Balance 12.

Gordon pobaveně zavrtěl hlavou, naklonil se blíž a zhluboka vdechoval vůni jejích vlasů. Neuměl si představit nic nádhernějšího. Šampon obohacený tóny třešňových květů. I přes všechna ta léta pořád stejný. Stejně dokonalý. Natáhl se pro fotoaparát na stolku, kterým ještě před malou chvílí zvěčňoval taneční kreace své dcerky a udělal ještě jeden snímek. Poslední.

Karin se vzrušeně zamlela, chvíli se převalovala ze strany na stranu jako neklidné batole a poté konečně nalezla polohu vyhovující jak jí tak i jejímu miminku. Vyhrnula si tričko a se vší láskou pozorovala napnutou kůži, která se jí před očima pomalu zvedala a klesala v rytmu jejího dechu. Přála si, aby čas plynul rychleji. Aby ty poslední dva měsíce uběhly stejně rychle jako tři roky od narození jejího prvního dítěte. Tehdy se spletla. Ale nyní si byla stoprocentně jistá. Měl to být kluk. Ačkoliv netušila, co v ní vyvolalo takovou jistotu, věděla to. Bude mít chlapečka.

„Ano, lásko?“

Opět si připadal jako malý, nezkušený školáček, podléhající kouzlu své zkušené, moudré učitelky. Miloval její náhodné, bázlivé otázky, na které téměř nikdy neuměl odpovědět. A když náhodou věděl, stejně nic neřekl, protože mu žádná z těch odpovědí nepřišla dostatečná. Ona nechtěla slyšet fakta. Její svět byl světem fantazií. Tolik jiný od světa, ve kterém žil a vyrůstal on. A přesto tvořili dokonalou souhru. On byl černá a bílá, ona byla duhou, zářící všemi barvami. Pokaždé když byl s ní, získával nádech barevnosti i on a cítil se mnohem víc člověkem. Neuměl si představit, že by to někdy mělo být jinak. Že by měl o ni přijít. Že by se měl jeho svět vrátit do své původní podoby. Do masy bílé a černé nicoty.

„Víš, jak si to představuji já? Jako když máš před sebou chutný čokoládový dort, který celý sníš. Můžou ti nabízet další dorty, jiné, možná i lepší, ale ty je odmítáš, protože jsi plný čokoládové pochoutky a nic jiného už nepotřebuješ. Nic ti nechybí. Zahnal jsi hlad, pochutnal sis. Nepotřebuješ víc. Jediné, po čem toužíš, je vychutnávat si to krásné naplnění,“ rty se jí zvlní do spokojeného úsměvu, zavře oči. „Cítím se dokonale šťastná, Gordone. Cítím to naplnění a víc nepotřebuji.“

„Trošku se bojím.“

Gordon i nadále hleděl do zlatavých plamenů. Seděl na podlaze u krbu, v jedné ruce svíral skleničku whisky a v druhé zašlou, starou fotografii. Ve tváři měl prázdný, neurčitý význam. Snažil se zhluboka dýchat, ale vzduch jako by se jeho plicím pořád víc vzdaloval. Jeho bolest by se dala přirovnat k bolesti zvířete lapeného do pasti, čekajícího na smrt. S tím rozdílem, že kořist se měla každou chvíli dočkat vytoužené úlevy, ale ta jeho pořád nepřicházela. Právě naopak. Bolest každým dnem sílila. Rozežírala mu vnitřnosti, obírala jeho beztvarý svět o poslední zbytky barvy, stávala se stínem, které nesl jako obří břímě.

…

Leželi na zádech vedle sebe, oba s nataženou rukou a soustředěným výrazem ve tváři pomalu vířili vzduch a čekali na okamžik, až se jejich prsty v té spleti různých pohybů náhodně setkají. Když se tak konečně stalo, spojili dlaně, vytvořili pevný uzel a dlouhou chvíli tak zůstali, lapeni ve svých myšlenkách.

Bill k němu opatrně otočil tvář a s divoce bušícím srdcem se mu zahleděl do očí. Chtěl mu toho tolik říct. Představoval si, jak mu poví o podivném chování svého otce, o strýci Haroldovi, který jej neustále sledoval nepříjemně chlípným pohledem a při každé příležitosti jej plácal po zadku a oslovoval Bello, o příšerně zdlouhavém dni, který mohl dopadnout úplně jinak. Měl ta slova na jazyku, ale nakonec mu z pootevřených rtů nevyšlo ani jediné. Věděl, že si s ním nepřišel povídat. Chtěl jej vidět. Chtěl cítit jeho blízkost. Opět se ocitnout v bezpečí jeho pokoje, daleko od otce, Harolda, ošklivých vzpomínek, daleko ode všeho.

Zhluboka se nadechl, pustil se Tomovy ruky, aby ji vzápětí opatrně položil do prohlubinky mezi jeho krkem a ramenem a zlehka třel horkou kůži. Stydlivě sklonil tvář a nesmělým pohledem hypnotizoval Tomův pomalu se pohybující hrudník. Ve slabém světle stolní lampy se zdála jeho kůže medově zlatá. Byl svalnatý, ale vůbec ne jako ti muži, které vídal na stránkách sportovních magazínů. Ne. Tom byl tak akorát. Pokožku měl překvapivě hladkou, skoro jako dítě, pouze na břiše mu vystupoval pramínek světlých chloupků. Bříšky prstů pomalu klouzal níž, seznamoval se s jeho tělem. Klouzal podél ramen, ukazováčkem opatrně přejel drobné bradavky a pokračoval níž. Teprve když sklouzl k pupíku a na boku si všiml drobné jizvy, tázavě k němu vzhlédl.

„Když jsem byl malý, přelézal jsem sousedův plot a nějak mi to nevyšlo,“odpověděl na hranici šepotu.

Bill neodpověděl okamžitě. Přemýšlel, jako by ani on sám neznal odpověď. Když zemře blízký člověk, pozůstalí si ještě dlouhou dobu pamatují zabarvení jeho hlasu, zvuk smíchu, vůni. Jeho obraz mají před očima do smrti. On to měl mnohem těžší. Když přišel o matku a sestru, byly mu sotva čtyři. Každým dalším rokem byl obraz jejich tváří slabší a slabší, až jednoho dne jednoduše zmizel. Nepamatoval si na jejich hlasy, nepřipomínal si sladký zvuk jejich smíchu, protože nikdy neslyšel ani jedno ani druhé. Viděl je jako beztvaré postavy obklopené typickou vůní. Máma voněla po třešních, sestra po karamelových lízátkách. Na víc si nepamatoval.

„Ne-vím, Tome,“ přiznal a přisunul se blíž. „Cí-tím prázdnotu. Vím, že… mi někdo chybí. Ale obě jsem… znal tak má-lo, že si nej-sem jistý, jest-li mi chybí… právě ony dvě. Je to špat-né?“

„Jak ses sem vlastně dostal?“

Bill se s váhavým přikývnutím stulil do Tomovy náruče, dovolil, aby kolem něj omotal své paže a tiše vydechl. Chtěl mu říct o tom, že jej ráno čeká kontrola u ušního lékaře, ale sotva stihl otevřít ústa, Tom už je pokrýval polibky. Zprvu je jenom pusinkoval a hladil jazykem, a Bill, zcela oddán jeho kouzlu, pouze přijímal to, co mu bylo nabízeno. Když Tom zesílil tlak na jeho rty, jazykem si je pootevřel a vklouzl mezi ně, Bill už nedokázal být déle nečinným. Kdyby to nebyla naprostá hloupost, přísahal by, že v uších slyšel ozvěnu svého tančícího srdce. Za stálého líbání se pokládal na Tomův hrudník, hladil jej po tváři a ramenou, lapal po dechu pokaždé, když Tom opatrně zajel dlaní pod jeho svetr a pohladil jej po zádech. Víc si nedovolil.

Možná už tehdy tušil, že pokud si vybere tu těžší z možností, zisk bude mnohem vyšší než ztráta. A nemýlil se. Možná se tím připravil o volné dny, dostatečné množství spánku a veškerou energii, ale získal Billa. Neuměl přesně definovat to, co k černovláskovi cítil, ale věděl, že se pomalu ale jistě stává středem jeho vesmíru. A nejenom to. Věděl i něco jiného. Nebyl jako otec. A konečně si tím byl stoprocentně jistý. V jeho hrudi tlouklo srdce poblázněného člověka, v žilách mu pumpovala krev. Žil, dýchal, cítil…

Utíkal rychle. Neohlížel se. Jeho běh vyjadřoval jediné. Strach. Naléhavost. Bolest. Věděl, že právě rozehrál hru o čas. Kolik mu ještě vůbec zbývalo? Týdny? Dny? Minuty? Co kdy už šel pozdě?

Když konečně přiběhl ke svému modřínu, bez obvyklé plachosti vyklouzl z jeho stínů a zůstal zaraženě stát. Vyděšeným pohledem pozoroval okolí, které bylo pořád stejné. Kamenná hora. Stromy pohupující se v jemném vánku, listy poletující ve vzduchu, míjející několik pestrobarevných motýlů. Mechem porostlé kamení však bylo prázdné. Zmizel.

autor: B-kay