Shatters hope 5.

autor: Sayurii

Konečně bude povídku vyprávět i někdo jiný než Bill, to chuďátko už si musí odpočinout. 😀 A konečně promluví můj oblíbenec, který dosud mlčel. Tak vám, dětičky, přeju, abyste si užili povídku tak, jako já psaní tohohle zapleteného příběhu (jestli nevěříte, že je zapletený, tak to ještě netušíte, co vás dál čeká.) 😀 Vaše milující Sayurii <3

BILL

Za mými zády se otevřely dveře, ale já tomu nevěnoval žádnou pozornost, jestli chce někdo kolem mě projít, ať si řekne.

„Ježiši, Bille!“ vyjekla Diana, když se o mě málem přerazila. Hlavně se lekla, asi nečekala, že budu tak dlouho sedět na schodech, jenže nechci být v jedné místnosti s tím kreténem, a nechci jít domů. Ne takhle, když jsem si prokousnul ret a mám roztržené obočí. Navíc mě docela dost bolí to břicho, jak mě ten šmejd nakopal. Doufám, že je na tom alespoň stejně tak špatně jako já. Trápí mě, že se na mě Diana nahněvala, ale co jsem asi mohl udělat, když mě Tyler takhle vyprovokoval? To všichni čekají, že si to nechám líbit?! I kdybych na zemi místo Tylera skončil já, musel jsem to udělat. Jsem prostě takový, hlavně v případě, když někdo uráží neprávem někoho, kdo si to ani přinejmenším nezaslouží. Dianka by ho přizabila i sama, kdyby chtěla, protože se věnuje boxu. Zní to zvláštně, že holka boxuje, ale ta drobná rudovláska je v tom vážně dobrá… a hlavně sexy. Důvod, proč s ní chodím na zápasy – spousta sexy holek.

Pomalu jsem vstal a stále se držel za břicho. Diana stála na nejvyšším schodu již oblečená v lehké černé mikině, svázala si vlasy vysoko do drdolu a sešla ke mně dolů.

„Už jdeš domů?“ zeptal jsem se. Myslel jsem, že tady bude s Tylerem, třeba se dali znovu dohromady. Nebyla by to moje věc a nemohl bych do toho nijak zasahovat, ale mrzelo by mě to. Myslel jsem… asi jsem doufal, že bychom spolu… vždyť Tyler je kretén! Nevrátila by se k němu a ne, nevím, proč mi je líto, že se to vše s Dianou odehrálo pod vlivem alkoholu. Vím, že jinak by to neudělala, vím, že už to nikdy neudělá. Nikdy by se se mnou střízlivá nemazlila.

„Uhm…“ přikývla. „Proč? Chceš snad jít se mnou?“ dodala a mile se pousmála. Takže není naštvaná? Prosím, ať není naštvaná. Teď mě kvůli ní začne mrzet i to, že Tyler dostal po hubě.

„Můžu?“ podivil jsem se.

„To nebylo myšlené vážně.“ Zasmála se krátce a rozešla se směrem domů. Šel jsem vedle ní, stejně bych musel jít domů tudy, tak proč chodit sám, když můžu s Diankou.

„Aha… hele, mrzí mě to.“ Spustil jsem posmutněle. Ublížil jsem tím vším i jí, a to jsem opravdu nechtěl, upřímně mi to je líto. Viděl jsem, jak se na mě zklamaně podívala, když pomáhala Tylerovi dovnitř klubu. „Přehnal jsem to… naštval mě a ten alkohol-

„Bille, mně nic nevysvětluj, on si to zasloužil. Je to kretén.“

„Zdálo se mi, že jsi naštvaná.“ Sklopil jsem hlavu a dál šel pomalým krokem vedle Diany.

„Nejsem a nebyla jsem. Bála jsem se o tebe. O vás oba, ani nevím, proč jsem mu pomohla ze země. Měla jsem ho nechat ležet.“ Zasmála se, ale chvíli na to se jí úsměv z tváře vytratil. Chybí jí. Milovala ho, asi není tak lehké prostě na vše zapomenout.

„To měla.“ Usmál jsem se.

„Ale to, co se děje, dít se má. Kdyby ses do něj nepustil, teď bychom si to nejspíš rozdávali někde… radši nechci vědět kde.“ Prohlásila se smíchem. Brala to v pohodě, i když i to jsem podělal. Podělal jsem celý večer od doby, co Nath odešel. Lepší by bylo, kdybych ji od sebe odstrčil, když se začala lísat. Je to moje vina, moje chyba, i když… příjemné to bylo. Alespoň pro mě teda.

„Třeba by to bylo pěkný.“ Namítnul jsem spíš sám pro sebe.

„Nepochybuju o tom, že jsi dobrý milenec, ale já to nezažiju. Jsme-„

„…jen kamarádi. Já vím.“ Doplnil jsem ji

„Nikdy to jinak nebude. Nechci to naše přátelství kazit něčím jiným.“

To chápu. Občas je takové přátelství důvěrnější a silnější než vztah. Je chytrá, zase má pravdu ona.

„Chápu, ale sex to mohl být hezkej.“ Pousmál jsem se na ni šibalsky a mrknul.

„Nech tohoo!“ strčila do mě lehce se smíchem.

Mlčky jsme ušli další kus cesty, ani nevím, kolik mohlo být hodin. Venku bylo docela chladno, občas zafoukal studený vítr, který by se uprostřed dusného dne určitě hodil, ale v ten moment byl až příliš chladný. Všude se rozprostírala černo-černá tma, jen pouliční lampy, hvězdy a měsíc jasně svítily, a stejně jako ta tma panovalo kolem ticho, jen cvrčci rušili příjemný klid. Nenávidím ty brouky a jejich otravné, hlasité cvrlikání! Najednou jsem si uvědomil, jak moc jsem unavený, když jsem šel po boku rudovlásky. Jenže momentálně jsem pochyboval, že vůbec usnu, protože mě strašně bolelo břicho. Už je to alespoň půl hodiny, kdy mě do něj ten šmejd kopnul, tak co mu hrabe?! Znovu se proti mně bouří vlastní tělo.

Tiše jsem zakňučel a chytnul se za ploché, poraněné břicho. Kurva! Ať to přestane! Diana si všimla, že se mnou není něco v pořádku. Hned si začala dělat starosti. Bála se, že je to něco vážnějšího, třeba zlomené žebro. Takové myšlenky jsem z hlavy ihned vypustil. Jen mě silou kopnul 3x – 4x do břicha… áha, možná by se to mohlo nějak zkomplikovat, avšak nehodlám to teď řešit, prospím se a věřím, že se to zlepší. Hlavně nechci přidělávat Dianě ani Simone starosti, takže se doplazím domů, a ani muk. Pšššt. Uvažuji, že by se z toho mohla vyklubat i chřipka, protože mi je celkově blbě již poměrně dlouho. Chvíli mi bylo horko, pak chladno, znovu horko, no a teď solidně mrznu.

„Jsi celý bledý.“ Zamračila se Diana. Přiložila mi dlaň k čelu.

„Proboha, Bille!“ vyjekla.

„Máš horečku. Jsi strašně rozpálený.“

„To kvůli tobě, Dianko.“ Pokusil jsem se o úsměv, ale jevilo se to spíš jako úšklebek.

„Tohle je vážný. Půjdeš se mnou ke mně, dám ti prášek a vyspíš se.“ Zakňourala Diana, jako by mě prosila, abych přesně tohle udělal. Jenže já nemůžu, nepřeju si, aby se o mě musela starat. Nechci, aby si přidělávala se mnou zbytečně starosti. Domů to mám už jen kousek, vyspím se tam.

Na druhou stranu se mi domů příliš nechce. Simone uvidí můj obličej a už nikdy mě do hospody nepustí. To bych nemohl riskovat.

„Jsem v pohodě, klídek.“ Pousmál jsem se na ni, snad aby mi to uvěřila, ale lhal jsem, samozřejmě, že jsem jí nemohl říct pravdu. Každou minutu to bylo horší. Vím, že to není kocovina, i když na tom může nést svůj podíl. Třeštila mi šíleně hlava, nedokázal jsem pořádně vnímat, co se kolem dělo. Zdálo se, že hořím, jak jsem byl rozpálený, a to když vál studený vítr a já byl oblečený jen do černého trička s potiskem a krátkým rukávem. Těžce se mi dýchalo. Snažil jsem se nadechovat zhluboka, abych do sebe alespoň nějaký kyslík dostal. Jediné, na co jsem se stále soustředil, byla ta bolest v mém břiše, která neustupovala, naopak sílila, a kdyby to vše náhodou nestačilo, začalo mě něco bodat do pravého žebra.

„Billé…“ zaskuhrala Dianka poté, co mě chvíli pozorovala. „Nenechám tě jít samotného v takovém stavu domů, půjdeš se mnou a tečka.“ řekla rozhodně, objala mě kolem pasu a vedla směrem k ní domů. Navštěvoval jsem ji už milionkrát i za lepších situací. Zrovna v tuhle chvíli pochybuju, že bych trefil k sobě domů, natož někam jinam.

Připadám si opravdu sobecky. Jako ten největší kretén, korunovaný šmejd! Včerejšek měl patřit jen Nathovi, měli jsme oslavovat jeho narozeniny, že je živý a zdravý, a ne pokoušet se dostat svojí nejlepší kamarádku do postele a mlátit se s Tylerem. Jsem takový kretén! Takhle dokazuji, jak si bráchy vážím?! Takhle si vážím Diany?! Nezasloužím si je… nezasloužím si tak skvělou kamarádku, ani Natha, který se o mě vždy tak pěkně staral, když se Victor vysral na svoji rodinu. Nedivím se mu, kdo by se nevysral na takovýho sráče, jaký jsem já? Klidně ať mi to žebro Tyler zlomí, zasloužím si to, jen to. Takhle by mě alespoň někdo potrestal za to, že jsem parchant, co se chová mizerně k těm, které by měl ctít ze všech nejvíc.

Když Diana odemykala dveře menšího, rodinného domku, chytnul jsem ji za ruku.

„Promiň. Omlouvám se za to, jak jsem se choval v baru.“ Zahleděl jsem se jí do očí a potom svěsil hlavu.

„Bille… teď to neřeš, jo? Navíc se mi nemáš za co omlouvat.“ Usmála se Diana a otevřela dveře. Jen jsem něco brouknul a vešli jsme do tmavé místnosti, kde jsem hned o něco zakopnul. Cítil jsem, jak mě Diana chytla za ruku, abych neupadl.

„Dávej pozor. Radši se ani nehni, než rozsvítím a donesu ti ten prášek, ju?“ zeptala se miloučce. Vždy je milá. „A lehneš si.“ Dodala nahlas, abych ji slyšel z již vedlejší místnosti. Bylo mi ze sebe samého ještě špatněji. Kdyby nepřišel Tyler provokovat, jak by to dopadlo? Přestal bych vůbec? Zneužil bych ji, když byla opilá? Nechci na to ani myslet!

Zul jsem si boty a lhostejně je skopnul stranou. Normálně bych je zcela jistě puntičkářsky odložil, protože jsem samozřejmě celý po matce, avšak momentálně jsem nedokázal nic takhle řešit. Chvilku na to, co jsem si sednul na sedačku do obývacího pokoje, přišla Diana se sklenicí po okraj plné vody a léky. Nejradši bych si je nevzal a nechal to tak, protože ničeho jiného nejsem hoden, ani Dianiny péče, hlavně toho ne. Ostatní by se na mě vykašlali a dobře by udělali, ale ona ne, není taková. Odmítl jsem dopít zbytek obsahu sklenice po spolknutí léku nejmíň 10x, ale Diana mě stále přemlouvala, ať si to pěkně dopiju a neseru jí. Vše říkala mile se starostlivým, někdy posmutnělým úsměvem. Nakonec jsem tu vodu dopil do poslední kapičky… kecám, tak šikovnej jsem nebyl, nechal jsem nějaký zbytek na dně, ale Dianka už mě dál netrápila a odnesla sklenici do dřezu.

„Šupej si lehnout ke mně do postele. Nebudeš ležet na pohovce, ještě si poděláš záda. Věř mi, znám to.“ Vyháněla mě, když se vrátila z kuchyně.

„Né… budu spát tady a ty mě tady jako ta nejmilejší holčina na světě necháš.“ Odporoval jsem a přikryl se lehkou dekou. Diana zakroutila hlavou.

„Běž si lehnout do postele, Bille.“ Řekla klidným hlasem. Zavřel jsem oči a dělal, že už spím.

„Tak já tě tu nechám, ale až si budeš ráno stěžovat, že tě bolí záda, za mnou s tím nechoď.“ Zasmála se.

„Neboj, to bude to nejmenší.“ Šeptl jsem a oči otevřel.

„Tak alespoň spi, já půjdu vedle, abych tě nerušila.“

„Ok“ přikývnul jsem, a když odcházela, poděkoval jsem. Se slovy, že není zač, zmizela za rohem. Je, ani nevíš, jak moc.

Zničehonic se mi udělalo ještě hůř. Zanedlouho se domem prohnaly hlasité, dávivé zvuky. Diana ke mně přišla do menší místnosti, kde jsem se nakláněl vkleče u záchodové mísy, a svázala mi vlasy do culíku. Hladila mě konejšivě krouživými pohyby po zádech, kéžby to pomáhalo. Všimnul jsem si, že jsem začal zvracet i krev.

„Jdi pryč, prosím.“ Zachraptil jsem potichu k Dianě.

„Dobře. Kdyby něco-

„Řeknu si.“ Odsekl jsem. Potřeboval jsem, aby už šla. Pohladila mě naposledy po zádech a zavřela za sebou dveře, když vyšla z místnosti.

Usnul jsem až ráno. Diana se vůbec nevyspala, naspala toho zhruba tolik, co já. Stále mě chodila kontrolovat, jestli už spím, snažila se mě uspat, ptala se, jestli něco nepotřebuju a chladila mě obklady, aby mi ustoupila horečka. V tu dobu bych se nejradši zavřel do mrazáku mezi kuřaty, jak mi bylo horko. Spolykal jsem za tu dobu až do rána něco kolem čtyř prášků proti bolesti, ale břicho i hlava mě stále bolely. Probudil jsem se současně s Diankou někdy v 9, takže jsem prospal 4 hodiny. Nějakým způsobem do mě k snídani ten poklad dostal bílý neslazený jogurt, i když mě přemlouvala, abych snědl něco tučnějšího, že mi bude líp. Za tu dobu, co jsem chrněl, se mi líp udělalo. Hlava už mě nebolela skoro vůbec, horečka ustoupila a vnímal jsem vše dobře. Celkově jsem byl čilejší.

Držel jsem se za břicho a pořád se vrtěl na bílé, dřevěné židli. Na moje bříško žádné léky nezabraly. Stále mě trápilo stejně jako včéra.

„Připadám si jako v jináči.“ Zakřenil jsem se a hned na to zakňoural.

„No vypadáš, jako by ti zrovna praskla voda.“ Zasmála se Diana.

„Lichotíš mi.“ Pousmál jsem se a hned na to bolestí ušklíbl. Břicho jedno podělané!

„Bolí tě to moc? Chceš ještě nějaký prášek?“ zeptala se starostlivě. Né… ať už se tolik nestará. Je to milé, přímo zlaté, ale už se starala dost, ani nevím, jak ji to oplatím. Je… tak nádherná, tak milá, starostlivá… jop, civím na ni, nemůžu jinak. Jakto, že jsem si nikdy nevšiml, jak moc je krásná?

„Bille?“ zvýšila hlas ta úžasná osůbka. Jak já si ji cením.

„Uhn?“ probral jsem se, zamrkal a konečně začal dávat pozor. Asi na mě volala pěkně dlouho, zatímco já na ni čuměl s pootevřenými ústy.

„Ptala jsem se, jestli chceš prášek a ty na mě civíš jako na blázna.“ Zasmála se. Poklidila veškeré nádobí ze stolu, složila světle zelené prostírání do skříňky a zašla za roh do koupelny, tuším.

„Tak chceš ty prášky?“ zeptala se opakovaně, nahlas Dianka.

„Ne, nedělej si s tím hlavu.“ Odpověděl jsem stejně nahlas, stále zalezlý v kuchyni. Kroutil jsem se na tý podělaný židli jako šílený.

„Ukážeš mi bříško?“ zeptala se najednou Diana po hodně dlouhé době ticha. Zdá se mi, že na mě taky hodně dlouho koukala, ale já byl zabraný do filmu. Seděli jsme v obýváku na oranžové prostorné, pohodlné sedačce, kterou mi večer ustlala, zakrytí tyrkysovou lehkou dekou s miskami popcornu v klínech. Dívali jsme se na Hunger Games. Musím přiznat, že ten film vůbec nechápu. Nějak jsem nepobral, jak se někdo může bavit díváním se na zabíjení dětí. O tom ta hra je, ne? Podle toho, co se mi stalo před více než čtyřmi lety, se to bohužel děje nejen ve filmu, nejen ve hře. Takový idioti na zemi prostě pobíhají. Nikdo občas prostě nedokáže zabránit takovým „lidem“, aby dělali to, co dělají. Tolikrát slýchám, že někdo někoho zabil, zneužil, okradl, podvedl… my si ten svět děláme strašný sami. Tohle lidstvo je zkažené. Buď to jsou blázni, devianti nebo mají vymytý mozek penězi, každopádně jich je tu dost na to, abychom si mohli myslet, že tenhle svět je strašný místo k žití. Nikdo s těmi nelidskými zrůdami nemůže nic udělat, i když je zavřou do blázince či vězení, stále budou takoví. Stále jich bude hodně na svobodě, některé ani nezadrží.

„Proč?“ zeptal jsem se zamyšleně, zahleděný do obrazovky široké plazmové televize, a nervózně rozžvýkával popcorn, když Katniss řezala pilkou větev s včelím úlem – jsou to vůbec včely?

„Chci se podívat, jestli se ti udělala modřina.“ Vysvětlila Diana. Nedával jsem však příliš velký pozor na to, co říkala a dělala, nebo spíš jsem na to nijak nereagoval. Vrhla se na rozepínání malých, průhledných knoflíčků červené kostkované košile, kterou mi propůjčila ze šatníku její babičky. No není to super? Nosím oblečení její babičky, úplně v něm plavu a plně si to užívám. Když jsem se do toho navlékl, švihal jsem dlouhými rukávy Dianu po zadku, ale pochybuju, že to vůbec bolelo, což nevadí, neměl jsem v pánu, aby to bolelo. Navíc bych se cítil divně, kdyby nebyla tak dlouhá, protože mi Dianka hodila „nechtěně“ do pračky i džíny a já tu od rána chodil jen v boxerkách. Myslím, že to udělala Dianka schválně, páč její babča se vrátí z nemocnice až pozítří a ona tu nechce být sama, takže tu s ní zůstanu, dokud se mi nevyperou a neusuší věci, ale ani na to si nehodlám stěžovat, když mi s ní je tak dobře. Možná i líp než kdy jindy. Kdo ví, čím to je. Ovšem mě tu chtěla udržet i proto, že mi horečka znovu stoupla, a to i když mě hlava už netřeští. Břicho se však stále a pořád nezlepšuje, ale jsem rád, že se bolest ani nezhoršila. Šlo by to vůbec?

Katniss právě utíkala, zatímco se jí točil celý svět, když Diana vyjekla. Co je, panebože? Podíval jsem se na ni s úplným klidem… to se nedalo říct o jejím výrazu. Kmitala pohledem z mých očí na břicho. Hypnotizoval jsem její oči a s naprostou lhostejností k tomu, co asi viděla, jsem jedl popcorn. Nakonec jsem taky upoutal pohled k místu, kam se dívala už nějakou dobu. Pootevřel jsem ústa, když jsem spatřil, co se mi na břiše za tu noc utvořilo. Ne jedna modřina, ne tři, ale hned čtyři obrovské tmavě fialové fleky, které pokrývaly téměř celou plochu mého bříška.

„Božíčku!“ řekl jsem jen fascinovaně a pusinu nezavřel ani potom, co uběhla nějaká doba. Očumoval jsem ty modřiny jako debílek a nebyl jsem v tom sám, že Diano?

„Sákra… vypadám jako Dalmatin.“ Usmál jsem se. Jen lehce jsem se dotknul největší modřiny, avšak i tak to okamžitě zabolelo.

„Já bych už dávno umřela. Navíc jsi tak hubený, vždyť on tě klidně mohl zlomit!“

„Jenže nezlomil, takže to dopadlo dobře.“ Pokrčil jsem rameny s lehkým úsměvem. Tentokrát Diana zírala s otevřenou pusou přímo na mě.

„Ty vole. Sedíš si tu úplně v klidu jakoby nic. Dopadlo dobře? V noci ses svíjel v bolestech a ty modřiny jsou větší než moje pěst. Určitě ti něco zlomil, ale ty si z toho nic neděláš, sedíš a čumíš na Hunger Games.“

„Přece nebudu brečet.“ Pokroutil jsem s úsměvem hlavou nad tím, co řekla.

„Vypadalo to tak… musel si umírat bolestí.“

No to si piš, že jsem umíral, ale to ti nebudu vykládat, Dianko.

„Dalo se to přežít.“ Promnul jsem si ztuhlý krk. Zakroutil jsem hlavou a cítil, jak mi za krkem křuplo.

„Obdivuji tě.“ Řekla jen a plácla sebou do sedačky.

„Není co. Já obdivuji tebe. Děkuji, jak si se o mě starala, jsi hrozně milá. Děkuju opravdu moc, ani jsem si takovou péči nezasloužil.“

Zadíval jsem se jí hluboko do těch modro-zelených očí. Ani nevím, co mě to popadlo, zkrátka jsem ji pohladil po tváři. Díval jsem se na ni a skousnul si ret. Pohledem jsem sjel po těch jejích narůžovělých rtech. Po chvíli ticha, kdy jsme se na sebe jen koukali, jsem se nad ní pomalu naklonil a úplně bezmyšlenkovitě ji políbil. Myslím, že ten alkohol ze včera, vlastně ještě z dneška, stále působil, protože spolupracovala a začala mi polibky něžně, měkce oplácet. Přisunula se blíž ke mně a hladila mě ve vlasech, na tváři a pak, když byly polibky hlubší, vášnivější, drsnější… dravější, mě hladila úplně všude po těle. Vážně nevím, co mě to popadlo a nechápu, jakto, že se Diana nechává a neodstrčila mě, ale stěžovat si na to nehodlám. Tentokrát to není o tom, že jsem nadržený z chlastu… tentokrát… tentokrát neumím vysvětlit, proč to dělám. Její neposedné ručky ze mě svlékly košili a shrnuly deku, kterou jsem kolem sebe pečlivě omotával, teď moje práce přišla nazmar. Přejela mi po spodním rtu špičkou jazyka a poté nasála do úst. Trošku jsem bolestně zaskuhral, odtáhl jsem se od jejích rtů a svlékl z ní bíle, lehké tričko. Líbal jsem ji na bříšku a přesouval se výš až na dekolt a ke krku. Diana zakňučela. Zaryla mi nehty do kůže na zádech. Zafuněl jsem nosem a zmáčkl v dlani její štíhlé stehno. Sjel jsem rukou pod puntíkované kraťásky a hladil ji na zadečku. Vrhnul jsem se na její rty a laskal je pečlivě jazykem. Zalapala po dechu, zatahala mě za vlasy, čímž mi zaklonila hlavu, a tím prohloubila polibek. Vzdychnul jsem jí tlumeně do úst v momentě, kdy mě rukou pohladila v klíně. Sakra, sakra, sakra!

„Diano…“ zakňoural jsem potichu do polibku.

Najednou se Diana prudce pohnula, a tím mě nechtěně kolenem silně kopla do břicha, přímo do černého – do té největší, na dotek nejbolestivější modřiny. Okamžitě jsem se odtáhl a sedl si. Přitiskl jsem oči pevně k sobě a trhavě se nadechl. Musel jsem zatnout zuby.

„Promiň, promiň… já – já jsem nechtěla.“ Vyhrkla Diana a vyšvihla se do sedu. Do hajzlu! Musí to tak kurdsky bolet?! Zkusil jsem, jestli se to zlepší, když si stoupnu, ale právě naopak se to zhoršilo.

„Ne to nic. Neudělalas to naschvál.“ Zachraptil jsem a pomalu se vydal do kuchyně, třeba to rozchodím.

Ani to nepomáhá, kurva! A co led? To možná… jop, asi hysterčím, ale to tak bolí, a to jsem si myslel, že to nemůže být horší. Pletl jsem se. Píča, kde je led?! Seru na to! Prásknul jsem s dveřmi od mrazáku a ještě do něj kopnul. Můžu si za to sám, neměl jsem po Dianě vyjíždět, když jasně řekla, že budeme jen kamarádi. Opřel jsem se čelem o vysokou lednici a se zavřenýma očima se zhluboka nadechoval. Už se to zlepšuje, pomaličku, ale přece. V pohodě, jen dýchej… v klidu, nenervi… v klidu dýchej. Nádech, výdech, nádech…

„Bille?“

Tichoučko, Dianko. Billík teď usíná nebo medituje, taky možnost.

„V pořádku?“ zeptala se ustaraně s podtónem provinilosti. Přišla ke mně a položila svou drobnou ručku na moje rameno. Ne, zlatko, tohle není v pořádku, já nejsem v pořádku. Tak dlouho jsem nikoho nepíchal, že vyjíždím po tobě, i když vím, že o to nestojíš.

„Promiň, jsem hajzl, neměl jsem po tobě vyjíždět. Omlouvám se. Už to neudělám.“

Otočil jsem se čelem k Dianě, avšak stále jsem se opíral o ledničku. Diana si jen povzdychla. Smutně si mě prohlížela. Smutně a provinile. Pak se zaměřila na moje břicho.

„A co bříško?“

„Hn…“

„Co?“ zeptala se a pousmála Dianka.

„Lepší.“ Šeptnul jsem.

„Hrozně mě to mrzí.“ Posmutněla.

„Radši se obleč, protože ta tvoje puntíkovaná push-upka mě rajcuje.“ Zasmál jsem se nuceně, protože jsem chtěl změnit téma, a hlavně vypadat, že jsem naprosto v pohodě, že na sebe nejsem najebnutý, že mě břicho už nebo, aby se už necítila provinile. Vlastně je dobře, že mě nakopla, ještě bych jí za to poděkoval. Měl bych si ji s sebou všude brát, aby mě nakopla vždy, když udělám něco špatně. To není vůbec zlý nápad… asi jí to navrhnu.

„Ano, mami?“

„Kde jsi, Bille?“ vyhrkla skoro až hystericky Simone. Tušil jsem, že bude vyvádět, i když ji mohlo napadnout, že z hospody nepůjdu hned domů. Nikdy jsem to takhle nedělal, tak netuším, proč bych měnil tradici. Z baru domů prostě nechodím.

„Přespal jsem u Diany, ale na oběd budu doma. Kolem odpoledne prostě.“ Odpověděl jsem na její otázku unaveně.

„U Diany? Proč u Diany?“

Já vlastně zapomněl, že maminka Thorneovic holčiny nemá v oblibě. Jsou příliš divoké, „kazí mě“ obrátil jsem oči v sloup a povzdechl si.

„Prostě jsem spal u Diany a nevím, proč by v tom měl být problém.“

„Já nevím, proč by měl být problém přijít z klubu domů a ne se courat po nocích venku. Mohlo se ti cokoli stát. Diana mi nepřijde příliš sympatická, mimochodem, a ty to víš.“ Spustila Simone tu starou, otravnou a hlavně absurdní písničku.

„Neznáš Dianu tak jako já a tohle jsme už řešili 1000x. Odpoledne jsem doma, ahoj.“ Zavěsil jsem a mobil položil na linku vedle nerezového dřezu. Opřel jsem se o ni zadkem a začal si zamyšleně hrát s vlasy. Ani nevím, nad čím jsem přemýšlel. Možná nad ničím, co já vím?

Stál bych tam takhle věky, zahleděný do dvoubarevné kachličkové podlahy, kdyby nepřišla Dianka vyzvídat, kdo mi volal a proč. Zvedl jsem prdel a ochotně jí to povykládal. Ta rudovláska má opravdu něco do sebe, i když toho jsem si všiml už dávno. Vůbec se nestará, co si o ní kdokoli myslí, ať je to cokoli. Říká, že si každý na ni může udělat svůj vlastní názor, ale musí si ho nechat pro sebe, protože v jiném případě bude mít problém s její pravačkou, pokud ji křivě pomluví. Je taková, jaká je a lidi, co jí pomlouvají, jí přijdou nanejmíň ubozí, když nemají nic lepšího na práci, než soudit ostatní, kdo ví podle čeho, jelikož ji ani neznají. Ti, co ji znají, by o ní nikdy nic špatného neřekli, ani by nemohli, na ní opravdu není nic špatného. Znám ji jako společenskou, milou, krásnou, ochotnou holčinu, která vždy řekne na rovinu, co se jí nelíbí… a takhle bych mohl mluvit do rána. Škoda, že nikdy nebudeme víc než přátelé. Každopádně je úžasná, nejlepší kamarádka.

HAYLEY

Na Tomovi je nejlepší to, že když ho nenajdu u něj v pokoji, tak je jasné, že je na farmě u koní. Špatně se mi, ale dívá, jak se ty 2 roky od tátovy smrti trápí. Uzavřel se do sebe, s nikým cizím se nechce příliš vybavovat, pokud vyloženě nemusí, nesměje se tolik co dřív. Dřív byl takové sluníčko, rodinný miláček, ten, co dokázal celou rodinu i lidi kolem sebe vždy rozesmát. Každý si ho hned zamiloval. Teď nevyjde z pokoje, jen když se jde najíst, což taky není často, pokud v tom pokoji vůbec je. Jak jsem řekla, hodně času tráví i na farmě. Zdá se mi, že je vlídný jen ke mně, ke koním a k strýci Edovi, ale tím veškeré sympatie končí, ostatní jsou mu ukradení. Nevím, proč se tím stále tolik užírá. Samozřejmě, že otcova smrt zasáhla každého z nás, ale život jde dál, jak se říká. Pro některé už ani to ne. Pro mě půjde dál už jen chvíli, asi i proto je nejmilejší právě ke mně. Někdy se toho dá pěkně využít. Taky už si ze mě dělá srandu, že jsem vychytralá, jenže to říká trošku jinak – „vychcaná“, ani nevím, jak se k tomu stavět, jestli jako ke komplimentu, nebo urážce.

Přijde mi, že Tom už ani matku rád nemá. Úplně se odcizili, nebo spíš Tom se odcizil. Teď se zrovna hádají, protože Karen pozvala Simone na farmu. Prý nebude tahat na farmu cizí lidi, ale Simone přece není cizí. Bydlela u nás týden, když nám navrhovala nové interiéry v domě, který bude blíž farmě. Matka si ji oblíbila a i mně přijde milá. Nevidím problém v tom, aby přijeli, na druhou stranu, farmu zdědil Tom a matka činí rozhodnutí, jak s farmou naložit za jeho zády, což není fér. Jako tehdy, když prodala starší chovnou klisnu Pearl s rodokmenem za tu nejnižší cenu, za jakou ji vůbec prodat mohla, ale o to Tomovi vůbec nešlo. Byla to otcova klisna, jediná klisna, která mu po otci zbyla a ona ji prodala kdovíkomu, kdovíkam a kdovíproč, asi se jen nudila. Od toho okamžiku matku už ani nesnese, se mi zdá.

„Já si nepřeju, aby zítra na farmu kdokoli jezdil!“ řekl důrazně Tom zvýšeným hlasem. „Navíc se o tom zase dozvídám jako ten poslední, i když taková rozhodnutí bych měl učinit snad já sám!“ Dodal.

„Nejsi plnoletý. Já zodpovídám za tebe i za farmu, na to nezapomínej.“ Tohle matka říká vždy, když se schyluje k podobné hádce.

„Mohlas mi to říct dřív! Juditha brzo porodí a potřebuje klid, a ne aby se do stájí někdo sral!“

„Nemluv na mě takovým tónem a už vůbec nevypouštěj z úst takový slova!“

„Mám snad právo vědět, co se s farmou děje a dít bude, ne?“ zeptal se rozhořčeně a zkřížil ruce na hrudi. Matka si povzdychla.

„Promiň“ zakuňkala. Tom od ní však odvrátil hlavu.

„Víš, že je toho na mě moc. Není to pro mě lehké, vše zvládat sama. Vás a práci.“

„Jsou i horší věci.“ Namítl jen bez zájmu tiše, přičemž se na Karen ani nepodíval.

„V práci toho mám nad hlavu a stále musím myslet na to, jestli je Hayley v pořádku…“ Tom zazíval. Díval se všude kolem, ale Karen stále nevěnoval jediný pohled. „Jsme utahaná, je toho na mě moc. Omlouvám se, že jsem ti to zapomněla říct dřív, poradit se s tebou.“ Pokračovala, jenže Tom jen zazíval ještě hlasitěji.

„Brrrr…“ otřepal se. Matku pořád úplně ignoroval. Začalo mi jí být líto.

„Zlato, no taák. Proveď Simone a Billa tou farmou, prosím. Už se nebude víckrát opakovat, že bych nějak rozhodovala o farmě za tebe, slibuju.“ Žadonila matka zoufale.

Snažila se získat konečně nějak Tomovu pozornost, avšak marně. Nechtěla jsme do toho nijak zasahovat, jen si myslím, že by to Toma nezabilo a udělá tak matce i Simone radost.

„Hayley?“ otočil se bratr směrem ke mně.

„Nechceš se projet?“

„Juditha má ráda nový lidi. Nijak jí návštěva Kaulizovic rodinky neublíží.“ Usměju se nevinně na bráchu. Vím, že po mně teď vrhne zlomyslný pohled, ale nakonec jako vždy udělá to, oč ho žádám. Tom po mně hodil pohled s výrazem: „to myslíš vážně?“. Povytáhnul obočí a ušklíbl se. „A když už s tím Simone počítá, tak proč jí kazit plány, no ne? Nakonec budeš mít vše pod kontrolou, když je farmou provedeš právě ty.“ Dodala jsem ihned a pokývla hlavou.

„Vy jste se proti mně zase spikly.“ Zamračil se Tom a zakroutil hlavou. Nijak jsem to nekomentovala. Usmála jsem se, protože ho znám. Udělá to pro mě. Někdy je být nemocná a umírat opravdu výhodou.

„Fajn.“ Řekl nakonec otráveně, odpíchl se od stolu, o který se po celou dobu opíral, a odešel z místnosti. Možná se jeví, jako že je naštvaný, ale není. Věřte mi, znám ho 16 let, já to musím vědět.

autor: Sayurii