
I teď, když přemýšlím, na rtech se mi objeví ten slabý úsměv, ten který je se mnou vždy, když tě vidím před očima. Jak se na mě díváš, jak se mě letmo dotýkáš, jak se bojíš, abych neviděl tvé démony, a to i přesto, že víš, že jsou pro mě tím, co na tobě miluji… smím to tak ještě říct? Miluji? Nebo je to už jen… nový život? Nový svět… neznám snad už ani své jméno, vážka se mi ho snažila napsat kapkami rosy na dlani. Ukážu ti nový svět, správný svět, svět kde nejsou pravidla ani hranice… a přesto, přesto je vše jinak, přesto jsi mi lhal. Možná jsi o tom snad ani nevěděl, možná jsi jen chtěl, aby to všechno byla pravda. Ale z ráje se stala tragédie o jednom dějství. Cítím ještě něco? Cítím, jak chlad opouští společně s vánkem můj pokoj, dotýkám se země? Nebo je to jen další z klamů, který mi našeptává samo nebe?
Pojď, prosím… p-prosím… chvěje se mi hlas, jsem patetický… řekni, že mě nikdy neopustíš, prosím, prosím… je tohle zoufalství? Je tohle ta nicota, co jsem byl stvořen cítit? Já tě nepustím, nechci se bát, nechci být nikdo jiný než ten, kterým jsem vždy byl, ten který držel tvé sny tam, kde se rozpadaly na kousky. Chci, abys byl se mnou na těch křídlech albatrosa, který se vznáší nad vlnami oceánu, ale vlak oceány nejede, nejsem tak nivní. Můj k němu dojel, koleje skončily, není naděje. Neříkej to! Prosím… můžeme to spravit, ne, už dávno ne. Na to už je pozdě. Můj čirý oceán se zalévá karmínem, je tak hluboký, jak jen má láska k tobě, taková jaká byla, taková jaká byla předtím, než jsi řekl to slovo. Nás do kaple nepustí, miláčku, nevěř jim.
Setkáme se spolu ještě někdy? Kaple pro nás nebyla dost dobrá, proč asi? Proč? Nejsme snad všichni tím něčím podstatným, co proplouvá vesmírem jako ozubené kolo v hodinách, přemýšlející o tom, jaký bude další jeho krok? Vyzpovídej se ze svých hříchů, hříšníku. Cítím jeho chladný pohled, nepustí mě. Ne, i tady je pro mě plno, nejsem dobrý. Sám jsi to řekl, jako by věděl… jako by věděl, že jsem pozřel andělské víno, jako by věděl, že jsem se oddal ve vlakovém kupé něčemu, co bylo zakázáno. Hříšníku! Děsí mě… a ty tu nejsi, nejsi tu, abys mě chytil za ruku, nejsi tu, abys mi řekl, kde jsme se měli setkat. Jsem na konečné stanici, jsem tu, tam kde jsi mě chtěl, tak kde ksakru jsi?! Křičím do prázdna, nikdo mě neslyší, ani já sám. Kdože jsem? Nevím snad, nevím nic, znám jen tvou vůni, jen tvůj dech, své slzy a karmínový oceán.
Viděl jsem tvou tvář, díval ses na mě. Ještě chvíli, ještě chvíli a budeme v pořádku, proč jsi takový lhář? Nelhal jsem ti. Cítil jsem chlad, cítil jsem dno, písek mezi prsty, harpunu probodávající mé srdce. Medvědí služba, to je to, co mi dělá, snaží se, chce bít dál, ale já mu nedám šanci. Proč? Ty se ptáš? Směješ se. Vysmíváš se mi. Miluji tě, to ti to nestačí? Co víc po mně ještě chceš? Co víc ti můžu dát, co ti nabídnut? Jsi jen… jen… ano, to. Mračíš se a nechápeš. Říkáš si, o čem to mluvím, na co myslím? Že moje slova nedávají smysl? Ale ano, ty víš, že dávají, věř mi. Cítíš to samé. Ještě chvíli a budu v pořádku, království přijde, tam mě budou chtít, nepotřebuji zlatou bránu k tomu, abych… abych zvítězil.
Může se stát, že když dva lidé skončí na jiném místě, že už se nikdy nesejdou? Je možné, že každý život má poslední zastávku někde jinde? Že každá láska, každá nicotnost, má pomník jinde? Mám pár vteřin… já vím, já vím! Stihnu to! Průvodčí mává, ne, prosím, stůjte…. Zpomalím. Byls tam? Kam jsi odjel? Kams… dýchej, prosím! Slzy mi smáčely tváře, ale tys neposlechl. Ozvěna ohlušujícího kovu proťala kapli, na oltáři… na oltáři všech svatých, poklekni v krvi… poklekni a odpověz… šeptal jsi…
A já odpověděl. Cítil jsem v ústech kovovou pachuť, stále ji cítím, je horká… jako to moře, jako oceán… kde je tvé srdce? Už nic nedokážu říct, nic to nezmění, nic nezmění tvé činy… nic nezmění naše tiché konverzace ve snech, které už nikdo nedosní do konce… snáší se stín na dva ubožáky, na dva dokonalé herce, na dvě holubice odlétající do temnot lží a klamu…
Jediná věc, kterou vím, že teď už se života bát nemusím… smrt je líbezná, i bez zlaté brány…
autor: LilKatie
Mám ráda povídky, které nelze pochopit, v kterých si každý může představit něco jiného a které tě donutí přemýšlet. Akorát jsem místo "rychlík" četla "rohlík" 😀
Zrovna dneska jsem měla chuť na nějakou abstraktnější povídku, která mě uvrhne do depky 🙂 A bum, ona se objeví na blogu :))
Díky, LilKatie, krásně se mi to četlo a přišlo mi to vhod 🙂
Jak píše Alka, přesně typ povídky, který člověka přivede do depky.,
Ale přesto nádherně napsaná. Musela jsem si ji přečíst dvakrát, abych si ji vychutnala.
Děkuju LilKatie
Nemám bohvieaké dobré dni a táto poviedka sa do nich presne hodí. Je mi ešte smutnejšie ako bolo 🙁
Tahle povídka je na depku ale krásně napsaná.