Ničitel 3.

Souboj

Tom

„Mapa!“ zaradoval jsem se několik minut po Lokim.

„Neříkej,“ utrousil.

„Říkám.“ Loki rozložil mapu a začal ji studovat. „To je divný, to je divný…“

„Máš to obráceně,“ poznamenal jsem.

„A jo!“ Otočil mapu a znovu se na ni zkoumavě zadíval. „Takže jsme tady.“ Zabodl prst zhruba doprostřed. „No a když půjdeme tudy, tak tam někdy dojdem.“

„Někdy?“ povytáhl jsem obočí.

„Spěcháš někam?“

„Já… ehm…“

„Co?“

„Ale nic,“ zamumlal jsem. Loki sbalil mapu a rozešel se někam do lesa. „Hej, co mám dělat s tím mečem?“

„Nes ho.“ Dík za radu, fakt že jo! „Tak fajn, použiju svoji božskost a seženu ti nějaký pouzdro anebo igelitku.“ Sáhl do kapsy a vytáhl pásek s pochvou.

„Díky,“ broukl jsem a po pár nezdařených pokusem si to konečně uvázal kolem pasu.

Normální člověk by v tuhle chvíli chtěl jít domů, ale já se těšil, že konečně něco zažiju.

Celý den jsme se trmáceli touhle podivnou říší. Párkrát na nás něco odněkud vyskočilo, ale díky Lokiho bleskovým reakcím nás to nestihlo ani ohrozit. Začínal jsem z něj mít čím dál větší respekt. Dalo se říct, že jsem ho obdivoval.

„Bolej mě nohy,“ postěžoval jsem si, když už se začínalo pomalu stmívat.

„Mně ne.“ Ještě dalších deset minut jsme šli.

„Loki, já už opravdu nemůžu. Normálně jezdím MHD,“ zaúpěl jsem.

„No dobře, tak si najdeme nějakou jeskyňku, vyhodíme medvědy a usídlíme se tam,“ prohlásil vesele.

„A bez těch medvědů by to nešlo?“

„Možná i jo.“ Loki se chvíli zamyšleně rozhlížel, než ukázal pod nějaký převis. „Tohle by stačilo, štěněčí princezno?“ Hodil jsem po něm vražedným pohledem.

„Myslím, že to bude fajn,“ odsekl jsem.

„V tom případě není co řešit,“ tleskl. Přešel k jeskyni a sedl si na velký kámen. „Nestůj tam jak pařez a pojď sem, když sis tak moc chtěl odpočinout.“
„Tak promiň, že nejsem bůh jako ty,“ zabručel jsem. Vážně mě štvalo, že ze mě neustále dělá neschopného, i když jsem jím tak trochu byl.
„Chceš být taky tak moc boží jako já?“ Nepatrně jsem kývnul. „Tak se zvedej, jdeme trénovat!“ zavelel a vyskočil na nohy. „Vytáhni meč a ukaž, co umíš.“ Vytasil jsem a párkrát s ostřím nejistě zamával. Viděl jsem na něm, že se snaží nesmát. Bylo mi trapně, neuvěřitelně trapně.
„Je to tak moc špatný?“ ublíženě jsem se po něm podíval. Neodpověděl. „Ještě nikdy jsem to nedržel v ruce,“ bránil jsem svoji nešikovnost.
„Ukaž to…“ Vzal si ode mě meč a předvedl několik zkušených pohybů.
„Páni, jsi úžasnej,“ řekl jsem uznale.
„Boží,“ opravil mě. Tiše jsem se zasmál. Nikdy bych nevěřil, že mi může být bůh tolik sympatický. „Až tady skončím se svým terorem, nebudeš tak katastrofální jako teď,“ ujistil mě.
„No to chci vidět,“ utrousil jsem.

„Začneme u držení těla,“ prohlásil Loki důležitě. Přešel ke mně a našteloval mě do správné pozice. Když se přese mě naklonil, aby mi poupravil ruce, nasucho jsem polkl. Ač jsem si to nechtěl přiznat, jeho blízkost mě rozrušovala. Snažil jsem si namluvit, že to je kvůli tomu, že je vlastně nadpřirozená bytost a nacházíme se v neexistujícím světě, ale pravý důvod byl poněkud jiný. Za Lokiho pomoci jsem udělal několik nejistých pohybů.
„Musíš do toho dávat trochu síly, jinak tě v boji zabijou,“ napomenul mě Loki. „Na konci tréninku si dáme souboj, a pokud se mi dokážeš aspoň chvíli ubránit, přestanu ti říkat štěně, bereš?“ navrhl.
„Okay.“

Ukázal mi několik základních pohybů. Nedokázal jsem se pořádně soustředit, ale snažil jsem se, abych si před ním nevyšvihl ostudu.
„Tak jo, je čas na bitku. Uvidíme, co v tobě je,“ prohlásil po chvíli. Nervózně jsem se nastavil do základní pozice. Ještě jsem si zkontroloval, jestli stojím dobře. Loki odněkud vytáhl další meč – vážně mě zajímalo, kde to bere, a namířil s ním na mě. Nestačil jsem se ani nadechnout a vrhl se po mně.
„Uhh…“ hekl jsem a jen tak tak se stihl vykrýt. Překvapilo mě, s jakou silou a vervou po mně šel. Postupně mě zaháněl dál a dál. Každý další sebemenší pohyb pro mě byl čím dál víc náročnější. Loki se obtočil kolem své osy a nakonec mi meč přeci jen vyrazil a svoje chladné ostří mi natiskl ke krku. Trhaně jsem se nadechl. V krku se mi vytvořil knedlík, když jsem si uvědomil, že by stačilo jediné seknutí a byl bych mrtvý.

„Jo, docela dobrý, to půjde,“ broukl a odtáhl se. Konečně jsem se mohl pořádně nadechnout. I když jsem nechtěl, potěšeně jsem se usmíval. Uznal mě… Měl jsem neuvěřitelnou radost.
„Děkuju,“ špitl jsem vděčně.
„Nemáš hlad?“ ozval se Loki znovu sedící na kameni.
„Mám,“ breptl jsem nesměle. Trochu se zasmál a hodil po mě něco podobajícího se chlebu. Děkovně jsem se na něj usmál a hladově se do toho zakousl. Všiml jsem si, že sám nic nejedl. Tázavě jsem se na něj zadíval.
„No co je, nemám hlad,“ pokrčil rameny. Přisedl jsem si k němu a chvíli si s ním povídal. Když už padla úplná tma, rozhodl jsem se, že půjdu spát. Schoulil jsem se do rohu výklenku a po chvilce přemýšlení o všech těch dobrodružstvích se mi únavou zavřely oči.

Probudil jsem se uprostřed noci, protože mi byla zima. Přeci jen jsem nebyl zvyklý válet se v noci na studené zemi, ale místo toho mě každou noc čekala teploučká postel. Rozespale jsem zamžoural. Zahlédl jsem Lokiho, jak stojí opodál a pozoruje oblohu. Zřejmě vycítil, že se na něj dívám, jelikož se otočil a zeptal se: „Proč nespíš?“
„J-je mi zima,“ vykoktal jsem, protože jsem se klepal jako ratlík. Povzdechl si a došel ke mně. Sedl si hned vedle mě a přitáhl si mé klepající se tělo do náruče. Cítil jsem jeho krásné teplo.
„Doufám, že nechrápeš,“ prohodil. Tiše jsem se zasmál a ujistil ho, že ne. Spokojeně jsem se k němu přitulil a tiše oddechl. Bylo mi u něj tak dobře, připadal jsem si v bezpečí a pocit osamělosti, který mě doprovázela celý život, odplul.

Bill

Pomalu jsem se usmál. Bylo to lehčí, než jsem si myslel. Pak jsem se trochu zamračil. Do Asgardu ho vzít s sebou nemůžu. Budu se ho muset nějak zbavit. Hmm… Ale je to celkem škoda. Odtáhl jsem se od něj a chytil ho za bradu. Vážně… škoda.

„Ehm… Co je?“ Nervózně si skousl ret.

„Nic,“ zamumlal jsem a přejel mu palcem po tváři. Zrudnul a odvrátil se.

„Už půjdu spát,“ vyhrkl. Položil mi hlavu na hrudník. Po chvilce začal hluboce oddechovat. Usnul jsem taky, abych se nenudil.

autor: Dietřisko & Kentaur