autor: Lisa
***
Myslet na tebe je jako vrátit se domů.
Bill se celý den cítil jako na jehlách. Neustále měl pocit, jako by ho sledovaly cizí oči, kamkoli se hnul. Pořád se kolem sebe ohlížel a dával si mnohem víc pozor na tváře, které se kolem něj celý den míhaly. Většinou za ním chodili stejní lidé jako předtím, takže si začínal myslet, že je asi jen trochu paranoidní. Ale jak by neměl být?
Kdyby ho chytili při tom, co dělal, nejspíš by šel sedět na pěkně dlouho. Věděl, že je to něco, co se může velmi snadno stát. Mráz mu přeběhl po zádech, když si vzpomněl na Mika. Co s ním teď vlastně bylo? Už s ním proběhl soud? Už ví, jak dlouhou dobu si musí odsedět, než ho zase pustí?
Bill neměl tušení, kolik let přesně by mohl dostat za dealování heroinu – nikdy se o to nestaral. Jako herák se o to ani starat nemusel. Většinou měl u sebe množství jen na jednu dávku, a to obvykle jen po dobu, než si dávku koupil od Mika a dostal se někam, kde si ji mohl dát. Takže tady nebylo takové nebezpečí, že by se dostal do problémů s policií. Do problému se s nimi dostal většinou za své krádeže, a když s tím přestal a začal s prostitucí, už se mu stávalo jen málokdy, že by mu policisté věnovali pozornost. Měli na práci důležitější věci, než se starat o vyhublého kluka, který sem tam nasedal k cizím mužům do auta.
Ale možná tohle nebylo všechno, z čeho byl nervózní a roztěkaný. Začínalo se už stmívat a on pořád čekal, jestli se na place objeví Fabian. Byl to už druhý den, co se Fabian neobjevil a Bill si přál, aby to tak i zůstalo, protože by to znamenalo, že Fabian možná dal na jeho radu a pokouší se odvykat. Jeho nepřítomnost mohla mít taky jiná vysvětlení, ale těmi se Bill nechtěl zabývat. Přál si, aby se to Fabianovi povedlo. Nevěděl, proč je to pro něj tak důležité, nikdy si s ním nebyl nijak zvlášť blízký, byl to prostě jen člověk, kterého znal díky heroinu, nic jiného je nespojovalo. Ale pravda byla, že heráky nikdy nespojovalo nic jiného. Protože v jejich životě nic jiného než heroin neexistovalo. Takže to vlastně bylo to jediné a nejsilnější pouto mezi nimi. A to by přece mělo něco znamenat.
Uběhla další hodina nebo možná dvě (neměl u sebe hodinky, takže si nebyl úplně jistý), a Fabian se pořád neobjevil. Bill si myslel, že se mu aspoň trochu uleví, ale dělalo ho to ještě nervóznějším. Možná to bylo proto, že si nemohl být jistý. Nejistota – to bylo to, co ho doopravdy užíralo. A nejednalo se jen o Fabiana.
Byla tady pořád nejistota z budoucnosti. Nejistota ohledně toho, co s ním bude. Protože jak dlouho bude moc zůstat u Anise? Jak dlouho se bude moct vyhýbat Tomovi? – Protože jednou se přece musí opět setkat. Nebo ne?
Jak dlouho ještě bude při jakýchkoli nesnázích toužit jako první po heroinu (a svém bratrovi)? Jak dlouho bude muset být tady na place a dealovat tu křehkou iluzi v malých dávkách?
Potřásl hlavou a snažil se na to nemyslet, protože když se to na něj začalo valit takhle najednou, začal propadat panice. A to si tady nemohl dovolit. Nemohl si dovolit začít panikařit, když by řešení pro něj bylo tak snadné. A tak tak špatné.
Uvítal, když se před ním objevila Marina – sotva šestnáctiletá heračka, a on se mohl aspoň na chvíli zaměstnat.
„Patriku, nikam se mi nechce,“ kňoural Tom už asi po sté, ale jeho přítel byl neodbytný. Nejenže se od něj ani nehnul od té chvíle, kdy mu Tom všechno vyklopil, ale navíc ho donutil uklidit v domě (protože podle Patrika se ten puch už nedal vydržet), a teď ho ještě k tomu všemu nutil, aby s ním šel na zeď. Jako by nestačilo už to všechno předtím. Tom nechtěl jít na žádnou blbou zeď. Nechtěl přijít na jiné myšlenky (protože to přesně se prý stane, říkal Patrik). Všechno, co chtěl, bylo zalézt si do postele a civět celý večer na fotku na jeho nočním stolku. A možná trochu truchlit. Nebo hodně.
„Tome, přestaň pořád fňukat. To že se budeš užírat doma, ničemu a nikomu nepomůže. Nemá cenu, abys tady byl zavřený,“ zkusil to Patrik znovu, ale pomalu ho opouštěla trpělivost a začínal být na Toma naštvaný. Proč si jen pro všechno na světě nemůže dát na chvíli pohov?
„Ale co když…“ zarazil se Tom a sklopil pohled.
„Co když co?“ zadíval se na něj Patrik.
„Co když se vrátí Bill?“ zamumlal Tom potichu. Slyšel, jak si jeho přítel povzdechl a pak ucítil jeho ruku na rameni.
„Nerad to říkám, Tome… ale kdyby se Bill chtěl vrátit, myslím, že už by to dávno udělal. Nejspíš prostě potřebuje čas s otcem a vůbec si musí srovnat pár věcí. Myslím, že jsi na něj čekal už dost dlouho.“
Tom se cítil malinko zahanbeně, když to Patrik řekl. Nemyslel si, že by na Billa čekal dlouho. Byl by ochotný na něj čekat donekonečna, ale když se nad tím teď zamyslel, nebylo to tak trochu ubohé? Zatímco on tady seděl a jeho život se zastavil, Bill si nejspíš někde užíval svobody bez svého zvráceného bratra, který by mu dýchal za krk.
Najednou se myšlenka na to jít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu (a výparů ze spreje) nezdála vůbec špatná. Najednou se to naopak zdálo jako ta nejlepší věc, co udělat.
„Fajn, tak jdem,“ pokrčil Tom rameny, vzal si batoh a zamířil ke dveřím. Patrik na něj chvíli zaraženě zíral, než se vzpamatoval a rozešel se za ním. Nečekal, že jeho slova na něj nějak zvlášť zapůsobí, ale asi se něco stalo. Rozhodně to Tomovi nehodlal vymlouvat. Popadl bundu a vyšel ven ze dveří.
Kolem byla tma a ticho. Jeho tělo se ještě více zabořilo do měkkosti pod ním a on spokojeně vydechl. Cítil se uvolněný a tak nějak prázdný. Jako by uvnitř něj byl jen vzduch, a kdyby chtěl, možná by se mohl dokonce vznášet. Ale momentálně mu bylo tak dobře, že to nechal být.
Čas kolem něj plynul, ale už jej neděsil tak jako vždycky. Neděsila ho každá uplynulá minuta jeho života, která mu klouzala mezi prsty, protože momentálně mu bylo příliš dobře. A když mu bylo dobře, znamenalo to přece, že svůj život nezahazuje.
Cítil se skoro tak jako na heroinu. Ale on si přece nevzal… nebo ano?
Nakrčil obočí a snažil se vzpomenout, ale najednou to nešlo. Otočil hlavu na stranu a otřel se o něco hebkého.
Něco (někdo) ho hladilo po tváři.
„Hmm…“ zamručel a spokojeně se do toho doteku opřel. V tom doteku bylo teplo a hebko a bezpečí. Bylo to cítit domovem. „Mmmm… Tome…“
Dezorientovaně se posadil, když ho vzbudil nějaký třesk venku na ulici a uvědomil si, že usnul v autě, kam si šel na chvíli sednout, protože ho z celodenního chození a stání bolely nohy.
Jeho hrudník se prudce zvedal jeho splašeným dechem. Shrnul si vlasy z tváře a snažil se uklidnit. Vlastně nevěděl, co ho tak vylekalo, možná byl jen překvapený, že usnul. Nebo byl překvapený z toho, kde se probudil. Byl by přísahal, že bratra mohl cítit. Cítil jeho dotek na své tváři, jako by se to stalo doopravdy. Ve skutečnosti se nejspíš jen otřel o měkký potah sedadel v autě.
Nevěřícně zakroutil hlavou a sám sobě se nervózně uchechtnul. Možná z toho všeho už začíná cvokatět.
Vystoupil z auta a protáhl si ztuhlé nohy. Přemýšlel, jak dlouho mohl spát, ale nemyslel si, že může být víc jak půlnoc, takže zase tak dlouho mimo nebyl.
Rozhodl se, že ještě chvíli bude na place, než to konečně zabalí a půjde zpátky k Anisovi. Stejně mu zbývalo k prodeji už jen pár balíčků. Ale než je prodá, zajde si pro cigarety, na které dostal hroznou chuť. Potřeboval si trochu pročistit hlavu a to se dělá nejlíp u dobré cigarety.
Teď když byl venku na čerstvém vzduchu, bylo mu trochu lépe a necítil se tak zmatený z toho snu. Ale byl to vůbec sen? (Zdálo se to být tak skutečné.)
A jestli to byl sen…
proč sní o svém bratrovi?
Proč, vždycky když připravuje fet na další den, myslí na něj?
Proč když má noční můru, chce se probudit vedle něj?
Proč se mu nezdá o Anisovi, když je teď u něj a svým způsobem se sblížili tak, jak jen byl schopný se s někým druhým sblížit?
Ale když se nad tím doopravdy zamyslel, věděl, že si dokáže odpovědět.
Věděl, že to, jak se cítil ohledně Anise, se ani vzdáleně nepodobalo tomu, jak se cítil ohledně Toma. Podvědomě to věděl už od první chvíle, ale zakazoval si na to myslet. Protože když jednou dovolí, aby se to dostalo z jeho hlavy přímo do jeho srdce, pak už to ze sebe nikdy nevytrhne. Když
to jednou pojmenuje – když si
to jen jednou jedinkrát přizná, pak už pro něj nebude cesty zpátky.
Všechno v co věřil a k čemu se upínal, se mu rozsype pod rukama. A na to on ještě nebyl připravený. Nebyl připravený vzdát se naděje na normální vztah se svým bratrem. Ještě nebyl připravený vzdát ten boj za napravení jeho života. Chtěl to zkusit. Chtěl zkusit normálně fungovat. Musel to zkusit. Dlužil to své matce, které jeho zvrácený život vzal ten její pryč. Dlužil to dokonce i otci, ve kterém probudil to, co nikdy nemělo vyjít na povrch. Dlužil to Tomovi, který měl taky právo na plnohodnotný život a plnohodnotný vztah. Ale ze všech nejvíc to dlužil sobě.
Dlužil to svému já, které pořád ještě někdy v noci čekalo, jestli neuslyší vrznutí podlahy před jeho dveřmi, které by znamenalo, že si pro něj otec zase přišel. Dlužil to svému já, které si omámeně vytahovalo stříkačku z žíly, a unavený úsměv se mu rozléval po tváři. Dlužil to svému já, které se vždycky snažilo přesvědčit sebe sama, že to, co dělá, není tak hrozné, jako kdyby se svými zákazníky spal.
Nemohl to vzdát. Ještě ne.
Stánek, kde si mohl koupit balíček cigaret, nebyl daleko. Stačilo přejít silnici a projít tmavým podchodem, který smrděl močí, a jeho stěny byly posprejované různými graffiti. Taková místa ho neděsila. Sám si jich užil dosyta.
Zamyšleně se coural s hlavou ponořenou do znepokojivých myšlenek, kterým nemohl přijít na kloub. Sebevíc se snažil, nedostávalo se mu žádného rozřešení. Možná nad věcmi prostě jen příliš přemýšlel. Potřásl hlavou a vrátil se pár kroků zpátky, protože přešel ten stánek. Poprosil o cigarety, a jakmile zaplatil, hned si jednu dychtivě zapálil. Blaženě vyfoukl dým do nočního vzduchu a chvíli vnímal jen ten klid, když se mu nikotin šířil tělem.
„Ehm…“ poškrábal se Patrik na temeni a snažil se skrýt znepokojení. „To je… zajímavé, co jsi udělal,“ odvrátil pohled od Tomovy tváře a znovu se zadíval na graffiti před sebou, které vytvořil jeho přítel.
„Co na to říkáš?“ zeptal se ho Tom a vypadal opravdu zvědavý na jeho názor.
„No… není to nic, na co bych byl od tebe zvyklý. Většinou děláš… hm… barevnější věci, nebo tak,“ plácal Patrik a nemohl odtrhnout tvář od tmavých očí, které na něj zíraly ze zdi. Temná postava, zkroucená v jakési agónii, se se svou hubenou siluetou a černými vlasy až nápadně podobala Tomovu bratrovi.
„Podívej, já vím, že máš o bratra starost a jsi na něj naštvaný, ale-„
„Nejsem na něj naštvaný,“ přerušil ho Tom. „A proč o něm teď vůbec mluvíš?“
„Myslel jsem, že to graffiti-„
„Tak tys myslel?“ vyjel na něj Tom. „Ne všechno co dělám, souvisí s ním. Není to on. Nemá to s ním nic společného!“ Tom cítil potřebu se ospravedlnit, i když bylo jasné, že to, co řekl, byla jen prachsprostá lež. Všechno, co dělal, nějak souviselo s jeho bratrem.
„Nemusíš přede mnou nic předstírat, Tome. Já to chápu. Je normální, že se cítíš zraněný po tom všem, čím jste si prošli.“ Tom sebou trhnul, Patrik neměl ani ponětí, čím vším si prošli, ale nic neřekl. „Jen jsem chtěl říct, že si myslím, že bys možná měl zavolat otci – vím, že s ním nechceš mluvit, ale možná by ses jen mohl přesvědčit, že je Bill u něj a v pořádku. Možná by tě to trochu uklidnilo.“
„Nepotřebuju se uklidnit,“ odsekl Tom. „A už vůbec se o tomhle nepotřebuju bavit.“ Naštvaně si začal házet věci zpátky do batohu.
„Kam jdeš?“
„Domů. A jdu sám,“ ušklíbl se na Patrika, přehodil si batoh přes rameno, naposledy se zadíval na postavu vyobrazenou na zdi a odešel.
Zapálil si další cigaretu a přidal do kroku. Chtěl se vrátit zpátky na plac a co nejrychleji se zbavit zbývajících balíčků heroinu, aby už mohl jít zpátky k Anisovi.
Zastrčil si zapalovač do kapsy, a když vzhlédl, málem se mu zastavilo srdce. Postava, která přecházela na vedlejší chodník, byla sice oblečená ve vytahaných šatech a byla tma, takže by si neměl být tak jistý, ale přesto věděl, že je to Tom.
Stál tam a zíral na jeho záda, která se mu stále více vzdalovala, cigareta v jeho ruce ochable visela a naprázdno ubývala.
Chtěl na něj zakřičet, ale něco ho zastavilo. – Co by mu řekl?
A musel by vůbec něco říkat? Nestačilo by ho prostě obejmout? Ale k čemu by to bylo? Věděl, že by se zase museli rozloučit, protože ještě nebyl připravený se vrátit zpátky a nebyl si jistý, jestli by to mohl bratrovi znovu udělat. Nedokázal by znovu čelit jeho vyčítavému výrazu, který ho obviňoval z toho, že ho nechal samotného. Ne, bude lepší, když bude potichu a on si ho nevšimne…
Když Tom dorazil domů, svléknul si tmavou mikinu a pohodil ji na zem. Celou cestu zpátky domů měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Cítil takové to zvláštní mrazení v zádech, ale nechtěl se otáčet, protože si byl jistý, že se za ním jen plíží Patrik, aby zkontroloval, že se dostal v pořádku zpátky domů a nevyvedl nějakou hloupost. A on nechtěl vidět jeho výraz plný zadostiučinění, protože věděl, že Patrik měl pravdu v tom, co říkal.
Opravdu byl na bratra naštvaný. Ve skutečnosti byl momentálně tak rozzuřený, že kdyby se teď Bill objevil ve dveřích, bez jediného slova by ho Tom zase vyhodil. Nechtěl by slyšet nic z toho, k čemu Bill dospěl, protože na tom už víc nezáleželo. Nechtěl už poslouchat, co je správné a co špatné a jak by se měl cítit.
Co by měl cítit.
Nebo neměl. Měl těchhle myšlenek už po krk. Všeho zdůvodňování a analyzování a sebelítosti.
Věděl, že je s ním něco špatně. A věděl, že za to může Bill. Nesnášel ten stav, ve kterém byl – tu beznaděj a neschopnost posunout se dál. Dával to za vinu bratrovi – to on mu to provedl. Zlomil něco uvnitř něj a pak si klidně odešel, jako by se nic nedělo. Bill ho donutil, aby umíral hrůzou každý den, kdy byl závislý na heroinu, a bylo mu to úplně jedno. Způsobil, že se Tom úplně odtrhl od reality a jediné, na co se upnul, byl jeho bratr.
A potom odešel
.
Jak mohl být někdo tak krutý? Jak mohl Bill celou tu dobu předstírat, že ho miluje, když to nebyla pravda? Jak ho mohl líbat? Jak s ním mohl spát, když to celé byla jen přetvářka? Jak mohl v Tomovi nechat zakořenit tak hluboký cit a pak ho násilně vyrvat a odnést si ho pryč?
Copak na Tomových citech vůbec nezáleželo? Copak vůbec nezáleželo na jeho srdci?
Billovi evidentně ne
. Pomyslel si hořce, když naštvaně zamířil do jeho pokoje.
„Ty malý, zatracený…“ procedil mezi zuby, aniž by si uvědomoval, co říká a zamířil k jeho skříni, ze které vyházel všechno oblečení, které tam bratr nechal. Zuřivě se vrhl k jeho psacímu stolu a vytáhl všechny šuplíky, aby z nich vysypal to málo věcí, které tam měl bratr schované. Strhnul ze zdí všechny obrázky a plakáty, které tady visely ještě z doby, kdy žili jako rodina. Nechtěl tady nic, co mu ho bude připomínat. Nic, co měl Bill rád. Nic, co mu bylo milé a na čem mu záleželo. Protože si byl jistý, že všechny tyhle věci pro Billa znamenaly víc, než kdy pro něj znamenal on. Jinak by nikdy nemohl odejít. Ne takhle.
Když se úplně vyčerpaný svalil na hromádku oblečení svého bratra a zabořil do něj uslzenou tvář, uvědomil si, pomalu vdechujíc slabou vůni, která ulpěla na oblečení, že ať je momentálně na bratra naštvaný sebevíc, nic to nezměnilo. –
Pořád ho miloval víc než cokoli jiného.
Ale ať už se snažil sebevíc, tohle uvědomění mu nijak neulevilo. Naopak se zdálo, že tíha, která ho od bratrova odchodu tlačila na hrudi je ještě těžší než předtím.
„Tak jak to dneska šlo?“ usmál se na něj Anis, když si od něj bral tašku s penězi.
„V pohodě,“ zamumlal Bill koutkem úst. Anis se zamračil, ale nevyptával se, co se děje.
„Máš hlad?“
„Ne, díky,“ zakroutil Bill hlavou. „Jsem unavený. Půjdu rovnou spát.“ Popřál ještě Arabovi dobrou noc a zamířil nahoru do tmavého pokoje. Svléknul se a zabořil se do studených peřin. Tupě zíral do tmy a snažil se vyhnat z hlavy obraz vzdalujícího se Toma, dokud nebyl úplně vyčerpaný a neponořil se do spánku plného neklidných snů o jeho bratrovi, který se mu neustále ztrácel v mlze a on ho nemohl najít. Ale bylo strašně důležité, aby ho našel, protože mu musel něco říct. Musel mu říct, že ho nechtěl opustit, že mu nechtěl ublížit. Musel mu říct, že ho miluje.
Když se Bill ráno probudil, nevzpomínal si ani na ten sen, ani na to, co v něm tak strašně Tomovi potřeboval říct.
(A/N): Děkuju všem, kteří si našli chvilku a přečetli si tenhle díl. Nemáte ani tušení, jak jsem ráda, že je konečně na světě. Doufám, že máte taky radost 🙂
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Bill by sa mal premôcť a ísť za Tomom. Obaja sa navzájom potrebujú ale teraz je to Bill kto musí urobiť prvý krok. Dúfam že další iel bude čoskoro.
Myslela jsem že jsi to vzdala a že se nedozvím co bude dál.
Možno je to neuveriteľné, ale včera večer som na túto poviedku myslela a strašne mi bolo ľúto, že už tak dlho nepribudla kapitola a dnes som nemohla uveriť, že je tu:) Veľmi ma potešila. A nielen to, že je tu ale aj jej obsah. Stále je to príliš smutné, ale som rada, že si Bill pomaličky priznáva, že k Tomovi cíti lásku aj keď si to ešte neodvažuje pripustiť. Toma mi bolo strašne ľúto, keď vypratával Billove veci:( Som zvedavá čím si ešte musia prejsť, kým sa zase stretnú… Strašne moc ďakujem za kapitolu a idem čakať…
Tak sice mam z dalšího dílu vždycky vánoce, ale uvědom si, že tímjak to přidáváš roztahaně přicházíme o celkový dojem z povídky . To je velká škoda. Určitě nemáš jako jedinou věc na práci psat na blog ,ale přidat díl skoro po 4 měsících je už trochu hard…;)
Moc mě mrzí, že moji nejoblíbenější povídku touto dobou budu číst ještě dalších 5 let,než bude konec a budu si ji moct přečíst celou naráz.
Moc ti to jde tak nechápu tenhle tvůj postoj…
Mám takovou radost 🙂 snad to všechno dobře dopadne. A mimochodem si strašně přeju, aby ten jejich nechutnej otec pykal, aby se to nějak uzavřelo. zneužívání je něco, co je mi dost ,,blízké“, ne mně osobně, ale někomu mně blízkému, a šíleně mě irituje, že lidé jako je v tomhle příběhu jejich táta z toho prostě vždycky vyváznou… Je to jedna z největších hnusaren co se děje a potom to takhle dopadá… Moc se těším na další díl <3
Mohla bych se podespat pod to, co zminila nade mnou i Zuzanka. Na tuhle povidku jsem posledni dobou mockrat myslela, ale bylo mi hloupe po Januli vymahat informace, jestli neco brzo bude nebo ne. Strasne mi chybela a proto jsem podobne tak jako Zuzka valila oci, kdyz jsem opet na blogu spatrila ten banner. Moc, moc dekuji! Rada si na jeji dopsani pockam, i kdyz to bude trvat dele. Radsi psat, jen kdyz je inspirace a chut, nez se nutit a zprotivit si to, nebo to zbytecne uspechat.
K cteni tohoto dilu jsem si poustela Sigur Rós a krasne se to vzajemne doplnovalo. Kdyz jsem cetla, naplnoval me neskutecny smutek a bylo mi jich desne lito. Zaroven jsem ale i citila, jakoby se v obou zacly konecne hybat ledy a tak tu ani nedycham, usilovne drzim palce a preji si, aby se uz prestali sebetryznit a mrskat a nekam se pohli.
Ten Tomuv vztek, ktery z nej proste musi ven, moc dobre znam. To, ze polozdemoloval Billuv pokoj, byl dobry zacatek. Jen nebyt pasivni. Dokud se Tom sveho vzteku nezbavi, dokud s nim konstruktivne neco neudela, bude ho to uvnitr porad donekonecna jen szirat. Cely svet kolem nej i jeho zivot v nem tak bude vnimat jen v pokroucenych tvarech a sedych barvach. Nevybity vztek a z nej pramenici sebelitost dokaze tak ubijet, tak pohlcovat, bere energii a prekrucuje pravdu naruby, cerni mozek a zamyka srdce. Ja Toma naprosto chapu, protoze jeho investice do Billa je jeho ocima videna a chapana jako citova kradez a nevdek z Billovy strany a to musi preci kruci bolet. Neskutecne se tesim na jeho prozreni a co s tim tve spisovatelske pero udela. Hlavou se mi honi tolik moznosti, ktere se Tomovi nabizi. Jaky bude, az to nejhorsi preboli? Jak se na jejich vztah bude divat, az mu z oci spadnou supiny horkosti a on pochopi Billovo uvazovani a z nej pramenici rozhodnuti a jednani. Jake to bude, az pochopi ze jeho zivot neni jen o Billovi a ani by byt nemel? A pochopi tohle vse vubec nekdy? Najde v sobe pokoru a odpusteni? Honi se mi toho hlavou tolik….
Kdyz si Bill sel koupit ty cigarety, doufala jsem, ze treba uvidi Tomovo grafitti na zdi. To, ze videl Toma sameho ovsem taky nebylo od veci:-) Snad ho to uz konecne nakopne a jeho vnitrni pochody se budou ted posouvat kupredu aspon krapet rychleji. Taky by me zajimalo, jestli treba Tom nezavola tatovi a nezjisti tak, ze tam Bill vubec nebydli. Co by to s Tomem udelalo, kdyby ho videl na place v nove roli dealera? Tolik otazniku, tolik otazek…………..:-)
Liso, byl to krasny dil a ja za nej jeste jednou moc dekuji.
Preji krasne jaro na severni Moravu.
tohle mě štve ani nevíte jak :D!
[7]: Mě taky!
Je to hanba, ale už pomalu oprašuju a navazuju na zpřetrhané nitky fantazie.
[8]: :)))) ano prosím!
Když jsem se dozvěděla, jaky mají mít kluci novy klip a když jsem ho pak viděla, cítila jsem se díky téhle povídce "jako doma"… Kdo by si pomyslel, ze takhle Billa jednou fakt uvidíme 🙂 strašně se těším na další dil <3