Dracula 7.

„Hodláš se dneska vůbec vrátit domů?“ ozvalo se naštvaným tónem z druhé strany.

„Mohl by ses laskavě uklidnit?!“ snažil se hovořit tiše, ale rozčilenost jej vyváděla z míry.

„Tak, kde jsi vůbec?“ položil mu Henry další otázku.

„Jsem u pana Savage, kde jinde bych asi byl? Lilo jako z konve a já nechtěl jet v tom dešti, tak jsem zůstal.“

„Ale teď už neprší, tak přijeď zpátky!“ znělo to jako rozkaz a nejspíš to tak bylo i myšleno.

„Odpusť si laskavě ten tón, já na to skutečně nejsem zvědavý, chováš se poslední dobou příšerně.“

„Jo, no jasně, tak přijeď, není nic uvařeného.“ Položil mu telefon a samotný William si přišel jako služka. Opět. Otočil se k Thomasovi, jenž hleděl do ohně a následně mu rovněž pohled oplatil a pousmál se. Vždyť by se už nemusel vracet. Věřil tomu a byl si jist, že zde by se měl mnohem lépe, přesto však odešel. Odjel zpět domů, kde jej čekal znuděný výraz a hromady dětinských otázek.

„Bože, mě už to nebaví, nebaví, nebaví!“ odhodil vařečku a dlaněmi se zapřel o kuchyňskou linku. Se skloněnou hlavou hleděl tupě pod sebe.

„Už je večeře hotová?“ došoural se Henry ledabyle do kuchyně a beze všeho se s klidem opřel o rám dveří.

„Ne není!“ zakřičel na něj s nervy v koncích.

„Ježíši, co ti zase je?“ protočil oči a chystal se na odchod.

„Co mi je? Už mě unavuje ti dělat pořád služku! Nebaví mě tvé dětinské chování a znuděné výrazy. Vůbec se o mě nezajímáš, moc rád bych věděl, jestli mě ještě miluješ? Možná, že se chovám jako ženská, ale jsem taky jenom lidská bytost, občas potřebuju slyšet, že mě má někdo rád!“ Vychrlil ze sebe ten proud slov tak rychle, až pomalu nemohl popadnout dech.

Odpovědí bylo mlčení. Nic mu na to neřekl, pouze se otočil a odešel zpět do obývacího pokoje. Tato reakce však Williama neuspokojila, ba naopak, vytočila jej k nepříčetnosti.

„Posloucháš mě sakra vůbec? Nebo máš pořád jenom tu svojí pitomou televizi!“

„Jo poslouchám tě a unavují mě ty tvoje věčné stížnosti. Nechápu, co ti pořád je. Dřív jsi takový nebyl, jsi snad v přechodu nebo co?“

„No to si ze mě děláš legraci! Tak tohle je už na mě moc, já končím. Končím s tebou!“

„Jo? Končíš? Fajn, tak si sbal věci a vypadni!“ zakřičel na něj z čista jasna, i když byl ještě donedávna jeho hlas relativně klidný a znuděný. Mohl Williama plným právem vyhodit, poněvadž tento byt patřil jemu, on by jeho vlastníkem.

Bylo to tak náhlé a nečekané, takový náhlý výbuch emocí mladý archeolog skutečně nečekal, avšak neotálel. Započal si balit všechny své osobní věci a nedovolil si vypustit ani jednu kapičku slzy. Nač také? Neměl proč plakat, tenhle vztah už byl stejně dávno pohřbený, mrtvý, bylo otázkou času, kdy od sebe nadobro odejdou.

Bez jediného slůvka, bez jediného pohledu, vzal si veškeré své věci, co tady měl a odešel. V autě, kdy se mu to začínalo rozléhat v hlavě, si uvědomil. Kam vlastně půjde? Co počít? Od rodičů byl daleko, nechtěl se tam vracet, nechtěl je obtěžovat, proto zvolil jako jedinou možnou variantu hotel. Bude to jen dočasné stanoviště, než si najde nějaké bydlení. V tom náhlém chaosu zavřený mezi čtyřmi stěnami hotelového pokoje jej napadla myšlenka. Vlastně jen slovo. Thomas. Vzpomněl si na jeho náhlé vyjevení svých citů k jeho osobě. Ne to přeci nejde. Nemůže za ním jít s prosíkem, je to nedůstojné a nehodí se to. Bylo by to velmi nevhodné.

Položil se na postel a zavřel oči. Necítil smutek, ani vztek, cítil jen volnost. Veškeré starosti, problémy, vše z něj opadlo, jako suché bláto, které už nelepí. Jeho duch byl náhle tak lehký, div se nevznášel do nebeských výšin. Tak takhle chutná svoboda?

V jakém rozpoložení ulehl do postele, tak také usnul, až jej nad ránem probudil budík na mobilním telefonu, ohlašující, že je třeba vstávat a začít den. Celý včerejší náhlý výlev emocí a rozchod mu jen připadal jako noční můra, která už odešla. Pravda, vzpomínal na ty hezké chvíle, které s Henrym strávil, ale ty byly už daleko. Je třeba minulost nechat minulostí a jít vpřed. Proto snažíc se vypadat pozitivně a také se tak i cítit, vyšel do nového dne a také do práce k vykopávkám. Moc dobře věděl, s kým se tam potká, bude to poměrně ironie, paradox a absurdní, ale bude tomu tak.

„Co tady děláš?“ propálily jej ty ledové oči, ale klidný výraz.

„Pracuju, zapomněl jsi?“ odpověděl mu tak, jak uznal za vhodné a započal se věnovat své práci. Další námitku už neslyšel a celý tento den mu přišel najednou tak krásný. Dělníci odčerpávali vodu z vykopávek a již odvedli pěkný kus práce. Bylo potřeba vše vysušit a počasí jim skutečně přálo. Slunce náramně svítilo a lechtalo svými paprsky nejednu tvář.

Když vzhlédl k velkému domu v povzdálí, jeho okna byla zatažena těžkými závěsy, všechna do jednoho. Bylo to podivuhodné, dnes při tak krásném dni by měly být spíše otevřené a větrat. Vždyť je tak skvělé, když čerstvý ranní vánek proběhne celou budovou a provoní ji přírodou.

Slunce. Kdo jej stvořil? To ohnivé kolo na obloze nepřestávající žhnout. Dříve slunce vítal, uvádělo lidi do nového dne, teď když je příliš ostré, musí se před ním skrýt. Ostré paprsky slunce se mu zabodávají do kůže jako tisíce malých jehliček a tvoří na jeho bledé pleti červené skvrny, které svědí. I oči jej pálí, jsou-li vystaveny přímému slunečnímu svitu. Proto vychází jen za zataženého počasí či úplné tmy. Tím pádem je jeho pleť nezvykle bílá jako prášek na křídlech běláska. Věděl o tom, že ti lidé jsou dále na vykopávkách, a také věděl, že budou s prací brzy hotovi. Co bude dál? Přemýšlel o svém vyznání citů. Kladl si spousty otázek, zdali mu tu informaci podal správně. V dnešní době už není trendem vášnivé vyznání svých citů, náhlá pevná objetí a jemné polibky třeba i jen na čelo, spánek nebo hřbet ruky.

Nedržel se moderních trendů, co se týkalo jeho citů uzamčených pevně v sobě samém, které nyní otevřel pro jedinou osobu. V tomto ohledu si zachovával svou starodávnost.

Celé dva dny nespatřil jeho neposedné prameny, jež se mu pletly do tváře. Celé dva dny bylo totiž krásně. Z pocitu, že profesor stále na nic nového nepřišel, měl záchvaty zuřivosti, až jednoho dne napadl svou nešikovnou služebnou a roztrhal její tělo, jako by byla z papíru. Jeho nejbližší přítel, tedy profesor, dokázal vše ututlat, tudíž, jako by jeho zesnulá služebná nikdy neexistovala. Tohle Draculu přivádělo na myšlenku, že jeho služebnictvo nejspíš ví, co je zač. Jak si hlupák mohl myslet, že by to za ta léta u něj nepoznali? Otázkou však bylo, proč od něj neodešli? Proč stále zůstávali? Sám nevěděl a bylo mu to upřímně jedno.

Na začátku třetího dne mu bylo konečně dopřáno a Bůh se nad ním aspoň krapet smiloval. Přikázal mrakům zahalit ostré slunce a dovolil tak Draculovi vyjít ven. Hned na štěrkové cestě se střetl s Williamem, který organizoval odvoz vzácných nalezených artefaktů. V momentě, kdy spatřil Billa, usmál se na něj a přišel blíže.

„Balíte?“ zeptal se s rukama za zády.

„Vlastně jo, už to pomalu posíláme do ústavu, abychom je mohli lépe očistit a blíže odhadnout jejich stáří a…“

„Čekal jsem, že tě uvidím,“ vypravil ze sebe najednou Dracula a díval se na tu již tolik známou, a přitom tak cizí tvář.

„Mohl ses přijít podívat na vykopávky, byl jsem tady,“ namítl William. Na tohle jaksi samotný král nevěděl, co namítnout, ale i přes to si něco vymyslel.

„Měl jsem hodně práce, spíš jsem myslel, že se zastavíš za mnou. Ostatně, to je ale jedno. Pověz mi, jak se ti daří?“

„Vlastně abych řekl pravdu, lépe než obvykle. Rozešel jsem se s přítelem a je mi neobyčejně skvěle.“ Sám netušil, proč se tak rozpovídal, ale podvědomě tušil, že k Thomasovi může mít důvěru.

„A kde teď přebýváš? Pokud jsem si dobře domyslel, tak už spolu ani nebydlíte, nebo se mýlím?“

„Ne nemýlíš, moje momentální bydliště a přechodné stanoviště je hotel Salvatore, než si něco najdu.“ Pousmál se a nezapomněla napomenout pomocníky, ať zacházejí se vším opatrně.

Thomas byl poměrně překvapen, že ten, jehož miluje, bydlí v hotelu. Nemohl to tak nechat a proto okamžitě jednal.

„V hotelu? Proč jsi mi o tom neřekl? Pojď ke mně, mám v domě spousty místa, můžeš si jen vybrat pokoj, jaký budeš chtít. Budu moc rád za tvou příjemnou společnost, stejně tady bydlím osamocen.“ Pokud tedy nepočítal profesora a služebnictvo. Mladý archeolog zůstal stát na jednom místě jako nějaký antický sloup. Byl v rozpacích, neměl tušení, co by měl na to říct. Tomova nabídka byla vskutku lákavá, to musel uznat, ale stále v něm hlodal červík pochybnosti, zdali je to skutečně vhodné. On na něm poznal jeho nejistotu, a proto pokračoval dál.

„Není nad čím váhat, jen přijmi. Nebudeš mě tím nijak obtěžovat, neměj obavy, budu opravdu potěšen, když přijmeš,“ usmál se na něj a vyčkával na odpověď, která se zatím stále nedostavovala.

„Rozmyslím si to.“

„Řeknu řidiči, ať se připraví, pojede s tebou pro tvé věci,“ usmál se na něj, protože tuhle odpověď nechtěl akceptovat, a navíc poznal, že William se zdráhá jen ze slušnosti.

Jak řekl, tak také udělal, brzy byl již řidič na cestě, společně s mladým archeologem pro jeho věci do hotelu. Než se nadál, rozprostíral se kolem něj ten přepych a luxus, ve kterém teď bude bydlet. Nebude se mu odsud vůbec chtít, ale nemůže, nebo spíše neměl by se tady hned zabydlovat.

Sluha jej provedl domem a ukázal mu několik pokojů, ve kterých by mohl spát. Všechny byly tak nádherné, každý byl něčím specifický, ať už se jednalo o tmavé dřevo, či až starodávný a přesto velmi vkusný nábytek, nebo snad tapety na stěnách, které vídával v zámcích, jež jsou teď otevřeny pro veřejnost na prohlídku.

I když to původně neplánoval, zabydlel se velice rychle a užíval si tu pohostinnost, která mu byla věnována. Zvláštností pro něj však bylo, že se nikdy nestřetl s Thomasem, ať už u snídaně, oběda či snad večeře. Vždy mu bylo oznámeno, že pán buď již večeřel, nebo nechce dnes obědvat, či že snad bude snídat ve své pracovně. Williamovi jeho hostitel vždy přišel trochu zvláštní, ať už se jednalo o jeho projevování, chování a mnoho dalšího, ovšem právě tato zvláštnost, tato pozoruhodnost jej jaksi fascinovala a přitahovala k němu jako magnet. Vždyť nyní, sám si to až teď bláhově uvědomil, má dveře k němu, k jeho srdci dokořán otevřené. Vyznal mu přece lásku, vyjevil mu své city, a pokud to tedy pořád platí, mohl by se pokusit si k němu nalézt cestu. Nemyslel si, že by Thomas byl jedním z těch mužů, kteří by to, co říkají, nemysleli vážně, nebo náhle měnili svá rozhodnutí.

Odjížděl ze svého dočasného domova do práce s hlavou plnou jeho hostitele. Jak je to proboha možné, že při každé volné chvíli, kterou má, myslí na něj? Zaparkoval před ústavem, a když zamkl auto, vstoupil do budovy.

Pozoroval jej, jak odjížděl ve svém autě do práce. Byl by nejraději, kdyby tady s ním zůstal celý den, aby mu mohl věnovat každou svou setinu svého nekonečného života. Vzal ze stolu malý ovladač, který by se vešel do dlaně i dítěti, a zmáčkl jedno ze dvou tlačítek. Knihovní zásuvná stěna se odsunula a ukázala tak skrytý obraz mladého černovlasého muže, jenž na přihlížející vzhlížel důstojně, a přesto bylo v jeho očích tolik něhy.

„Lásko moje, ještě rok a bude to přesně 550 let, co jsem neviděl tvou krásnou tvář, tvůj úsměv, tvé zářivé oči. Je to jako včera, kdy jsem tě držel naposledy v náručí a pak, pak se ze mne stalo tohle. Ani živý, ani mrtvý, bloudím tady bez tebe jako tělo bez duše. To ty jsi moje duše, která odletěla za hranice, ke kterým já nemohu.“ Mluvil dlouze k portrétu a vší svou chabou existencí si přál, aby on mohl jeho slova slyšet. Dlaní se opřel o rám knihovny a sklopil hlavu se zavřenými víčky. Měl vztek, na celý svůj život, na tohle prokletí na své bláhové jednání, na Boha. Jak dlouho jej hodlá ještě trestat?

„Pane, někdo by s vámi rád hovořil,“ pověděl sluha velmi profesionálně a diskrétně.

„Teď ne!“ odsekl Thomas velice hrubým hlasem, který mnohdy používal na své služebnictvo za dávných dob.

„Jedná se o pana Williama, pane,“ dodal ještě sluha. Bývalý král trochu pookřál, a aniž by se podíval na sluhu, hleděl do očí na portrétu.

„Ať tedy vstoupí,“ zmáčkl druhý knoflík na ovladači, kterým vydal příkaz, aby se zásuvná stěna zavřela a skryla tak portrét. Když William vstoupil, jediné, co viděl, bylo už dovírání zásuvné stěny a Thomase, jak sedí ve svém na první pohled velmi pohodlném křesle.

„Ahoj, snad tě neruším.“ Pousmál se na něj a postával tam uprostřed místnosti, vypadajíc tak křehce a nervózně.

„Ovšemže ne,“ vstal a přešel k němu. Společně se posadili před velký zdobený krb na hnědou pohovku.

„Dneska mě vyhodili z práce.“ Přiznal se zničehonic černovlasý archeolog.

„Jak je to možné?“

„Myslím, že Henry zatahal za pár nitek, protože je přece jen můj nadřízený. To by mě ani tolik neštvalo, ale spíš mě štve, že zásluhy za nalezení těch artefaktů všechny shrábne on. Taky bych ti měl platit nějaký nájem, za to, že mě tady necháváš, ale vzhledem k tomu, že teď na tom nejsem finančně zrovna dobře, bych ti to mohl třeba splácet nebo…“

„Pšt…“ položil mu z ničeho nic Thomas prst na rty, aby tak tu jejich mluvící rychlost zastavil.

„Nic mi nemusíš splácet ani platit. Já žádné peníze od tebe nežádám, ani bych je nepřijal. S tímhle si vůbec nedělej starosti, nezatěžuj tím svou krásnou hlavinku. Jsem moc rád, že tady se mnou bydlíš a tečka.“

„Ale…“ snažil se nějak odporovat, i když v podstatě nevěděl jak, proto to rychle vzdal a jenom hleděl do té záplavy hnědé čokolády, která jej přímo pohlcovala. Sám od sebe se k němu začal pomalu přibližovat a plně si to uvědomil, až když byli od sebe sotva pár mizivých centimetrů. Nehodlal však ustoupit, ještě naposledy se podíval do jeho očí, než ty své zavřel a přerušil vzdálenost jejich rtů. Jejich rty představovaly dva magnety, které se najednou spojily, plavce, který beze strachu protnul hladinu a zabořil se do vody celým svým tělem. Nic najednou neexistovalo, jen tato chvíle a zrychlený rytmus Williamova bijícího srdce, které mohl Thomas slyšet tak dokonale, jako obyčejný smrtelník tikání hodin.

Tak je to tady, konečně to přichází.

Následující den byl tak ponurý a tmavý, že způsoboval náladu velice skleslou a nepříjemnou. Tmavá oblaka zdobila oblohu obludnou šedí a modří tak nehezkou. Thomas však v sobě pociťoval cosi, co bylo v něm několik století hluboce ukryto, jakoby zasunuto mezi stránkami jeho dlouhého života a až nyní, když se mu podařilo správně nalistovat, to konečně našel. Láska? Okouzlení? Pobláznění všech smyslů? Vždyť ta podoba byla dokonalá, dokonce i některé povahové rysy. Směl se jej dotknout a konečně nebyl pouze jeho snem radostným a zároveň noční můrou.

Ty dny poznávání, polibků a odvážnějších doteků, kdy mohli i celý den trávit spolu, kdy už konečně mezi nimi nestála žádná bariéra, která by je od sebe odtrhovala. Žádná povinnost, nic.

autor: Tina