Dracula 6.

Nad snídaní seděl William u stolu a jemně míchal lžičkou černou kávu v hrnku. Se zamyšleným výrazem hleděl tupě před sebe ztracen v těch nejhlubších myšlenkách.

„Dals mi tam cukr?“ vyrušila jej Henryho slova jako bodání čímsi ostrým do už tak otevřené rány.

„Ne, musíš si ho tam dát sám,“ odpověděl mu bezduše a sklopil zrak do té černočerné temnoty, kterou míchal.

„Bože, to jsi mi ho tam nemohl prostě dát?“ protočil modrooký muž své ledové oči v otravném gestu a s velkou nechutí, dávajíc to plně najevo, se zvedl ze židle a došel si pro cukr.

„Tak promiň, že jsem zapomněl,“ odsekl William. Už ho to přestávalo bavit, tenhle styl života z něj vysával veškerou pozitivní energii, která mu ještě zbývala. Dělal jej malátným a slabým, svět mu zahaloval své barvy do nudné šedi.

„Co ti zase je?“ pověděl Henry tím svým otráveným hlasem, který mladého muže už skutečně vytáčel. Neodpověděl, nechtěl se hádat, neměl na hádku ani pomyšlení, jeho srdce prahlo po lásce, po obyčejném pohlazení, po něžném laskání jeho rtů. To všechno už bylo dávno pryč.

„Fajn, tak se se mnou nebav,“ odsekl hnědovlasý muž a jeho výraz byl maximálně uražený.

„Máš ty mě ještě vůbec rád?“ vypadlo najednou z Williama a odstrčil svou snídani, na kterou už neměl ani pomyšlení.

„Proč se mě ptáš na takové nesmysly?“ otázal se Henry velmi nezaujatě, čtouc si ranní noviny.

„Nejspíš proto, že je to nejmíň půl století, cos mi něco podobného řekl. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsi řekl, že mě miluješ…“

„Dost prosím tě, chováš se jak ženská.“ To se jej dotklo, zarazil se a sklapl. Zůstal jen zírat na nezájem jeho přítele. Srdce jej bolelo z pomyšlení, že se svému příteli takto jeví, že ho bere jako samozřejmost, jako normální součást dne.

Vstal proto od stolu a bez jediného slova odnesl svou téměř netknutou snídani na kuchyňskou linku. Poté se přemístil do chodby.

„Kam jdeš?“ ozvalo se z kuchyně.

„Jedu k vykopávkám,“ odpověděl mu stroze a zabouchl za sebou dveře bytu. Běžel po schodech, jako by měl za sebou smečku hladových vlků. Nasedl do svého auta a vyjel k vykopávkám. Povolenou rychlost ignoroval, něco v něm mu zatemňovalo mysl. Bublal v něm vztek a zoufalství.

Během cesty se strhl nečekaný liják, mračna jako by se rozervala na půl a na zem dopadala veškerá voda, co kdy existovala. Byl už v půli cesty, a proto nemělo smysl se vracet, ani nechtěl, na vykopávkách už jistě pracovali dělníci, a proto ukryjí vzácné nálezy pod plachtu, ovšem problém bude s vodou, která se nahromadí, a s bahnem, které se vytvoří.

Přijel až k Savagově obydlí a vystoupil z auta. Utíkal k vykopávkám je zkontrolovat a oznámit dělníkům, ať jdou pro dnešek domů. Sám na místě ještě zůstal, aby skryl před nemilosrdnými kapkami deště vše, co by mohlo být zničeno.

„Ano?“ zvedl zvonící telefon, který chtěl po přečtení jména volajícího nechat zvonit.

„Jak to tam vypadá?“ ozval se Henry.

„Jak by to vypadalo, když prší? Špatně, dneska s tím nic neuděláme, musíme počkat, až déšť ustane.“

„Přikryl jsi všechno plachtou?“

„Ano přikryl.“

„Super, takže to jezdit nemusím, aspoň stihnu fotbal.“ Zasmál se volající na druhé straně něčemu, co vůbec vtipné nebylo.

„No to je skutečně super,“ pověděl William s tak přemrštěnou dávkou ironie, že by to srazilo i rozzuřeného býka k zemi. Hovor ukončil, nevnímaje, co mu ještě říkal a dlouze si povzdechl. Zaposlouchal se do deště, jenž bubnoval na plachty přístřešku a prohrábl si své smáčené černé vlasy. Byl promoklý na kost a odkapávala z něj voda, ale samým zoufalstvím jej nezajímalo ani tohle. Otevřel oči, ze kterých se vyvalily dvě velké slzy jako samotné kapky deště. Byl sám, tady mohl plakat, bez otázek, bez proslovů, mohl konečně popustit uzdu svým přiškrceným pocitům, které zašlapával do samého nitra sebe sama a pohřbíval je v přeplněných hrobech jeho smutku a zoufalství.

„Dnes pláčou všichni andělé,“ ozvalo se náhle v jeho blízkosti hlubokým hlasem, který jej polekal. Když se otočil, spatřil v tom dešti postávat Thomase Savage s černým deštníkem, jenž jej chránil před slzami andělů.

„Co?“ vypravil ze sebe hlasem tak přiškrceným, jako jeho samotné pocity a snažil si rychle utírat slzy.

„Pojďte dovnitř, usušíte se a ohřejete.“ Natáhl k němu ruku a vyčkával. William prvně váhal, bylo to jako spása. Vykročil k němu pod deštník a nechal se obejmout.

Uvnitř se o Williama postarali, jako o krále. Služebné mu přinesly suché oblečení a donesly na příkaz jejich pána horký čaj pro zahřátí. Společně se pak usadili u krbu ve velkém a přepychovém obývacím pokoji na pohodlné pohovce.

Samotný král byl tou podobností tak očarovaný, že zapomínal, vytrácel se do toho světa představ, kde jeho láska žila.

„Povězte mi, co se stalo,“ promluvil po chvíli. Mladého archeologa tato otázka nepřekvapila, očekával ji, byl s ní smířený a připraven odpovědět, protože přímo dychtil po tom, aby se o něj někdo zajímal. I když to nebylo vhodné a měl vylít své srdce cizímu člověku.

„Víte, je to… v podstatě celý můj život. Starám se o něj, zajímám se, ale nevrací se mi to. Uzemňuje mě hloupými poznámkami a někdy až dětinským chováním.“ Vstal a nervózně chodil před krbem tam a zase zpět. Cítil z něj teplo díky ohni, který hřál jeho kůži.

„Bože už si ani nepamatuju, kdy mi řekl, že mě miluje, nebo prostě jenom objal. Prý se chovám jako ženská. Někdy si ze mě dělá legraci, že mi skutečně ta pozice ženy v našem vztahu sedí.“ Prohrábl si vlasy a zastavil se, hledíc do těch hřejivých hnědých očí.

„Opravdu jsem tak strašný?“ položil svou otázku, která mu šla jen stěží přes jazyk.

Samotný Dracula byl znechucen a zděšen tím, co se právě teď dozvěděl. Vztek v něm plál silným plamenem a jako přírodní katastrofa chtěl spálit na popel všechny příčiny Williamových neštěstí a smutku.

„Ne, ani v nejmenším nejste strašný,“ vstal a přistoupil k němu blíž. „Vy jste pozoruhodný člověk, Williame.“ Dovolil si jej oslovit jménem a pokračoval dál.

„Za těch pouhých několik dní, kdy jsem měl tu čest vás poznat, jste mne čímsi očaroval. Vaše jednání, vaše charisma, to vše je mi velmi vzácné. Váš přítel si vás nezaslouží, ani tu nejmenší část vašeho já. Neváží si toho, co ve skutečnosti má. Já tu možnost mít, na rukou bych vás nosil, modré z nebe bych snesl, pokud byste si to přál.“ Uchopil jemně jeho dlaně do těch svých. Byly tak křehké a prsty dlouhé a štíhlé. Mladý archeolog neměl slov. Již dlouho nic takového neslyšel, a navíc ten způsob vyjadřování, připadalo mu, jako by hovořil se šlechticem z dávných dob.

„Musím se vám k něčemu přiznat, ale slibte mi něco, prosím.“

„A co by to mělo být?“ otázal se černovlasý mladý muž pln očekávání, nechávaje své dlaně v těch Thomasových.

„Slibte mi, že mne nebudete zatracovat, že přede mnou neutečete.“ Stiskl víc jeho ruce ve svých studených dlaních.

„Proč bych to měl dělat?“ tiše se zasmál a nespouštěl zrak z těch čokoládových očí.

„Poněvadž jsem se do vás zamiloval. Od prvního okamžiku, co jsem vás uviděl. Bylo to jako sen vidět vás.“ Konečně to udělal. Vyznal mu své city a otevřel se mu, nabízeje na dlani své srdce. Teď už zbývalo jen na mladém archeologovi, zdali jej přijme.

Reakcí bylo mlčení a překvapený výraz. Neměl tušení, co by mu na tohle měl povědět. V hlavě mu zavládl chaos a slova se mísila a tvořila nesmyslné věty, které se raději ani neodvažoval vyslovit.

„Vy… jste se do mě zamiloval?“ otázal se, jako by si snad myslel, že je to jenom pouhý sen. Nebo snad stále sedí tam venku pod přístřeškem a blouzní? Je to představa, či skutečnost?

„Ano. Jest tomu tak. A stojím tady před vašima očima, naprosto vám oddán. Pochopím, když mne odmítnete, nenaléhám na vás, máte na vybranou. A i když odmítnete, budu tady pro vás stále dál, čekajíc, že třeba někdy pozměníte názor.“

„Já, nevím, co na tohle říct. Překvapil jste mě. Opravdu mě to těší a velmi mi tím lichotíte…“

„…ale odmítáte mne. Rozumím, to je v pořádku.“ Pustil jemně jeho dlaně, stejně jako je uchopil, ale reakce, kterou očekával dále, byla poněkud jiná.

„Ne! Ne, neodmítám vás!“ chytil sám jeho ledové dlaně, jejichž chlad mu vůbec nevadil. Samotného Thomase tím překvapil, což se stávalo jen zřídka. „Neodmítám vás,“ zopakoval na důkaz, že svá slova myslí vážně, „jen bych prosil trochu času. Potřebuju si urovnat pár věcí a mohli bychom se lépe poznat.“

„Souhlasím, omlouvám se. Jsem impulzivní a nejsem si jistý, jestli své city umím vyjádřit správně. Jsem už… jsem už starý,“ pousmál se slabě a díval se do nekonečna těch hnědých očí.

„Ne, nejste starý. Ach, k čertu s tím vykáním. Nemohli bychom si tykat?“ navrhl a na tváři mu pohrával úsměv. Po tak dlouhé době se najednou cítil tak… svěží, nabitý energií, obdivován.

„Dobrá tedy. Jsem Thomas, nebo prostě jenom Tom.“ Potřásl si s ním jemně rukou.

„William, nebo prostě jenom Bill,“ nepřestával se usmívat a stisk jemu opětoval. Usadili se společně opět na pohovku k praskajícímu krbu a sami si ani neuvědomili, že již dávno přestalo pršet. Pláč andělů ustal, ale slunce přesto nevycházelo. Zahalovalo se do mraků, jakoby snad studem, aby nevyrušilo to křehké souznění bývalého krále a archeologa.

Thomas jej nechával mluvit a pokládal mu doplňující otázky. Už teď miloval poslouchat jeho hlas a dychtil po tom, se od něj dozvědět co nejvíce. Hltal každé jeho slovo, každé gesto, či nepatrný pohyb. Slyšel, jak tepe jeho srdce, jak mu krev proudí v žilách, cítil, jak jej ovládá touha po krvi. Plně si však uvědomoval, jaké katastrofální následky by to mělo.

Williamovo vyprávění přerušil urputně zvonící telefon, který musel zvednout. Poodešel dál ve snaze zachovat si trochu soukromí, aniž by věděl, že Thomas vše dokonale slyší.

autor: Tina