autor: Tina
Jsou věci mezi nebem a zemí, které si nikdo neumí vysvětlit a co je také nad zákony vesmíru jasné, že žádné potěšení netrvá věčně. Dřív nebo později se objeví zádrhel, malý háček, který situaci začne komplikovat, a i v tomto případě, kdy se všechno zdálo tak nádherné a čisté, se začaly vynořovat otazníky.
William obdivoval Thomasovu chladnou a bledou kůži. Nepřišlo mu na tom nic prazvláštního, spíš naopak. Jakýmsi záhadným způsobem jej tento fakt přitahoval, přišlo mu to tak urozené a šlechtické. I jeho mluva tomu nasvědčovala. Co mu však nešlo do hlavy za jeho už poměrně dlouhý pobyt, bylo, že se ještě nikdy nesetkal s Thomasem u stolu. Pokaždé dostal od služebnictva tu samou odpověď. „Pán již jedl.“ „Dnes pán jíst nehodlá.“ „Pán bude jíst ve své pracovně.“
Hodně často jej také zahlédl, jak se jeho postava ztratila ve vinném sklípku. A když jej párkrát tajně následoval, tiše, aby o jeho přítomnosti nevěděl, a nakoukl do sklípku, najednou jej tam už nenašel. Vysvětloval si to buď tím, že tam nejspíš ani nešel, třeba má v tomto domě nějaké tajné dveře maskované společně se stěnou, jak tomu dříve bývalo, nebo mu něco tají. Nemohl si totiž nevšimnout pancéřovaných tlustých dveří s kódem, které byly ve vinném sklípku. Jeho lidská zvědavost někdy skutečně překypovala a rád by věděl, co se za nimi nachází.
Thomas postřehl stále víc otázek, které buď obcházel, nebo odpověděl nepřímo a zamluvil je něčím jiným. Začínal pociťovat, že přichází čas, kdy je třeba s pravdou ven i s tím rizikem, že jej William opustí. Sám však neměl v plánu s tím začít.
„Tome, potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit… vlastně spíš se zeptat… tedy…“ vydechl skoro až zoufale, frustrovaně sám nad sebou, jak se mu motala slova a dávala dohromady nesrozumitelné a pomatené věty.
„Jen se ptej. Co máš na srdci?“ Pověděl Dracula a svým pohledem hltal celou jeho maličkost. Slyšel zrychlené bití jeho srdce, cítil z něj nervozitu, dokonce až strach?
„Je to nejspíš směšné, že o tobě takhle smýšlím, ale nesedí mi tady pár věcí.“ Začal chodit v obývacím pokoji před krbem a bývalý král a velký panovník celé Transylvánie jej svým bystrým zrakem sledoval sem a tam. Jako šelma svou kořist, už teď věděl, kam jeho otázka a úvahy směřují. „Především jsme se ještě nikdy nepotkali u stolu v jídelně a tvoje kůže… je tak ledová a bledá. Když je hezky, zůstáváš doma se zataženými závěsy, někdy v noci někam tajně zmizíš a vrátíš se až ráno. Nesledoval jsem tě, přísahám… tedy vlastně trochu ano, přiznávám. A tvoje jednání a mluvení. Jsi neuvěřitelný gentleman a někdy mi přijde, jako bys mluvil jako pradávný šlechtic, já…“ vydechl a konečně se zastavil a zůstal stát na místě. Viděl jeho soustředěný pohled na vlastní osobu a ležérní posazení.
„Co z toho tedy vyvozuješ, jaký je tvůj závěr?“ položil mu otázku, která proťala to ticho, s lehkostí jako nůž máslo. Vstal a obešel si jej přesně jako šelma, která se chystá zaútočit a pouze vyčkává na správný okamžik. Jeho pomalé a zároveň tak vražedné kroky doplňoval ten bodavý pohled. Viděl vše. Nejistotu, nervozitu, popírání, úžas, nedůvěřivost vlastnímu rozhodnutí.
„Je to nesmysl, nemůže to být pravda, ale…“ pověděl a jeho hlas se viditelně chvěl.
„Přesně tak. Jen dokonči svou myšlenku.“ Stál za ním v těsné blízkosti a zvuk jeho hlasu mu způsoboval husí kůži. Napětí v místnosti bylo téměř viditelné a jedině oheň praskající v krbu ještě dokazoval, že je tohle skutečnost. Každý rychlý úder jeho srdce otřásal celým jeho tělem jako vichřice s topoly.
„Pojmenuj to,“ promluvil a způsobil mu další záchvěv.
„Jsi upír.“ Ta dvě slova vše rozhodla. Výraz ve tváři mladého archeologa a jeho ztuhlé tělo napovídaly, že má možná strach, možná také o všem hluboce přemýšlí.
„Máš pravdu. Skutečně jsem upír. Největší a nejnebezpečnější predátor ze všech možných, co na tomto světě kdy byly. Pro svou existenci potřebuju krev, lidskou krev, to je jediná věc, která mě ovládá, která mě umí přivést k nepříčetnosti a manipulovat se mnou. Nutí mě zabíjet. Máš strach?“ dotázal se. Z čista jasna se na něj William otočil s odhodláním v očích, které mu bylo před mnoha lety tak známé.
„Ne, nemám z tebe strach. Nebojím se tě.“ Dotkl se jemně jeho chladné tváře.
„Ale měl bys mít. Mohl bych tě kdykoliv zabít. Jako lusknutím prstů bych ti mohl zlomit vaz a ani bych se nezapotil.“
„Ano mohl bys to udělat, ale kdybys to skutečně chtěl udělat, už bych tady dávno nestál. Už dávno bys mě sprovodil ze světa.“ Pověděl a bez varování jej políbil na rty. Přiblížil se a tiskl svá ústa na ty jeho. Jednou dlaní si přidržoval jeho tvář a tou druhou měl položenou na jeho hrudníku. Necítil nic, žádný tlukot srdce. Odtáhl se na malou vzdálenost, a podíval se na místo, kde ležela jeho dlaň, tak teplá oproti Thomasově chladné kůži.
„Už dávno přestalo bít. Je mrtvé, stejně jako já.“
„Jak se to stalo, řekni mi o tom něco.“
„Je to dlouhý příběh, pojď se na to posadit,“ společně tak učinili a po všech těch letech se Thomas opět rozhodl poodhalit další části svého temného tajemství.
„Ve svých dobách, kdy jsem býval králem, jsem nosil jméno Vlad Dracula. Pořádal jsem souboje a hostiny, popravy a také výpravy. Byl jsem milován i nenáviděn, jenomže se stalo několik událostí, kterým jsem nepřikládal velký význam, a to jsem měl.“ Vydechl. Jak nyní litoval svých činů a své nerozvážnosti.
„Jakým činům?“
„Nechával jsem vyvražďovat všechny pánbíčkáře, přesto mi má vláda vyhovovala. V dnešních dějinách je zapsána jako krutá a nelítostná. Jeden z těch duchovních bláznů mne ve jménu Boha proklel. Je to jako bych ta slova slyšel včera.“ Zavřel oči a opakoval slova, která mu zněla v hlavě.
„Buď navždy proklet, Draculo! Tvá duše nenalezne klid! Bude trýzněna v plamenech utrpení, tvé rty na rudém pekelném loži navždy prahnoucí po krvi. Život svůj neukončíš ani vlastní rukou. Ve jménu Boha tě proklínám!“
Vzpomínal na starosti jeho lásky, kdy jej Isidor sám varoval, aby nebyl tak lhostejný, co se tohoto prokletí týče. Měl o něj strach a právoplatně, a pak sám položil život a zanechal jej jeho osudu. Tak jak to bylo předurčeno. Sám v trýznivém nekonečnu času bude živořit snad, až dokud se nad ním samotný Bůh neslituje.
„Netušil jsem, že slova toho pošetilého velebníčka budou tak pravdivá a předurčující moje dlouhé a nikdy nekončící utrpení. 549 let je mi stále třicet a zažil jsem si mnoho lidských pošetilostí a chyb. Přihlížel jsem těm největším katastrofám, za které si lidé mohli sami. A tohle všechno odstartovala pošetilá láska.“
„Tomu příliš nerozumím.“ Pověděl William bedlivě poslouchající.
„Rozzlobil jsem se na služebnou, která mi chtěla krást v mé vlastní ložnici. Pln vzteku jsem byl odhodlán ji ponechat katovi nebo vlastnoručně zabít, jenže se proti mně vyřítil nejspíš její nápadník, mladý jinoch, který pro mne rovněž pracoval, a probodl mě. Měl jsem zemřít, ale nestalo se tak. Probudilo se ve mně tohle monstrum a oba jsem je zabil. Tím, že jsem smočil rty v lidské krvi, jsem si sám zpečetil svůj osud. Žít navěky a přihlížet lidským chybám a kruté lásce, která mne s Bohem o vše připravila.“
Mladý archeolog zůstal mlčky a jen hleděl a naslouchal tomu příběhu, který byl jako vytrhnut z knihy. Z knihy plné hořkosti a utrpení. Celá léta jej fascinovala historie a teď se před ním odkryla další část, kterou mohou slyšet jen ti vyvolení. Byla před ním bytost z dávných dob, jakoby snad čekající na něj, čekající na obdiv.
„To je neuvěřitelné… nemůžu tomu uvěřit.“ Srdce mu bilo vzrušením z toho zjištění a ten fakt opět rozechvíval celé jeho tělo.
„Jak to tedy vlastně funguje. Co na upíry vlastně platí? Je tolik teorií, že je skutečně možno si vybírat.“ Thomas se musel nad touhle zvědavostí pousmát.
„Opravdu bych ti měl povědět své slabiny?“ usmíval se jím natolik okouzlen a pobaven.
„Nebudu je využívat proti tobě, slibuju.“ Úsměv mu oplácel a zvědavost z něj sálala mnohem víc než žár ze slunce.
„Na česnek a tak podobně můžeš zapomenout, to je lidský výmysl. Poněvadž jsem já ten úplně první upír v dějinách lidstva, nic mě nedokáže zabít. Svěcená voda mne sice spálí, stejně tak jako jiné posvátné předměty, ale nezabijí mě. Příliš ostré paprsky slunce mi způsobují svědění kůže a rudnutí očí, ale neuhořím, jen mě oslabuje.“
„A co třeba dřevěný kolik do srdce?“
„Přemýšlíš jak mě zabít?“ usmíval se pobaveně.
„Ne, to ne. Jen uvažuju nad dalšími známými způsoby.“
„Ani kolík do srdce mě nezabije. Je už mrtvé, nelze ho více zabít. Ovšem u těch, které jsem stvořil, jsou způsoby zabití poněkud jiné. Jsou slabší než já, na slunci uhoří, kolík do srdce je také spolehlivý. Svěcená voda je pro ně jako kyselina, a když je jí velké množství, je schopná je rozežrat.“
„Páni. Přijde mi, jako bych spal. Nemůžu uvěřit tomu, že je to vlastně všechno pravda.“
„Věř, že to pravda je.“ Vydechl Thomas a vzpomínkami se vracel do dob, kdy býval ještě člověk. Náhle se podíval na Williama a chyběl už jenom malinký kousek k tomu, aby jej donutil zapomenout díky nátlaku, který všichni upíři skvěle ovládali.
“ Polib mě,“ hleděl do jeho očí zpříma a panenky se mu rozšířily. Mladý černovlasý muž tak učinil, a když se odtáhl, podivil se nad tím zvláštním pocitem.
„To byl nátlak. Mohl bych tě donutit udělat cokoliv. Mohl bych tě donutit zabít všechny lidi, co znáš, nechat sám sebe upálit nebo na celý svůj život zapomenout. Nehodlám ho však na tebe používat, na tebe ne.“ Konec věty řekl s takovou překvapivou něžností a pohladil jej po jeho jemné tváři.
„A… jak je možné proměnit člověka v upíra?“ zeptal se náhle. Tenhle způsob nechtěl Thomas vysvětlovat. Obával se toho, že by časem mohl po něm Bill požadovat proměnu. Nechtěl, zakázal si mu zničit život tak, jak se to stalo jemu. Dlouho mlčel a pohlížel na něj, jako by se najednou zastavil svět. Myšlenky pluly jeho hlavou jako lodě na řece, kterých snad nikdy neubývalo.
„Postačí, když bych tě jednou kousnul. V ten okamžik by započala proměna. Vyrostly by ti tesáky, zbledla pleť. Smysly by se ti zintenzivnily. Všechno bys vnímal dvakrát tolik, a především by tvým jediným zájmem byla krev. V momentě, kdy bys ochutnal, by byla proměna kompletní, dílo by bylo dokonáno.“
„A kdybych se nenapil?“ dotázal se William.
„Zemřel bys.“ Zazněla ta dvě slova do ticha celého pokoje.
autor: Tina
betaread: J. :o)
Konečně se mi spousta věcí vysvětlilo 🙂
No som rada, že Bill už vie pravdu o Tomovi, ale nemôžem si pomôcť, no jedna vec mi trošku vadila. A to v podstate spôsob odhalenia tej pravdy. Za prvé, že Bill proste sám povedal, že je upír, pričom vôbec nebolo vysvetlené, ako prišiel k takému záveru (okrem tých pár bodov, čo by mi ako dôkaz nestačilo), za druhé, že to povedal tak pokojne, akoby bolo bežné v tomto svete, že existujú upíri. A posledné, celé mi to strašne pripomenulo scénu z Twilightu (hlavne film, knihu si už tak presne nepamätám).
Takže to je môj názor. Neviem, či si niečo z tej scény kopírovala alebo nie, ale osobne si myslím, že by to chcelo viac originality.
Inak kapitolka bola fajn a teším sa na to, ako sa to bude vyvíjať ďalej, pričom už teraz rozmýšľam, ako by to mohlo celé dopadnúť (či bude z Billa tiež upír, alebo sa nájde spôsob, ako zbaviť Toma prekliatia…) rozhodne som na to veľmi zvedavá 🙂
Som rada, že Bill vie čo je Tom zač, ale vadí mi, že na to musel prísť sám. A čakala som ešte kúsok príbehu, ten o Draculovej láske…
Ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu.
Tak z té poslední věty mam strach aby Bill neumřel.