. Jakmile nás zahlédli, utišili se a pozdravili Billa i jeho otce. Poté se ovšem jejich pohled stočil ke mně. Bill se ovšem narovnal a přimhouřil zlostně oči.

„Omluv mě,“ řekl mi s úsměvem a udělal zhruba dva kroky k tomu hloučku. „Liliano, žádám vás, abyste ještě dnes na personálním vypsala novou smlouvu k přijetí Toma Kaulitze,“ řekl zcela vážně. „A pokud možno, vás ostatní bych požádal, abyste si začali více všímat své práce. Od vašich vedoucích se mi nedostává příliš kladného hodnocení k vašim osobnostem, a podle toho jsem poté nucen jednat,“ řekl jen a poté se usmál.

„Vždyť to není ještě ani dva měsíce, co jste ho z firmy vyhodil,“ obořila se náhle proti němu Liliana. Ahm, bezva… Jako bych to neříkal.

„Tak zaprvé,“ vydechl Bill, „Toma jsem nevyhodil, on sám rozvázal pracovní poměr,“ přikývl lehce, načež pokračoval, „a zadruhé… chápu vaše rozhořčení, ale to, zda ho přijmu, vyhodím a třeba po týdnu znovu přijmu, je pouze věc moje. Vaší prací je pouze to, abyste mu vypsala smlouvu. O nic jiného jsem vás nežádal a hlavně jsem se na nic jiného neptal.“

„Pokud vím, tak v zákoníku práce jsou k tomuhle nějaká pravidla,“ povytáhne Oliver obočí, přičemž si přitiskne desky s nějakými papíry důležitě na hruď. Nadechnu se, ale přeruší mě Billův otec.

„Tak podívejte se, moji milí pracovníci. Vždy jsem od vás požadoval profesionální jednání, a ačkoli si vážíme vaší upřímnosti, tohle je moje firma, Bill je teď jejím ředitelem a pravidla tu dáváme my. Toma potřebujeme bez ohledu na to, co se tu mezi vámi děje za problémy, ale laskavě si uvědomte, že nynější sumy, které vám přicházejí na vaše konta z této firmy, by se mohly zázračným způsobem začít zmenšovat. Tomovi bude brzy patřit část firmy i s akciemi, takže jakožto k budoucímu Trümperovi se k němu chovejte laskavě s úctou,“ řekne jim s naprostým klidem v hlase a dokonce i s úsměvem ve tváři, jako by se spolu bavili o tom, co budou dělat o víkendu. No ty vole, tohle teda… ahm, co říct? Pouze jsem viděl jejich zaražené výrazy a padající spodní panty, ale to už se Jörgen rozešel s pozdravem dále chodbou.

„Myslím, že to by vám mělo stačit,“ usmál se na ně Bill také. „Hezký den a nezapomeňte… tu smlouvu chci mít dnes na stole,“ dodal jen. Poté už mě přichytil za ruku a rozešel se společně se mnou dál za otcem. Asi jsem si právě podepsal ortel. Teď mě budou nenávidět ještě víc. Ale co, seru na ně.

Když jsme vyšli z firmy, nastoupili jsme s Billem do jeho auta a pan Trümper do svého Mercedesu, aby se sem už s námi potom nemusel vracet. Jeli jsme do města do jedné restaurace, kde jsme se usadili. Po chvíli dorazila i Billova maminka s rukama plnýma tašek. Vesele se s námi přivítala, objala Billa a nakonec k mému údivu i mě. Hned se začala vyptávat na Nicki, bydlení a svatbu. Řekli jsme pravdu, že datum stále nemáme, ale nejspíš bude někdy v létě. Objednali jsme si jídlo a Bill se začal s otcem bavit o výnosech firmy. Ačkoli jsem je poslouchal, všiml jsem si, že Vivien tím rozhovorem není moc zabraná. Očividně si v tom moc nehověla. Při té příležitosti jsem ji oslovil.

„Bill mi říkal, že jste dřív navrhovala interiéry a… já jsem se rozhodl trochu pozměnit náš dům. Připadá mi to tam takový… hrozně nudný. Myslíte, že se k tomu světlému obýváku bude hodit červená?“ zeptám se nesměle.

„Ah, červená? To je výborný nápad,“ usměje se na mě. „Miláčku, zvedni zadek a vyměň si se mnou místa, ať se slyším s Tomem,“ poví poté Billovi, načež se zvedne. Ačkoli se na ni udiveně podívá, zvedne se a posadí se vedle svého otce. Vivien se usadí vedle mě, vymění talíře s jídlem i sklenice s pitím a poté mi položí s úsměvem svoji dlaň na moji ruku. „Tak povídej, Tome. Moc ráda ti s tím pomůžu. Barbary styl byl přespříliš nudný pro mé oči,“ pobídne mě vlídně, ačkoli se v jejích moudrých očích zračí pobavení. Mám ji rád. Vždy je na mě strašně hodná a milá.

„Už jsem koupil pár polštářků do obýváku. Je jich sedm, tuším,“ řeknu jí napínavě, jako bych jí vyprávěl o dobrodružném zážitku. Ona na mě se stejným zaujetím i koukala. „Všechny mají odstín do červena, ale nejsou stejné. Dva jsou bordó, dva klasicky červené s bílými proužky, jeden je trochu do oranžova a další dva naopak mi připadají, že mají trochu odstín do růžova,“ ujasním jí.

„Oh, to bude pěkný, až je rozmístíš po gauči a křeslech. Bude to mnohem živější a hezčí než ty světle béžové,“ pochválí mi hned vesele. Hah, já věděl, že mám dobrý vkus!

„A jak je v obýváku ta světlá podlaha, tak jsem koupil i koberec, aby všude nebyly jenom dlaždice. Má zhruba 2 metry na délku a metr a půl na šířku. Chci ho dát pod stůl u gauče a tam takhle v tom okolí až k té skříňce pod televizí,“ povím jí svůj nápad, přičemž gestikuluji rukama, abych jí to lépe názorně mohl ukázat. Vezmu do rukou příbor a vidličkou si strčím sousto do úst.

„To by mohlo být pěkné. Jak vypadá?“ ptá se hned zaujatě, zatímco bere do rukou sklenku s červeným vínem.

„Je oválný v červeném odstínu. Jsou tam různé spletité vzorce v podobných odstínech,“ popíšu jí ho trochu. „Myslel jsem, že to tam bude teď světlo-červené. Připadá mi to jako dobrá kombinace.“

„To rozhodně jo. Umím si to celkem dobře představit, ale už se těším, až to uvidím naživo,“ věnuje mi sladký úsměv. Ah, získal jsem si ji, to je dobře.

„Vlastně mě ještě napadlo, že místo toho obrazu, jak visí na pravé zdi, jak se jde směrem ke kuchyni, že bych místo toho koupil nějaký obraz s tmavým rámem taky v nějakých červených odstínech. Přemalovávat zase celý pokoj se mi zdá zbytečné,“ pokrčím trochu rameny a vezmu si další sousto.

„To by mohlo být opravdu pěkné. Můj přítel pracuje v galerii. Mají tam spoustu obrazů, tam by sis určitě vybral. Někdy tam spolu musíme zajít a něco vybereme,“ pohladí mě s úsměvem po paži. „A možná bych dala i místo toho velkého kaktusu u dveří nějakou velikou bordó vázu jen s nějakými suchými rostlinami,“ řekne mi svůj nápad. To nezní vůbec špatně.

„Tak dobře, ten kaktus se mi tam moc nelíbí. Bambus je hezčí,“ zkonstatuji.

„Oh, no vidíš! Mohli bychom tam místo toho dát bambus. Měl by slaměný květník obarvený na bordó… určitě by to chtělo hranatý,“ vyhrkne na mě nadšeně. Páni, ta tímhle snad žije.

„To zní úžasně. Ještě přemýšlím, co udělat s ložnicí, ale dnes jsem si byl vybrat novou skříň, takže ještě uvidím, jak se to tam všechno vejde, ale strašně bych chtěl postel s nebesy,“ svěřím jí s úsměvem své přání.

„To by bylo ale naprosto krásné,“ vydechne úžasem a stiskne k sobě dlaně. „Tome, ty máš tak dokonalý styl. Někdy spolu musíme někam zajít. Neuvažoval jsi někdy o navrhování interiérů?“ zeptá se mě mile. Ahm, tímhle mě zaskočila. Co jí říct? Podívám se na Billa a jeho otce, jelikož si až teď všimnu, že podezřele ztichli. Oba nás pouze nechápavě sledují s pootevřenými rty.

„Co se děje?“ podivím se.

„Vy jste jako dvě baby,“ zakroutí Jörgen hlavou.

„S Tomim se dá bavit mnohem líp než s Barbarou. Je to krásný muž, ale přitom se s ním můžu bavit o ženských věcech, viď,“ pohladí mě hned Vivien s úsměvem po paži.

„O mužských také. Je velmi schopný pracovník, a pokud vím, měl i nějaký dobrý nápad, který nám chtěl sdělit,“ pokyne na mě Billův otec rukou, že teď je správný čas na to, abych jim to pověděl. Odložím příbor, otřu si nervózně ruce o kalhoty a pohlédnu na Billa. Ten se na mě však sladce usmál, ačkoli přitom trošku zvídavě krčil obočí. Nic o tom neví, tak je samozřejmé, že se tváří jak ňouma.

„No… kde jen začít,“ zasměju se a podívám se na celou svoji budoucí rodinu, jak na mně visí pohledem. „Agenturu jste založil jako reklamní společnost, ale… zatím to jsou reklamy pro časopisy, na billboardy nebo bigboardy a propagační tabule a podobně. Jenomže i přestože už jsme v roce 2011, připojení televizí zároveň s internetem roste zhruba o 20% ročně. Myslím, že kdyby se začaly natáčet i reklamní spoty pro různé firmy nebo služby, které by byly umístěny jak na internetu, tak i v televizi, jejich známost a popularita by ještě rostla, čímž by měly větší zisk a tím pádem i my. Stačí jen najít začínající firmu nebo nějaký výrobek, udělat si dobré jméno a… už to půjde samo,“ pokývám hlavou, načež se kousnu do rtu. Samozřejmě by to ale chtělo více zaměstnanců, firma by se určitě o něco rozšířila o ten natáčecí tým. Rozhodně by se uvolnila místa pro nějaké mladé a schopné lidi, které mají plno neohraných nápadů, a firma by stále rostla a byla neustále už jen proslulejší,“ dopovím jim svůj návrh. Sjedu prsty po skleničce a poté se raději napiju, aby si to prozatím mohli nechat projít hlavou. Poměrně dlouhou dobu vládlo ticho, dokud se neozvala Vivien.

„To je ale naprosto dokonalý nápad, zlatíčko!“ vyhrkla na mě vesele a znovu mě pohladila po paži, nad čímž jsem se musel pobaveně usmát. Tu ženskou prostě miluju. Je úžasná. I kdybych vypustil z huby sebevětší sračku, tak mě podpoří. Všiml jsem si, jak se Bill i trošku mračil, ovšem naštváním to nebylo. Po chvilce ke mně zvedl oči a usmál se tím svým tajemným úsměvem.

„Je to absolutně…“ odmlčel se na okamžik a zamrkal, „absolutně skvělé. Přál bych si, abys to zrealizoval, a pokud smím, rád bych ti jen a jen pomohl,“ šeptnul, přičemž se vřele usmíval. „Nechci ti do toho zasahovat. Byl by hřích nějak zasahovat do tvých báječných nápadů.“

„Jenomže tady nezáleží na mně,“ oplatím mu úsměv a poté se podívám na jeho otce. Ten si mě stále zamyšleně prohlížel, dokud se nenadechl.

„To zní opravdu dobře, ale musím si to nechat projít hlavou. Ty bys když tak věděl o nějakých lidech s těmi nápady nebo o nějakých těch výrobcích?“ pozvedne obočí.

„Chodil jsem na vyšší odbornou školu reklamní tvorby, tam je plno šikovných lidí a určitě by se mezi nimi našli i tací, kteří ještě nenašli žádnou dobrou příležitost. A výrobky… ty se vždycky najdou. Je jich plno a neustále přibývají. Stačí, že se svět dozví, že agentura bude reklamy i natáčet a oni se ozvou sami,“ usměju se.

„Dobře, myslím, že se ve městě zdržíme s Vivien déle,“ věnuje mi vlídný úsměv a poté i své manželce.

„Ah, to je dobře. To tě vezmu do té galerie,“ zasměje se hned Vivien.

„Moc se těším. Určitě musíme vzít i Nicki, má ráda obrazy. Pořád něco kreslí,“ přikývnu rozhodně.

„Děkuju,“ věnoval Bill úsměv jak mně, tak i svému otci. Bylo na něm vidět, že je rád. „Mimochodem, kam se chystáte do galerie?“ podzvedl obočí. Hah, jak je hned zvědavej, šmudlík. Dal bych mu pusu, ale sedí daleko.

„No, o tom ty ještě nevíš, lásko,“ zasměju se. „Jen trochu vylepšuju obývák,“ semknu k sobě nevinně rty.

„Ale, povídej,“ zasměje se tiše a napije se. „Pochlub se.“

„Všechno uvidíš doma. Jen potřebuju ještě obraz,“ ušklíbnu se.

„A bambus s tím květníkem,“ doplní mě jeho mamka s úsměvem.

„Dobře a ještě to,“ dodám se smíchem.

„Já se nestačím divit,“ usměje se Bill sladce. „Každopádně se na to těším.“

„A ta skříň přijde během týdne. Ještě mi dají vědět smskou,“ oznámím mu.

„Výborně, to je super,“ přikývne, načež si trošku odkašle. No co to… „Konečně budeš mít svůj potřebný prostor na boty,“ rozesměje se poté. Pche, nemůžu za to, že on se spokojí s deseti botama. Na boty mam úchylku.

„No co, mám jich hodně. Slíbils mi to,“ začnu se smát a jeho rodiče s námi.

„Někdy mi je všechny ukážeš,“ poplácá mě Vivien pobaveně po koleně.

„V tom si asi hovět nebudete. Nejsou to žádné Chanel lodičky a podobně. Tak daleko jsem zatím nedošel,“ začnu se smát nanovo a ona se ke mně přidá. Bill se nakonec už jen culil. Očividně ho těšilo, jaká tu vládne atmosféra.

„Víš, na co se těším? Až tam ty tvoje boty budeme skládat. Vezmeme si den volna,“ zasměje se. Teda to si posral, chlapec.

„Billouši,“ řeknu výhružně, avšak se smíchem.

„No a co, Bille. Každý má nějakou úchylku. Taky určitě nějakou máš,“ zastane se mě pobaveně jeho mamka.

„Ale však ano, já proti tomu nic nemám. Musím si ho trošku poškádlit,“ usměje se nevinně.

„Co máš mimochodem, synku, za úchylku?“ zeptá se ho s povytáhnutým obočím otec, ač se usmívá.

„Noo, to je tajný,“ zasměje se. Pf, že ji nevím ani já.

„Jen se pochlub,“ pobídne ho matka. Povytáhnu obočí.

„Žádnou nemám,“ zasměje se sladce. Hah, mě ale jedna právě napadá.

„Tomu nevěřím. Já mám doutníky, tvoje matka kabelky, takže taky určitě nějakou máš,“ přimhouří Jörgen oči. Tak to se do jejich rodiny s botičkami hodím.

„Kecá…“ přikývnu na souhlas a opřu se.

„Viď? Co to je?“ vyzvídá na mně hned jeho otec.

„To se k jídlu asi nehodí,“ podívám se na Billa.

„To nevadí. Všichni už jsme dojedli,“ pobídnou mě znovu jeho rodiče zvědavě. To je v háji. Teď jim ji asi budu muset říct. Pak mě doma Bill zmlátí, zvlášť pokud to není pravda.

„O nic nejde,“ vydechne Bill se smíchem.

„Jen nám to pěkně pověz,“ pokyne Jörgen rukou.

„No…“ podívám se znovu na Billa pobaveně, „rád kouše při sexu a zvlášť do krku. Vždycky si představuje, že je upír,“ rozesměju se. No dobře, tahle vzpomínka na Španělsko není nejlepší, ale dodnes se tomu musím smát.

„Ohh, Tome,“ zasměje se a schová si obličej do dlaní. „Tohle se neříká.“

„Tak upír,“ rozesmějí se jeho rodiče udiveně.

„Naposled to byl Edward ze Stmívání,“ směju se dál s nimi.

„No a co, každý má něco,“ zasmál se Bill s námi. „A ty počkej, až přijdeme domů,“ rozesmál se, přičemž ukázal prstíkem na mě.

„Copak? Zase mi budeš sát krev,“ přejedu si špičkou jazyka po špičácích. Já vím, že bych ho neměl takhle provokovat, ale nemůžu si pomoct.

„Ne, dám ti na zadek,“ ušklíbnul se.

„To si umíme živě představit,“ zasměje se jeho otec. „Nikdy by mě nenapadlo, že je můj syn na sado maso.“ Hááááááá. To už nevydržím a vypuknu v hlasitý záchvat smíchu, přičemž si musím i přikrýt rukou pusu, abych se trochu utišil. Na sado maso jsem teda spíš já, ale tohle mě zabilo.

„No to teda nejsem! Tohle bude výchovný. Snad si nemyslíte, že bych ho uhodil,“ řekne, přičemž se jen usmívá. „Po něčem musí přijít udobřování, ne? Pamatuju si, jak jste se vy dva vždycky udobřovali. Dokonce jsi na mamku šišlal,“ rozesměje se.

„To tu nevytahuj,“ zabručí Jörgen, ale já se musím smát dál.

„Ale tati, snad by ses nezlobil,“ zaculí se na něj. „Já jsem teď taky za Edwarda.“

„To teprve budeš večer,“ chrochtnu mezi smíchem.

„Kdepak, dneska budu rovnou Dracula,“ rozesměje se.

„Tak to už mi raději udělej vlkodlaka Jacoba,“ vypláznu na něj jazyk.

„Ten byl ale moc pěknej,“ vydechne náhle Vivien. Můj člověk.

„A to tělo, viďte,“ zakřením se.

„Netušil jsem, že jsi viděla Stmívání, mami,“ usměje se na ni mile Bill. „Ale uznávám. Jacob vypadal vážně pěkně.“ Pf, to je vtip ne? Má doma mě a myslí na Taylora Lautnera? Hodím po něm vražedný pohled. Ten dneska asi zažije naštvaného vlkodlaka. On však udělal jen nevinný obličej a pousmál se na mě.

„Na tvoje tělo nemá ničí, to se neboj,“ ujistí mě téměř šeptem. Má štěstí, miláček. Pouze mu pošlu vzdušnou pusu přes stůl a obdařím ho sladkým úsměvem. Olíznul si rty, načež si spodní ret skousnul. Se těší, až mi večer ukáže, ale já mu zkazím plány.

„No a…“ podívám se na jeho rodiče, „když se tedy zdržíte ve městě dýl, tak pokud už nemáte něco v plánu, mohli byste přijít na večeři k ná… k Bi… k…“ zakoktám se, protože nevím, co říct. Sakra, je to jeho dům, ale… um.

„K nám domů,“ řekne Bill zcela jasně a opět mi věnuje sladký úsměv. Vděčně mu úsměv oplatím.

„To bychom moc rádi. Chtěli bychom vidět Nicki a strávit s vámi dvěma pěkný večer. Děkujeme za pozvání, rádi přijdeme,“ vezme mě Vivien za ruku s téměř dojatým výrazem. „A budeš vařit ty?“

„Pokusím se něco ukuchtit,“ rozesměju se.

„I kdyby to nebylo moc k jídlu, nám to vadit nebude. Půjdeme tam kvůli vám a malé,“ mrkne na mě Jörgen vlídně.

„Barbara nás nikdy takhle ne večeři nezvala ani na obědy, většinou jsme jen přijeli nebo oni k nám. Strašně moc si přeju, abys to všechno změnil, Tomi,“ řekne mi zjihle Vivien, přičemž se mi podívá do očí.

„Snažím se a snad to bude alespoň časem trochu vidět,“ semknu k sobě rty. Kéž by to tak cítil i Bill. Přál bych si, aby i on viděl a cítil nějaké změny, které se mu budou líbit. Bill trošku sklopil oči, jako by se snad styděl. Chvíli jen seděl ani nedutal, až poté k nám zvedl pohled.

„Budu rád, když přijdete, a strašně mě těší, že přijdete za malou a za námi, nejen za mnou…“ usmál se. Zatím jsem z něj nejspíš jenom vytáhnul prachy na skříň… Kousnu se s úsměvem do rtu, avšak můj úsměv se během chvilky vytratí.

autor: Mischy & Turmawenne