autor: Dietřisko & Kentaur
Svartálfheim
Tom
Díval jsem se na jeho nataženou ruku. Mám nebo nemám? Na jednu stranu jsem se ho bál, ale na druhou jsem byl neuvěřitelně zvědavý. Bohužel ale zvědavost zvítězila. Abych byl upřímný, nejdřív jsem si myslel, že utekl odněkud z blázince, ale když jen tak zničehonic vyvolal oheň, začínal jsem z něho mít trochu respekt. Asi by nebylo zrovna nejlepší ho naštvat. Rozhodně jsem nechtěl skončit jako pečínka. Ostražitě jsem se na něj podíval a váhavě přijal nabízenou ruku. To jsem ještě netušil, že jsem se upsal do pekel. Kdybyste tohle viděl, pane Lynette…
„Oh, výborně, štěně!“ zaradoval se Loki.
„Neříkej mi štěně, „zavrčel jsem podrážděně.
„Pokud vím, nebyl jsi natolik sdílný, abys mi pověděl své jméno, takže co mám dělat?“ Nevinně zamrkal a pak se rozesmál.
„Jmenuju se…“ V tu chvíli jsem se zarazil. Co když je to, co tvrdil o těch duších, pravda? „Jsem Leverett.“ Jako jméno jsem použil svoji přezdívku.
„Učíš se rychle,“ zkonstatoval Loki. „Ale teď pohni, nudím se.“ Zatáhl mě za ruku blíž ke skále. Najednou se kolem nás rozsvítilo ostré světlo. „Co se-?“
„Asi bys měl radši zavřít oči,“ přerušil mě. Pro jistotu jsem ho poslechl.
Když jsem je znovu otevřel, už jsme nestáli na kopci nad parkem, nýbrž v nějakém divném světě.
„Kde to-?“
„Vítej ve Svartálfheimu,“ přerušil mě Loki už podruhé. Zůstal jsem s otevřenou pusou zírat. To mě poser na holý záda, my se fakt teleportovali?! Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo křičet o pomoc, a tak jsem jen tupě stál a zíral. „Copak tobě se tu nelíbí?“ Slyšel jsem, jak jeho hlas posmutněl. Pravděpodobně jen na oko.
„Já jen-„
„Pohni kostrou, najdeme si nějakýho průvodce.“
„Mohl bys mě jednou nechat domluvit?!“ obořil jsem se na něj nasupeně. S povytaženým obočím se na mě podíval.
„Ty se mi líbíš čím dál tím víc, štěně,“ zasmál se. Vytočeně jsem se nadechl, ale v hlavě jsem si stále opakoval, že moudřejší ustoupí. Kupodivu to zabralo.
Došli jsme do nějaké vesnice. Bylo tu jen pár miniaturních domků. Přemýšlel jsem, jaký člověk by se tam mohl vejít. „Dávej bacha, ty malý svině jsou docela záludný.“
„Co?“ podivil jsem se. Ale než jsem se stačil nadát, něco mě píchlo do nohy. Bolestně jsem zaskučel a podíval se směrem dolů. V chodidle jsem měl zapíchnutý nějaký šíp a kousek ode mě se pochchechtával trpaslík. „Hej, to bolí!“ postěžoval jsem si.
„Já ti to říkal,“ rozesmál se Loki.
Prošli jsme celou vesničkou, ale ani jeden z těch pidižvíků nebyl ochotný nám pomoct. Vždycky jsem si trpaslíky představoval jako ty veselé hodné mužíky, přesně jako je popisovali v knihách, ale oni byli přitom tak jiní.
Dostali jsme se k nějakému lesu. Zpoza keříků vyskákali nějací vysocí chlapíci – asi elfové, ale tak nějak jiní… temní. Vytáhli zbraně a vrhli se na nás. Nestačil jsem ani zírat.
„Drž se za mnou,“ zahřímal Loki a strhl mě stranou.
„Tak to ne, pomůžu ti!“ odporoval jsem. „Dřív jsem dělal capoeiru, budu ti užitečný!“
„Tak se ukaž, pane nepostradatelný,“ zašklebil se Loki a ustoupil kousek stranou.
S bojovým pokřikem jsem se vrhl vstříc elfům. To jsem ale nepředpokládal, že budou tak obratní. Jeden z nich mě kopnul do holeně a druhý do břicha. Se zachroptěním jsem se odporoučel k zemi a tiše sténal. Viděl jsem, jak se nejvyšší elf napřáhl. Čekal jsem, že brzo bude konec, že umřu.
„Tak jo, konec srandy,“ ozval se Loki. Vzduchem prolétlo několik ohnivých koulí a všichni tři temní elfové padli uškvaření na zem.
„Ty vole…“ vypadlo ze mě.
Bill
„Nehodláš se tu doufám válet celej den,“ prohodil jsem směrem k tomu… Jakže to říkal? No, to je jedno.
„Eh… Ne.“ Pomalu se zvedl ze země. Na chvíli jsem se zamyslel a pak jsem vytáhl z tajné kapsy ve svém plášti – tajný kapsy jsou skoro stejně cool jako já – trochu ošuntělý meč.
„Na,“ podal jsem ho tomu klukovi. „To je Gram. Dávej na něj bacha. Osobně jsem ho vyčóřil.“ Nedůvěřivě se na mě podíval.
„To myslíš jako ten meč, co dal Ódin Sigmundovi?“ Překvapeně jsem zamrkal.
„Nevěděl jsem, že jsi tak vzdělanej. A vem si to, nebudu ti pořád zachraňovat prdel.“ Třesoucí se rukou chytil meč.
„Je toho na mě prostě moc. Bohové, cestování do jiných dimenzí, co vůbec bylo to, co jsi před chvílí zabil? Je to jak hodně špatnej fantasy film!“
„To byli temní Álfové. A není to španej film, je to cool realita,“ poučil jsem ho.
„Ty jsi vážně bůh?“ povytáhl obočí.
„Jsem božácky boží bůh. A přestaň s těma kecama o mentálech a filmech, nebo se naseru,“ dodal jsem s úsměvem.
„Nikdy jsem to nedržel v ruce,“ namítl a zamával s mečem.
„Já budu tak hodný a laskavý a naučím tě, jak si ochránit vlastní zadek. Půjdeme?“
„Dobře,“ zamumlal a sklopil hlavu. Sebevědomě jsem vykročil do nějakýho smradlavýho lesa a ten… pořád si nemůžu vzpomenout, mě poslušně následoval. „Je to opravdu ten meč z legend?“ ozval se po chvíli.
„Pravděpodobně jo, záručák jsem k němu nedostal. Proč se ptáš?“ Pomalu mě začínal otravovat. Ale byl jsem si jistý, že z něj bude skvělá hračka, takže ho zatím nechám žít.
„Vypadá… obyčejně. A staře.“
„Obyčejně? Nesuď ho tak rychle. Staře? On je starej, kámo. To je důkaz, že je pravej.“ Protočil jsem oči. Doufám, že mu to myslí pomalu jen kvůli tomu šoku.
„Kdy tam dojdeme?“
„Něco ti řeknu. Já momentálně nevím ani kudy tam dojdeme.“
„Jak to… Cože?“
„Byl jsem tu naposledy před… Eh… Hodně dlouho dobou. Nikdo mi – nám – nechce pomoct, není tady pokrytí, takže ani google maps nám nepomůžou. Je logický, že jsme se ztratili.“ Založil jsem ruce na prsou.
„Ztra… Ztratili?!“ Chytil mě za zápěstí. „Počkej… To myslíš vážně?“
„Vypadám nevážně?“ povytáhl jsem obočí.
„Ne… Jo… Vážně… Nevím.“ Povzdechl jsem si.
Najednou se nade mnou ozvalo dlouhé zakrákání. Zvedl jsem hlavu. Na stromě seděl velký černý havran. V zobáku měl kus papíru.
„Nazdar, Hugine,“ zamával jsem na něj. Skočil mi na hlavu a zaryl mi drápy do kůže. „Jau, sorry, Munine, nemůžu za to, že vypadáte stejně.“ Chytil jsem ho a opatrně sundal. Po tváři mi stékal pramínek krve. Položil jsem havrana na zem. Natáhl jsem k němu ruku a on mi pustil ten papír do dlaně. Zamyšleně jsem ho rozložil a prohlédl si ho.
„Mapa!“ rozzářil jsem se. „Vyřiď staroušovi, že mu děkuju.“ Munin naposledy zakrákal a odletěl.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
😀 Tak toto vidím na parádne vtipné zážitky 😀
Tomove odhodlanie a rýchle K.O., Billove hlášky ako božácky boží boh 😀 No ja mám dosť!
Len sa trošku bojím toho Billovho plánu, urobiť si z Toma hračku.
Vďaka za časť a teším sa na pokráčko.
Já nemůžu, celou dobu jsem se držela, ale google maps mě totálně odrovnaly 😀 😀 😀
I když vlastně zatím netuším, o co v téhle povídce jde, tak i přesto je skvělá!
Vypada to senzacne…takova na odreagovani…:D
Ale né :'D Jak tak koukám, další z vašich typických (a sakra vtipných) povídek. 'To mě poser na holý záda', capoeira, 'osobně jsem ho vyčóřil', 'záručák jsem k němu nedostal',… A Google Maps, to je klasika 😀
Jen by mne zajímalo, jestli tohle může dopadnou dobře. Vždyť Billovi/Lokimu na Tomovi vlastně nezáleží :/ Nevím proč, ale vybavila se mi u toho písnička Violins od Lagwagon…
😀 😀 😀 😀
Tahle povídka se mi líbí už teď, protože je neuvěřitelně moc vtipná! Ty Billovy hlášky, to je fakt něco 😀 Vlastně jsem se smála od začátku dílu až do konce 🙂 Nemůžu si pomoct, ale to Billovo oslovení na Toma – štěně – je fakt perfektní 😀 🙂 Vidím to na fajn odreagovací povídku 🙂
¨Jsem moc zvědavá, co všechno kluky ještě potká a hlavně se těším na moment, kdy Bill začne mít rád Toma 😀 🙂
JJá tu povídku miluju!! Ty Billovi hlášky a to jak je Tom nenamyšlený a nechá se stírat …. ta hláška ,božácky boží bůh, no já umřu takové sebevědomí, ale kdo by neměl že? 😀
"Dřív jsem dělal capoeiru", konečná toto xD perfektně jsem se pobavila, skvělý hlášky 😀 😀 díky za díl 🙂
Bill je pěknej řízek 😀 Tohle vypadá na hodně zábavnou povídku 😀
Zdá se mi to, nebo je tohle nejlepsi fantasy povidka na blogu? :3 moc jsem jich necetla, ale prijde mi to tak. Je uzasna, tak vtipta a libi se mi tu kazdicka postava a ty hlasky, no ja mam dost, jak se cilum 😀
Naprosto souhlasím s ostatními XD tohle vypadá na opravdu další zábavnou povídku XD
Billovi hlášky nemaj chybu.