Shatters hope 3.

autor: Sayurii

Hodně jste se ptali, kdo je Tom. Držela jsem se zuby nehty, abych vám to nakonec sama nenapsala do komentářů :-D. Každopádně, když si přečtete tenhle díl… kdo ví? Třeba se dozvíte něco víc o Tomovi. Jak jsem řekla, on nesmí chybět v žádné povídce. :-3

BILL

U oběda jsme se s bráškou dozvěděli snad všechno o rodině Haddenových. Nevím, co na nich mamču tak upoutalo. Sblížila se s Karen Haddenovou – poměrně mladou soudkyní, vdovou se dvěma dětmi, když jí navrhovala interiéry v celém jejich obrovském domě. Od doby, co Karenin manžel umřel, je na vše sama. Její stejně stará dcera, jako já šestnáctiletá, se jmenuje Hayley Haddenová. Poznal jsem, jak se mi tu dívku snažila dohodit. Musel jsem se tomu smát. Simone se obhájila tím, že ji trápí, když mě vidí, jak se smutně dívám na Natha s jeho přítelkyní. To přece není vůbec pravda! Nedívám se smutně. Dívám se… dívám se… já se nedívám, aby bylo jasno!

Stále v tom i nadále pokračovala, začala básnit o tom, že nikdy neviděla hezčí zelené oči, jaké vlastní právě Hayley. Hádal bych se. Jedny se mi vybavují, 4 roky jsem na ně nezapomněl. Tvrdí, že na klavír Hayley zvládá hrát líp než mnozí profesionálové. Haloo! Já jsem tady taky! Taky občas hraju na klavír… málokdy, ale poslouchat se to snad dá… nikdo si moc nestěžoval. Prohlásila, že by mi ji i Nath záviděl. Vždyť už nemusí nikomu nic závidět. Podle mě získal vše, co by si mohl přát. Ta africká bohyně krásy je jako triumfální výhra. Je nádherná, chytrá, vtipná, milá, jistě by se našla desítka věcí, které mají tihle dva společné. Sex s ní musí být úplný ráj na zemi, podle toho, co vycházelo z bráchova pokoje, když tu Nathy spala. Takže… nepřeháněj, mami. Nediv se, že se smutně koukám, když je spolu vidím, občas si říkám, že to, co cítí tenhle pár jeden ke druhému, já nikdy nepoznám. Čemu se ale divím, když všechny holčiny jsem za poslední 3 měsíce vždy odpálkoval, že? Když ony jsou všechny tak nevinné a mladičké, nechci jim ublížit.

Nakonec mamča o Hayley mluvit přestala, zato začala o jejím bratrovi. Bože… slituj se nade mnou! Co mě má co zajímat nějaký bohatý, slušný chlapeček?!

„Kdybys viděl, jak moc jste si podobní, nevěřil by si svým očím. Chtěla jsem za ním přijít a zeptat se, co tu dělá, co to má s vlasy… vážně jsem si myslela, že to jsi ty!“ Vyprávěla Simone. Z toho si nic nedělej, já si vážně myslím, že usnu a utopím se v polívce.

„Tak to je určitě fešák.“ Zasměju se.

„Takže sis to nakonec užila?“ Zeptal se Nath, aby změnil téma, už ho to taky muselo nudit.

„Já myslím, že jo.“ Pokývala hlavou na důkaz rozhodnosti. Naštěstí jsme se po zbytek oběda ani dne k tomuhle tématu nevraceli. Jsem rád, že si ten týden mamka užila a rád ji poslouchám, ale tohle mě příliš nebavilo. To je asi jako když sedmiletému dítěti pustíte v televizi zprávy. Po půlhodině je to nanejvýš únavné. Zároveň připouštím, že na té Haddenovic rodině být něco musí! Takhle nadšená z klientů ještě nebyla, ani z žádné rodiny.

Po zbytek rychle plynoucího dne jsem strávil veškerý čas zalezlý doma a četl si ne příliš zajímavou knížku. Vlastně mě vůbec nijak nenadchla. O čem vlastně je? Večer se mnou seděla mamča na manželské posteli, jež stála přibližně uprostřed mého neuklizeného pokoje. Česala mi dlouhé, ještě mokré vlasy.

„Kdybys ji blíž poznal, zamiloval by sis ji. Je tak milá a slušná, trošku plašší, prostě sladká.“ Ani jsem nemusel hádat 2x, o kom mamča mluví. Ajaj… a je to tu zase. Co je sladkého na tom, když je holka plachá? Nikdy se neodváže, nenechá se málem ani pohladit… Hayley je určitě stejný případ.

„Vždy budeš jediná žena, kterou si na první pohled zamiluju, mami.“ Usmál jsem se sladce, když jsem se otočil k mamce čelem. Chtěl jsem se bavit o něčem jiném, o čemkoliv, ne zase o ní. Vždyť ji ani neznám. Simone mi ještě puntičkářsky sčesala ofinu, aby mi nespadla do očí, a chystala se hřeben odložit na poličku nad postelí.

„Nene…“ nesouhlasil jsem hned s tím, co chtěla udělat.

„Teď učešu já tebe.“ Řekl jsem a vzal si od mamky hřeben z ruky. Snad se nade mnou slituje a nebude už mluvit o Haddenových. Možná to je příjemná rodinka, ale není to můj šálek čaje, ani Katrine, ani Hayley, ani kluk, co vypadá jako můj dvojník, nic z toho, jakým způsobem žili. Proč by se Hayley zahazovala se mnou, když může mít nějaké urozené princátko? Navíc já potřebuju někoho spontánního, ztřeštěného, zvrhlého a hlavně odvázaného jako jsem já, a ne plachou myšku. Co když bych jí zlomil srdíčko? Její matka by mě odsoudila na doživotí a to osobně.

„Karen mě pozvala na farmu, kterou zdědil po otci její syn.“ Namítla po chvilce ticha, přerušovaného jen zvuky, jak jsem mamce rozčesával vlasy.

„Kolik mu je, že se dokáže postarat o zděděnou farmu?“ zeptal jsem se jen tak, možná mě to ani nezajímalo jako ta knížka, kterou jsem si nedávno četl.

„17 nebo 18, teď nevím, ale polovina farmy patří jeho strýci.“ Odpověděla Simone.

„A jak je ta farma velká? To bude zase něco obrovskýho, jako ten jejich palác.“ Zasmál jsem se.

„Něco kolem 20 koní…“

Ou… takže jak říkám, obrovský dům, obrovská farma.

„Viděla jsem jen jednoho z Tomova koní – Lorda. Ten byl zrovna docela divoký, ale dobře ho zvládl uklidnit, takže jsem si mohla Lorda i pohladit. A poslouchej…“ vypíchni mi oko, ano, mami.

„Koně, co si sám cvičí – Uriel, Safira a Ďábel jsou nejrychlejší koně z celé farmy.“

„Takže ti ostatní asi příliš rychlí nebudou.“ Rejpnul jsem si hned. Beztak se jen chvástal. Jak by sedmnáctiletý kluk mohl trénovat dostihové koně? Ještě k tomu nejrychlejší? Blbost… neuvěřím, dokud neuvidím.

„Říkal to Ed – jeho strýc. Je profesionální trenér, prý se Tom pro tohle narodil.“ Obhájila toho kluka Simone.

„Třeba ho jen vychvaluje.“

„Nemyslím si, Lorda jsem viděla v akci.“

… no tak ho mamka vychvaluje taky no! Přece není možné, aby nejlepší koně v okolí cvičil kluk!

„A odkdy se o takový věci, jako jsou dostihy a podobně, zajímáš, mami?“

„Já nevím, nezajímám… ale chci se jít na tu farmu podívat a přála bych si, abys šel se mnou. Karen bude ráda, že tě pozná, a sám uvidíš, že je ta rodina opravdu úžasná… Tom je sice uzavřený, ale taky má svoje kouzlo.“ Žadonila Simone. Zamyšleně jsem se poškrábal za krkem.

„No já nevím. Moc se mi tam nechce. Já na takový věci nejsem. Mám radši menší, bezpečnější zvířata. Například rybičky, nemůžu je zmrzačit a ony nemůžou zmrzačit mě.“ Vykrucoval jsem se, co nejlíp jsem svedl.

„Ale, co bys mrzačil prosimtě? Koně budou v boxech nebo na pastvě.“ …a přemlouvala a přemlouvala… a já jsem se snažil zachránit. Simon pořád prosila, škemrala a mžourala na mě hnědýma očima, abych tam s ní jel. Brala to přes poznání nových věcí, přes koně a hříbata, přes hory a přes doly, až k oblíbenému tématu-Hayley. Zapojila samozřejmě i city. Stane se z ní prý ta nejšťastnější maminka, když to pro ni udělám.

„Přece bys mě nenechal jít samotnou.“ Vypadala tak přesvědčivě a vlivně. Donutilo mě to uvažovat nad tím, že bych jel.

„A kdy se tam chceš jít podívat?“ zeptal jsem se jen tak na okraj.

„Příští týden bychom tam jeli.“ Nemohl jsem jí říct, že ještě nevím, jestli pojedu. Rozzářily se jí oči radostí, co bych to byl za syna, kdybych své matce zkazil radost? Sakra mam, co mi to děláš?

„Billíku, prosíím!“

Zaskuhral jsem… chce mě zabít. Semknul jsem rty k sobě. Okey, Bille. Co ti to udělá, když se půjdeš podívat na koně? Když to mamce udělá radost, tak proč ne? Budeš se dívat s obří vzdálenosti na ty čerty ďábelský! Dobře toho jednoho koně pojmenoval, to se tomu Timovi, nebo jak se jmenuje, musí nechat. Třeba se podívám na to, jak ten „mistr“ trénuje dostihový koně. Nakonec jsem tedy přikývnul. Za máminu dobrou náladu to stojí. Doufám, že si to užije, a že si užije to, jak mě sežerou ty gigantický zvířata za živa! Dala mi pusinku na čelo a poděkovala. Tak teď jsi spokojená? Určitě to bude super, až se vypravím do té chýše šibalských stvoření, co by mi nejradši ukously hlavu, kdybych se jen přiblížil k jejich boxům, ano mluvím o koních. Avšak vidět mamču takhle spokojenou stojí za to. Za tu mojí ukousnutou hlavu! Jestli na to zvíře budu muset šplhat, a co hůř jezdit, přísahám, že vezmu nohy na ramena. Jako malej jsem se bál i poníků. Potom taky ti brouci a pavouci, kteří budou všude! Ve stájích, v boxech, na pastvě… všude samý komáři a mouchy… Néé! Mamíí prosíím! Řekni, že tam nemusím. Ale Simone jen vesele odkráčela z mého pokoje s popřáním dobré noci. Ok… pro tebe a tvůj úsměv všechno, mami. Dobrou.

Znovu se mi o ní zdálo. Nevypustil jsem ji z hlavy 4 roky, ani to neplánuji. Od chvíle, co jsem ji prvně viděl a po celou dobu ji z hlavy nevyženu. Chci ji najít. Chci se jí zeptat, jak se jí teď vede. Žije vůbec ještě? Doktoři jí dávali 20%, že to ustojí. Možná už dávno umřela. Nikdy se nedozvím, proč se mnou trávila veškerý volný čas, když jsem byl v kómatu. Jsem si skoro jistý, že ten jediný dotek, který jsem cítil z těch všech, jež se mému vědomí vyhnuly, byl právě ten dotek, kdy mě chytnula za ruku ona. Chladný a procítěný dotek, její ruka pasovala přesně do té mé, jako by byla snad úplně syntetická. Na ty její velké zelené, pronikavé oči bez výrazu někdy pořád myslím. Ptám se sám sebe, jestli je ještě někdy uvidím a samozřejmě neznám odpověď, ale přeju si, aby byla kladná a já se do nich mohl znovu podívat, i když jsem z nich naprosto nic nevyčetl. Není tu však vůbec nikdo, kdo by mi řekl na pevno, jestli stojí za to ještě čekat, že ji uvidím.

Nikoho jsem se na ni neptal, jen sestřičky s lítostným pohledem, vždy když se dívala na mě. Možná, že mě z kómatu probudila právě ta holčička. Zdravotní stav se mi zlepšoval, když si se mnou hrála či povídala, nebo jen tak postávala u nemocničního lůžka, na kterém jsem spal skoro měsíc. Ta mladá sestřička to jasně řekla. Je to přece blbost, aby tohle ovlivňovala dívenka sotva mého věku, ale i přes to, já tomu dřív věřil, věřil jsem spoustě věcí, třeba že se otec vrátí domů. Tak strašně rád bych ji viděl a poznal ji. Sakra! Asi jsem blázen. Nezdává se mi jen o holčičce z nemocnice, některé sny mě vážně děsily. Co když jsou ty můry střípky toho, co se mi před čtyřmi lety stalo? Ztratil jsem při autonehodě paměť, ačkoliv mi řekli, že se mi paměť vrátí, nevrátila se. Místo toho mě pronásledovaly hrozné sny, které se každou noc opakovaly. Psychiatr mi pak zamotal hlavu úplně tím, že se mi vzpomínky na celou nehodu vrátit vůbec nemusí. Pokud jsem prožil nějaké trauma, které si moje paměť prostě nechce pamatovat, tak celou tu nehodu radši vytěsnila. Vzpomínám si jen, jak jsem šel ze školy domů a víc ani ťuk.

Nejvíc mě zarazilo, když řekl, že moje noční můry můžou ukazovat kousek toho, co se v ten den doopravdy stalo, samozřejmě ale také nemusí. Může to být jen něco v mojí hlavě, co vždy tyhle noční můry spustí, například strach, stres, nervozita, proto mi předepsal prášky na spaní a antidepresiva. Zabraly velice dobře, zlých snů jsem se zbavil, za to jsem ale přestával mít chuť k jídlu. Přestal jsem ve 14 jíst úplně a dlouho jsem se léčil s anorexií. Antidepresiva se musela vyřadit a předepsat jiné léky, které mi ale nepomáhaly – špatný spánek, strach a nervozita se vrátily. Byl jsem opravdu zoufalý, že veškeré sny jsou vzpomínky. Usmyslel jsem si, že tady radši nebudu, než abych takhle žil, když jsem si sedl do parku a pozoroval průhlednou krabičku léků, jež jsem chtěl spolykat, stála tam. Stáli tam… kluk se špinavo-blonďatými dredy, co venčil 2 dobrmany a ta dívka z nemocnice. Rozešel jsem se k nim, mezitím jsem vyhodil léky do koše. Kašlal jsem na sny, kašlal jsem na všechno.

Podzim byl v plném proudu. Vítr shazoval barevné listí ze stromů, kterých stálo v parku nespočet. Nikdy jsem ji tu neviděl, tak proč se tu objevila dnes, když jsem se chystal vzít si život? Jevilo se to jako zázrak. Já jsem věřil, že je to zázrak nebo osud, že existuje někdo, kdo řídí pravidla, neměl jsem umřít, ne teď a ne tady. Chtěl jsem se jí zeptat na tolik věcí. Třeba jak se jmenuje, proč si se mnou hrála v nemocnici, jestli už je zdravá, ale jakmile o mě zavadila pohledem, rozutíkala se pryč. Nechal jsem ji běžet, teď vím, že to byla obrovská chyba. Zajímalo mě, kdo byl ten kluk, kterému jsem neviděl přes kšiltovku do tváře. Dál se procházel parkem se psy na vodítkách. Nevšiml si mě, tak jsem si ho dál prohlížel. Nevím proč, ale musel jsem na něj pořád civět. Něco tu nehrálo. Když tomu chlapci ulétla kšiltovka, jeho tvář… vypadala skoro stejně jako ta moje.

Zamračil jsem se nad tím, ale dívka utekla pryč, už jsem neměl proč v parku být déle, odebral jsem se domů a nic z toho jsem nikomu neřekl. To, že jsem se chtěl předávkovat a i tu dívku a chlapce, co vypadal, jako můj dvojník, jsem si nechal pro sebe… radši. Považovali by mě za blázna, a to jsem opravdu nepotřeboval. Teď, když Simone mluvila o Timovi, nebo jak že se jmenuje… přemýšlel jsem, jestli by Tim nemohl být ten kluk, co se procházel parkem s tou holčinou. Musím ale přiznat, že mamča viděla moje „dvojníky“ na každém rohu. Většinou se z toho vyklubal jeden velký omyl, nebo to byly dívky, co se mi „tak strašně podobaly“. No jo… moji maminku nikdo nezapře. Takže nad tímhle uvažovat opravdu nemusím. Avšak tu dívku musím najít. Opravdu mi nestačí, když mi řeknou, že někdo ukradl auto, unesl mě při cestě ze školy, vyboural se se mnou a zmizel! Nevím, kdo to udělal, nevím proč, nevím ani jak vypadal, protože si to prostě nepamatuju! Co když je pořád na svobodě? Co když lítá někde po ulicích Kalifornie, kde jsme bydleli, když se to stalo, a bourá auta jiným lidem? Třeba je sexuální deviant a vzrušuje ho, když devastuje ukradené věci. Mamka tvrdí, že je na jednu stranu dobré, že nevím, co přesně se mi stalo… ale co je to za pitomost?! Já to musím vědět! Musím vědět, co přesně v tomhle hororu chybí! Musím si vzpomenout, ale jak? Jak si mám sakra vzpomenout? Třeba ta holka ví něco víc než já. Udělal bych snad cokoliv proto, abych ji mohl znova vidět. Občas mi přijde, že mi všichni něco tají. Že něco ví, ale neřeknou mi to.

autor: Sayurii