Denial 70.

TOM

Konečně jsme dojeli na místo, kde rozhledna měla být. Bill zajel do lesa na štěrkovou cestu, kde zaparkoval mezi další dvě auta. Cesta vedla lesem a pak i loukou, takže Nicki měla o zábavu rozhodně postaráno po celou cestu. Vzal jsem jí s sebou akorát malou flašku s pitím a mohli jsme vyrazit. Jakmile jsme se rozešli, chytli jsme se s Billem za ruku a pomalu se spolu procházeli. Užívali jsme si téhle vzácné chvilky, kdy nám Nicki dala aspoň na chvíli pokoj, jelikož se neustále hnala dopředu, přičemž po cestě sbírala různé šišky nebo kamínky. Zhruba v polovině cesty si usmyslela, že chce čůrat, takže s ní Bill skočil za strom a mohli jsme opět pokračovat. Neustále tam po něčem bádala, až jsme se tomu museli s Billem smát. Nejdéle jsme na ni asi čekali, když se po lese honila za žábou a snažila se ji chytit. Nejednou málem sama hodila žabáka do jehličí, jelikož zakopla vždy o nějaký kořen, kterého si nevšimla v nadšení z malé žabky. Ačkoli jsme na ni museli s Billem čekat, byli jsme rádi, že si to užívá. Navíc pořád lítala, takže jsme si byli naprosto jistí, že večer bude spát jako zabitá, což pro nás bylo plus.

Ačkoli rozhledna byla vzdálená pouze 3 kilometry, nám ta cesta s naším tempem trvala přibližně dvě hodiny. Další prodlouženou zastávku jsme totiž museli udělat znovu ještě na louce, kde za ohradou byly srnky. Nicki nasbírala plno kytek, jimiž se je snažila nakrmit, ale když zjistila, že kytky nechtějí, začala pobíhat po louce a trhala jim trávu. Tu od ní už přijaly, takže si asi každý umí představit, že takovou malou holčičku jsme od srnek a koloušků nemohli odtrhnout. Jakmile se nám to ovšem povedlo, konečně jsme došli k rozhledně, na niž jsme následně vylezli. Tam Nicki opět žasla a neustále někam koukala dalekohledem, ale tentokrát jsme byli rádi, že si alespoň můžeme oddychnout. Rozhledna byla dobře zabezpečena, takže jsme ji tu mohli nechat klidně pobíhat, aniž bychom měli strach, že někam spadne.

Postavil jsem se k zábradlí, opřel se o něj a nechal si obličej ovívat chladivým větrem. Po nějaké chvilce jsem ucítil Billovy ruce, jak mě s nimi jemně hladí po bocích, načež mě zezadu jemně objal. S úsměvem jsem se k němu přivinul a propletl si s ním prsty na pravé ruce.

„Je mi s tebou strašně krásně,“ pošeptal mi zezadu do ucha a položil si mi hlavičku na rameno. Ah, tohle mě pokaždé dokáže zahřát u srdce. Dal jsem mu pusinku na tvářičku a spokojeně zavřel oči.

„Mně s tebou taky, lásko.“ On mě k sobě však trošku otočil, přičemž mě pustil. Zadíval se mi do očí, pohladil mě po tváři a následně mě políbil. Jeho polibky byly jemnější než kdy jindy, jako by se mi jimi snažil něco říct. Tiše jsem vydechl a polibky mu začal s něhou oplácet.

„Kde by ses chtěl… brát, miláčku?“ zašeptám mezi polibky.

„Kde? Zatím nevím přesně, mám více představ, ale chtěl bych, aby to bylo klidné,“ pošeptá a obkrouží mi jazyk svým. „A ty?“ Neustále nad tím přemýšlím, ale stále nevím.

„No…“ olíznu si rty, načež ho pohladím po hrudi, „napadlo mě, že bychom si mohli zarezervovat oddací síň na nějakém zámku, aby to bylo jako z pohádky i pro tu naši malou princeznu,“ zasměju se. „Pozval bych pouze rodinu a nejbližší okruh přátel. Hostinu pak můžeme udělat doma třeba i pro sousedy.“

„Lásko, to je dobrý nápad, jen…“ kousne se do rtu, „s těmi sousedy to asi nepůjde. Nikdy jsme s nimi neměli s Barbarou dobré vztahy, ani jsme se nebavili. Mně by to nevadilo, jen ti říkám, jaká byla skutečnost.“

„Ah…“ vydechnu jen. No sakra, to mění mé zítřejší plány. Chtěl jsem udělat pořádnou grilovačku, abych se poznal se sousedy, ale takhle… um.

„Nebylo to tak, že bychom se hádali, ale jednoduše jsme se nikdy nebavili,“ pokrčí rameny.

„Dobře,“ pousměju se a pokrčím rameny. Prostě za nimi zajdu a uvidím. Další věc, kterou mohu změnit.

„Nezlobíš se? Zkusit je pozvat můžeme,“ navrhne, přičemž také pokrčí rameny.

„Na to je času dost, a navíc mám lepší plány,“ dám mu pusu.

„A povíš mi je?“ řekne zvědavě, přičemž mi omotá ruce kolem krku.

„Ne, ty uvidíš zítra,“ uculím se. To však Bill pootevřel rty.

„Zítra? Zítra? Chci to teď, prosím,“ zaprosil jako malé dítě, přičemž se rozkošně culil. „To je ten plán?“

„Mm-hmm,“ přikývnu na souhlas, projedu mu prsty vlasy a hladově ho políbím. „Až budeš ráno ještě spinkat, já už pojedu nakupovat, takže ti doufám nebude vadit, že si půjčím tvoje auto,“ ušklíbnu se.

„Ohh, půjči si ho, ale já chci jet také,“ zakňučí, ačkoli se smíchem. „Plánuješ velké věci a já nic nevím,“ políbí mě. No jo, je zvyklý na všechno dohlížet nebo to nejlépe řídit sám.

„To ti vadí, šéfe?“ povytáhnu obočí.

„Né, jsem jen zvědavý,“ přizná se.

„Tak buď i nadále,“ rozesměju se.

„No co s tebou nadělám, můj drahý,“ zasměje se a následně mě dlouze políbí.

„Mmmhh,“ zavrním do polibku, čímž ho prodloužím.

„Tomí, tady nejsou vůbec žádný princezny!“ přiběhne hned Nicki. Klasika. Zrovna teď!

„Moc ses cestou loudala, tak už asi utekly, broučku,“ brouknu jen a znovu ho políbím.

„Já za to nemůžu! Já myslela, že ta žába je zakletá princezna nebo princ a chtěla jsem jí osvobodit,“ šťouchne mě dalekohledem do nohy.

„Nevěřím tomu, že ses dívala pořádně. Běž se podívat znovu, protože já jsem přesvědčený o tom, že támhle,“ ukáže Bill do dáli na druhé straně, „nějaká princezna bude,“ zaculí se na Nicki a mě poté věnuje další polibek.

„Koukala jsem tam celou dobu,“ ukáže nám zamračeně na svůj malý růžovo-fialový dalekohled. Ona asi cítí, že chceme být sami, a proto nám tohle dělá, mrška.

„No ale to nemůžeš koukat jen jednou,“ opáčí jí Bill. „Běž se podívat znovu.“

„Ne, já už chci jít,“ překříží si ručičky na hrudníku. „Tam dole jsou alespoň srnčata.“

„Srnky a koloušci, princezno,“ opravím ji s úsměvem.

„Ale to je fuk,“ mávne ručkou. To se Bill rozesmál a víc se ke mně přivinul.

„Co si s ní počneme, s princeznou?“

„No, asi už teda půjdeme, když se jí tu nelíbí, no. Příště ji nevezmeme ani na žádný zámek. Tam se jí s námi asi taky nelíbilo. Nejspíš s námi není ráda,“ řeknu mu naoko, přičemž ho lehce štípnu do stehna.

„Nééé!“ spustila hned Nicki šílený jekot. „Já nechci k mamince, já chci bejt s tatínkem a s Tomim,“ div nezačala plakat. „Promiň, Tomi, promiň, tatínku, ale když vy se furt tak cumláte,“ začala se nám omlouvat. A je to venku. Jen jsem se tiše zasmál. Bill ji pohladil po hlavičce a usmál se.

„My se nezlobíme, jen nesmíš zlobit. My se máme rádi a taky chceme být spolu, víš,“ vysvětlil jí.

„Že můžu bydlet s váma,“ začala natahovat. Ach jo, to jsem zas něco řekl. Teď bude brečet.

„Ah, Nicki,“ vydechl Bill a sehnul se k ní. Vzal si ji do náruče. „Ty k nám patříš, prdelko. Bydlíš s námi a budeš s námi bydlet,“ pohladil ji a hned jí dal pusinku. „My bychom tě přece nikomu nedali, na to ani nemysli.“

„Jo, seš naše princezna, mrňousku. Vždycky budeš s námi,“ pohladím ji prstem po tvářičce a také jí dám pusinku.

„Vážně?“ popotáhne smutně nosem.

„To víš, že jo. My tě jenom tak škádlíme, aby nás nezlobila, zlatíčko. Teď už půjdeme zpátky k autu a po cestě domů koupíme nějakou dobrou zmrzlinu, dobře?“ usměju se.

„Tak jo,“ usměje se. Dá Billovi pusu, na chvilku ho obejme a poté natáhne ručičky ke mně, abych si ji vzal. Jakmile jsem si ji od Billa převzal a ona se mě chytila kolem krku, rozešli jsme se dolů. Tam jsem ji položil na zem a ona se zase rozběhla k srnkám. S úsměvem jsem kolem sebe ovinul Billovu ruku a rozešli jsme se za ní. Když jsme konečně došli po nějaké době k autu, trochu jsme se osvěžili, dali si nějaké sušenky a jeli do krámu, kde jsme si koupili všichni zmrzlinu. Poté jsme pokračovali domů. Po hromadném vykoupání jsme Nicki uložili do postýlky. Ani nechtěla číst pohádku a už spala, čehož jsme hodlali využít. Proto jsme se s Billem přesunuli do ložnice, kde jsme tento krásný den zakončili milováním a následovným mazlením.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které se opíraly do oken. Zašmátral jsem přes Billovu hlavu po nočním stolku, abych se podíval na hodinky. Bylo teprve 9, ale dnes se mi hodilo vstát o něco dřív. Pomalu jsem se vymotal z Billova sevření, dal mu ještě pusinku na nos a přesunul se do koupelny, kde jsem vykonal ranní hygienu. Jakmile jsem byl hotov, oblékl jsem se v ložnici, a co nejtišeji odtamtud vypadnul, abych Billa náhodou nevzbudil. V noci mi předváděl bravurní výkony, takže si zaslouží pořádný spánek. Zašel jsem se podívat vedle za Nicki, ale když jsem ji viděl spokojeně chrupat na pandě, musel jsem se usmát. Nebylo zvykem, aby spala takhle dlouho, ale přikládal jsem její únavu včerejšímu výletu. I přesto jsem jí do obýváku připravil snídani s kakaem, kdyby se náhodou vzbudila, aby nemusela budit Billa. Vždycky se šla vyčůrat a pak pospíchala k televizi na ranní pohádky. Až když skončily ranní pořady, existovalo pro ni něco jiného. Došel jsem jí dát taky jednu drobnou pusinku a v tichosti jsem opustil její pokoj. Potom už jsem se rozjel Billovou Audi do krámu s hlavou plnou myšlenek na ty moje dva spící andílky. Co bych bez nich vůbec dělal. Jsou pro mě jako celý vesmír. Bez nich by pro mě svět nebyl světem. Nejraději bych byl stále s nimi a pořád je objímal a říkal jim, jak moc je oba miluju. Jsou to nejlepší a nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Udělal bych pro ně všechno na světě.

V obchodě jsem nakoupil plno masa i zeleniny na špízy nebo také plno marinád na dnešní odpolední grilovačku. Také jsem koupil přísady na dnešní oběd, ale i běžné potraviny, které již bylo třeba doplnit. Po zaplacení na kase a dání nákupu do kufru auta, jsem se zase rozjel domů za těmi svými dvěma miláčky.

Zaparkuji v garáži, vypnu motor, a když se odpoutám, dojdu pro nákup do kufru. Všechny tašky i balíky pití jsem nanosil do kuchyně. Z obýváku už jsem slyšel televizi, což pro mě bylo jasným znamení, že je někdo vzhůru. Jelikož jsem zaslechl oslovení „taťko Šmoulo“ a cítil Billovo oblíbené latté, věděl jsem, že jsou vzhůru oba. Proto jsem za nimi zašel do obýváku. Už ve dveřích jsem se musel usmát, jelikož spolu seděli na gauči. Bill popíjel své latté a Nicki se po něm válela, přičemž jedla sušenku, druhou rukou se tahala za prstíky na noze a přitom ještě zvládla sledovat pohádku.

„Ahoj,“ usměju se na ty svoje dva poklady.

„Ahooj,“ usmál se na mě hned Bill sladce, nepřestávaje Nicki hladit ve vlasech. „Konečně jsi doma. Chyběl jsi mi, víš to?“ kousl se do rtu, přičemž se roztomile culil. Tohle je střed mého vesmíru. Tohle stvoření. Je jako Slunce a Měsíc dohromady. Prozáří moje dny i noci jenom tím svým úsměvem. Odložil latté a už po mně natahoval ruku.

„Ahoj, Tomí,“ usmála se na mě hned i Nicki. A tohle je moje hvězdička. Pořád se na mě culí. Došel jsem k nim oběma, dal malé pusinku na čelo a poté Billa láskyplně políbil.

„Ty mně taky, miláčku,“ obejmu ho.

„Mmm.“ Byl ještě trošku rozcuchaný a roztomile rozespalý. „Jedl jsi něco ráno? Něco ti připravím,“ nabídne se hned potom starostlivě. No není rozkošný? Sám ještě napůl spí a už mi nabízí snídani, i když jsem už přes hodinu vzhůru.

„Nedělej si se mnou starost. Všechno jsem zvládl,“ usměju se. Dám mu pusinku na čelo, pak na tvář i bradu a znovu ho políbím. „Strašně moc tě miluju, lásko.“

„Já tebe ještě víc,“ usměje se sladce, přičemž mě znovu políbí. Podívám se mu do očí, pohladím ho po tváři, a když mu dám ještě jednu sladkou pusinku, rozejdu se uklidit nákup se slovy: „Tak koukejte na šmouly, vy šmudlové.“

Když jsem konečně po nějaké době sklidil všechen ten nákup, dal jsem na talíř sušenky a strčil je do mikrovlnky, načež jsem je pocukroval, aby byly jako čerstvě upečené. No co, neumim moc péct. Nahlédl jsem do obýváku, a když jsem se ujistil, že stále sledují televizi, odebral jsem se z domu. Přešel jsem ulici k protějšímu domu. Párkrát jsem si přečetl jméno na schránce, abych si ho dobře zapamatoval, až jsem nakonec zazvonil. Netrvalo příliš dlouho, než se ve dveřích objevil malý chlapec. Mohlo mu být přibližně 7 let, těžko říct.

„Ahoj, já jsem Tom,“ usměju se na něj a kleknu si k němu.

„Dobrý den,“ pozdraví mě a zvědavě pohlédne na sušenky.

„Klidně si jednu vezmi. Máš doma maminku nebo tatínka?“ zeptám se ho vlídně. Chvíli váhavě pozoroval talíř, ale nakonec si jednu sušenku vzal.

„Mamí,“ zavolal a trochu ode mě odstoupil. Narovnal jsem se. Během chvilky už přišla paní středního věku a utírala si ruce do utěrky.

„Ah, dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ pohlédla na mě udiveně a poté pohladila toho malého po vlasech.

„Dobrý den, já jsem Tom. Vy určitě musíte být paní Lorenzová,“ usměju se na ni vřele a podám jí volnou ruku.

„Ahm, to jsem, Hanna Lorenzová,“ stiskne mi ji lehce. „Nejsem si jistá, že vás znám, Tome.“

„No já jsem se sem teprve nedávno přistěhoval k Billovi,“ ukážu na náš dům. „Rozvedli se s Barbarou, ale to nejspíš víte. Takže teď bydlíme spolu a budeme se brzy i brát,“ usměju se sladce.

„Uhm… Bill Trümper?“ udiví se a pohlédne za mě na náš dům. „On je homosexuál?“

„Spíš bisexuál,“ ujasním jí to pobaveně.

„No… páni… wow, to jsem nečekala. Takže vy brzy budete taky Trümper?“ ujišťuje se.

„Ano, přesně tak,“ přikývnu. „Bill mi sice říkal, že se nikdy s Barbarou moc se sousedy nebavili a tak, ale přišel jsem to zkusit. Tohle sousedství mi připadá moc nudné a klidné. Chci to tu trochu oživit a spřátelit se, poznat se s lidmi v okolí. Napadlo mě, že dnes uspořádáme grilovací párty, takže pokud to nebude narušovat nějaký váš plán, byl bych strašně moc rád, kdybyste si našli alespoň chviličku, abyste k nám přišli,“ usměju se na ni zářivě. „Máme pětiletou Nicki a určitě tam bude i plno jiných dětí z okolí, takže i o zábavu budou mít ti menší postaráno,“ podívám se na toho chlapce. „Dáte si sušenku?“ nabídnu jí s úsměvem. Hanna na mě pouze zírala, až vydechla, usmála se a vzala si jednu sušenku z mého talíře.

A takto jsem obešel celé sousedství. Překvapovalo mě, kolik je tu milých lidí s dětmi a byl jsem moc rád, že i většina, co neměla plány, přijala mé pozvání a slíbili, že se určitě alespoň na chvíli zastaví. Byl jsem za to moc rád. Hned jsem hnal s prázdným talířem domů. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, hodil jsem talíř do myčky a šel připravovat zahradu pro odpolední plány.

BILL

Všiml jsem si, že Tom kamsi zmizel. Poté se vrátil a opět zmizel, ovšem tentokrát na zahradě. Trošku jsem se nad tím zamračil a zadíval se na taťku Šmoulu v televizi. Co na mě ten lumpík chystá? Tohle potřebuje kontrolu.

„Dívej se, kočičko,“ pohladím Nicki láskyplně po ručičce a položím ji na pohovku, načež se zvednu. Se šibalským úsměvem jsem se vydal k zadnímu vchodu do zahrady. Lépe řečeno, plížil jsem se. Stoupnul jsem si k otevřeným dveřím, kterými i Tom tajně proplul, a nahlédl do prostoru zahrady, abych ho viděl. Co tam ovšem nacvičoval, mě překvapilo. Vytahoval zezadu z menší kůlny stoly a židle. Zůstal jsem na něj koukat a v duchu jsem si říkal: „Co to jen proboha dělá?“ Nedalo mi to a vzal jsem si jen pantofle, které jsme tu měli, abychom mohli jít kdykoli ven na zahradu jako právě teď. Víc jsem se zabalil do sněhobílého županu a cupital k němu. Znovu jsem se plížil, aby o mně nevěděl. Musím se dozvědět, co se to tu chystá. Já zase o ničem nevím.

„Baf!“ zasměju se, když do něj jemně píchnu prstem.

„Ty…!“ zajíkne se a téměř leknutím nadskočí, načež se začne smát. Jupí, povedlo se! „Blbečku. Málem jsem dostal infarkt,“ smál se a přišoupl další stůl ke dvěma, které tam již byly připravené.

„Blbečku, jo?“ podzvednu obočí a změřím si ho pohledem. Abych mu večer nenaplácal. Tss, můžu vlastně i teď. „Já ti dám blbečka. Radši mi pověz, co to tu děláš. Víš, jak je to zajímavý, když mě to donutilo takhle vyběhnout?“ zasměju se a chytnu ho na chvíli za boky, načež si ho přitáhnu k sobě. Alespoň na chvíli jsem tak docílil toho, že se plně věnoval mně a ne stolům a židlím.

„No vidíš to,“ zasměje se. Cvrnkne mě do nosu, přičemž se zahihňá jako dítě a pak mi dá pusu. Mě neumlčíš, broučku.

„Vidím, ale nevím, oč jde,“ poplácám ho po zadečku. „No ven s tím,“ zaculím se.

„Obešel jsem okolí a pozval k nám pár lidí i s jejich dětmi na dnešní odpolední grilovačku, kterou pořádáme,“ zaculí se nevinně. „Přijedou i tvoji rodiče a moje mamka s Tashim, víš.“

To jsem doslovně otevřel pusu dokořán a zůstal na něj v tomhle vyjukaném stavu koukat pár vteřin. On pozval sousedy, svoje i moje rodiče? Oh, no do prdele! Já nemám nic připraveno. Jsem si sice jistý tím, že on se podle toho už zařídil, ale musíme vše nachystat. To je mi vážně ale překvapení. Nedokázal jsem ze sebe vypáčit snad rozumné slovo, a proto jsem se trošku rozkoktal.

„Ale-ale, to… huh,“ oddechl jsem jen a konečně pusu zavřel. „To mi říkáš jen tak? Se vším ti pomůžu, musím se sebou něco udělat,“ rozmáchnu s úsměvem trošku rukama. Při představě, že bych tu v tomhle stavu pobíhal ještě odpoledne, mi není příliš dobře. „Ale… je to skvělý nápad,“ usměju se radostně a následně ho políbím i s jazykem. „Ty mě nepřestaneš nikdy překvapovat.“ Já ho tolik miluju! Vždyť on mi ten život stále vylepšuje. Je opravdu to nejlepší, co mě v životě potkalo.

„Buď v klidu, není ani 12 hodin. Všichni přijdou až kolem čtyř,“ zasměje se sladce, ale i přesto mě párkrát políbí. No právě, to už příliš času nemám. Pohladil mě po vlasech a poté mě objal rukama kolem krku. „Myslím, že spřátelit se s okolím bude dobré jak pro nás, tak i pro Nicki. Bude tu mít nějaké kamarády. V okolí je plno dětí a i většina zhruba v jejím věku,“ usměje se. „A víš o tom, že o ulici dál bydlí taky dva gayové? Zrovna si adoptovali malé miminko. Kdybys viděl ty jeho maličký ručičky,“ vyprávěl mi nadšeně.

Ah, o tom ani nevím. Upřímně se těším, až je uvidím. Není to tak, že bych si připadal špatně nebo divně, to vůbec ne, ale rád uvidím i jiný homosexuální pár. Hlavně, když mají miminko. Mmmh, taky bych s Tomem chtěl mít miminko, našeho maličkého drobečka. Úplně zářil. Vypadal jako sluníčko. A to je to, co na něm také miluji. „Slíbili mi, že přijdou i s malým. Moc rádi nás blíž poznají.“

„Opravdu? To je skvělé. Rád se s nimi seznámím. Já jsem pro, abychom měli v sousedství dobré vztahy a přesně jak říkáš, je to dobré pro nás i pro Nicki. Alespoň si najde nějaké kamarády mimo školku. Vážně jsi udělal dobře,“ usměju se na něj a pohladím ho po tvářičce. Zadíval jsem se mu hluboko do očí a semkl rty k sobě. Chtěl by se mnou vůbec miminko? Cítí se na to? Neříkám, že hned zítra, ale nějak zhruba. Dokážu si ho představit s tím drobečkem v náručí. Byl by dokonalý táta. Se sladkým úsměvem mi pohled oplácel a vyčkával na moji reakci, ač se zdálo, že mi i nadále chtěl něco vyprávět.

„Děkuju,“ pošeptal jsem už jen a objal jsem ho kolem pasu.

„Vždyť není za co, lásko,“ usměje se. „Až uvidíš toho maličkýho, tak mi dáš za pravdu. Je naprosto nádhernej a úžasnej. Má takovou maličkou hlavičku, ale velikánská kukadla a naprosto úžasnou papulku. A jak se ke mně ještě natahoval těma mrňavýma prstíčkama a chtěl si mě pohladit, to bylo úplně dokonalý,“ vyprávěl mi naprosto unešeně. Jeho čokoládky se málem nad vší tou něhou roztékaly. Já opravdu nepochybuju o tom, že bude skvělý otec. Navíc, podle toho, co říká, by děťátko možná vážně chtěl. A jelikož se budeme brát… kéž by tomu tak bylo. Sladce jsem se usmál a visel jsem na něm dál očima. Byl jsem jako omámený tím, jak o tom maličkém mluví.

„Těším se na něj, určitě se mi bude líbit také,“ pohladím ho prsty po boku.

„To určitě bude. A on ještě jak se na mě pořád roztomile culil a vyplazoval ten jazýček. Bože, to byl tak úžasnej drobeček. A on si pak ještě pšíknul! To bylo tak rozkošný, jak se olizoval a krčil ten nosánek,“ básnil mi o něm dál nadšeně. Vypadal, jako by byl teď v úplně jiném světě. Neustále se neposedně vrtěl a roztomile rozhazoval rukama.

Je radost se na něj dívat, když je takhle veselý, usměvavý a něčím zaujatý. Ulíbal bych ho, když ho takhle vidím a ještě dnes bych měl nejraději doma našeho malého drobečka. Umím si živě představit, jak se s ním Tom mazlí, pusinkuje ho, hraje s ním. Vím, že s ním bych se nemusel bát mít dítě. On by se o něj staral, a hlavně by ho měl rád.

„Musí být překrásný,“ usměju se na něj vlídně. „Moc se těším na to odpoledne, až ho uvidím. Třeba bychom si ho mohli i pochovat.“

„To rozhodně musíme. Taky bych chtěl nějakýho takovýho drobečka úžasnýho,“ usměje se nesměle a sklopí pohled. Vážně by chtěl? V tom případě já nemám už o čem pochybovat. „Bylo by krásný ho chovat, mazlit se s ním a hrát si s těmi jeho mrňavými prstíčky,“ broukne rozněžněle zahleděn kamsi do prázdna. Chytl jsem ho za bradičku a podíval se mu do očí.

„Přál bych si toho drobečka mít s tebou,“ pošeptám mu tiše, přičemž se ovšem vlídně usmívám. Snad ho tím nijak neurazím nebo nenaštvu. Pohlédl mi do očí, jako by se ujišťoval, zda to myslím vážně. Pak se mu náhle zachvěla bradička a zaleskly se mu v očích slzy, ale usmál se. Ale, snad by neplakal, zlatíčko moje. „Ty můj broučku, no tak,“ usmál jsem se a přitiskl jsem si ho k sobě. „Jednou si takového malého prďolu pořídíme, pokud budeš chtít. Chci jen, abys věděl, že s tebou bych měl klidně miminko ještě dnes, protože vím, že budeš skvělý tatínek,“ políbím ho na spánek. On však tiše vzlykl, natiskl se na mě a schoval si mi obličej mezi krk a rameno. Zachvěl se mu hrudník od nadcházejícího pláče. Asi jsem ho tím nějak rozrušil, což jsem tedy opravdu nechtěl.

„Ne, neplač. Jestli budeš plakat, tak já budu taky,“ pohladím ho po zádech a vlípnu mu pusinku na tvář.

„Promiň mi to,“ odtáhl se ode mě a ihned si otíral rukama slzičky z tváří. Tohle mě bolí. Omlouvá se, ačkoli nemá proč, a hlavně pláče. Dal jsem mu ruce stranou a sám jsem ho otřel, když jsem ty slzy způsobil.

„Neomlouvej se, nemáš se proč omlouvat. Nechtěl jsem tě nějak rozrušit nebo naštvat, lásko,“ přivinu si ho zase k sobě. „Všemu dáme čas, ano? Hlavně se netrap, to nechci.“

„Vždycky jsem chtěl mít velkou rodinu a plno dětí a… dívat se na ně, jak rostou, jak se vdávají a žení a mají vlastní děti a ty taky rostou…“ rozvzlykal se náhle. Přiznávám, že i mně bylo do breku. Jak mu mám říct, že to bude v pořádku, že budeme mít kupu dětí, když je nemocný a nikdo z nás neví, jak tohle jednou dopadne. Samozřejmě, že si stále říkám, že to bude dobré a že se stane zázrak, ale nemůžu nic říct jistě. Snažil jsem se to držet, protože tímhle bych ho vůbec nepodpořil. Proto jsem jen přivřel oči a sjel mu dlaněmi po zádech.

„Já ti to věřím,“ pošeptám. Tom se ke mně přitiskl a začal brečet. Což bylo přesně to, co mě ničilo. Ta beznaděj, jeho pláč a smutné oči.

autor: Mischy & Turmawenne