Rozhovory II – B-kay

Možná byste podle přezdívky očekávali zcela jiné jméno, ale jmenuji se Alexandra. Pocházím z malého slovenského městečka zvaného též „Malý Řím“. Tohle pojmenování pramení ze značného množství kostelů, které tady máme, jinak se jedná o celkem obyčejné město :-). Letos jsem oslavila 22. narozeniny a dosáhla bakalářského stupně vysokoškolského vzdělání v oboru chemie, ve kterém budu snad úspěšně pokračovat i dál. Jsem plaché, flegmatické, zvířata milující a knihám holdující stvoření, jehož největším pokladem je mazlík na níže uvedené fotografii. Jmenuje se Milly, je jí devět let a je přesně tím typem psa, kterého byste nechtěli. Věřte mi :D. I přesto však na ni nedám dopustit. Myslím, že to by tak na začátek o mně úplně stačilo :-).

Janulko, myslím, že to o těch mouchách bylo ještě mírně řečeno :D. Ale tak doufám, že jsem se během těch sedmi let, co píšu v češtině alespoň trošku zlepšila, i když jsou věci, které mi zřejmě vždycky budou dělat jisté potíže.

Budu držet palce, snad se ti to někdy povede 🙂 Jak říkal soudruh Lenin, to chce jen učit se, učit se a učit se 😀 Rozhodně ses během let zlepšila, začátky byly horší. 🙂

Takže, kde začít :). Právě tohle je jedna z těch otázek, při kterých si dovolím i já trošičku popustit uzdu vzpomínkám a pokusím se podělit s vámi o to nejpodstatnější. Začnu tedy s tím, jak jsem se poprvé setkala s TH. Myslím, že mi bylo tehdy něco kolem 14, maximálně 15 let a má mladší sestra do nich byla totální blázen. Ano, právě ona byla mým pojítkem se světem téhle zvláštní německé kapely a právě ona byla v konečném důsledku mou inspirací, kvůli které jsem se pustila do psaní, ale o tom až později :).

Abych pravdu řekla, jejich hudba se mi ze začátku moc nelíbila. Když jsem je poprvé viděla na obrázku v jednom z časopisů, napadlo mě pouze jediné: Ti dva prostě nemůžou být bratři, natož dvojčata! Byli v té době tak jiní! Alespoň podle mě jsou si však každým rokem podobnější. Někdy mám dokonce problém je hned na první pohled rozeznat. Každopádně mi tehdy trvalo trošičku déle, než se mi dostali pod kůži jak oni, tak i jejich tvorba, ale pak jsem se jednoho dne probudila a bylo to tady! Zamilovala jsem si je tak, jako do té doby žádnou jinou kapelu, a dokonce když mě Tom během koncertu Zimmer postříkal vodou, slíbila jsem si, že se nebudu koupat minimálně dva týdny :D. Je hezké si na to všechno po těch letech zavzpomínat. Bylo to opravdu skvělé období :).

K twincestu jsem si poprvé přičichla právě díky tomuhle blogu :). Narazila jsem na něj úplnou náhodou a byla jsem v šoku. Netušila jsem, že zatímco já si na blogu skládám svoje nemastné, neslané povídky, autorky přitvrdily a udělaly z Billa a Toma zamilovaný pár. Ta představa se mi však z jakýchsi podivných důvodů líbila. Přišla jsem si zvrácená, takovým tím hezkým způsobem, a i když jsem se snažila číst pouze ty nejméně erotické povídky, strhlo mě to jako lavina a jak vidíte, twincest zůstává již celých sedm let mou neodmyslitelnou součástí :). Víte, nevím, čím to je, ale představa Billa jako křehké, éterické bytosti, a Toma jakožto jeho ochránce, mi přijde nádherná. Pomalé, ustrašené vyvíjení jejich vztahů mi připadá jako z jiného světa. Je to, jako by byli ti dva pro sebe stvořeni. Jako by skutečně patřili k sobě. Právě to je zřejmě jedním z hlavních důvodů, proč se nedokážu vzdát psaní, i když bych mohla dělat cokoliv jiného. Psaní pro mě znamená až příliš na to, abych si jednoho dne jenom tak řekla: stačilo. Víckrát jsem se o to pokoušela a jsem ráda, že jsem z těch hloupých, pošetilých let vyrostla :).

Poslání jejich písní, styl hudby, dokonce i kluci samotní se můžou změnit jakýmkoli závratným způsobem, ale twincest stále zůstává stejný. Stejně zvláštní, tajemný, silný i křehký zároveň. A jak se tak dívám, zajímá se o něj pořád víc lidí a pořád víc a víc autorek se jej snaží ve svých povídkách vykreslit dle svých představ s touhou zaujmout občas náročné čtenáře :). Touhle cestou bych chtěla popřát hodně síly, vytrvalosti a inspirací právě začínajícím autorkám. Začátky obvykle nebývají lehké, věřte mi, vím, o čem mluvím, ale nakonec není nic krásnějšího, než pochvala za dobře odvedenou práci, za vaše úsilí i snahu dostat ze sebe to nejlepší. Takže můžu upřímně prohlásit, že z toho neuvěřitelného množství podnětů jste právě vy, čtenáři, tou největší inspirací a nejbáječnější odměnou, jakou si autor může přát :).

Jojo, moc dobře se pamatuju na několik definitivních konců tvého blogu a psaní vůbec 🙂 Vždycky tě něco vtáhlo zpátky. Je pravda, že málokteré čtenářstvo je tak skvělé, jako je to twincestní. I když si léta neustále stěžujeme na míň a míň komentářů, pořád jsou tu noví autoři, pořád jsou tu noví čtenáři, staří se občas vracejí, aby s překvapením zjistili, že jsme stále ještě tady; twincest v Čechách – na rozdíl od het povídek – vypadá celkem trvanlivě. Ty jsi jedna z těch nejstarších stále píšících autorek, kterých je opravdu málo. Jaké povídky máš nejradši, a jaké ráda nemáš? Jaká je třeba tvá úplně nejoblíbenější povídka na blogu, vzpomeneš si? A čteš nějaké jiné pairingy, než jsou Bill s Tomem?

Také si na to období pamatuju a věř mi, vyčítám si jej snad každý den :D. Ale myslím, že si tím musí projít snad každý. Období dospívání je hodně složitá věc, člověk se hledá, pátrá po tom, co by jej činilo šťastným, a já jsem neuvěřitelně ráda, že jsem dorazila do cíle a našla to pravé :).

Jaké povídky mám nejradši? To je hodně složitá otázka. Zejména proto, že poslední dobou mám tak málo času, že se ke čtení nedostanu téměř vůbec. Každopádně se mi líbí povídky, které jsou něčím výjimečné. Takové, které v sobě ukrývají něco, co postrádají všechny ostatní. Jsou promyšlené, autor do nich vložil veškeré své pocity, nálady, myšlenky, ukrývají jisté poslání. Nemusí se vůbec jednat o složitý děj, s velikým množstvím vedlejších postav a dokonalými opisy prostředí. Dokonce ani o nejoriginálnější nápad. Jak se říká, v jednoduchosti je krása a myslím, že v tomhle případě to platí hned dvounásobně. Líbí se mi, když se autor povídce hodně věnuje, trápí se s ní jako s malým dítětem, které závěrem uvede do dospělosti.

A jaké na druhou stranu ráda nemám? Nemůžu říct, že by mi na povídkách vadilo něco konkrétního. Každý autor je jiný, má jiný styl psaní, v něčem jiném se cítí doma. Nikdy bych si nedovolila říct něco špatného ohledně psaní jiných autorek zejména proto, že na mě samotné je ještě hodně co vylepšovat. Jediné, co skutečně ráda nemám, jsou smutné konce. Ti, kteří čtou mé povídky, vědí, že jsem zarputilá zastánkyně happyendů, a i když jsem mockrát přemýšlela nad tím, že bych mohla vymyslet něco jiného, zkusit se na příběh podívat i z jiné perspektivy, nešlo to. Ale kdoví, možná se jednoho dne překonám a všechny včetně sebe pořádně překvapím :).

Hmm, má nejoblíbenější povídka na blogu… je těžké vybrat jednu z tak neuvěřitelného množství, ale pokud bych to přeci jen měla udělat, zřejmě by to byla povídka od Sapere Aude – Valentine´s Day – the rose that change his life. Zamilovala jsem si ji snad od prvního dílu a moc ráda se k ní vracím. Jednoduchý, ale zato velice originální nápad s nádhernými charaktery postav a zajímavým příběhem :). Líbila se mi zejména Billova postava. Taková zvláštní, osamělá, éterická bytůstka, pro niž byl Tom ochoten udělat cokoliv, pouze za cenu jednoho úsměvu. Myslím, že se do ní brzy budu muset opět pustit :).

Jiné pairingy mi nepřekážejí. Fantaziím se meze nekladou, ale abych pravdu řekla, já takové povídky nečtu. Po obsahové stránce jsou jistě skvělé, ale pro mě jednoduše Bill patří k Tomovi a opačně. Nepomůžu si :).

Takže tvoje nejoblíbenější povídka na českém blogu je překlad z angličtiny? 😀 No… dalo se to čekat. Vždycky to byly nejčtenější povídky. Trochu mě to mrzí vůči našim autorům, ale pokaždé, když nějakou skvělou povídku na THF čtu, chci, aby si ji mohli lidi přečíst i v češtině, protože pokud neumíte anglicky fakt dobře, máte z toho poloviční zážitek. Je jasné, že když se něco překládá, je to prověřené, kvalita zaručena, proto není divu, že se na to lidi vrhají.

Už jako malé dítě jsem věděla, čím chci být. Nejvíce ze všeho jsem toužila po tom stát se veterinářkou, ale moje nesnášenlivost pohledu na krev mi trošičku zkomplikovala plány :D. Myslím, že pokud by mě nevzali na vysokou školu v oboru chemie, ubírala bych se právě cestou překladatelství, což bylo po veterinářce hned druhé povolání, ve kterém jsem se viděla. Je to sice časově náročné a někdy i dost komplikované, ale pro ty, kteří mají rádi jazyky alespoň tak jako já, je to skvěla volba :). Trvalo mi sice chviličku déle, než jsem se odhodlala pustit do překladu povídky, ale nelituji toho :). Myslím, že je to skvělá zkušenost a že to i mě samotnou pohánělo kupředu a jistým způsobem rozvíjelo.

A jak jsem se dostala právě k povídce Letters from home? Popravdě to byla úplná náhoda :D. Měla jsem tip na autorku, věděla jsem, že píše skvělé věci, ale povídka si spíš našla mě, než já ji. Zřejmě za to může úvodní obrázek, který mě okamžitě upoutal, nebo název slibující hezké, zajímavé počtení, nevím :). Každopádně jsem z ní byla nadšená a do každého dalšího dílu jsem se pouštěla se stejným očekáváním jako čtenáři.

Působíš na mě takovým „slušňáckým“ dojmem 🙂 Udělalas někdy v životě něco, co nebylo zrovna košer, nebo jsi opravdu ta „hodná holčička? 😀 Stalo se ti někdy něco neuvěřitelného? Podle jedné z povídek, o které jsi psala, že je téměř autobiografická, by toho mělo být požehnaně, ne? 🙂 Poděl se s námi o nějakou svou „živelnou pohromu“.

Tak tahle otázka je přesně na míru, vlastně ani nevím, kde bych měla začít :D. Jsem možná tak trochu dívka dvou tváří. Na jednu stranu hodná holčička, na druhou stranu neuvěřitelný nemehlo. Pronásleduje mě jakýsi zákon schválnosti, protože čím více se snažím být opatrnější, tím méně se mi daří :D.

Ano, ano. Živelná Pohroma, byla z větší části založena na mých vlastních zkušenostech, a pokud bych je tady měla všechny rozepsat, neskončili bychom do rána :D.

Podělím se s vámi pouze o to nejlepší z nejhoršího. Jednou jsem omylem rozšlápla notebook, mikrovlnku zničila pádem o podlahu poté, co jsem o ni nešikovně zavadila, malinko podpálila kuchyň (ale opravdu jenom malinko ;)), donutila rodiče k přemalování kuchyně, jelikož mi v rukou – a to dosud nechápu jak, vybouchla láhev s kečupem. Jak vidíte, máme doma veselo :D. Každopádně jsem se ve většině případů stala pouze obětí neskutečně prapodivných shod náhod, které mě naneštěstí pokřtily mou tolik typickou přezdívkou Pohroma :D. Musí to tak být! Nevěřím, že by mohl být od přírody někdo tak popletený jako já. A to raději nebudu mluvit o mých sportovních zručnostech :D. Shrnu to tak, že s míčem nejsme zrovna kdovíjací přátelé. Člověk si časem zvykne, nic jiného mu nezbývá :D. Bez občasných nehod, trapasů a problémů bych to zřejmě ani nebyla já :). Tak nějak to ke mně patří, stejně jako k mému malému nešikovnému Billovi v povídce.

😀 No tak to jsi opravdu poklad do domácnosti 😀 hlavně s tím notebookem jsi mě dostala. Byl aspoň starej? I když nejsi sama, můj synátor zrovna před pár měsíci luxem odpálil grafickou kartu v počítači, když se ho snažil uklidit od prachu, vzal to tím kovovým koncem bez nástavce a tak trochu se to zkratovalo. 🙂 Ale ty jsi bezpochyby daleko lepší, co se týče katastrof. 🙂 Že tě vůbec napadlo jít studovat chemii? Být tvoje matka, asi bych se opravdu bála, že školu, do který chodíš, vyhodíš do povětří. 🙂 Co budeš dělat, až to dostuduješ?

No, co se týče notebooku, až tak moc starý nebyl, o to větší radost měli rodiče, když to zjistili. Řeknu vám, jsem ráda, že mě po tom všem ještě nevyhodili na ulici :D.

To s tím koupáním jsem vydržela asi dva dny 😀 a i to s velikým sebezapřením. Ta ruka byla pro mě doslova posvátná! 😀 Dnes se na to dívám trošku jinak, ale ráda na ty časy vzpomínám. Ten koncert byl opravdu nádherný a já ještě pořád nemůžu věřit, že jsem stála takový kousíček od nich! Pokud by bylo jejich nové CD stejně tak skvělé jako Zimmer, budu příjemně překvapená, a pokud ne, mám alespoň hezkou vzpomínku :).

Já a čtení… to je kapitola sama o sobě. Přiznám se, že jsem nikdy nečetla tolik jako poslední dva roky. Má sbírka se rozrostla o nespočet kousků, ze kterých jsem nadšená – zřejmě si tím kompenzuji všechna ta léta, kdy jsem vůbec nečetla :D. Ale nyní jsem se do toho pustila s velikou vervou, protože to i mě samotnou ve psaní hodně inspiruje a posouvá dopředu. Každopádně pokud bych měla vzpomenout mé nejoblíbenější autory, jistě by zazněla jména jako J. K. Rowlingová – její Harry Potter je jednoduše to nejmagičtější dílo, co jsem kdy četla. Vyrostla jsem společně s Harrym a i teď, když už se můžu řadit mezi dospělé, se do čtení pouštím se stejným nadšením jako kdysi :). Další je Marina Fiorato, Khaled Hosseini, Jo Nesbo, jehož detektiva Harryho Holeho si člověk musí zamilovat, ať už se brání jakkoli.

Co se týče filmů, nejsem příliš vybíravá :). Ráda se dívám na různé žánry filmů, od komedií přes pohádky až k detektivkám, ale nepohrdnu ani hororem, který pokaždé sleduji s polštářem před obličejem :D.

No a poslouchám zejména méně známou, nekomerční tvorbu :). Kapely jako Vib Gyor, Great Northern, Fauxliage, Trading Yesterday, atd. Je jich hodně a přijde mi krásné, že každé jedno seskupení, ať už ženské nebo mužské, je osobité a jiné od všech ostatních. Krom toho mi přijdou jejich skladby opravdu vzácné, jelikož je nehrají ani v televizi, ani několikrát denně nehučí z rádia.

No jo, vy jste ta Potterem praštěná generace 😀 Moje pětadvacetiletá dcera to poslouchá každej večer před usnutím jako večerníčka… jedno odkud, zná to stejně nazpaměť. 😀 Já byla už moc stará, když tahle mánie přišla, takže to pro mě byla jen pohádka, ale chápu, že když jste v tom vyrůstali, máte to pod kůží. 🙂 Zajímavý ale je, že na Tokio Hotel jsem stará nebyla 😀

Když se ráno vzbudím… dám si do uší mp3 a po chvilce zase usnu.

Nejvíc v životě jsem se nasmála, když… mě někdo rozesmál. V tomhle jsem opravdu snadný cíl. Není vůbec těžké mě rozesmát :). Ráda se směju a mám ráda lidi, kteří jsou přirozeně vtipní.

Když sedím na záchodě… chytá mě klaustrofobie :D. Nemám ráda malé prostory.

Můj největší mega trapas byl… tak těch bylo hodně :D. Ale nejnepříjemnější byl asi ten ze základní školy. Šli jsme právě na jedno recitační vystoupení a bylo čerstvě po dešti. Procházeli jsme kolem obří louže, všechny holky ji pro jistotu obešly, ale já si řekla, že když ji přeskočím, bude to rychlejší. Nebudu říkat, v jaké podivné kreaci jsem dopadla na zem, ale bylo opravdu hrozné řečnit před desítkami žáků od hlavy k patě zapatlaná od bláta.

Brečím, když… je toho na mě opravdu příliš. Rozbrečet mě dovede jen málo věcí. Většinou se dokážu ovládnout, ale někdy je toho i na mě dost.

Nejvíc mě naštve… když někdo lže. A nejhorší je, když lže člověku přímo do očí. Opravdu nemám ráda lháře. Možná právě proto lidem tak málo důvěřuji.

Když jsem byla malá… byla jsem strašně drobná, hubená a šikovná! O_o ani já sama nemůžu uvěřit, jak jsem se během těch let zkazila. Tehdy mi nic nepadalo z rukou, neklopýtala jsem o vlastní končetiny, veškeré spotřebiče byly v bezpečí.

Když prší… otevírám okno, abych mohla vdechovat vůni po dešti. Je to jedna z nejkrásnějších vůní, jaké znám.

Moje neoblíbenější jídlo je… myslím, že jsou to těstoviny na různé způsoby, a jinak vše, co obsahuje špenát a čokoládu 😀

Kdybych měla moc cokoliv změnit… šla bych studovat něco úplně jiného a chemii bych se vyhnula obloukem. Škoda, že takovou moc nemám.

Kdybych na ulici potkala jednoho z TH… to opravdu nevím :D. Myslím, že bych jej ani nepoznala, protože mám hodně špatný zrak a ven si brýle neberu, takže bych jej s největší pravděpodobností přehlédla :D. Ale pokud by to byl Tom, svázala bych ho a unesla někam hodně, hodně daleko 😀

Až mi bude třicet… chci být šťastná 🙂

Moje nejoblíbenější písnička od TH je… nemůžu si pomoct, ale musím je sem vypsat všechny. Heilig, Vergessene Kinder, Zoom, Geisterfahrer a In die Nacht. Ale abych řekla pravdu, celé CD Zimmer mi přijde úžasné :).

Teda zajímalo by mě, jak vlastně nakonec vstaneš, protože já nemít budík s opakovaným buzením, nevstanu asi do práce nikdy 🙂 A tvoje oblíbené jídlo? 😀 Ravioly plněné špenátem polité rozpuštěnou čokoládou a sypané strouhaným tvarohem, to bylo první, co mě napadlo za recept 😀 – fakt dobrá kombinace ;-D taková vegetariánská. 😀

Vám ostatním díky za čtení, a zase někdy u dalšího rozhovoru s autorem, J. :o)